Rubrika: kázání

Izajáš 42,1-4.6-7; Skutky apoštolské 10,34-38; Jan 5,1-9

Vážené sestry, vážení bratři, pokoj vám!

Dnešní bohoslužbu tradiční církve slaví křest Pána Ježíše Krista. Jde o završení vánočního období. Věroučné zdůvodnění je zcela jasné: Ten, který je čistý a bez hříchu, dokonce počatý z panny a zrozený v rodné vísce Davida-mesiáše – Ten, který obmytí křtu nepotřebuje, sám ze své vůle, z lásky, solidarity Božího Syna se nechává Janem pokřtít. Je to první z tohoto druhu kroků sklonění se, snížení, sblížení a namočení se do určitého náboženského způsobu člověčenství, jež usiluje být lepším, Božím a jež se dovršuje Ježíšovou obětí na Golgotě. Vše lidské, hříšné, bere Boží Syn na sebe. Jeho vrcholná oběť činí do značné míry souznící obmytí vodou křtu s obmytím ve vlastní Kristově krvi, jak svědčí Jan (19,34). A tak to, co začíná krásnou štědrovečerní vánoční scenérií, kde se štědrost Boží a oslava andělů dotýkají radosti těch nejchudších, se díky svolnému činu Ježíšově proměňuje v nedozírnou velikonoční dohru. Štědrost, chvalozpěvy a radost nenáleží již jen Ježíšovi, nýbrž všem, kdo s ním jsou sjednocení – a tuto cestu otevírá akt křtu.

Tyto Vánoce jsou postiženy nepříjemnou pandemickou situací, a tak pro mnohé bylo pozvání do radosti příchozího Spasitele nedosažitelné. I proto nesmí zapadnout hlas prorockého úřadu církve, protože proroci nezřídka promlouvají k těm, kdo jsou v duchovním zajetí, v odloučení od domova a od toho, co je přibližuje sjednocení s Bohem.

Mnozí kazatelé, kteří nezabředají do teologických hloubek svátosti křtu, zůstávají u určitého ekologického aspektu nedotknutelnosti vody. Nezřídka se staví do řady vedle všemožných environmentalistů a aktivistů. Mně je v tomto období plném obav z nemoci a neochotě přijmout nabízená řešení uzdravení potřebné zvážit samotnou léčebnou moc vody. Jsme přeci z 90% z vody složení a je univerzálním nejlepším doporučením nemocnému klid na lůžku a pít hodně tekutin, které z lidského organismu škodliviny vyplaví. Voda léčí!

My jsme dnes namísto textu Markova evangelia o zázračném Ježíšově křtu vyslechli Janovo svědectví o Ježíšově léčebné činnosti při rybníku Bethesda. Tento rybník ležel u severní jeruzalémské brány zvané Ovčí brána. Stával zde i chrám sv. Anny, kdy prý jsou zaznamenány rytiny zázračného obrazu, kdy pravděpodobně archanděl Rafael vytváří v nedalekém rybníku vír. Tento vír prý měl moc vyléčit každého, kdo se víru stačil první dotknout. Proto se kolem rybníku vždy shromažďovalo hodně lidí, kteří vyhlíželi toužebné znamení, jež by je vyléčilo.

Není jen záležitostí jeruzalémské brány léčebný vodní pramen. V mnohých místech jsou známy léčebné prameny. V křesťanské lidové zbožnosti jsou často spojeny s mariánským poutním významem. Tyto prameny jsou stejně jako sama Ježíšova matka obrazem čistoty, nedotknutelnosti. Vidíte, už jsme zase u vánoční zvěsti…

Ježíš při všem svém odmítání pověrčivosti a jakéhosi tmářství vůbec proti léčebné moci vody v rybníku Bethesda nevystupuje. Pouze s lítostí hledí na ty, kdo se léčebného víru nestačí dotknout. Ano, jsou to zpravidla ti nejvíce nemocní, postižení, kteří ve sprintu ke zdroji uzdravení nedospějí mezi prvními. Zázrak je tu sice pro každého, ale ne každý je uschopněn k tomuto zdroji vyléčení dojít. Radostná zpráva pro každého, kdo nedokáže nikdy být ten první, je, že pro uzdravení není jen ona voda, nýbrž že se může spolehnout na Ježíše. Bůh nikomu nestraní, slyšíme výrok Petrův ze Skutků apoštolských.

Dnes je materiálizací léčebného vodního víru zázračná vakcína proti covidu. Hodně lidí čeká, ale s tím, jak to ta naše vláda válí, v našich sousedech spíše podněcuje zhoubné pochybnosti. Nepochybuji, že se jednou na potřebné dostane. Ale kdy? A do té doby bude co? Jakého ducha, jaké srdce zanechá období dlouhého nebezpečného pochybujícího čekání?

Bůh nikomu nestraní, Ježíš přichází. Zde nehraje roli, kdo je jak chudý či bohatý, zda je vzdělaný či nedouk, jestli je člověk zahrnut mnohými obdarováními, jestli je tělesně zdráv či churav, jestli je mladý či starý, jestli je rizikový, anebo není. Dnes všude zní výčet kritické infrastruktury, tvoří se fronta těch, kdo jsou pro vakcinaci upřednostnění – lékaři, zdravotní personál, staří a rizikoví, policisté, hasiči a armáda, personál sociálních služeb…. V duchovním světě toto neplatí. Netvoříme žádnou metodiku či schematismus infrastruktury dle míry angažovanosti v boji s hříchem. Primárně nestojíme frontu na rybník, protože je naší nadějí, že na toho, na koho se nedostane vakcína oné uzdravující vody, na toho čeká Ježíš Kristus a Jeho dotyk. Neodmítáme léčebnou moc vody, spoléháme však na Krista. Jediným kritériem je pro Něj připravenost našeho srdce. Petr ve Skutcích apoštolských říká: ten, kdo Bohu důvěřuje, a ten, kdo činí to, co je spravedlivé. Zde nejde ani o žádné církevní konfesionální zakotvení. Zde je důvěra v Boha a dobře vedený život.

V každé lidské kultuře je známa léčebná moc vody. Každá civilizace zná své léčebné prameny. V každé takové lidské pospolitosti je i známa důvěra v Nejvyššího, ať už je znám pod jakýmikoli jmény a představami. Vždy a všude byli jednotlivci, kteří usilovali žít svůj život způsobem, aby jejich skutky vedly ke spravedlnosti. Každý zpravidla chce být dobrý, protože to je dobré. Málokdo zapomněl, co to znamená „činit, co je spravedlivé“, přestože ne každý má k tomu dost odvahy. V Kristu ale přichází ještě memento dovršení takového intuitivně dobrého života. Nežijeme tak pouze proto, že se tak žít má, ať už z toho čerpáme výhody pro život vezdejší či nikoli. Díky Kristu má takový život své dovršení, smysl, význam, dohru v reálném přijetí a oslovení za syny a dcery Bohem nad veškerý rámec naší vnitřní rozumové satisfakce. Život Ježíše nekončí na pašijových mučidlech!

Ježíš zprvu uzdravuje duši (Odpouštějí se ti hříchy), pak až, chce-li, léčí i tělo (Vstaň, vezmi své lože a choď). Život v naději je životem poznamenaným jistým druhem očekávání. Pakliže čekáme ve frontě, až na nás přijde řada na léčebnou vakcínu, může být toto čekání poznamenáno marností. Dočkáme se? Je vakcína skutečně léčebná? Stejně tak může být poznamenáno marností i období poté, co budeme opět vyléčeni a chodit tímto světem tak jako před tím, než se objevila nemoc. Jako by se nic nestalo, zase budeme žít ze dne na den. Pravé vyléčení nemusí přinést vůbec žádný sebedůvtipnější lék či pramen. Byť by na čas zafungoval. Skutečně bude vyléčen ten, kdo své očekávání neupne na samotný dar, lék, benefit, nýbrž kdo toužebně vyhlíží svého dárce. Tím není ani naše vláda, ani farmaceutické firmy, nikdy jim podobný. Touha po dobrém lékaři a po dobrém životě je víc než bezobsažné upínání se k dobré zdravotní kondici a dlouhému letitému životu jako takovému. To je také poselství Vánoc, že nejde o dary nýbrž o dárce! Láska je vyjádřena sebesdílením, sebeobětí, darem. Touha být pospolu je zakotvena v příležitosti obdarovat. Nikoli dar sám, nýbrž možnost být spolu a vyjádřit vhodným způsobem lásku tohoto společenství darem. Mít účast na léčebném dotyku Kristově má svůj předpoklad v aktivním a účastném společenství s Kristem. Společenství je pro nás předpoklad spásy, a nikoli samotný dar, anebo momentální vyléčení. Když jsme nakrátko obmyti, očištění, vyléčeni a připraveni pro společný stůl s naším Spasitelem, když se smíme těšit z našeho časného uzdravení, není to ještě naše znovuzrození pro věčnost. Tak jako z nikoho z nás neučinil křest lepší lidi, anebo automaticky spasené, nýbrž určil směr, kam chceme, míníme, usilujeme dospět – s Kristovou pomocí, budeme-li o ni stát.

Kéž je povědomí křesťanského křtu spojeno nejen s určitou iniciací, nýbrž ať žije jeho živý obraz ponoření do Kristových ran. Nejde jen o symbolické obmytí, byť zajisté přinejmenším krátkodobě ozdravné, nýbrž jde o odění se do roucha Kristova. Chceme být a z milosti Boží i jsme novým stvořením. Dotýká se nás Boží proměňující moc. Náš život není jen čekáním ve frontě na vakcínu, anebo na jinou příležitost, je platformou pro setkávání s naším Pánem. Nekřtíme děti z nějaké pověrčivosti či kratochvíle, i ony potřebují uzdravení, i jim je zapotřebí vyrůstání ve víře, naději a lásce, i jim je zapotřebí spásy. Celému světu je zapotřebí křtu. Nikoli však jako církevní ceremonie, naplnění církevních matrik bezpočty jmen. Ne pro povzbuzení dobré nálady, určité vnitřní satisfakce, ani nejde o pouhou příslušnost k určitému kulturnímu zakotvení. Celému světu je zapotřebí křtu, neboť to je vstup do Kristovy oběti jako obraznému vyjádření toho nejvyššího a nejušlechtilejšího života z lásky a v lásce Boží, která nemá omezení, která nemá konce!

Izajáš 45,1.4-6; 1. Tesalonickým 1,1-5; Matoušovo evg 22,15-21

Bratři a sestry,

naše bohoslužby nejsou volnozájmovou aktivitou. Když začnete někde číst z Písma, nejde jen o nějakou deklamaci. Budete-li svědčit o svém novém životě, který vám byl z moci Boží svěřen, nejde jenom nějaký slovní dovětek velikého božího činu. Když zní radostná zpráva o Kristu, nejde jen o pouhá slova. V listu do Soluně Pavel svědčí: „Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.“ Slovo svědectví nezůstává pouze na rtech, anebo pouze na uších. Svědectví o Bohu provází proměna!

Když se dělí komunikace na projev verbální a neverbální, je tím míněn rozdíl mezi řečí jazyka a řečí tváře, těla. Výraz verbum v latině, podobně jako v angličtině verb, označuje sloveso. Hebrejština a její slova mají taktéž svůj slovesný základ. Cokoliv je sdělováno slovem, strhuje s sebou k činnosti celý svět, není jen suchopárným konstatováním. Když mluvíme, strháváme k činnosti. Svědectví o životě, o lásce, o Bohu, strhává celý svět do života, do lásky, k Bohu!

John Lennon kdysi řekl: Tvůj hlas mě uklidňuje, ale slovům prostě nerozumím!

Řeč Bible, církví i naše vlastní je často nesrozumitelná. Dáváme veliké úsilí tomu, abychom byli věrohodní a aby naše svědectví bylo bez výhrad přijato. Kristus je příchozí z království Boha. I my jsme často v neznámém prostředí v podobné situaci. Těžko můžeme za každé situace sázet na to, že budeme zcela srozumitelní. Proto má být naším svědectvím především způsob života, jaký vedeme. Lidé si mají říci, aha, to jsou ti, jejichž slovu lze důvěřovat, na jejichž slovo se lze spolehnout. To jsou ti, kteří navzdory svým pokleskům i nadále usilují býti lepšími. To jsou ti, kdo nevyhledávají hádky a spory, to jsou ti, kdo se v každé vyhrocené situaci nejprve ztiší, aby pak působili jako mediátoři pokoje. To jsou ti, jejichž hlas uklidňuje, přestože si mumlají divné modlitby a čtou archaické knihy…

Když Bůh mluví, není to vždy srozumitelné, ale Jeho slovo vede k životu. Díky Jeho slovu my jsme. Když my mluvíme, roztáčíme kola motoru světa. Jsou to kola zmaru, anebo spásy? Jak reagujeme, jakými slovy a jakým stavem mysli? Často vystupujeme nesrozumitelně, ale podle hlasu jsme k poznání. Jsme přívětiví? Je naše blízkost hřejivá? Udržujeme naším hlasem distanc od těch, kdo nás slyší? Jsme popudliví? Vymlouváme se, ospravedlňujeme? Jaký je náš hlas? Hledejme v sobě způsob, jakým svědčíme…

„Kdybych rozdal všecko, co mám, pro druhého skočil do ohně, ale lásku, kdybych neměl, nic mi to neprospěje.“ Doznívá k nám z Pavlova hymnu lásky (1. list Korintským 13,3). Stejně tak víra bez lásky je ničím (1. list Korintským 13,2). O čem je naše mluvení, není-li v nás lásky. Co chcete sdělovat, není-li náš hlas specifický právě svou láskyplností? Jakoupak má hodnotu, cokoli učiníme, není-li v nás lásky?

Komu náleží náš život? Komu náleží to, čím dnes disponujeme? Náš čas, zdraví, dovednosti, prostředky, naše důvěra a svědectví?

Na světě je mnoho vztahů omezeno relací podřízenosti. Vrchnost světská, má nárok na naši poslušnost (1. list Petrův 2,13-17). Máme být nařízením vrchnosti poslušní, máme se za vrchnost modlit – nesmí však být žádný z panovníků předmětem našeho nekritického uctívání! Vladaři nejsou více než slovo Boží, vladaři nejsou ani nad slovem naším. Slovo boží, slovo lidské, to je to, co umožňuje těm stávajícím vladařům, mít jakousi moc. Jejich moc se děje jen naším přispěním, když my ji svým slovem stvrzujeme. Pakliže my jejich moc verbalizujeme. Přesto, je to dvousměrný proces, kdy my moc vládcům dáváme, zároveň jsem však vůči jejich slovu poslušni. Tak jest to ovšem do té doby, dokud si vladař nenárokuje naši úctu!

Rozpomeňme se na rozhovor Ježíše s Pilátem. Pilát praví (Janovo evg 19,10): „Se mnou nechceš mluvit? Nevíš, že mám moc Tě propustit a že Tě mám moc i ukřižovat?“ Ježíš odpovídá: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla shora dána. Proto má větší vinu ten, kdo mě tobě vydal.“

Vladař má jen takovou moc, kterou mu Bůh umožní mít a jakou mu lidé umožní mít. Politická vina nejde za špatným politikem, nýbrž za tím, kdo mu svým stvrzením moc ponechává, kdo verbalizuje jeho moc.

Pilát z určitého pohledu nebyl špatným místodržícím. Nechal vystavět tolik důležitý akvadukt. Peníze na to zajistil vyloupením Chrámové pokladnice židů. Pilát odvrátil připadnou hrozbu hněvu císaře Caliguly, protože nechal jeho sochu vztyčit uprostřed Chrámového nádvoří. Pakliže nepřihlédnete k náboženské necitlivosti, Pilát jednal politicky pragmaticky. Přesto Pilát byl zcela přezíravý k náboženskému cítění. Vzpomeňte na tu jeho cynickou rétorickou otázku prohozenou směrem k poníženému Ježíšovi: „Co je to pravda?“

Naše svědectví, evangelium, radostná zpráva o Božím milosrdném přijetí, je více než jakékoli vládní nařízení. My musíme akceptovat a řádně dodržovat, čím jsme správní moci zavázáni, s čím přichází vláda. Naši oddanost, úctu, ale možné že ani naši důvěru, si však nezaslouží. Jsme svědky četného nemravného jednání čelních představitelů. Když jim teče do bot, začnou své činy zastírat za ekonomické zájmy. Pragmatický kalkul Pilátův a jeho pohrdlivý výsměch Pravdě přežívá napříč milénii. I dnes je předseda vlády ochoten nechat zemřít dvě desítky tisíc lidí jen aby získal několik pár židlí do obecních zastupitelstev, anebo do senátu. Pro někoho drahá cena, pro někoho nikoliv. Z cizího krev neteče. Cynické, nemravné, pragmatické. Navzdory tomu, co je k opovržení, i nemravný panovník je panovník.

Neviňte panovníka, vina spočívá na těch, kdo jeho zdánlivou moc verbalizují. Veďte k pokoji, nezapomeňte na hlas, podle něhož má být poznáno, komu náleží váš život.

To, co náleží Bohu, nelze vyčíslit. Hodnota daru pro Boha není nominální, nýbrž vztahová, relační. Ježíš sleduje lidi, kteří přicházejí za Hospodinem. Sleduje bohaté dárce, kteří dávají hodně, nuzné, kteří dají maličko (Lukášovo evg 21,1-4). Vyzdvihuje hodnotu daru těch, kteří dávají darem ze svého nedostatku. Proto Bohu náleží prvotina úrody, prvorozený, dar z toho, čeho se nedostává, čeho je nedostatek. Řekněte, náležím mu já!

Jestli chcete hledat soudce pro majetkové spory, jestliže chcete vést hádku s mocnými, že si vzali víc, než nač měli nárok, nechoďte s tím za Ježíšem. Kéž ti, k nimž doléhá láskyplnost vašeho hlasu, verbalizují moc těm, kdo nejsou přezíraví k přicházející Pravdě. Ježíš odmítá být soudcem mezi bratry, kteří vedou svůj spor o dědictví (Lukášovo evg 12,13-15). Ježíš uvádí do Pravdy. On je Pravda. On je Slovo, on je cesta, které Pilát ani Babiš nikdy neporozumí. Dokud budou žít ve lži a dokud budou ospravedlňovat svůj hřích ekonomickým zájmem. Ježíš je Slovem živého Boha, skrze něj se děje to, co Bůh zaslibuje, usmíření a vysvobození. Skrze Ježíši přichází spása! Nemusíte rozumět teologii, nemusíte rozumět významu jednotlivých výroků, musíte však důvěřovat jeho hlasu! Světská vláda se vždy bude ospravedlňovat tabulkami a grafy, půjde cestou vysvětlování tvrdými daty, bude chtít, abyste jí rozuměli, a proto jí pak důvěřovali. Bůh se nemusí ospravedlňovat. Bůh mluví, a Jeho slovo vede do života. Světské vládě náleží naše poslušnost, musíme dělat, na čem se zákonodárci shodnou, dokud sama sebe nezačne stavět nad Boha. Bohu pak náleží naše úcta a naše oddanost. To, co je tak vzácné, čeho je nedostatek. Jemu náleží naše pevná důvěra, že nás pro zanedbatelný politický kapitál nezaprodá!

Děkujme Bohu za to, že nechal sestoupit Pravdu na svět a že sestoupil i do naší země, že nám i našim otcům svěřil úkol chystat Pravdě cestu!

Amen

Jeremiáš 11,18-20; Jakub 3,16-4,3.7-8a; Marek 9,30-37

Bratři, sestry,

dnes nás Pán Ježíš staví před otázku, kdo je první mezi učedníky. A odpověď spočívá v tom, jak se stavíme k těm nejmenším. Kraličtí říkají pacholíkům. Jak vnímáme děti? V kontextu dnešního evangelia však děti nejsou ti oslovovaní, ti, jimž patří království Boží. Nýbrž na vztahu k dětem se profiluje náš vlastní postoj ke spáse. Ale jaké jsou děti!?

Děti jsou bezprostřední, spontánní. Když se dítě usměje, radují se andělé, jak se praví. Jsou odkázány na naši péči, jsou bezbranné. Ale na druhou stranu je v nich mnoho zákeřnosti a sebestřednosti. Děti dokážou být bezohledné. Řekněte sami, jaké jsou děti, když procházíte kolem školy, před níž se shlukují mladí raubíři. Pacholátka.

V duchu Jakubova listu si často posteskneme, že se nejenom ti dospělí ale právě ty děti odnaučili prosit a děkovat. Je to bolestné, protože to odkazuje na kvalitu výchovy a ční to jako obžaloba mnohých rodičů. Zároveň to je bolestné i pro tu vyhlídku naší společnosti, kde se z takových dětí stanou dospělí, kde uctivosti mezi lidmi ubývá.

Jestliže víra odkazuje k našim minulým poznáním, není vyhlídka budoucí naděje valná. Jak si pak připadá současná žitá láska v prostředí, kde jsou slova proseb mezi lidmi neopětovaná?

Děti představují ambivalentnost láskyplnosti v každém z nás. O to hůře, že je tato ambivalentnost bezprostřednější.

Mladí raubíři jsou mimo společnost svých dozorců neskutečně hrubí. Těžko uvěřit, jakými nadávkami se častují. Ani my jsme nebyli jiní. Jako mladí jsme zkoušeli posouvat míru nadávek do takové míry, aby to naším okolím dostatečně zacloumalo. Dnes jsme snad jen ve svém projevu méně bezprostřední, ale hrubosti v nás neubylo.

Nedávno jsem slyšel z takového mládežnického hloučku: „Tvá máma je tlustý prase!“, anebo „Jsi smradlavej židák!“ Tvrdé. Ale z kultivovaných rozhovorů mezi dospělými jsem již tolikrát cítil ten samý osten, ačkoli slova jsou již vybíravější. I naše snaha je někdy svými slovy lidi kolem nás nadzvednout.

Pod křížem tohoto společenství se musím přiznat i k mým hříchům. Jako malý jsem chtěl mého pokrevního bratra zasáhnout nadávkou, a tak jsem lovil mezi těmi mnohými, jež jsem kdy někde zaslechl. Tehdy jsem mu řekl: „Ty zkurvysynu!“ Brácha mě chtěl nejdříve uhodit, ale pak se začal mé hlouposti smát. Skutečně, dodnes se za tu svou hloupost stydím a v duchu se mé miliónové mamince omlouvám!

Co to je za lidské vášně, které nás vedou do bojů!? Co to je za vášně, které s přibývajícími léty neztrácíme, kde pouze tříbíme slovník!?

Co je to dítě mezi námi, v němž k nám přichází Kristus!? To dítě je mírou našeho vlastního jednání. Jak se zachováme k tomuto nevyzrálému člověku!?

Malí, hloupí, uřvaní, siláčtí, jednoduše zranitelní a věčně hladoví, prostoduše roztomilí, lidé bez jakékoliv úcty a vážnosti… Jsou to děti? Je to člověk.

„Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete – a nic nemáte, protože neprosíte!“ Praví Jakub k malým lidem.

Starověk si dětí nevážil tak jako tomu je dnes. Ani hodnotu člověka tak nevyvyšoval. Dnes je člověk mírou všech věcí, jak se tvrdí. Člověk je volič, kupující, daňový poplatník, a tak je jeho hodnota často uměle přeceňována. Včera večer v televizi běžel film Terminátor. Lidstvo se brání zániku před běsnícími stroji. V jaké panice žijeme, že by snad lidstvo mohlo zaniknout!? A přitom jsme to my, kdo posledních pár let ničíme domovskou planetu, osobujeme si odsuzovat k životu či zániku rozmanité živočišné a rostlinné druhy. Jsme bez slitování a jen ve chvílích volna nostalgicky vzpomínáme na to, co jsme před nedávnem surově odsoudili.

I mezi sebou se dělíme na kasty a podkasty. Nikoli podle vzdělání či zásluch, nýbrž na základě nezasloužených privilegií. Povězte, s jakou vehemencí se dnes zostuzují tisíce přicházejících migrantů, ačkoli jejich země původu vypovídají o mnohem starobylejší a uvědomělejší kultuře. Jazyk Ježíšův, aramejština, je zachycen v jednom jediném vydání Bible, v Pešitě, a tou disponují syrští křesťané. Naše dějinné bitvy o staroslověnštinu vedle tohoto faktu zaostávají.

Co je tak špatného na ekonomické migraci? Z mé střední školy značná část spolužáků nyní žije v západních zemích. Je legální cestovat za lepším? A pakliže není, proč naši zvolení zástupci nedokáží prosadit vymáhání zákonů!? Proč ponižujeme cizince, kteří svým jednáním pouze ukazují na naši vlastní nedospělost!? Jsou naše postoje něčím, co neumíme anebo nechceme prosadit?

Astronom Jiří Grygar vtipně poukázal na povahu lidstva, které tváří v tvář mase vesmíru vykazuje tak zanedbatelný rozsah, že je s pozemskou biosférou pouze tenkou slupkou naší malé planety. Lehký povlak živoucí plísně. Zamysleme se nad tím velikým člověkem, nad tím roztomilým siláckým pacholátkem…

Konkrétně kdo z nás přispěl něčím podstatným do společné lidské pokladnice? Kdo z nás za náš život konkrétně něco dobrého vybudoval!? Kdo z nás za život někomu tváří v tvář pomohl, aby v podmínkách světa nezahynul!? Bojím se, že zůstáváme u líbivých řečí. Těch, které jsou jen kultivovanější formou toho, co na sebe povykují mladí výrostkové před školou. Využíváme daných příležitostí ke zlepšení vlastního života, a sem tam se nezapomeneme (laskavě) pousmát…

Bůh vstoupil a vstupuje do světa, a zdaleka ho nezajímá náš postoj, jestli v něj věříš, anebo nikoli. Tak jako z pohledu člověka smrt přichází, tak i nabídka spásy v Synu Božím sestupuje. Bez ohledu na náš adolescentní názor. Člověk má nyní pro Boží milost šanci záchrany, nemá na ni ale žádné právo.

Přijímejme každého, kdo k nám přichází. Nemusíme mu rozumět, ani s ním souhlasit. Dost pravděpodobně nás bude svým vystupováním i urážet a ohrožovat, nicméně je to ten, skrze něhož vstupuje Bůh do světa.

„Každý z vás, kdo přijímá toto neušlechtilé dítě, které ač je zranitelné, hloupě vystupuje vůči lidem, arogantně a hrubě, kdo přijímá zbytnělé ego lidí svého okolí, ten přijímá toho, který je nad veškerým stvořením a všemu stvoření vtiskuje svou tvář!“

Modleme se:

Bože, ty jsi náš Stvořitel. Jsi dobrý a tvé milosrdenství nezná mezí. Všechno stvoření zvěstuje tvou slávu. Bože, tys nám dal vnitřní zákon, podle kterého máme žít. Plnit tvou vůli znamená plnit své povinnosti. Kráčet po tvých cestách znamená dopřát své duši pokoj. Tobě odevzdáváme svou poslušnost. Veď nás ve všem našem počínání zde na zemi. Osvoboď nás od zlých náklonností, které odvádějí naše srdce od tvé vůle. Nedovol, abychom se od tebe vzdálili. Bože, soudce celého lidstva, pomoz nám, abychom se v poslední den ocitli mezi tvými vyvolenými. Bože, Tvůrce spravedlnosti a pokoje, zahrň nás pravou radostí, skutečnou láskou a stálou solidaritou mezi národy. Naplňuj nás neustále svými dary. Amen

Jeremjáš 23,23-29; Židům12,1.2; Lukáš 12, 49-53

Drazí,

do kostela se skutečně zpravidla chodí, aby každý našel ve svém vnitřním rozměru zklidnění. Dnes asi málokdo očekává, že by bohoslužba posloužila posílení entuziasmu pro nějaký fyzický boj. Tím spíš je pokaždé lehce posluchač zaskočen, když kazatel začne citovat Ježíšova slova o tom, že není to pokoj, nýbrž oheň či meč, který přišel Pán Ježíš nastolit. Že výsledkem působení Božího Syna je rozdělení lidstva, nikoli jeho globální semknutí a smíření. Každý chceme zklidnění, spokojnění, cukr, bezvětří, vláhu a všepřítomnou lásku, a tu s jazykem starozákonního proroka i Ježíš sám zvěstuje vyhrocení mezilidských vztahů až do té maximálně možné míry, že se lidstvo rozdělí na dvě rozkmotřené skupiny. Nejmarkantněji tento rozkol vysvítá v samotných rodinách, kde má povstat otec proti synu, syn proti otci, dcera proti matce, matka proti dceři…

Není rodiny, aby v ní neprobíhaly nějaké konflikty. Nejde o mezigenerační neshody, jde o neshody zcela logicky vyplývající ze společného soužití.

Nikdy jsem nepociťoval konflikt v mé vlastní rodině. Nejvíce však bylo znát určité neporozumění v době mého dospívání. V tom nejsem žádná výjimka od Vás ostatních, puberta už je taková, a každý si z ní jistě odnesl své vlastní vzpomínky. Při dospívání jsem nejvíce narážel na opatrnický a skeptický postoj prarodičů, kteří nebyli vždycky zcela dost nadšení všemi těmi podniky, které v té době zcela pohlcovaly mé denní plány. A cítil jsem, že chci víc, a věděl jsem, že mohu víc! S mládím už to tak je, člověk jakoby mohl dokázat zcela vše, mohl by se svým věrným kamarádům zcela odevzdat, cítil se nesmrtelný. Babička zpravidla dokázala několika slovy mé nadšení dokonale zhasit. Víte, v tom skutečně není nic špatného. Cítil jsem, že je potřeba se životu a jeho rozmanitým podobám cele angažovat – ona, dáma, již po tolika zkušenostech ráda opanovala uzavřený svět, kde je těch překvapivých momentů pokud možno co nejméně. V tomto značně izolovaném světě pak naplno žila lásku ke své rodině. Mimo rodinu si však už tu lásku podle jejích trpkých zkušeností zasloužil jen málokdo. Celý svět budil podezření a zaslouženou kritiku. Mnohdy i preventivní opovržení.

Svět není dobrý, to je jen Bůh. V každém z nás je jistě semínko vůle k dobru, ale žel je vždy nakonec přehlučeno světskými zájmy, jež žádají prostředky chladného kalkulu. Možná jsou odtud tyto bariéry, jimiž určujeme, kam láska může a kam už nikoli. O tom jsou dějiny teologie, které se přetahují o stanovisko, do jaké míry v člověku je anebo není přirozené dobro. Ježíš si dokázal udržet pohled toho, kdo v člověku dobro vidí neustále, zatímco jej ten samý člověk přibíjí na kříž. Apoštol Pavel byl k člověku kritičtější, světlo člověka potřebuje vytrvalé zušlechťování, jinak světla v člověku není. To, čeho jsem se já v setkáních s babičkou bál, bylo, že zcela odmítla ve světě mimo svět „její vlastní“ jakékoli dobro hledat (aniž bych byl v právu tohoto závěru). To byl snad jediný rodinný spor, jehož si jsem vědom. Mít lásku jen pro úzký okruh rodiny (děkuji Bohu za léta, kdy jsem ji s ní mohl sdílet!). Láska stojí uprostřed víry a naděje. A co ostatní stvoření, babi, má taky naději?

Dějiny spásy jsou dějinami lidí, kteří žijí z víry, kteří jsou vytrvalí v naději. Běžci z víry v lásce pro naději.

V těchto dnech se v Riu odehrávají letní olympijské hry, a tak není od věci přemýšlet o tom, co je to sportovní duch. Vždyť o tom i Pavel dvakrát píše, o běhu a o zápasu. Nechci se pouštět do diskuzí ohledně komercionalizovaného sportu, pamatuji si, že jsem jako malý žil kopanou a že jsem jí podstupoval veliké oběti. Hrálo se na škváře, mnohdy i na betonu, a já bez ohledu na zranění bránil branku skluzy pod nohy a nikdy jsem snad neodcházel bez odřenin či krvavých ran. Mně to bylo jedno, pro tým cokoli.

Babička na to: „Sportem k trvalé invaliditě.“ Ano, měla pravdu. S běžci jsme na tom byli podobně, prý proč se tak namáhají, když vyhraje jenom jeden.

Dnes když čtu dopis Židům, výherce běhu je již dán, je jím Pán Ježíš, v předním chvostu běžců je zástup starozákonních běžců, ačkoli mezi nimi vidím i všechny možné patrony tzv. světců a, nemohu si pomoci, vidím mezi nimi i Jana Husa, Jana Rokycanu a sem tam se mihne i hlava Karla Farského a dalších. Ať už poběžím jakkoli, s medailí neodejdu, maximálně dostanu věnec spravedlnosti. No co to je za „zbytečnou“ námahu, když nemohu být mezi nejlepšími? Maximálně se mohu vyjímat mezi 144ti tisíci (odpusťte mi rouhání na variaci Janova Zjevení)!? Babička by se na to vykašlala. Bojím se, že by se na to v této době nejspíš vykašlal zřejmě téměř každý, protože je to námaha, která nepřináší okamžité a viditelné hmotné výnosy.

Ono to lidi dost mate. Na jednu stranu vyznáváme, že Pán Ježíš nám již splývá s cílem, neboť jím zdárně proběhl a učinil z něj smysluplné završení. Na druhou stranu vyznáváme, že je s námi stále na dráze. A tak možná na naše posluchače působí jako zfušovaný kovový zajíc, který běží na řetězu v postranní liště, zatímco my, chrti, se urputně honíme, aniž by nám došlo, že běžíme dokolečka a že jsme k posměchu mnohým davům. Tato představa je mylná a nanejvýš matoucí!

Pán Ježíš dokončil běh nejvyšší a je tu s námi stále skrze svůj vzor dokonalé vytrvalosti – je nám přítomný ve chvíli sjednocení kolem téhož stolu, u něhož seznámil a seznamuje dosud své učedníky se smyslem veškerého běhu.

Dnešní lidi na nás křesťanech nejvíc znepokojuje slovník, který používáme. Je prý dost archaický, už si těžko pod ním něco představit. Mezi přáteli jsem se ptál, kterým slovem by moderně Pána Ježíše označili. Nejzajímavější mi přišlo označení „držák“. Je to ten, na nějž se lze vždy spolehnout. U člověka to značí značný charakter a důvěryhodnost. Jde-li o předmět, ten nosí a drží předměty, a tak je z velmi trvanlivého a solidního materiálu. Každopádně jde o vlastnost vytrvalosti a spolehlivosti. Pán Ježíš se pro náš vlastní běh jeví jako druh-držák.

Co říci těm, kdo hledají za svými motivy vypočítavé záměry? Nebudete první! Naopak, úspěšně doběhnete jen díky vzácné milosti Boží a díky píli, která se vyznačuje tím, že se nebudete zatěžkávat zbytečnými kily hříchu. Církev si pro motivaci často než radostného cíle vypomáhala obrazem ohně, který pozře ty, kdo cíl běhu zcela opomíjejí. Je to příměr oprávněný.

Již jako děti jsme si ve škole říkaly: „Víš, co dělá lenochod, když v lese hoří?“ — „?!?!?“ — „Hoří!“ A tak je to nečinnost, anebo loudavost a ležérnost pohybu, který je v mnohém zaviněn právě všemi těmi ukutými okovy, přibranými závažími a veškerým tím odpadem, který jsme si s sebou na svůj běh přibrali.

Hospodin skrze ústa Jeremijášova praví: „Co je slámě do obilí“. Je to výrok proti všem těm prorokům, jejichž slova nejsou jako oheň. Oheň žene i toho lenochoda na dráze. Oheň oddělí strusku od čistého kovu. Boží slovo je jako vichr, který rozfouká plevu, aby zůstalo jen zrno. Líbiví tlachalové jsou jako sláma, která slouží k ustájení dobytka. Podávají výklady snů či řeči hvězd, pochlebují člověku na jeho vytyčených cestách, balamutí. My ale nejsme těmi, kdo kramaří s Božím slovem (2. Korintským 2,17). Nemůžeme vykládat, že vše je jen a pouze dobré, že všude a ve všem je láska, nemůžeme být, jak se dnes říká, jednoduše „sluníčkoví“. Slovo, které přinášíme, žene všechny k pohybu směrem k cíli, který je ztotožněn v osobě Oslaveného Pána. Jen toto slovo s sebou nese zaslíbení budoucího života a nasycení, jako je tomu u obilí. Jen toto Slovo dějící se ve vítěznem Ježíši Kristu je východiskem z netečnosti a útěku z hořícího lesa!