Izajáš 5,1-4; Efefzským 2,4-10; Janovo evangelium 3,14-21
Vážení,
v dnešním evangeliu Ježíšova promluva začíná vzpomínkou na události, kdy Mojžíš putoval s izraelity pouští. Izraelite, jako již ponevíkolikráté, navzdory tomu, že byli přímými svědky božích divů, Jeho zásahů, opět podlehli malomyslnosti. Co by ještě chtěli víc? Viděli tryskat vodu ze skály, viděli moře se rozestoupit, viděli Hospodina za ohnivým sloupem, do pouště jim padala mana a křepelky, takže nejen že viděli, oni i byli syceni. A tak dále. A oni přesto podlehli malomyslnosti. Co víc by ještě chtěli? Proto Hospodin mezi ně poslal ohnivé hady, takové zlo, aby je, reptající malomyslné trestal? Ne, aby je upamatoval! Protože společně s nástrojem zla, dal jim i lék. Nechuštána, hůl s bronzovým hadem, Ohnivcem. Každý, kdo by byl hadem uštknutý, měl vzhlédnout pohledem na tohoto bronzového hada, a záhy byl důsledků smrtícího uštknutí zbaven. Nechuštán pak byl umístěn v Chrámě, a tam každý reptal a malomyslník, který by byl uštknutý, mohl přispěchat, aby byl ve svém malomyslnosti ušetřen.
Ptáte se, jaké to Bůh dopouští zlo?
Bůh poslal mezi reptající boží lid na pouště ohnivé hady a dal jim i lék. V našich chrámech visí kříže. Pakliže jste i vy uštknuti pro Vaši malověrnost, máte zvednout hlavu a máte upřít pohled na Krista. To je naše ochrana proti uštknutí tím zaslouženým zlem. Sami jsme ho na sebe přivolali, tak jako ti izraelité na poušti. Ale tak jako nevnímáme doslovně poušť a Nechuštána, nemáme doslovně vnímat i apel k tomu, abychom co chvíli běhali do kostela civět na stěnu. Pohled upřený na Krista má svůj duchovní obsah. Je to celoživotní program. Program nikoli koukat v kostele, ale kráčet životem po způsobu Kristova kráčení. Být světlem světa, to znamená nezahalovat do stínů a nepřeznačovat, nepřejmenovávat zjevné skutečnosti. Co je na světle, není v tajnosti. Co je v pravdě, to není komoleno.
Pro nás v Česku je poušť trošku pohádkovým motivem. Jedno z pouštních příznačností je, že to je místo, kde není úkryt. Před světlem slunce, před pohledem nebes na poušti nic neunikne!
Život v církvi si nárokuje nejbližší způsob života po způsobu Kristova. Přesto se nezřídka míjíme a říkáme si jen milé hezké věci, abychom se snad jeden druhého nedotkli. Chceme být taktní a zdvořilí, nicméně jestli jste kdo vyrůstal po boku sourozenců, jistě mi dáte za pravdu, že takový život sourozenců není. Mezi bratry a sestrami, kteří spolu nežijí v řevnivosti nýbrž v lásce, není přešlapování a kroužení kolem toho, co jeden nebo druhý dělá špatně. To je totiž láska, že ten druhý nám není lhostejný. Záleží nám na jeho dobrém směrování, prospěchu. Ježíš praví: Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. (Matouš 18,15) A pakliže se nesrovná, se svým hříchem nic neudělá, pak přizvi církev. A jestliže ani pak nic, pak jej zavrhni! Žiješ v lásce s někým, kdo na Tvou lásku neslyší. Každý, kdo žije s Kristem, je veden úsilím posvětit, zlepšit, naplnit aspektem svata svůj život. Blížíme se Kristu, usilujeme být dokonalí, přestože dokonalý je pouze Pán. Smíme-li mít na sobě odlesk dokonalosti, pak ji máme díky pozvání, jemuž se nám od Pána dokonalosti dostává. Nikoli díky tomu, že bychom se dokonalými ze svého vlastního důvtipu či úsilí stali. Pakliže žijeme v lásce, je to tím, že jeden druhému lásku prokazujeme, a že jeden druhého se snažíme uvést do čistoty, přestože na každém z nás kus nečistoty spočívá. Jsme jeden druhému povinováni umývat nohy po způsobu Páně.
Nedávno jsem měl rozhovor s jedním s bratrů ohledně možnosti naší dokonalosti. Jsme Bohem zvaní ke svatosti a Kristem vyzváni k dokonalosti (Matouš 5,48), ale je dosažení dokonalosti za života možné? Buďte dokonalí jako je dokonalí náš nebeský Otec. Je někdo z vás Bůh? Znáte někoho, kdo se stal bohem? Nenechte se šálit nějakými představami supermanů, nějakých polobohů. To je zvrácená mytologie. Pakliže je někde nějaká dokonalost, pak je v tom Jediném, v Kristu, a jeho jediné tajemné přebývání tady na světě je v jeho čisté nevěstě, v církvi. O její čistotu pro Toho dokonalého usilujeme, abychom na tom měli svůj vlastní podíl. Každý jeden z nás přišel v životě do stádia, kdy jsme zjistili, že bez Boha je svět jen marná iluze. Bez Krista je svět zvrácená nápodoba, z níž se vytratila sláva Stvořitele. Kristus je ale přítomen! Jako malé dítě jsem zažíval hrůzu, když mne maminka uložila ke spaní a zavřela dveře. Byl jsem v temnotě a odloučen. Zprvu jsem se s tím vyrovnával křikem, maminka přicházela. Pak jsem si osvojil vyčkat několik málo krátkých okamžiků. Oči si navykly, pohled upřený na zavřené dveře vyjevil tři světelné skulinky, které mě neustále utvrzovali v tom, že ve vedlejší místnosti oba rodičové jsou a že v případě volání mě nenechají bez pomoci. Náš tmavý prostor s trochou vnímavosti a vnitřního upokojení osvětluje Kristus. On pootevřel dveře, abychom z povědomí neztráceli blízkost našeho nebeského rodiče. On je za Ježíšem pootevřenými dveřmi, zatímco my usilujeme naplnit náš temný pokoj pokojem nebeským.
Jestli je Tvůj život dokonalý, poznáš podle dobrého ovoce. Vřele souhlasím. Kolik dobrých křesťanů, i těch takzvaných světců, však vydalo dobré ovoce jinak, než jak my očekáváme jeden od druhého. My jsme zmrzačeni dnešním povzbuzování k úspěchu a produktivitě. Dobrý strom však nedává dobré plody neustále. Jsme vrženi do světa, do času. Ať už zůstanete u obrazu toho tmavého pokoje, anebo otevřené poušti, i my procházíme obdobími. Blížíme se k prvnímu jarnímu dni, s tím se slučuje i div velikonočního vzkříšení. Jsme uprostřed dění, kdy dobrá úroda podzimu závisí na tom, jaké nyní přijde jaro. Jestli budeme dokonalí, jestli vydáme dobré ovoce, záleží na tom, jestli budeme na jaře kvést, vydávat krásu i vůni (2. Korintským 2,15), anebo jestli budeme páchnout po hříších (Žalm 38,6). Jestli je před námi léto vlahé, anebo vyprahlé. Jestli podzim bude úrodný, jestli bude zima milosrdná ve svých zkouškách a nástrahách. I na jaře přicházejí mrazíky, v létě ničivé bouře, dobrou úrodu nemáme nikdy pevně ve svých rukách. Je hodně dílčích zkoušek a tvrdých období, kdy i dobrý strom nezve k pohoštění jeho dobrým ovocem. Přesto, když se na něj díváme očima nezastřenýma, vidíme, že je na dobré cestě, že cílí k dokonalosti dobré úrody. Permanentní úroda, neustále obsypané větve dobrým ovocem, požehnání a dokonalost spočívá jen a pouze u Boha. A jenom církev je v období měnících se ročních období příslibem, že na Boží dokonalosti smíme mít svůj díl i my. Tolik však jen doposud, pokud je v nás láska. Nesmíme světlo božího milosrdenství znevážit jakýmkoli náznakem nejednoty a nelásky. Co je na světle, nesnese temnoty. Koukněte se na toho, kdo sedí nebo stojí vedle vás. Vzpomeňte, s kým jste naposledy hovořili o Písmu, anebo s kým jste se modlili. Vzpomeňte na Vaše sousedy, kteří chodí do jiného kostela a do jiných církví. Kolikrát jste se za ně modlili. Kolikrát jste prosili o spásu pro vás i pro ně. Vaše modlitba prosí za to, abyste právě s tím člověkem obývali stejný dům ne na hodinu bohoslužby, ani na víkend při sborových aktivitách, ale abyste s ním soužili v jednom obydlí NA VĚČNOSTI. A teď ty máš něco proti svému bratru, anebo sestře. Něčím se Ti zajídá, ale přejdeš to s tím, že to na tu chvíli strpíš. Jenže vy jste bratry a sestry pro věčnost! Pro boží království. A vy si tady budujete zdvořilé neformální laskavé vztahy, jen abyste se jeden druhého ničími nedotknuli. To je ale neláska, to není upřímná modlitba, to není církev, která by žila pod světlem a v Pravdě! Koukejte rychle k tomu, dokud máte čas, řici si to své. Urovnejte svoje vztahy tak, jak mají být v církvi a ne někde v divadle či v kabaretu! Hledejte slova, abyste nikoli zdvořilostí, ale láskou boží napřimovali vztahy a očišťovali jeden druhého pro naplnění v dokonalosti Krista!
Jeden můj dobrý přítel, nemá problémy s financemi, blížila se uzávěra společnosti, ten koronavirový lockdown. Pořídil letenky pro sebe, manželku a své dvě dcery a odletěl do nějaké exotické země. Posílal nám fotografie, jak se holčičky přes počítač zúčastňují online výuky. Jak jsou u bazénu, zatímco my tu žijeme naši únorovou karanténu. Dělal na nás z dálky dlouhý nos, v dobrém. Přál jsem mu to. Inu, mu prostředky, každý otec od rodiny se snaží pro své děti udělat to nejlepší. Když tu náhle se k němu na druhý konec zeměkoule dostala zpráva, že jeho vlastní tatínek covidem ochořel a během několika dní zemřel. Vím, jak těžce hledal způsob, jak se rychle dostat do naší uzavřené republiky. Jestli se sem dostal, beztak ho neminula několikatýdenní karanténa. Přestože v určitou chvíli dělal nejlépe, jak uměl, nakonec zjistil, že s sebou do své definice štěstí přizval příliš úzkou rodinu. Je otázka, jestli by kdy pobral dostatečné množství lidí, aby mu v těch exotických zemích ten dlouhý nos zůstal. Jestli byl ten únik před skutečností toho, čemu musíme všichni v těžkém období čelit, všem těm jedovatým ohnivým hadům, uskutečnitelný. Kdyby zůstal s pohledem upřeným na Krista…
Církev tu zůstává v podřízenosti Kristu. Církev je podřízená Kristu, (je milovaná jako jeho nevěsta) a Kristus si církev zamiloval a obětoval se pro ni … aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem. (Efezským 5,24.26). Církev usiluje o to být dokonalá pro svého milujícího ženicha.
Píseň písní nabízí mnoho zajímavých veršů, které zpodobňují vztah Krista s jeho církve, anebo Krista a jednotlivé lidské duše. Pověz mi ty, kterého tolik miluji, kde budeš pást, kde necháš odpočívat stáda za poledne! Proč musím být jako zahalená poběhlice při stádech tvých druhů? „Jestliže to sama nevíš, nejkrásnější z žen, vyjdi po šlépějích stád a kůzlátka svá pas u pastýřských kolib.“ (Píseň písní 1,7.8).
Starověký Origenes dodává ke slovům této písně krásný výklad. Llidské duše touží po svém Pastýři. Volá, proč musím cítit samotu? Připadat si zneužitý a ponížený jako nevěstka pro ty, kdo jsou Bohem více ušetřeni? To snad víc miluješ svévolníky než mne, který/která po Tobě dychtí? Doprostřed sebelítosti slepé tesknící duše, anebo církve chcete-li, Pastýř promlouvá. „Ty nevíš? Ty nejsi ochotná sama sebe přijmout a milovat? Neznáš sama sebe? Ty, nejkrásnější! Jestli se neznáš, pak tedy následuj stádce a buď jednou z mých oveček! A jestli nesetrváš v mém ovčinci, budeš ty pást kozly (marnost, zápach, vzdor). Budeš sebou vláčena naukami nahodilých světských škol, které prohlubují Tvou lačnost, ale které nenasytí… Ten, kdo nepochopil, že je první, musí jít poslední (Matouš 19,30). A duše, která zanedbá sebe samu, skončí u moudrosti tohoto věku (Římanům 8,15).
Náš domov je církev. Ta naše možná není úplně bez kazu, tak jako žádná z těch lidských církví není, ale je naše a tady se odehrávají naše vztahy, které JSOU láskyplné. Jsme místem, kde se zpřítomňuje Vzkříšený! Jen nesmíme lásku zastírat a vyhýbat se rozhodnému a účastnému slovu. To slovo nesmí být změkčilé a neadresné. Jsme povoláni k dokonalosti, máme vydat dobré ovoce. Přestože je v nás povědomí malosti a hadi kolem nás syčí, naší jedinou záchranou je pohled upřený na Krista. Jen díky němu smíme v čas nám svěřený zažívat pokoj a blízkost nebes. Chceme-li v dokonalosti dovršit náš život, začněme od budování vztahů v naší církvi, velebme velikost Pána a chvalme ho za vše, co nám dává, přejměme každý sám sebe v té nahotě a nedokonalosti, jíž na sobě pociťujeme s vědomím, že smíme být a budeme, projdeme-li zdárně až k zaslíbené zemi, oděni v roucho svatební a v dokonalost, jakou má náš nebeský Otec.
Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. (2. Korintským 13,11)
Náš Otče, přijali jsme evangelium Tvého nejmilejšího Syna a uvěřili jsme, že on je naší jedinou Cestou k Tobě, Tvou Pravdou a životem v Tobě.
My zůstáváme v tomto světě, v jeho zápasech a nástrahách, z nichž vítězně vyšel náš Pán a učitel – i v tom je náš vzor a naše útěcha. On dokonal své dílo, jehož my jsme zůstali dělníky. Je účastný věčné boží slávy ten, který učinil naplněním svého života Tvé oslavení a vykoupení člověka.
On je vítěz nad přitažlivostí hříchu, nad smrtí a jejími stíny! Je vítěz nad bolestí a neohrožený trpitel mučivých dní, kdy tělo slábne, chvěje se a klesá, strhujíc ducha do hrobu věčné smrti. On je vítěz nad trýzní hladu, nad vidinami klamné sebestřednosti, pýchy a lidského siláctví, které svádějí z božích cest a zastiňují život mlhou nepravdy, když život vydávají za upachtěné živoření, přežívání v údolí stínu smrti. Otče, Tys nikdy neopustil svého jedinečného Syna, ani na potupném dřevě kříže ne, neopouštěj také nás, své syny a dcery, které jsi mu ze světa svěřil. Jsme Tvoji, dals nás Kristu, zbyli jsme ve světě, abychom šli cestou Krista směrem k Tobě, Tvou pravdu poznávali a život náš v Tobě žili. Kéž i my spějeme k slavnému cíli, aby krev Beránkova na nás nebyla zmařena! Dej i nám vítězit v bojích života po příkladu Páně. Amen