O nás

Věříme v Boha jednoho, Ducha věčného a Tvůrce všeho, Otce Ježíše Krista i Otce našeho, jenž od věčnosti vládne královstvím duší našich.

Věříme v Ježíše Krista, Syna Božího, Světlo ze Světla, Život ze Života, jenž od Otce přišel, životem svým zlo světa i smrti přemohl, aby nám získal království Boží věčné.

Věříme v Ducha Božího, jenž od věčnosti do věčnosti vše oživuje, v Ježíši Kristu se zjevil, skrze proroky a otce naše mluvil a v nás chce přebývat.

Věříme v život věčný, Dobra, Pravdy a Krásy, tak jako jsme přesvědčeni o smrti zla i zlých.

Věříme, že Otec nebeský nás proto stvořil, abychom, Ducha Božího v sobě majíce, šťastni byli, život Pravdy žili, pravdy Boží hájiti se nebáli a života věčného tak jistě dosáhli.

Historie

Církev československá vznikla v prostředí náboženského pnutí uvnitř římskokatolické církve před sto lety po vzniku samostatné Československé republiky. V rámci nově se konstituujících společenských institucí mladé republiky vystupují i snahy jednotlivých reformně naladěných římskokatolických duchovních, kteří veřejně vystupují se snahou otevřít církev liberálnímu demokratickému zřízení, umožnit větší prostor laikům, hledat společnou řeč teologie se závěry moderní vědy apod. Naneštěstí byla snaha těchto modernistických reformně naladěných duchovních vyhodnocena konzervativními proudy v římské církvi jako úsilí o podrývání církevní disciplíny, tito kněží byli označeni za liberalisty a šarlatány. Jednota katolického duchovenstva, jak si tito reformně smýšlející kněží říkali, vyslala delegaci na 4. července 1919 k papeži Benediktovi XV. Církev ve svých nejvyšších představených však veškeré reformní iniciativy v samém zárodku odmítala. Jinak tomu ale bylo se vzbouzejícími se sympatiemi a s pozitivními ohlasy mezi českou veřejností, která žila svou euforii o osvobození se z područí cizí monarchie. Veřejnost bořila, co ji spojovalo s minulostí svého někdejšího posluhovačství – ať už Vídni, či Vatikánu. Na přelomu roku 1919 a 1920 reformní kněží sloužili vánoční obřady v českém jazyce. Blažená euforie veřejnosti akcelerovala reformní snahy těch duchovních, kteří čelili neústupnosti církevní hierarchie proti dobovému modernismu a přivedla 211 nejhorlivějších reformně smýšlejících duchovních 8. ledna 1920 do Národního domu v Praze na Smíchově, kde v hlasování 65 % účastných prosadilo vznik nové Československé církve. Toto nové církevní hnutí se drželo katolických zásad, ale ve svém programu zdůrazňovalo požadavek svobody svědomí a liturgii v českém jazyce. Zdobrovolnění celibátu kněží bylo dílem až pozdějších snah v novém církevním hnutí, podobně i svěcení žen od r. 1947 na kněze či od r. 1999 jejich ordinace na biskupku – v Radotíně se těšila mimořádné oblibě farářka E. Blažková, která zde mezi lety 2000 až 2006 vedla duchovní péči o děti a mládež.

Církev československá se též za mladé republiky stala velikým podporovatelem kremační praxe v pohřebnictví. Od svého počátku usiluje být církví moderní, naukově nespoutanou.

V Radotíně se mladá církev poprvé zformovala 22. července 1921 ustanovující schůzí. Té se v hotelu Gambrinus účastnilo 19 nově přistoupivších členů.

Se vznikem Církve československé se pojí odpor ke konzervativismu, k exkluzivitě, zbožněnému klerikalismu, uzavřenosti a netoleranci, na druhé straně se církev snaží být otevřená vůči společnosti, vědě, modernímu chápání člověka i vůči národním dějinám. Otevírají se možnosti pro seberealizaci laiků. Zpočátku své existence byla Církev československá průkopnicí rozsáhlé činnosti sociální, charitativní a kulturní.

Během prvních několika let existence církve si československá národní církev získala sympatie širokých vrstev společnosti. Při sčítání obyvatel v r. 1921 se k Církvi československé hlásilo 525 346 lidí, v r. 1930 již 793 385, kontinuální členský růst církve je sledovatelný až do první poloviny 50. let. Citelně se jí dotklo, když byla spolu s dalšími církvemi vykázána z veřejného prostoru za zdi svých kostelů a far. Radostí v období chmur byla změna orientace k zesoučasnění v římskokatolické církvi, stejně tak i otupení národoveckých lidových motivů a příklon k biblickému personalismu v Církvi československé. Vztahy mezi oddělenými církvemi mají být od 60. let už jen lepší a lepší.

Přístup lidí k Církvi československé v Radotíně byl zanedbatelný oproti masivnímu přístupovým hnutím v nedaleké Zbraslavi. Lidé se po přístupu do nové církve v Radotíně opět vraceli do církve římskokatolické, jakmile zjistili, že mají povinnost církevního peněžního příspěvku. Nezřídka se lidé vracejí, protože chtějí mít „pohřeb z kostela“, zatímco se nová církev se v Radotíně schází po sadech, hostincích, školách, tělocvičnách či porůznu doma u svých nejhorlivějších členů. „Čechoslováci“ či „Tatíčkovci“, jak se tehdy členům Církve československé říkalo, v mnoha ohledech spojili své radotínské působení s místními evangelíky, zatímco formálně příslušeli pod správu Náboženské obce ve Zbraslavi. Spolu s evangelíky například ve 20. a 30. letech připravovali štědrovečerní besídky s dárkovými balíčky pro děti. Evangelíci si ale v r. 1933 postavili vlastní sbor, zatímco „čechoslováci“ odváděli církevní příspěvek na stavbu nového sboru ve Zbraslavi, který byl slavnostně otevřen 10. září 1939. Místní evangelíci nabídli od 1938 svůj sbor v dnešní ulici Na betonce Církvi československé ke svým bohoslužbám. V ten samý rok s radotínskými husity spojil svůj život kazatel z Předčic Karel Rataj. Ten byl v Radotíně farářem až do roku 1970. Svou samostatnost na zbraslavské Náboženské obci si radotínští získali až ministerským výnosem z 27. září 1939. Postavení vlastního kostela či sboru dnešním husitům už ale neumožnily církevně nepřátelsky naladěné totalitní režimy.

Za Karla Rataje se rozvíjela četná činnost bohoslužebná, ale též probíhala výuka náboženství v Radotíně, v Kosoři, Slivenci či Třebotově. Za druhé světové války byla činnost církve ukončena v Třebotově. Rataj byl udán gestapu za protiválečná kázání, vyšetřován v Pečkově paláci a postaven pod policejní dozor. Podobně avšak za jiného totalitního režimu je církvi znemožněno působení ve Slivenci v roce 1958. Rataj přesto neustává se svým aktivismem a v Lochkově od pana Höflera odkupuje loutkové divadlo, několik málo představení má za záměr sbírku pro ty nejchudší z Radotína. Za války Rataj pořádá každý rok v Radotíně celocírkevní týdny duchovní obnovy doprovázené přednáškami ve sboru evangelíků. Radotín se tak po dobu druhé světové války stává centrem myšlenkového a duchovního kvasu mladé národní církve.

Konec druhé světové války pak shrnuje Rataj do svého deníku těmito slovy: „Konec běd a konec nejistoty! Vláda věcí se vrátila opět lidu českému a slovenskému. Příliš veliká byla daň, kterou vybrala II. Světová válka na životech našich nejlepších synů a dcer. Květnová revoluce se přenesla na celé území Čech a Moravy. Zběsilí SSmani řádili zhoubně, nešetříce ani žen ani dětí. Při svém ústupu zavraždili v Radotíně 13 nevinných lidí, jichž pohřeb národní se konal dne 10. května v 5 hod. odpoledne na místním hřbitově. Pohřební obřady vykonal římsko-katolický farář J. Pekárek a čsl. farář Karel Rataj, který k přání místního vojen. velitelství a národ. výboru vykonal smuteční projev. Dne 11. května vykonal K. Rataj národní pohřeb v Hor. Mokropsech, dne 12. května ve Všenorech, dne 13. května v Řevnicích, a dne 15. května v Dolních Mokropsech.“

Za působení faráře K. Rataje k Církvi československé přichází nejvíce radotínských. 21. září 1947 patriarcha církve M. Novák udílí na ulici Na betonce biřmování 63 mladým lidem, protože se v evangelickém sboru nevejdou vedle sebe. V roce 1952 v Radotíně přináleželo k Církvi československé 1702 lidí, poté byl pro veliký politický tlak na rodiny s dětmi evidován jen velký členský úbytek.

Po úmrtí Rataje se církvi podařilo odkoupit zbylá část domu v Nerudově (dnes Prvomájové) ulici s číslem popisným 909, kde Rataj od roku 1941 se svou rodinou pobýval a kde Církev československá husitská působí dodnes. V suterénu Církev zde od devadesátých let do nedávné doby provozovala sběr a výdej použitého oblečení a nábytku. Církev se pravidelně schází k nedělním bohoslužbám v modlitebně v prvním patře, již pojmenovala po svém prvním patriarchovi Dr. Karlu Farském. Z výnosů, které vyplývají z hospodaření nájemního domu, radotínská církev pomáhá financovat programy církve na budování středisek pro děti (dětské centrum ve Tmani či mateřská školka v Hostivicích) či rozvoj církevních sociálních středisek (naposledy chráněné dílny ve Zdicích), anebo opravu chátrajících církevních staveb (naposledy krusta synagogy v Novém Strašecí či rozvody sboru v Mnichovicích). Ze svých možností pořádá i společné naučné, sportovní či turistické programy pro své členy a sympatizanty.

Církev československá (od roku 1971 též „husitská“) se vnímá jako důsledek staletí trvajícího českého zápasu za pravdivější uchopení Božího slova uvnitř reformního tábora církve, jež se vznikem nové demokratické republiky získalo svůj konkrétní tvar. To, co mělo vést k modernizaci církve v mladém Československu, vedlo k jejímu rozdělení na církve dvě – konzervativní římskou a národní československou. Pro věřícího je zostuzující rozdělení církve, která má být přeci pouze jedna. Otázka, zda bylo před téměř 100 lety nezbytné vytvořit zcela nový církevní útvar, je již dnes ale bezpředmětná. Před sto lety církev vznikla jako národní a přístupná dobovým náladám, prošla si svou historií úspěchů i mučednictví. Církev československá husitská se vnímá jako alternativa pro ty, kdo v našem kulturním regionu hledají a kdo se nespokojují s jinými svědky biblické víry. Svůj zdroj a předpoklad existence naše církev nalézá především v jádru biblických svědectví, která přinášejí zprávu o moci Ducha, který přináší lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání (Galatským 5,22-23). Dnes Církev československá husitská se snaží být především obhájkyní křesťanských základů demokracie a rovnosti před Bohem, především pak usiluje o to stát po boku těm, jejichž význam je veřejně snižován.