Rubrika: kázání

Izajáš 44,6-8; Římanům 8,12-25; Matoušovo evangelium 13,24-43

Drazí v Kristu,

Matouš třináctá kapitola je kapitolou podobenství o Božím království. Ježíš v ní vypráví jeden obraz za druhým. O pšenici a koukolu. O hořčičném zrnu. O kvasu. Na první pohled jsou to příběhy rozdílné. Ale všechny spojuje jedna jediná myšlenka: Boží království roste.

Roste nenápadně. Roste trpělivě. A roste tak, že jej nakonec nic nedokáže zastavit.

Je to zvláštní způsob růstu. Když se doma staráme o zahradu, přemýšlíme, kdy posekat trávník, kdy ostříhat zlatý déšť, kdy prořezat švestku, aby ji nezničily deště nebo škůdci. Zahrada je něco, co chceme mít pod kontrolou. Aby byla přehledná, čistá a upravená.

Jenže Ježíšova zahrada taková není.

Když služebníci chtějí vytrhat koukol, hospodář je zastaví. Když zrno vyroste v keř, nechá je růst dál. Když kvas začne prostupovat těstem, nikdo jeho práci nezastavuje. Boží zahrada se neudržuje především nůžkami a rýčem. Spíše konví a vláhou. Nejde v první řadě o omezování růstu, ale o péči, aby to dobré mohlo růst dál.

To je možná obraz celých dějin spásy.

To, co se zpočátku zdálo být nepatrné, stále roste.

Kdysi bývalo pole přehledné. Dnes jako bychom se ocitli v hustém lese. Nebo snad v džungli. Každá další generace přidává nové cesty, nové názory, nové technologie, nové možnosti, nové duchovní směry. Co bývalo přehledné, je dnes spletité. Člověk má někdy pocit, že se bez mačety nedá projít.

Přitom z pohledu shora je to docela jiný obraz. Ne džungle, ale moře zeleně. Život. Koruny stromů plné ptactva. Hojnost.

Jen ten, kdo stojí dole mezi kmeny, vidí především stín.

Možná právě tak prožíváme dnešní dobu. Zdá se nám složitější než kdykoli dříve. Není snadné rozlišit, co je pšenice a co koukol. Co člověka vede k životu a co jej od života odvádí. Máme kolem sebe nepřeberné množství informací, názorů, psychologických metod, koučinků, duchovních směrů, technologií, umělé inteligence i nekonečných možností komunikace. Tolik prostředků, jak si usnadnit život – a přece často nemáme pocit, že by bylo snazší žít. Kudy se dát. Jestli jsou vlastně ty prostředky kontroly k jeho rozvoji, anebo stagnaci.

Člověk pak snadno propadne pokušení vzít do ruky zahradnické nůžky. Nebo dokonce motorovou pilu. Udělat ve světě pořádek. Vyřezat, co překáží. Zjednodušit, co je složité. Mít všechno pod kontrolou.

Jenže právě zde Ježíš říká něco překvapivého: Nechte obojí růst až do žně.

Ne proto, že by mu na pravdě nezáleželo. Ne proto, že by mu bylo jedno dobro a zlo. Ale proto, že ví, že člověk není pánem žně.

Touha všechno rychle vyřešit bývá někdy nebezpečnější než samotný koukol.

Apoštol Pavel dnešnímu evangeliu rozumí. Píše, že celé tvorstvo až podnes společně vzdychá a pracuje k porodu. Neříká, že se svět nezadržitelně zhoršuje. Říká, že roste. Že porod bývá bolestivý. Že čekání bolí. Ale že bolest není posledním slovem.

Každá generace měla lidi, kteří byli přesvědčeni, že právě oni už stojí na samém konci dějin. Že Boží pole už nemůže být zarostlejší. Že andělští ženci musí přijít každou chvíli. Stejně jako dávní husité tak i dnes mnozí stanovují datum, kdy tenhle zaplevelný svět už musí Bůh srovnat.

A každá další generace zjistila, že svět může být ještě složitější.

Možná je to proto, že Boží království skutečně roste. A roste uprostřed světa, který se stává stále nepřehlednějším.

To ale neznamená, že bychom měli ztrácet orientaci. Naopak. Když člověk stojí uprostřed hustého lesa, nenajde cestu tím, že bude stále dokola sledovat jen to, co má kolem sebe. V lese, na moři i na poušti se člověk orientuje především podle toho, co je nad ním.

Také křesťan se učí pozvedat oči. Nad korunami stromů je stále stejné nebe. Tam dopadá světlo. Tam létá ptactvo, které si v korunách stromů staví svá hnízda — přesně jak říká Ježíš v podobenství o hořčičném zrnu. Nad tím vším, co nás dnes zaměstnává, co nás tíží a co nás někdy mate, je stále tentýž Bůh. Ten, který podle proroka Izajáše říká: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není.“

Příchod žně není v našich rukou. To je Boží dílo. Naším úkolem není svět prořezat. Ani jej zachránit vlastními silami. Naším úkolem je vytrvat. Pečovat o to, co nám bylo svěřeno. Zalévat spíše než sekat. A neztratit odvahu.

Čím je svět starší, tím méně připomíná přehlednou zahradu a tím více hustý les. Je v něm mnoho hlasů, mnoho cest, mnoho kořenů i mnoho stínu. Člověk v něm snadno ztratí směr. Ale právě tehdy nám Kristus neříká: Prosekejte si cestu. Říká: Čekejte na žeň.

A dokud nepřijde, nezapomeňte čas od času zvednout hlavu.

Nad korunami stromů je stále stejné nebe.

Tam je světlo, které žádná džungle nepohltí.

Tam směřuje Boží království, které už nyní roste mezi námi – nenápadně, trpělivě a nezadržitelně.

Amen.

Izajáš 55,10-11; Římanům 8,1-23; Matoušovo evangelium 13,1-23

Drazí v Kristu,

vyslechli jsme Ježíšovo podobenství o rozsévači. Nebudu vám lhát, tohle podobenství mě vždycky nesmírně dojme. Je to text, na který jsem úplně poprvé kázal. Tehdy ještě za studií jsem pomáhal s náboženstvím pro děti v Náboženské obci Holešovice. Byl jsem k ruce úžasné paní farářce. A tehdy mě nechala poprvé kázat na toto podobenství. Hlas se mi chvěl, před sebou desítku napjatých dětských krků, pozorných očí. Tehdy jsem se snažil ničím z toho dětem příběh nezakrýt. Převyprávěl jsem podobenství. Nic víc. Po bohoslužbě za mnou přišel muž, který se ocital uprostřed druhé série chemoterapií. Seděl před tím nepozorován v zadní lavici kostela. Měl slzu v oku. „Takhle by měli kázat všichni faráři.“ Dlouho jsem tomu nerozuměl. Podle mých představ jsem nepodal žádný výkon. Pociťoval jsem nad jeho dojetím stud.
Proč se tolik dbá na důvtip a sečtělost kazatelů? Nevytrácí se tak důvěra církve v moc božího slova? Nestačí snad jen číst a naslouchat?
Ale zřejmě bychom si tak jako církve přišli nepatřičně, kdybychom se scházeli jen k tomu si číst. A přitom vícerého není zapotřebí. Lámeme si hlavu, jak oslovit lidi. Snažíme se být důvtipní a aktuální. Zatímco nám evangelium odpovídá, že to není v kvalitě rozsévaného semene, nýbrž v tvrdosti půdy. Ne každé srdce je nachystáno k přijetí životodárného obsahu Evangelia. Lidé jsou nestálí a ve svých postojích vrtkaví, rozevlátí, jsou jako skalnatá půda, kde evangelium nemá příležitost zapustit kořeny. Jiní jsou plní jiných protichůdných cílů a aspirací, které jsou v důsledku zlé. Jsou půdou u cesty. A tak je nasnadě otázka, když chceme církev úspěšnou: Neměli bychom hledat pouze zemi úrodnou, hledat mezi lidmi jen ty, jejichž srdce je lačné po přijetí Boha? Lovit mezi lidmi zatvrzelými a rozevlátými ty, jejichž srdce jsou již nachystaná? Rozhodně ne! Rozsévač nemá dělat rozdíl v kvalitě půdy, do níž zasévá. Není na nás hodnotit, kdo je připraven a kdo není. Přesto odkud přijde kazateli užitek? Dočká se či nikoliv, že půda, již obdělává, vydá užitek? Ta odpověď nezáleží na nás, neboť on je poslán hlásat všem!
Ale i kdyby na tom bylo, a zaséval pouze v dobrou půdu, i dobrý křesťan je ohrožen tím, že z jeho srdce vzejde plevel, trní. Nestačí se spokojit s tím, že člověk má dobré srdce a že přijal Evangelium. I dobré srdce a dobrý křesťan může být udolán starostmi. Starosti jej mohou docela umořit. Starosti nejsou nic nemravného, odsouzeníhodného, nejde o hřích, nýbrž o běžnou každodenní tíži věcí. I dobrý věřící se může pod tíhou všedních dní zlomit! Mít každodenní starosti není před Bohem nic banálního!
Zvykli jsme si jako církve i jako věřící mít nároky na rozsévače, dnešní kazatele. Rozsévač ale dělá tu jednu pouhou věc, že rozsévá. Čte, sděluje. Není na něm, je-li půda dobrá, anebo skalnatá či ušlapaná. A kněží? Ty netrhají plevel, nepopírají a nezmenšují starosti svých svěřených věřících, nýbrž připomínají, kde je světlo! V každodenním návalu starostí pomáhají odkrývat výhled ke zdroji života, světla, vláhy. Pohybují se v trní. Ježíš jinde vypráví o koukolu a pšenici. Dovolím si tedy tvrdit, že kněží nemají právo a ani moc zastavit růst trní, mohli by tím připravit své věřící o život. Avšak jistě mohou půdu od starostí v zárodku pročišťovat. Ať tak či onak, plevelu se nikdy nepodaří zbavit. Však vzpomeňte na slova apoštola Pavla, všichni si v těžkostech vzdycháme…
Je načase si přiznat, že nepřítelem evangelia nejsou špatní rozsévači. Žehrání si na způsob: „Kdybychom měli lepšího faráře…; Kdybychom měli srozumitelnější liturgii…; Kdybychom měli lepší písničky…; Kdybychom měli lepší kostel…“ Rozhodně ne! Rozsévač je stále stejný, semeno je stále stejné, pouze půda je tu více či méně zatvrzelá a bujnost plevele podléhá vegetativnímu období. Žel, teď to vypadá, že se mu náramně daří!
Co je důležitější, mocnější? Je to snad rozsévač či loď, z níž se zvěstuje, anebo kvalita půdy? Církev ať je vytrvalá ve zvěstování, nikoliv nutně v kreativitě. Církev není umělkyní nad tím, jak obměkčit zatvrzelé srdce. To umí Kristus. Srdce obměkčit a dokonce je zbavit sil toho Zlého. Proměňuje půdu skalnatou a dokonce i tu u cesty. Není dost tvrdé půdy před přicházejícím božím Synem. Ale rozsévač? Ať je trpělivý a nedělá rozdíly. Má-li se dočkat úrody, je zde potřebná součinnost člověka, aby nechal obměkčit své srdce. Zpřístupnil je moci Krista, který dokonce může vyhnat i moc toho Zlého. Co má dělat církev, vytrvat ve svědectví. A taky trochu vstupovat se svými svěřenými věřícími do jejich prostých starostí. Třebas se od toho trní do krve poraní, byť si ty všední starosti dní stanou i jejími starostmi. Těch pouhých prostých pouze světských starostí. O živobytí, o prospěch jejich blízkých, o zdravotní stav i o to, co a zda bude něco k obědu. Jestli někoho ještě vůbec zajímá, anebo už docela nikoho. I ty nejmenší starosti, když se nakupí, dokážou zakrýt výhled na životodárný zdroj požehnán. Církev se nesmí povyšovat nad žádnou starost, s níž k ní lidé přicházejí. I v církvi roste dosti trní.
Kazatel nemusí být superschopný mluvčí s červeným diplomem. Nemá podléhat pokušení být bůhvíjak originální. Není to o něm, není to na něm. Všechno podstatné již bylo Ježíšem sděleno, anebo odkryto. Je jen jediná oběť, ta Jeho. On je tím pravým rozsévačem, církev jej pouze ve své činnosti následuje. Ať nemyslí, že by měla být něčím více než byl On. Rozsévač semeno nevyrábí, neupgradeuje, geneticky nešlechtí, nesoudí, necertifikuje. Pouze je nese. Nešetří jím. Rozsévá.
Kdysi jsem toto podobenství dětem v Holešovicích jen a pouze a prostě převyprávěl. A možná tehdy zaznělo to nejdůležitější: všechno podstatné už řekl Ježíš sám. Nevím, kde jsou všechny ty děti dneska. Jsou-li či nejsou dnes někde v kostele, jsou-li či nejsou šťastní lidé, jestli dávají počet Bohu, anebo přidávají svým starostem. Vzpomenou-li kdy, že se v jednom dávném ranním dětském kázání před nimi zaskvěla slza muže, který neztratil naději v boží milosrdenství. Že už jako malé děti byly jen malý krůček spasení!
My, kdo dnes přicházíme k prameni vody života, kdo se tážeme po moci Božího slova, nepřinášíme nové evangelium, nýbrž evangelium Kristova vtělení, vzkříšení a oslavení. Stále stejné a nově rezonující. Na nás je rozsévat, nešetřit a neztrácet odvahu. Neboť rozsévač rozsévá, půda vydává úrodu a Bůh dává vzrůst; a jeho slovo se nikdy nevrací s prázdnou.
Amen.

Exodus 24,12-18; 2. Petrův 1,16-21; Matouš 17,1-9

Je neděle před Popeleční středou. Církev čte o hoře, o světle a o tváři, která zazářila jako slunce. Alespoň pro Ježíšovy vyvolené apoštoly, následovníky, vyznavače. Texty z knihy Exodus (24,12–18), z Druhého listu Petrova 2 Petrův (1,16–21) a z Evangelia podle Matoušovo evangelium (17,1–9) nás vedou k tajemství Proměnění Páně. Nejde však jen o jedinečnou událost z Ježíšova života. Jde o otázku, která je až bolestně současná: Jaká je skutečná podoba toho, který stojí vedle nás? A jaká je naše vlastní pravá tvář?

Evangelista vypráví, že Ježíš vzal Petra, Jakuba a Jana na vysokou horu. Tam byl proměněn, jeho tvář zazářila jako slunce a jeho roucho zbělelo jako světlo. Učedníci spatřili slávu, která byla dosud skryta v obyčejnosti každodenního putování. Ten, s nímž jedli, smáli se i unavovali, byl náhle zjeven ve své pravé podobě.

Podobné zjevení předchází už Mojžíšovi na Sinaji. Hospodin jej zve na horu, zahaluje ji oblak a oheň Boží slávy spočívá na vrcholu. Člověk smí zahlédnout víc, než unese. A přece je to tentýž Bůh, který pak kráčí s lidem pouští, v prachu a reptání.

Apoštol Petr po letech dosvědčuje: „Nedrželi jsme se vymyšlených bájí… byli jsme očitými svědky jeho velebnosti“ (2 Pt 1,16). Hora nebyla snem. Byla to zkušenost skutečné slávy.

---

Dnešní člověk také touží po světle. Ale světlo nevidí. Ani sám na sobě, v sobě. Místo aby čekal na Boží proměnění, vytváří si svou vlastní oslavenou tvář. Sociální sítě nabízejí možnost stát se režisérem vlastního zjevení: správný úhel, správné světlo, vybrané okamžiky úspěchu, výkonnosti, výjimečnosti. Vzniká obraz – krásný, lesklý, obdivuhodný. Zachycený na moment a poslaný světu.

A přece je to obraz, který se postupně obrací proti svému tvůrci. Nestačí být krásný – musím být krásnější. Nestačí být úspěšný – musím být úspěšnější. Nestačí být šťastný – musím být viditelně šťastný. A nikoliv jen na moment, být takový nadále. To je kumšt. Vlastně nemožné přání. Tato umělá tvář začne svého nositele sžírat, asi jako obraz Doriana Graye. Nepravda a iluze se stane předmětem srovnání ke spokojení se životem, anebo ke štěstí. A zároveň zraňuje i druhé: ti, kdo se s ní poměřují, propadají pocitu nedostatečnosti, úzkosti, marnosti. Je to cesta zmaru.

Jaký rozdíl oproti svědectví žalmu 139: „Podivuhodně jsem utvořen… žádná tma pro tebe není temná.“ Bůh zná naši tvář ještě dřív, než ji začneme upravovat pro publikum. Miluje i ty obrazy naší duše, které bychom nikdy nezveřejnili. Miluje nás právě tam, kde se stydíme. A říká: To je tvá pravá tvář. Tvá pravá, krásná, pravdivá tvář!

Kristova tvář zazářila jako slunce. Nelíčil se být pro nás lidi někým, kým by nebyl. Jeho tvář zářila, a přece to nebyla tvář cizí – byla to tvář toho, kdo kráčel s učedníky po prašných cestách. Proměnění není maska. Je to odhalení toho, co bylo a je pravdivé od počátku.

---

Snad každý člověk zažil v mládí okamžik, kdy s někým blízkým mluvil dlouho do noci. Možná to mohlo být i první rande. Setkání zatížené tolika očekáváními. Ale noc utekla, a ti dva spolu „pouze“ byli.
Svíce dohořívá, láhev vína je téměř prázdná, a přesto není spěch. Slova plynou a noc utíká, aniž by došlo k něčemu, co by mělo překročit duchovní intimitu v tu intimitu tělesnou. Jen tichá blízkost. Člověk by chtěl ten okamžik zastavit. Uchovat jej navždy.

I apoštolové chtěli zastavit okamžik na hoře. „Pane, je dobré, že jsme zde. Postavíme tři stany…“ Je to téměř dojemné. Zážitek blízký prvnímu zamilování. I oni chtějí zakonzervovat světlo. Uchovat zážitek. Vybudovat svatyni pro jeden jediný vrcholný moment.

Možná bychom dnes v církvích nestavěli stany, ale „wellness centrum duchovního zážitku“, jakési nápodoby ezo-meditačních skupinek s jistou křesťanskou fasádou: příjemnou atmosféru, meditační hudbu, věčně pozitivní výraz, dokonale sestavený program. Jenže Ježíš vede dolů z hory. Tam, kde čeká nemocný chlapec, zmatek, nepochopení a nakonec i kříž. Křesťanství není věcí vnějšího výrazu, vzezření welness blaženosti, dress-codu bohorovných spasených, pozitivního pozérství či toxické dobrotivosti. Proměnění není útěk ze světa, od špíny, nemoci a pláče. Je to připomenutí, jakou slávu nese každý člověk, kterého potkáme dole v údolí.

---

Učedníci viděli Kristovu slávu – a přesto později v Getsemane usnuli. Viděli světlo – a přesto přišla hodina selhání. I my někdy zahlédneme krásu druhého člověka, Boží obraz v jeho tváři, a přesto jej další den posoudíme, odmítneme, zraníme. Nejsme stálí ve svém prozření.

List apoštola Jana říká: „Nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme. Víme však, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest“ (1 J 3,2). Jsme dětmi Božími – to je naše pravá identita. A ještě není plně zjevena. To, co se na hoře ukázalo u Krista, je zaslíbeno i nám. On je naší Cestou, kéž si nás tedy sám přetváří ke svému (oslavenému) obrazu!

Apoštol Pavel dodává: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně“ (2 K 3,18). Proměnění není jednorázový efekt. Je to proces. Tiché, vytrvalé přetváření.

---

Blíží se postní čas. Nejde jen o to něco si odepřít. Jde o to nechat se zbavit falešných masek. Odložit „instagramový obraz“ sebe sama. Vydržet pohled na vlastní pravou tvář – i s její křehkostí, i s její nedokonalostí – a uvěřit, že právě tuto tvář Bůh miluje.

Otázka nezní: Jak působím?
Otázka zní: Obstojí můj obraz před Kristovým křížem?

Když přijde zkouška, budu zapírat a utíkat? Nebo podržím v srdci světlo, které jsem zahlédl? Uvidím Kristovu slávu i v utrpení? Uvidím ji v tváři člověka, který přichází do mé blízkosti?

Až vstoupíme do půstu, nepůjde jen o to něco si odepřít. Půjde o to naučit se znovu vidět:
Kristovu slávu v tváři člověka vedle nás –
a jednou i ve vlastní tváři,
kterou Bůh od počátku miluje.

Marek 4,21-25; Deuteronomium 8,1-20

Co jsou to Boží mlýny?

Mlýn je místo, kde se bere energie a ta roztáčí dva kameny. Mezi nimi se drtí zrno. Z dobrého zrna vzniká mouka, zbytek je pleva, která se vyhodí. Energie je veliké téma dneška – pro mlýn ji bereme z větru, vody, anebo prostě z elektrické rozvodné sítě, u níž je nabíledni se tázat po zdroji dál. U těch Božích mlýnů je zdrojem energie sám Bůh – On je jedinou a nejvyšší silou.

U nás známe mlýny u Radotínského potoka. Nedaleko je ten Maškův, ale odsud až k Rudné jich bývalo celých 22. Dnes již zpracovává mouku jeden jediný, a to ten v nedaleké Chotči. Kdo si chce umlít svou mouku, pořídit kvásek, koupit dobrý chléb, musí jet tam. Boží mlýny však nejsou vázány na jedno místo. Pracují všude. A pracují nepřetržitě.

Říká se: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
Toto rčení vyjadřuje přesvědčení, že nic z toho, co lidé dělají – dobrého ani zlého – se neztratí. Ne vždy hned vidíme výsledek, ale mlýny se točí dál. Drkotají tiše a vytrvale, jako hodiny, jako tlukot srdce. Stačí se ztišit, upřít pozornost do sebe, a uslyšíte to. Klap, klap, klap. Mlýnici.

Ježíš říká: „Jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.“

Kdo rozdává lásku, pozná lásku. Kdo žije v hněvu a nenávisti, ten hněv jednou pocítí. Kdo druhé zotročuje, sám zakusí pouta.

Ne vždy se to děje prostřednictvím soudu, policie nebo vězení. Velmi často se to děje zevnitř člověka. Klap, klap, klap.

Dobře to ilustruje román Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a trest. Vrah Raskolnikov by mohl uniknout spravedlnosti. Zákon ho nedostihne. A přece neunikne. Nechytí ho soud, ale jeho vlastní nitro. Jeho život se začne rozpadat. Ztrácí klid, sílu, zdraví. Boží mlýny ho melou zevnitř, aniž by tomu rozuměl.

Boží soud totiž často nepřichází zvenčí, ale skrze svědomí.

Pomoci může jednoduchý obraz, který je srozumitelný i dětem – a právě proto i dospělým. Když máme dlouho ruce v zimě, třeba při koulovačce bez dobrých rukavic, ruce nejprve bolí. Potom pálí. A když bolest náhle přestane, nastává problém. Prsty bělají, tvrdnou a začínají odumírat.

Bolest je varování. Když ji umlčíme, zničíme si ruku. Můžeme přijít i o život.

Podobně funguje svědomí. Bůh nám ho dal jako vnitřní kompas. Když jednáme špatně, svědomí bolí. Někteří lidé se však učí tuto bolest potlačit. Bible o nich říká, že mají „vypálené svědomí“ (1. Tim 4,2). Jako by nechali své prsty zmrznout. Necítí bolest – a mají dojem, že jsou silní. Ve skutečnosti však uvnitř odumírají.

Bůh se na to však nedívá proto, aby nás odsoudil. Nedívá se na člověka, jak mrzne, s chladným odstupem. On chce zahřívat.

Proto přichází s jedním klíčovým slovem: pokání. Řecky metanoia – změna smýšlení. Je to jako dát promrzlé ruce do tepla. V tu chvíli to nesmírně bolí. Prochladlé ruce nad topením. Pálí to. Ale uzdravuje. To se děje se svědomím, které docela neodumřelo. Ale co se děje s tím, jehož svědomí nadobro zatvrdlo? Kde je zapotřebí amputaci? Může být člověk nadobro bez srdce tak jako omrzlý člověk bez končetiny? Nemožné! Avšak Bůh slíbil řešení.

Bůh skrze proroka Ezechiela (36,26) zaslibuje: „Vezmu vám srdce kamenné a dám vám srdce z masa.“ Ne amputaci. Ne zmrzačení.
Ale výměnu srdce. A toto nové srdce dostáváme v Kristu. Ne proto, že bychom si je zasloužili, ale proto, že On sám se daroval. Obětoval se. V našem světě se čeká na transplantaci dlouhé měsíce a roky. Najde se vhodné srdce? Ježíšovo srdce je dokonalé a jeho dar je dobrovolný. Jeho srdce je kompatibilní s každým z nás. A tak není člověka, který by stav svého svědomí musel považovat za nadobro zatracený.

Boží mlýny tedy nejsou jen o soudu. Jsou i o naději. Melou pomalu, ale jistě – aby oddělily mouku od plev, aby nás nezničily, ale aby nás přivedly k životu.

Amen.

Modlitba:

Pane,

stojíme tu před Tebou jako lidé, kteří vědí, co je to chlad. Každý z nás si v sobě nese místa, která musela ztvrdnout, abychom přežili. Obstáli. Víme, jaké to je, když se srdce obalí ledem, aby už nemuselo cítit další bolest, další ztrátu nebo další strach.

Prosíme Tě v tuto chvíli za všechno, co v nás za tu dobu venku, v nejistotě nebo v osamění zkamenělo. Ty víš, že necitlivost není síla, ale jen mrazivý úkryt unavené duše.

Prosíme, buď pro nás tichým a trpělivým teplem. Dej nám odvahu nechat své vnitřní omrzliny pomalu roztát. I když to zahřívání může zpočátku pálit, i když nás pravda o nás samých může bolet, prosíme: vpusť do nás znovu život.

Rozpusť svou přítomností ten ledový krunýř, který nás odděluje od Tebe i od druhých. Vrať nám schopnost cítit – cítit soucit, cítit radost, ale i cítit zdravý neklid svědomí, který nás chrání před pádem. Proměň všechno, co je v nás necitlivé a mrtvé, v srdce živé a vnímavé.

Ať z tohoto místa odcházíme s vědomím, že nejsme v mrazu sami a že Tvé teplo je silnější než jakákoliv zima, která nás potkala.

Žijte v lásce!

Židům 1,1–6; Jan 1,1–14

Janovo evangelium nezačíná betlémskou stájí. Nezačíná Marií ani Josefem. Začíná tichem před stvořením.

„Na počátku bylo Slovo.“

Jan nás bere zpět tam, kde ještě nebyly dějiny, kde nebyl čas, kde nebyl člověk – a přesto už tam byl smysl. Slovo. Logos. Řád, rozum, záměr, hlas, který všechno svolává k bytí.

A právě to Slovo, říká Jan, se stalo tělem. Nevstoupilo do světa jako teorie. Nevstoupilo jako zákon ani program. Nevstoupilo jako technický návod na lepší lidstvo. Stalo se tělem – Zranitelným, konkrétním, lidským.

Autor listu Židům k tomu přidává něco provokativního: „V těchto posledních dnech k nám Bůh promluvil v Synu.“

Vánoce nejsou začátkem něčeho nového. Jsou zjevením cíle.

Dějiny neskončily, ale jejich smysl byl odhalen. Člověk nebyl nahrazen, ale usmířen. Lidství nebylo zavrženo, ale naplněno.

Ne že by se po Kristu už nic nevyvíjelo – ale bylo řečeno, kam to celé míří.

 My dnes žijeme ve světě, který je technicky nejzdatnější v dějinách. Umíme věci, o kterých se předkům ani nesnilo. Zvládáme rychlost, přesnost, výpočty, systémy. A jedním z nejvzdálenějších lidských výtvorů je dnes vesmírná sonda Voyager. Byla dokonale zkonstruována, vynesena z domova a dostala hlas – zlatou desku s poselstvím lidstva.

Dlouho kroužila kolem Země, pak se odklonila a vydala se do hlubin vesmíru. Dodnes letí. Poslušně. Vytrvale. Správně.

A její příběh neskončí výbuchem ani katastrofou. Ale skončí tichem. Slábnoucím signálem, který jednou zcela zanikne. Opuštěností v nekonečném prostoru.

Ne proto, že by byla špatně stvořená. Ani ne proto, že by selhala. Ale proto, že se vzdálila od domova.

A právě tady se dotýkáme Vánočního tajemství: Člověk je dobře stvořený, má rozum, vůli, krásu, schopnost tvořit. Ale i nepatrné vychýlení směru – zlomek stupně – vede v dlouhém čase k nekonečné vzdálenosti. K odloučení.

Nejsme ztraceni proto, že bychom byli špatní. Ale proto, že jsme se učili žít bez návratu. Možná jsme zapomněli, anebo o té naději přestali rozjímat.

Apoštol Petr (1.P 1,18-20) to říká tvrdě: Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrnybyl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. = „Byli jste vykoupeni z prázdnoty svého způsobu života.“

Prázdnota neznamená hříšnost v prvním plánu. Avšak prázdnota znamená život, který někam běží, ale neví kam. Bez cíle.

A právě do tohoto stavu zaznívá poselství Vánoc: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“

Bůh nepřišel vyslat další sondu. Někoho, kdo by za námi běhal. Ani nepřišel poslat instrukci z dálky, nějakou nauku, kterou si máme osvojit. Tím spíš nepřišel, aby na nás vylepšil nějaký lidský výkon. Přišel obnovit spojení.

Vtělení znamená: Bůh vstoupil do naší vzdálenosti. Do našeho času. Do naší slabosti. Stal se jedním z nás!

A proto platí něco zásadního: Vesmír není dost hluboký, tma není dost temná, dějiny nejsou dost zmatené, aby nás odloučily od světla Boží lásky.

Dokud voláme, jsme slyšeni. Dokud se obracíme, jsme na cestě.

A proto Vánoce nejsou útěkem od světa. Nejsou sentimentem. Nejsou popřením reality. Jsou návratem ke smyslu. Jsou připomenutím, že nejsme ztraceni objekty v prázdnotě, nýbrž lidé, kteří mají domov.

„Těm, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“

Ne výkonnějšími. Ne úspěšnějšími. Ale dětmi.

 Vánoční ráno nám tedy neříká: „Snaž se víc.“ Ale říká: „Vzpomínej, odkud jsi vyšel – a kam patříš.“

A proto se dnes nerodí strach, ale naděje. Ne konec, ale proměna. Ne ticho vesmíru, ale hlas, který nás volá jménem.

Slovo se stalo tělem. A to tělo je naším návratem domů.

Amen.

Drazí snoubenci, rodiny snoubenců i blízcí přátelé,

dnešní evangelium, které jsme právě slyšeli – podobenství o hřivnách – se na první pohled možná vůbec nehodí ke svatbě. Mluví o penězích, o tvrdém hospodáři, o trestu pro služebníka, který zakopal to, co dostal. Ale kdo se zaposlouchá víc, najde v tom podobenství víc, než se zdá. Najde v něm překvapivé evangelium o odvaze a lásce.

Ježíš mluví o třech služebnících. Každý z nich dostane veliký dar – hřivnu, možná víc. Jedna hřivna byla tehdy výdělkem za dvacet let práce – šlo o životní kapitál, bohatství jedné celé generace. I ten, kdo dostal „nejméně“, dostal vlastně strašně moc. A přesto právě ten třetí, který se bál, ten, který měl pocit, že musí své bohatství ochránit, zakopal ho a na konci neměl nic.

Tady Ježíš ukazuje něco velmi hlubokého. Nejde o trest za chybu. Ale o důsledky strachu, který nedovolí žít s odvahou se připojit k někomu, kdo svěřený kapitál zdvojnásobí. O postoj, kdy se snažíme uchovat si život „aspoň tak, jak je“, místo toho, abychom ho darovali – a tím rozmnožili.

A právě proto zní tohle poselství dnešním novomanželům. Protože manželství – když se žije doopravdy – není forma zajištění. Není to „pojištění proti samotě“. Manželství je riziko. Je to odvaha spojit svůj životní kapitál s někým druhým. A doufat – věřit – že tím se neochudíme, ale obohatíme. Sebe – i toho druhého – sebe navzájem!

Pan snoubenec při přípravách sám vzpomínal, kolik píle a času bylo třeba, než si se svou nevěstou našli cestu k sobě. Vyprávěl o malých dárcích a pozornostech, jimiž zdolával srdce své toužené. I to bylo bohatství. Ne peníze, ale vytrvalost, tvořivost, vděčnost, láska. A dnes, když tu spolu stojíte, je jasné, že jste tu hřivnu nejen udrželi, ale dokonce zdvojnásobili.

Vaše rozhodnutí spojit životy je jako to, co udělal onen služebník s pěti hřivnami – nečekal, co bude, ale vložil je do života. A získal víc. Tak i vy dnes vkládáte do sebe navzájem důvěru, kterou Bůh podpoří. A není to málo – je to začátek velikého příběhu, ve kterém se dva životní příběhy propojují do jednoho.

Ale dovolte mi dnes promluvit i k těm, kdo svatbu sledují z jiné životní situace.

Možná tu sedí někdo, kdo je stále svobodný. Možná někdo, kdo je opatrný, nebo už zklamaný. Možná někdo, kdo se obává, že to „není pro něj“. A Ježíšovo podobenství vás dnes může zasáhnout zvlášť – protože právě vy možná znáte ten vnitřní zápas, jestli se vůbec pustit do vztahu, do soužití, do manželství. Jestli má ještě smysl „riskovat“.

A já vám chci dnes říct, že rozhodně ano. Láska je vždycky z pohledu člověka risk, krok do nejistoty, kdy jedete v kočáře, v němž rozhodně otěže nespočívají pouze vašich rukách – ale je to ten nejlepší druh riskování, a je to jízda! Není to prostá ztráta kontroly, ale darování života, který může být rozmnožen. Z jedné hřivny se můžou stát dvě – z jednoho příběhu může být příběh společný. Nebojte se! Když se hřivna zakopává – i ze strachu – pomalu ztrácí na hodnotě. Ale když se rozdá, vloží, nabídne… může nést velké ovoce.

A stejně tak – a to chci říct velmi citlivě – možná tu sedí někdo, kdo už partnera ztratil. Možná smrtí, možná bolestným odchodem. A mohl by se ptát: „Tak co jsem s tím svým životem udělal? Nepřišel jsem o vše? Nepromarnil jsem ten dar?“

V takovém případě mi dovolte slova útěchy. To, co bylo darováno s láskou, zůstává věčné. V Božích očích se neztrácí, co je v lásce rozmnoženo. I když ten příběh měl v kontextu dní, měsíců a let jiný průběh, než jsme si přáli, není to ztracená hřivna. Byla zúročena v čase, v lidech, v dětech, v paměti, ve víře. V Božím hospodářství není žádný láskyplný život prohraný.

„Láska všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží. Láska nikdy nepomíjí.“
(1 Kor 13,7–8)

Milí snoubenci, vy všichni všichni,

to dnešní podobenství není jen o penězích. Je o životech, které buď držíme ve strachu – anebo je nabídneme s vírou. Dnešní novomanžele se nebojí. A my v jejich odvaze můžeme slyšet Boží hlas: „Jen do toho! Nebojte se! Riskujte! Získáte mnohem víc – nejen dvojnásobek, ale úplně všechno.“ Protože boží perspektiva nepromlouvá z úhlu omezených částek, dílčích zastavení, zaznívá k nám z věčnosti.
„Dobře, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, nad mnohým tě ustanovím; vejdi v radost svého Pána.“ (Mt 25,21)

A tak vám, drazí snoubenci, přejeme, ať vaše společné hřivny nesou bohaté ovoce. Ať se vaše láska nebojí. Ať roste. Ať se v ní setkává požehnání pozemské i věčné. A vám všem ostatním – ať už jste kdekoliv na cestě – přeji odvahu důvěřovat, že váš příběh nese smysl. A že každá hřivna svěřená srdci druhého se počítá.

Amen.

Deuteronomium 30,9-20; Kolosským 1,1-14; Lukášovo evangelium 10,25-37

Drazí v Kristu,

stojí člověk z Brna bezradně u mapy metra a ptá se: „Co je ta modrá linka? To je linka D?“ A dostane odpověď: „Ne, to je Vltava.“ Možná znáte podobné vtipy, které si utahují z lidí „odjinud“ – z Moravy, z venkova, z těch, kdo nejsou z centra. A možná jste si už všimli, že pod těmito vtipy se skrývá hlubší příběh: příběh toho, kdo je vysmíván, opomíjen, přehlížen – a přece právě on je v Božích očích bližním.

Tak jako Pražáky usvědčuje určitá míra povýšenosti třebas nad obyvateli jiných částí země, třebas nad Moravany, ať si křesťanství nalezlo svůj domov především tam na Velehradě; tak křesťany usvědčuje přezíravost vůči Židům, k nimž Ježíš přišel v prvé řadě; tak nás věřící církve reformace usvědčuje přezíravost vůči církvím zatíženým hlubší tradicí – a v tomto duchu musíme sledovat záměr Ježíšova výroku o milosrdném Samaritánovi, který naplňuje jednání bližního více než kdokoliv jiný.

Ježíšovo povídání o milosrdném Samaritánovi není jen morální příběh. Není to pouhá výzva být jako ten Samaritán, co pomůže nešťastníkovi na cestě. Je to slovo, které nás má probudit k novému způsobu vidění světa – a hlavně druhého člověka.

Ten, kdo byl na cestě z Jeruzaléma do Jericha přepaden a oloupen, už ani nestál za to, aby ho lupiči dorazili. Zůstává polomrtvý – hemithanés – tedy napůl živý a napůl mrtvý. A právě v této „půli“ – v bezmoci a ohrožení – se odhaluje hluboká pravda: v nouzi nepoznáš jen přítele, ale poznáš bližního.

Přítel totiž přichází z řad známých, těch očekávaných, zatímco bližní vystupuje z řady těch „bezejmenných“, zasahuje a opět se mezi „bezejmennými“ – v davu – ztrácí.

Kdo je můj bližní?

Ježíš na otázku zákoníka „A kdo je můj bližní?“ neodpovídá definicí, ale příběhem. Neříká „ten a ten“, ale ukazuje: „Ten, kdo prokázal milosrdenství.“ A co je nejzajímavější – tímto bližním není kněz, není levita, tedy reprezentanti Zákona a Proroků. Tím bližním je cizinec, outsider, Samaritán – ten, koho by posluchači nikdy nečekali na správné straně.

Samaritáni byli tehdy v působišti Ježíše vnímáni asi tak, jako dnes „Brňáci“ v pražských vtipech. Zástupci pokřivené zbožnosti, ti „z druhé ruky“. Ale právě Samaritán se stává nositelem milosrdenství, a tedy i Boží přítomnosti.

Samaří – místo prvního doteku se zemí zaslíbenou

Je dobré připomenout si, že když izraelský lid po všech útrapách pouště a divuplných zásazích Hospodina vstupoval do země zaslíbené, bylo to právě přes Samaří, skrze hory Ebal a Gerazím. Na těchto místech byly vztyčeny stély se zákonem, Božím požehnáním i kletbou. Právě zde se rozlišuje – kdo bude Boží vůli naplňovat, a kdo ji zlehčí. První krok do zaslíbené země s jasně vytyčenými krajnostmi pro svědomí národa vyvoleného Bohem.

Boží zákon není skrytý. Není „za mořem“, jak čteme v Písmu. Nikdo se nemůže vymlouvat, že nevěděl. Abraham říká Boháči v podobenství: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají.“ (Lk 16,29–31). A pokud neposlouchají ani Mojžíše, ani proroky, neuvěří, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.

Milosrdenství, nikoliv oběť

Co však v Zákoně i Prorocích často chybí, je srdce. Chybí pohnutí soucitem. Chybí pokání. Proroci i Ježíš volají: „Chci milosrdenství, a ne oběti!“ (Oz 6,6; Mt 9,13; 12,7). Samaritán je bezejmenný – není to hrdina s titulem, ale člověk hnutý soucitem, člověk, který jedná.

A Ježíš říká: „Jdi, a jednej také tak.“ (Lk 10,37) To není jen rada – to je výzva. Přikázání. Milosrdenství není alternativa k zákonu, milosrdenství je jeho naplněním. Jak praví Jakubův list:
„Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.“ (Jk 2,13)

Závěr

Milí bratři a sestry, být bližním neznamená být „z našich“. Znamená být hnut soucitem. A právě toto milosrdenství je počátkem každého duchovního života. Je to ono prvotní nadechnutí v zemi zaslíbené, ono „duchovní mléko“, ze kterého vyrůstá víra, naděje a láska. Nač je znalost náboženských předpisů a mouder, když člověk nemá zdravé svědomí a neumí podle něj jednat?

Ať i nám se dostane té milosti být jako ten Samaritán – možná bezejmenný, ale poznán Bohem. Ať se i my staneme součástí Božího požehnání, nikoliv těch, kdo nesou důsledky svého sobectví.

Ať se nám z úst i ze srdce dere to starobylé volání, jedno z prvních křesťanských modliteb:
Kyrie, eleison – Pane, smiluj se.

Amen.

1. list Korintským 13

Drazí snoubenci, blízké rodiny i přátelé snoubenců,

podle jedné rabínské moudrosti člověk nemá v moci tři zásadní věci. Zrak, sluch a čich. Nad tím nepanuje. Co vidí, jestli to má být vždy jen krásné, anebo to má budit pohoršení. Jestli vždy slyšíme, to, co očekáváme a chceme, anebo k nám doléhá něco zcela nového, co nás vede k přehodnocení postojů, anebo zatvrzení se. Kterým emocím budeme čelit? Jestli cítíme věci libé či odporné. Nad jinými třemi věcmi ale moc máme. Nad našimi rukami, nohami a ústy. Jestli naše ruce hladí či vyhrožují, pracují pro výdělek, anebo chamtivě kolem sebe lapají a berou. Stejně tak nohy, to, kam směřujeme. Za krátkodobou kratochvílí, anebo za něčím ušlechtilým, co nám otevírá budoucnost. Za zábavou, povyražením, anebo za vzděláním, zušlechťováním, za něčím vzácným, za někým. A ústy jestli častěji spíláme, nadáváme a proklínáme, než abychom chválili a povzbuzovali. Jestli jsme přejícní, anebo spíše prosazujeme sami sebe?

A tak většina z vás teď zřejmě bude muset trpět tím, že se naši drazí snoubenci rozhodli, že váš zrak a sluch – doufám, že čich z toho vyjde bez úhony – že se zkrátka rozhodli ten svůj velkolepý svatební den spojit s oslavou božího díla v nich, vás, v celku a určení celého stvoření. Že, přestože vám všem to nemusí být důvěrné, rozhodli pro svatbu církevní. Jestli to berete tak, že je to nutná daň jejich rozhodnutí, že budete chvíli trpět církevničinu, kristování, modlení a moralizování církevního panáka, který opakuje chytrystyky nevímjakdlouho staré a dnes již téměř nesrozumitelné. A tak podobně jako vaši drazí, pro něž oba je ta naše dnešní chvíle zasvěcena, i vy berte vážně a na srozuměnou, když se na vás obracím s jednoduchým dotazem: Věříš?

Jasně, že ta otázka zprvu budí rozpaky. Jestli je to víra, je to pak víra ta, o které často kněží v kostelech hovoří? Třeba ani ti církvi nejbližší, sami faráři, ani naši snoubenci tady před oltářem stojící, neberou doslova všechno to, co se z těch kazatelen káže. Co se čte z Bible. Třeba ta víra vaše není tolik církevní, jak se může zdát. Kdo by stál kupříkladu proti Ježíšově etice? Anebo proč ta víra v Boha, proč se jí tolik bránit? Nakonec kdo může říct, že tam nahoře něco není? A tak přestože to můžete brát s lehkými rozpaky, je tu dnes ten důležitý den, zatížený právními důsledky a vrcholící v nespoutané mezigenerační veselici, máte i trochu toho církevničení zapotřebí. Určitě jste i shovívaví k několika duchovním napomenutím či povzbuzením.

Ale rád bych, abyste se povznesli nad takovým zlehčením. Že jeden druhého v našich vírách trpíme či omlouváme. Že bychom jeden u druhého a jeho víry hledali jen pouhý obecný a srozumitelný princip, nežli něco skutečně živého, dynamického, všeobjímajícího a v důsledku i mocného. Protože víra není jen gesto a prohlášení, nýbrž víra je záležitostí vnitřního nasazení, cti a dobrého jména. A tady jde o dobré jméno, vždyť žena své jméno od svého snoubence přebírá. Mění je. Dochází tu k mocné změně. Vy tomu všichni dáváte velikou váhu a významnost svou přítomností! A ta změna jména je doprovázena slibem! Je to okamžik zatížený velikou vírou. Vírou obou snoubenců, ale též vírou vaší, kdo je na jejich cestě a především v tuto chvíli doprovázíte!

A tak se opět tážu: Věříš? Věříš nejen obecně vzato v Boha. Ale též po způsobu tázání Mistra Jana Husa: v Boha, Bohu, Boha? V církev, církvi, církev? V člověka, člověku, člověka? Věříš svému partnerovi? Věříš v manželství? Věříš ve večerní zprávy, že podávají pravdivý popis skutečností ze vzdálených i blízkých částí domovské planety? Věříš, že člověk přistál na měsíci? Věříš našemu národnímu týmu? Věříš mi, když k Tobě promlouvám? Věříš sám sobě, že na všechny tyto mé otázky pravdivě odpovídáš? Věříš sám sobě, v sebe, sebe?

Víra je mocná! Víra stojí za tím, že v čas příhodný snoubenci přicházejí, aby se z nich stali manželé, a z vás ostatních víra činí to, že je doprovázíte. Věříte, že vaši milovaní, kteří se rozhodli ke sňatku, mají dobrou budoucnost a že jejich budoucnost je jistá? Věříte, že pakliže setrvají ve společné lásce a vzájemné úctě, jejich láska i hory přenese? Jestliže ano, pak věříte, že jejich láska a naše společná víra kumuluje nesmírnou moc, obrovitánskou sílu! Moc, která není jen trpěním či lehkomyslným gestem.

Ježíš říká, že kdo má víru, může říct hoře: „Zvedni se a vrhni do moře,“ a ona tak učiní. Stejně tak víra nemocných či trpících, těch, kdo v zoufalství volají, ti mohou z úst Kristových slyšet: „Jdi, Tvá víra Tě vyléčila“. Anebo: „Jak jsi uvěřil, tak se Ti i staň“. Víra je totiž skutečně mocná! Je všudyprostupující, všudypřítomná. Bez víry bychom ráno nevstali a bez víry bychom se neopovážili v klidu usínat. Tím spíš být tady a teď!

A tak jsme během svatební obřadu všichni s vámi, snoubenci a novomanželé, ve vaší víře, k níž jste nás pozvali, a v Bohu naší společné víře přidáváme mocnou oporu.

Vírou zmůžeme mnohé. Víra je téměř všemocná. Avšak všechno nedokáže. Víra dokáže zázraky, je to fides miraculosa. Avšak věří i lidé pomýlení, šílení, násilní či nenávistní. V Bibli se vírou prozrazují i zlí duchové (Mk 1,24; 1,34; 5,7). Víra sama o sobě nemusí vést k naplnění života, neboť není sama o sobě spásná. Fides non est salvifica. Vždyť i ti, kdo konali z víry mocné činy, byli Ježíšem odmítnuti (Mt 7,22-23), protože jim patrně scházelo ještě něco podstatnějšího. Jestliže je víra taková, že kopce přenáší (1.K 13,2), co nám takový zázrak prospěje? Na co ty fantastické změny? Přestěhované kopce a kostely, odpovědi na všechny otázky, na co vyléčení všech nemocí a zažehnání válek, na co svatební obřady, když nakonec po všech těch vyslyšených a uskutečněných snech a přáních zůstane člověk sám? Bude-li člověk bez opory a útěchy? Když ve všech našich stanovených a dosažených úspěších přijdeme o to podstatné? I když dosáhnete všeho, budete mít doktorát ze všech vědních oborů. I když víru, která mění svět, budete mít, bez lásky budete ničím!

Jestli jako lidé máme nad něčím vládu a moc, jestli je to, jak ti rabíni tvrdili, moc nad našima rukama, nohama a ústy. Ať tedy všechno toto naše směřování a úsilí spočívá v zachování a pěstování lásky!

Jestli budete či nebudete mít jasno ve svých názorech a postojích, jestli si zachováte rozum či nikoliv, není tolik podstatné, jako jestli neutrpí vaše velkorysé a laskavé srdce!

Tak, a proto ty svatby. A my na nich. Snoubenci, svědkové, návštěvníci. Nedivte se, že je svatba církevní! Co to ty mladé popadlo poslouchat církevní řeči. Nesrozumitelné a pod prachem staletích zašlé verše! Nejde tolik o to, že dnes všichni my společně se snoubenci prožíváme svaté nadšení, tu euforii, že se berou. To je krásné a bohulibé. Všechny náboženské texty, které opisují tu nejradostnější a nejplnější duchovní zkušenost setkání duše se svým Stvořitelem či Spasitelem hledají inspiraci právě v tomto svatebním momentu. Ale tak jako je víra dílem okamžiku, vzpomeňte na tu víru v nároďák či věrohodnost večerního zpravodajství, tak láska otevírá a prostupuje bránou věčnosti. Je branou k radosti a nebeskému štěstí. Protože bohužel, svatba a svatební den trvat věčně nemohou, alespoň ne ta svatba pouhá lidská. Avšak láska, o níž bude během celého svatebního dne řečeno ještě mnohé, láska, která dva v jedno spojuje, která má moc jednoho od druhého již nikdy neodloučit – ta tu moc má! Proto je láska spásná, zcela všemocná!

A tak jestli mohu a mám být dnes mezi prvními gratulanty svatebčanům: „Ať Pán řídí vaše srdce k boží lásce a k trpělivosti Kristově!“ (2. Tes 3,5)

Skutky apoštolů 10,34-38; list Titovi 2,11-14.3,4-7; Lukášovo evangelium 3,15-16.21-22

Sestry, bratři, pokoj vám,

když jsem se včera večer díval na jeden kriminální film, všiml jsem si častého scénáristického klišé. Oběť utíká, schovává se před svým pronásledovatelem, pod postel, do nějakého výklenku, pod deku, za skříň, je to jedno. Dramatičnost scény doprovází úplné ztišení jakékoliv filmové hudby, anebo jiných ruchů. Do dramatičnosti scény zní jen přerývavý neudržitelný zrychlený den oběti, která se schovává. Možná ještě doprovázena neutišitelným pohybem zvětšujícího se hrudního koše, anebo tepu srdce. Je to dramatický okamžik, která má v divákovi probouzet strach, protože oběť se schovat zcela nemůže. Její strach či panika doprovází tělesné funkce způsobem, že se oběť prozrazuje. Tělo bez dechu nemůže být, čím více se člověk bojí, tím více se tato tělesná funkce jeví být neutišitelnou. Že zkrátka tělo žije, dokud do něj a z něj nevychází vzduch. Tolik projev tělesného života, chcete-li funkcí. A co duše? Bez čeho nemůže duše být? Co ve chvílích nejistoty, obav, paniky vyvěrá jako základní projev duše? Co je v takové chvíli jejím zvukem? A co pohybem? Duše chycená do podmínek tohoto světa, ve chvílích, kdy je jí vnucováno omezení, limity, také hledá způsob, jakým by z vymanění pout těla unikla. Hledá průrvu, trhlinu, skrze niž by mohla vstoupit do unie s bezbřehostí universa. Ať už jde o projev vědomé, cílevědomě budované a záměrně ventilované modlitby, anebo o volání, které tryská z duševních poryvů zmírajícího se člověka. Duše se v určitých okamžicích pere, dere, cuká vymanit se z limitů, které jsme jí díky našemu životu tělesnému vtiskli. A pro takovou zkušenost je nutné podržet si a rozjímat též o biblickém symbolu oněch otevřených nebes. Je to naděje pro duši, pro Tebe i mě, člověče, že je tu něco víc než zem.

Fajn, ale to je antropologie, řeknete si. Předkládá nám jen jistou duchovní potřebu, potřebu duše, která nemusí být ničím specifickým křesťanským.

Tak a v tom má právě hodně co říci dnešní evangelijní příběh. Proč by měl být křtěn ten, který je sám dokonalý? Který je počat z božího ducha? Je to snad Kristu zapotřebí? Když křest neočišťuje dokonale čistého, nijak tím nepovyšuje jeho službu, Kristus již k Jordánu přichází jako boží Syn. Někde slyšíte, že se tím solidarizuje se všemi těmi, kdo po jeho způsobu také chodí ke křtu. Jako by tím jen dal najevo nějakou blízkost, účast, povzbuzení. Nemyslím ale, že by to bylo tak prosté, přestože určitě má svůj veliký význam, že nám evangelista dává na srozuměnou, že Bůh se ke svému Synu skrze otevřená nebesa přiznal právě ve chvíli, kdy nebyl křtěn pouze on sám, ale kdy byl křtěn spolu s mnoha dalšími. Zpráva Ježíšova křtu není myslitelná bez křtu ono „všeho lidu“ (ἅπαντα τὸν λαὸν; Lukáš 3,21), Ježíš není křtěn sám, nebesa se neotevírají a nevydávají hlas pouze Ježíšovi, nýbrž všem, kdo v tu chvíli se po jeho boku nechávají křtít a jsou nablízku jeho modlitbě. Křest Ježíšův je tedy především službou pro ty, kdo jsou křtěni po jeho boku, zároveň i ujištěním tomu, kdo křtí, že není nepatrnosti služebníka, která by moci křtu mohla být překážkou. Událost křtu, chcete-li moc křtu, není snížena tím, kdo křtí. Ať již křtí ta či ona církev, ať už je křest vykonán knězem či zbožným laikem na způsob volajícího proroka Jana. Nijak se tím moc křtu nelimituje, pakliže je mezi těmi, kdo do křtu vstupuje, modlící se Ježíš. Dokonce ani voda není určující. Voda Jordánu není rozhodně horší, než naše řeky a potoky, než voda z našich vodovodů. Písmo nechá Jordánem procházet a její vodou obmývat mnoho lidí, ať už jsou blízcí svatosti, anebo pohoršení.

Křest Ježíšův není projevem solidarity, ale uschopněním a výzvou nám, věřícím, abychom se nebáli křtít a abychom si křest nekomplikovali složitostí rituálu. Je univerzální pozvánkou a výrazem toho, že kdo s Kristem vstoupí do svátosti křtu, k tomu ona otevřená nebesa, po nich zoufalá duše prahne a z jejichž průrvy sama nikdy neslyší zpětnou odpověď, bude hlasem nebes přijat za boží dítě.

Duše ve svých chvílích nalézá průrvu z profanity dní, vnímá průrvu, skrze niž k nám doléhá realita jiného druhu. Bez hranic, omezení, laskavá a přijímající, boží. Ale Je to až Kristus a jeho blízkost po našem boku, která tuto skutečnost povýší nad nějaký statický trvalý stav. Kristus vedle nás pohne nebesa k odpovědi, k tomu, že se skloní k nám a že k nám adresné promlouvají.

Není to Ježíšův křest, který pro nás otevírá nebesa. Je to Ježíšovo utrpení, které otevírá nebesa. Lépe řečeno s Ježíšem Kristem ukřižovaným nám otevřená nebesa v ústrety nabízejí hlas boží a Ducha svatého.

Učedníci odpověděli Ježíšovi: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ Odpověděli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“; Marek 10,38-40

Stejně jak kalich tak i křest Ježíšův v budoucnosti učedníkům bude nabídnut, ale stane se tak až po Ježíšově naplněné cestě. Nikoliv po jeho křtu v Jordáně, anebo poslední getsemanské zahradě. Ten kalicha  ten křest, který má učedníkům po Velikonocích nabídnut, bude pak v nerozlučném spojení s působností svatého Ducha. Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně; list Židům 10,19;Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.; list Římanům 6,3-4.

Začal jsem vzpomínkou na docela všední divácký obrázek z televize. Jsem přesvědčen, že tak jako tělo se prozradí v okamžiku strachu a nevíry zrychleným dechem a tepem srdce, tak se i duše vprostřed soužení prozradí tím, že hledá cestu k moci svého Stvořitele. Ta zkušenost je univerzální, nejen křesťanská. Lidská duše usiluje opustit svého způsobu zajetí, limity světa, možná světskosti. Jistě jsou pro tuto univerzální zkušenost k dispozici mnohé nástroje. Je to určitá lidská dovednost, schopnost soustředění, dá se rozvíjet cvičením, přivádí k otevřeným nebesům. Ale setrvání u otevřených nebes, akceptace vlastní pozice ve světě, který duši limituje, nemusí v důsledku nic moc znamenat. Možná určité ujištění, že v okamžiku odloučení duše od těla má člověk před sebou ještě jistou vyhlídkou. Ale co by to bylo za život, kdyby měl být pouhým čekáním na smrt? Stát na prahu tichého domu, kam nelze vejít? V tom domě je ale živo, nemusíme zůstat jen přede dveřmi (podobenství o hostině Mt 22,1nn či L 14,7nn). Hlas nebes a zření na boží slávu a vtělenou moc umožní až sjednocení v Bohu milujícím a trpícím tj. v božím Synu, který sám sebe zmařil, aby byl jedním z nás – to je cesta spasení. Cesta jediná a pravá: jinak je tělo bez duše a duch bez naděje, schovávaná v hranicích světa.

Deuteronomium 18,15-20; Židům 10,26-31; Markovo evangelium 1,21-28

Drazí v Kristu,

dnešní příběh nás přivádí spolu s novými Ježíšovými učedníky do synagogy v Kafarnaum. A hle, Ježíš se tam ujímá slova a promlouvá. A to, co se tam v rámci jeho kázání odehrává, to nám mysl nebere už pěkná dvě milénia a staví nás to před to, abychom o Ježíšovi rozjímali v mnohem širším horizontu, než že je to pouze zajímavý člověk starověku. Rád bych naše dnešní zastavení položil nad dvěma otázkami: Co Ježíš kázal a proč?

Dnes, když lidé jdou do kostela, na bohoslužbu, často chodí zejména kvůli kázání. Anebo kvůli kazateli. Nějak je pro ně důležitější, co je zač ten mluvčí, ten který bohoslužbě předsedá, než to, co se za tou skutečností bohoslužby a během ní vlastně tajemně ve skrytosti odehrává. V nich, v nás. Klade to veliké nároky a očekávání na toho, kdo na sebe bere kněžské roucho, talár. Mám s tím vždycky trošku problém, nechci, abyste chodili na mě, ale abyste přicházeli za živým božím S/slovem. Co jsem já? Bojím se kultu osobnosti v církvi. Je to spíš taková vějička, proutek pomazaný lepem, aby se ptáček chytil. Ale tam, kde se zvěstuje osvobození, spása, tam by měl být proutek bez jakýchokoliv pastí. Tam by neměla být návnada dokonalého kazatele, protože dokonalost mezi námi ztělesňuje jen a pouze ten jediný, Boží. A tak lidé často upřednostňují kazatele vtipné, sečtělé, vyzařující bezproblémovost, nedotčenost, anebo naopak takové, jež mozolnaté ruce usvědčují z toho, že se nebojí být bližními těm, kdo jsou v nouzi. Nejčastěji se však od kazatelů očekává sečtělost a moudrost. Mnozí to dohání/-me citáty z knih, které jsme v letu světem stačili přečíst. Tady ale zase každý z nás stojí jednou nohou v zajetí pokušení, že budeme mluvit zcela o ničem jiném, než je víra biblická. Že se ztratíme v modrosti tohoto světa a že rezignujeme na moudrost evangelia, bláznovskou zvěst víry (1.K 1,17-31). A s tím kráčí i veliké riziko bludařství. A vůbec dohady, které se v církvi odedávna vedou ohledně článků víry a nebezpečí, která z těchto dohadů odvíjí. Každý se asi snadno dovtípí toho, kam tím mířím, a tak si raději vystačím s vtipem: „Bratře faráři, všecko z vašeho kázání chápu, ale nevím, jak si pak, až budeme andělům podobní, navlékneme přes křídla bílá roucha“ – „O to se, bratře nestarej. Spíš přemýšlej o tom, jak si přes rohy nasadíš klobouk.“

A v tom je dnešní čtení právě nesmírně inspirativní. Zaprvé Markovo evangelium právě vyniká tou ústřední myšlenkou, že všichni i ti nejbližší Ježíšovi následovníci se do samého závěru nedovtípí, s kým se v Ježíšovi setkávají. Zatímco mocnosti se při setkání s Ježíšem zaříkávají a obávají čistoty, moci, která s ním přichází. A z lidí? Pouze setník pod Ježíšovým křížem, poté co Ježíš na kříži vydechne naposledy, vyřkne ono ústřední Markovo vyznání víry: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ Zadruhé Ježíš a jeho kázání nejsou příliš obsáhlá, složitě vystavěná, spíše vyjadřují Ježíšovu svobodu hovořit i proti autoritě dosavadních držitelů vzdělání. Ježíšovo kázání v synagoze dnes je co do obsahu proslovu ještě skoupější. Nemluví o tom „co“ Ježíš sděluje, nýbrž „jak“. Že je to moc Ježíšova výroku a nikoliv obsah. Proto nás v samotném začátku zastavuje od toho, abychom se dobírali doslovnosti výroků a postojů víry. Abychom, řečeno jednoduše, zkrátka nevkládali do úst naše vlastní slova.

To, co v evangeliu Ježíše vyzdvihuje nad ostatní zákoníky a vykladače je moc, s níž přichází. Text evangelia používá řecké slovo „exúsia“, svoboda jeho vyjadřování. Totéž slovo, které překladatelé překládají slovem „moc“ zaznívá i v Mk 2,10: „Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy.“ Či Mk 6,7: „Počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy.“ A tatáž moc Ježíše provází i během kázání. Nečistý duch se před ní začíná ošívat, svíjet, jako nečistota, mastnota před čistícím přípravkem. Tato moc je tím, co charakterizuje působení Božího Syna. Nevíme tedy „co“ Ježíš v důsledku tvrdil, přinejmenším během jeho vystoupení v synagoze, víme ale „jak“ a že ono „jak“ je poté mocí svatého ducha předáno o Ježíšovo následovníkům. Stejně tak se i v duchu věroučných postojů nedobíráme definitivního postoje, co je pravda a jaké je její znění, které překračuje věky, ale víme, kdo je ta pravda. A to je ta/Ten P/pravda, která umožňuje úplné očištění od všetečnosti hříchu a zla – a v důsledku i smrti.

Zlo a nečistota v nás volá: „Co je Ti do nás, Synu Boží“, zatímco pouhý člověk doznává: „Ten člověk je opravdu Syn Boží“.

Církev, má-li být k sobě poctivá, musí v sobě probouzet předně onu moc „jak“ a neulpívat již tolik na těch lety onošených věroučných postojích „co“. Musíme předpokládat, že i na nás se všetečnost hříchu, zla a smrti v mnoha ohledech nabaluje. Je to magnetismus tohoto světa, zkrátka hřích kolem nás působí a my jsme navzdory veškeré naší dobré vůli s hříchem spojení. Je to náš kompromis, který jsme si učinili s tímto světem. Jsme angažovaní do sporů, strachů, očekávání, které nemají příliš co do činění s nebeským královstvím. Necháme se opanovat hněvem, rádi stojíme na straně mocných, užíváme si zdání kontroly a moci, nejsme k klidným srdcem těmi posledními. A i v té nejzazší čistotě je nám zapotřebí, aby to byl v posledku Ježíš, který nad námi vyřkne své poslední „amen“: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než umýt nohy, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni (J 13,10).“  Jsme v zajetí světa, není v naší moci utéci z jeho orbity, z jeho přitažlivosti, se všemi jeho omyly. „Kdo může rozpoznat bludy? Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty (Ž 19,13).“ Jsme strháváni dobovými náladami, trendy a očekáváními. Necháváme se strhnout hádkami o články víry. Čím detailnější je formulace, o niž se přeme, o to se nám zdá být významnější. Ďábel je však ukryt v detailu. A tak často zapomínáme, že lpíme na onom „co“, nikoliv tak již „jak“. Odkud se bere ta moc? Je od Boha! A odkud je motivována? Tážeme se „proč“, proč tak činí?

Ježíš přichází do Kafarnaum, tady se odehrává dnešní událost, při níž démoni a nečisté síly poznávají pravou povahu Ježíšovi svěřené boží moci. Zaříkávají se a prchají před ní. Čistota je mocnější než hřích, život a láska víc než smrt. Ale proč tam Ježíš přichází?

V předchozím textu čteme o povolání rybářů Šimona a Ondřeje i bratrů Zebedeovců. Vypadá to, že se kolem Ježíše začíná sdružovat to, co bychom s odstupem let mohli nazvat církví. Ježíš nabírá účedníky. A hle, jde s nimi do synagogy a promlouvá. Působí to marketingově, nábor a přesvědčování nových příchozích. Takže odpověď na ono „proč“ nám mimoděk vnucuje postoj, že účelem toho všeho je církev. Bůh chce ve svém Synu budovat církev. Ale co činí pak? Pak jde společně s Šimonem do jeho domu, aby léčil jeho tchýni. Návštěva synagogy je tedy na cestě od povolání Šimona k vyléčení jeho tchýně. Nejde spíše o to, že s nově příchozím, poznaným Šimonem Ježíš předjímá i péči o jeho problémy, starosti, modlitby? Není návštěva synagogy duchovním povzbuzením anebo jen samozřejmým doplněním Ježíšovy cesty k uzdravení drahé tchýně Petrovi? Ono Ježíšovo „proč“ není motivováno zřízením nové skupiny následovníků, nýbrž láskou k lidem, láskou k člověku. Ježíš nekumuluje lidský kapitál, není náborář s promyšlenou PR strategií, ale má péči o slabého člověka. Jeho důvodem je láska!

A to je dnešní poselství nám i našemu církevnímu společenství. Zodpovězte si nad dnešním Ježíšovým kázáním odpověď na to „co“ a „proč“ kázal, abyste dospěli, že naším programem není budování tisíců následovníků naší husitské křesťanské cesty, ale činná láska v péči o bezejmenného jednotlivce. Jméno Petrovi tchýně nemáme, dost na tom, že si leckdo z nás přizná, že apoštol Petr byl docela nepokrytě ženatý.

Živá církev se nezaštiťuje články víry, nestraší mocí hříchu či smrti, netáhne na perfektní kázání, ale seznamuje s mocí (exúsia), kterou jí Bůh svěřil. Jen taková církev, která bojuje proti své nečistotě a která nachází místo pod Kristovým křížem, může s plným vědomím svých slov vyznat: „Ježíš je Syn Boží“!