Svědectví apoštolů

Ezechiel 34; 1. Janova 1,1-2,2; Jan 20,19-31

Bratři a sestry,

zítřkem má skončit ten třetinu roku trvající nouzový stav. Nevím, jestli čekáte nějakou závratnou změnu, myslím, že nás mnohá z omezení neopustí. Za tu dobu posledních měsíců vyplavalo na povrch nemálo věcí, které před příchodem koronaviru dlely ve skrytosti. Jako by ta situace vyvolaná nouzí vyplavila mnohé z nepravd, které jsme nekriticky integrovali do našich životů. Nyní však s Pravdou ven, jsou Velikonoce, čas vzkříšení.

Poslední týdny vládní nařízení zamezovala mnohá setkání. Doporučila jen chodit do práce, pakliže není možné práci dělat z domova. Základní obsluhu a péči o sebe a nejbližší, zdravotní procházky v blízkosti bydliště, a jinak nic. Hodně z nás muselo na dlouho opustit shledání s nejbližšími, rodiči, dětmi, anebo přáteli. Zatímco pracovní schůzky a řekněme témata a nálady pracovních setkání s námi setrvávaly neustále, neformální družné setkávání s milovanými, s nimiž nesdílíme tutéž domácnost, byly zapovězeny.

Velmi se mi stýská po setkání s mými rodiči. Těžce se mi vysvětluje dětem, proč nemohou navštívit babičku a dědu. Zatímco mnohé z členů naší Náboženské obce potkáváme. A přesto mnohá ze setkání s našimi členy není centrováno bohoslužbou, anebo biblickou hodinou, ani setkáním nad Biblí. Vždy jsem jako duchovní pěstoval vztahy s členy církve, kam se mi (za Boha) nepodařilo přivést řeč na setkání s Kristem. Kolik našich členů vyhledává spíše přátelství a možnost si popovídat jen tak, hledat lidský rozměr v setkání a nikoli tu primárně duchovenskou biblicistní církevní službu. Jsou tyto vztahy budované v přátelství a důvěru mezi lidmi méněcennější oproti tomu striktně biblicistickému církevnímu rozhovoru? Vždycky jsem vnímal, že v tom rozdíl není, že nejde o protiklady, avšak vždy jsem cítil za svou povinnost do přátelské rozpravy záludně vnášet témata ryze duchovní, hledat příklad ve způsobu jednání a doporučení Pána Ježíše, anebo podněcovat k návratu do rozhovoru modlitby. Je to z mé strany takové záškodnictví pro Krista. Avšak v tuto dobu je zakázáno setkávání mezi přáteli, zatímco duchovní služba byla vládním nařízením umožněna. Pokládal jsem často sám sobě otázku, jdeš za přítelem, anebo za bratrem? Proč jdu s tím papírem pro hlídkující policii na návštěvu za paní, formální členkou církve, strávit s ní hodinu povídání o jejích potřebách, které jsou jen v náznacích spojeny se Svědkem Boží lásky, zatímco své milované rodiče, kamarády, blízké – osoby životní praktikované lásky, jsi morálně i zákonně povinen nenavštěvovat? Pokud se týče mé osoby, myslím, že jsem tyto úvahy nepřenášel na nikoho z vás. Avšak objevily se i okamžiky, kdy mi bylo otevřeně sděleno, že jsem vyhledáván jako přítel a nikoli jako svědek nového života z Krista. Tehdy jsem po mých úvahách, s nimiž jsem vás seznámil, musel doznat, že jsem v prvé řádě Kristův duchovní, a vše ostatní se odvíjí až od toho. Mohlo toto vyjádření přinést určité zranění v důvěře, protože jsem tím mohl přivést k závěru, že nejsem v prvé řadě přítel a že v současných podmínkách nouzového stavu není naše setkání žádoucí.

Ale je to holá skutečnost, náležím především Kristu, a vše se odvíjí a definuje na tomto základě. Přátelství, kamarádství, otcovství, manželství, kolegialita. Ten, kdo omítá přijmout, že se mnou do setkání přichází i Kristus, je v mnohém ochuzen. A to tím způsobem, že v období zapovězeného neformálního setkávání, je vyloučen i z příležitosti samotného fyzického shledání.

Přátelství je budováno společnými zážitky, společně sdílenou a vytvářenou minulostí. Nejen okamžiky nad Písmem či ve sboru, ale též ze sportovních událostí, ze zaměstnání, ze vzdělávacích institucí, z dětství. Přátelství psaná v dětství jsou nejtrvalejší. Nezřídka jsou příběhy, které konstituují vztah přátelství, vybudovány na určité rebélii vůči tomu, co se tehdy od nás očekávalo. Příběh, který spojuje přátele je výlučný, zcela jiný, než byl tehdejší plán, či předkládaná konvence. Přátelé jsou často dost protichůdné osobnosti, mají různá výchozí hodnotová měřítka, vycházejí z rozmanitých ekonomických a sociálních podmínek. Pojí je společná minulost. Tyto vztahy sdílené minulosti, soukromé vzpomínky na naši někdejší rebélii, však dostávají v tento čas na frak, jsou nepovolené, protože na nich podle usnesení vlády ČR nestojí lidská společenost. Zatímco produktivita práce, udržitelnost biologického života a minimální pohyb dovoleny jsou. Díky Bohu za to, že žijeme v čase, kdy vláda připouští, že mezi nezbytné potřeby člověka patří i ta potřeba duchovní. Nikoli přátelství, neformální společná a sdílená minulost, nýbrž vztah definovaný obsahem vyznání, že Ježíš je Kristus. Nejen že je Ježíš připomínkou, nýbrž že je živou a žitou skutečností! Nepřivádí nás k sobě nějaký příběh minulosti, nýbrž společný obsah, Logos. A každé nové přátelství, které se kolem tohoto obsahu vytváří, již nemá povahu přátelství, nýbrž příbuzenství. Bratrství a sesterství, je to jiný způsob blíženectví, jež je posvěceno Bohem.

Bratrství a sesterství nemusí mít společnou minulost a ani společný způsob životních vzpomínek. Nemusí být jednotné ani ve svých partikulárních názorových a postojových orientacích, soulad ale musí být v určitém generálním předsudku. Jedno a to hlavní je společné. Že celý život a naše pohnutky ovlivňuje evangelium Pravdy, snaha k odpuštění, život v lásce. Nežijeme z minulosti a ani pro budoucnost církve nepřicházíme se žádným novým sloganem. Náš způsob života ohlašuje odvěkou vůli Boží. „Hleď, tímto dnem tě ustanovuji nad pronárody a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel.“ (Jeremijáš 1,10) Jsem přesvědčen, že právě rámec toho, co popisujeme jako ohlašování Boží vůle, zároveň znázorňuje obraz moci klíčů (Matouš 16,13-20). Jestli Ježíš dává svým apoštolům moc nad hříchem, pak je to moc odkrývat Boží vůli ohledně Jeho postoje ke spáse a k zatracení. Apoštolská církev oznamuje, co je proti Boží vůli a co naopak s Boží vůlí souznívá. Ježíš církev svých učedníků oživuje, vdechuje jí život, aby byla církví apoštolskou, církví, nikoli přátel, nýbrž církví bratří a sester. Ježíš církev uschopňuje, aby již nejednali v rozporu s vůlí Ježíše Krista resp. Božího Syna. V našem chápání je vyznání vin završeno absoluční formulí kněze nikoli že kněz zbavuje hříchu doznávajícího, nýbrž že nad ním oznamuje Boží vůli a moc, jíž se Bůh sklání vůči upřímnému navracejícímu hříšnému kajícníkovi. Ta moc je Boží, Kristova, nikoli knězova. Ten, který chce žít z přátelství, se sklání, aby se nechal povýšit/přeměnit v bratra či sestru Ježíše Krista. Tak je to zjevné i ze slov apoštola Petra, který vydává svědectví Ježíšovi o Ježíšově moci odpouštět hřích (Skutky 10,43.13,38). Nikoli že odpouští Petr, nýbrž že odpouští Ježíš. Kněz sám není obdařen mimořádnou silou přetvářet esenciální podstatu, nýbrž je obdařen mocí dát moci Boží zaznít. Vše jiné směřuje k rouhání, odpouštět hřích může jen Bůh (Marek 2,7; Lukáš 5,21). Moc klíčů má hodně co do činění s poznáním, nikoli s magickou schopností nějakého zasvěcence. Ježíš praví: „Běda vám zákoníkům! Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom zabránili.“ (Lukáš 11,25) Ježíš vstupuje do společenství svých milovaných přátel a nechává se poznat, tj. dává klíč od poznání Boží lásky.

Když se vzpomenu na setkání s mými přáteli, vytane mi na ústech mimoděk úsměv. Vzpomenu to mluvení do větru, vtípky, pronášené názory o politice, sousedech, světového dění, co si myslíte o vakcinaci a Sputniku V? Slovo v družném rozhovoru zazní a opět vyšumí. Zůstává příjemná vzpomínka na důvěrnou blízkost. Ti, kdo žijí z Krista, však nemají potřebu mluvit naplano, do větru. Za vším, co řeknou, má rezonovat moc klíčů. Slovo církve usvědčuje ze zhouby hříchu a přivádí k cestě spasení. Vynáší soud nad tím vším, co není v ukotveno v lásce. Církev, která žije z Ducha svatého, je církev apoštolů. Její S/slovo je důvěryhodné, není nahodilé. Tak jako účinnost léku garantují rozsáhlé vědecké výzkumy, načerpané znalosti tisíců knižních titulů tisíci vzdělanými mediky opřené o náročně dosažitelné certifikace, nikoli jen prohlášení kolemjdoucího mluvky vyslovené mimoděk. Autorita léku spočívá v autoritě jeho vývoje. Stejně tak i slovo církve. Komentujete kdeco, anebo v důvěře v Boží zaslíbení tzn. bez obav o ostatní životní okolnosti zvěstujete příchod svého Spasitele!?

Celou společností rezonuje více než co jiného hádka o vakcíny a o léky, o jejich funkčnosti i o jejich svévolném politickém zneužití. Komu věříte? Lékaři, anebo obchodníkovi? Za každou tabletou a za každou injekcí leží tuny knih a hodiny výzkumů. Nevíte, co za tím vším je. Ani když nastupujete do auta, nevíte, co vše za výzkum a kapitál leží v tom faktu, že auto, do něhož sedáte, jede a je bezpečné. Přesto v ně věříte! Za obchodníkem je kapitál, jehož původ je tajemstvím a jehož dovednost spočívá v dovednosti jej kupit na jednu (zpravidla tu svou) hromádku. Pro svou hromádku, chce být Vaším přítelem, přestože s Vámi nemá ten pouze Váš společný v soukromé rebélii kutaný příběh. Komu věříte, kdo má být Pán nad Vaším životem? Moc náleží tomu, jehož slovu vy nasloucháte. Kdo má klíč k Vaší důvěře, ne-li ten, kdo uvádí Vás i Vaši duši do souladu, do pokoje. Kristus je tím klíčem od království pokoje. Všechno ostatní z tohoto světa dokáže vést do sváru a nepokoje, byť by to byl lék, anebo kámen mudrců. Jen Kristus uvádí do Božího království. Ne každý přítel toto umí, avšak každý Váš bratr či sestra o to usilují a doprovází Vás svou bratrskou/sesterskou láskou a modlitbou. Zatímco církev je semknuta kolem stolu svého milovaného a milujícího Pastýře, aby Vás uváděla do skutečnosti nového nebe a nové země.

Pane náš a Otče, děkujeme Ti, že jsi nám poslal a posílat nepřestáváš svědky Tvého milosrdenství, aby nás napomínali a utěšovali Tvým slovem. Zejména Ti děkujeme za naše rodiče, kteří nás jako první přiváděli k poznání Tebe a Tvé tváře. Děkujeme Ti za všecky věrné kazatele a učitele. Děkujeme Ti za každé slovo povzbuzení i pokárání, jehož se nám dostalo ve společenství Tvé církve. Dej, abychom z pramene upřímných svědectví víry žili, jich si v upřímnosti vážili a společenství bratří a sester horlivě vyhledávali, abychom do něj vstupovali se srdcem dychtivým a naplněným nadějí. Otevírej naši mysl, abychom uměli ze slov lidských odezírat skutečnost slova Tvého a abychom se neuráželi nad projevy lidské slabosti a omylnosti, s níž bývá každé lidské svědectví spojeno. Dej nám světlo a sílu k tomu, abychom také my dokázali ve vší prostotě a pokoře svědčit o Tvých velikých skutcích, a tak skrze vzájemná svědectví víry ve společenství Tobě oddaných buduj a utvrzuj svou církev mezi lidmi.

Amen

Zamilujte si světlo!

Izajáš 5,1-4; Efefzským 2,4-10; Janovo evangelium 3,14-21

Vážení,

v dnešním evangeliu Ježíšova promluva začíná vzpomínkou na události, kdy Mojžíš putoval s izraelity pouští. Izraelite, jako již ponevíkolikráté, navzdory tomu, že byli přímými svědky božích divů, Jeho zásahů, opět podlehli malomyslnosti. Co by ještě chtěli víc? Viděli tryskat vodu ze skály, viděli moře se rozestoupit, viděli Hospodina za ohnivým sloupem, do pouště jim padala mana a křepelky, takže nejen že viděli, oni i byli syceni. A tak dále. A oni přesto podlehli malomyslnosti. Co víc by ještě chtěli? Proto Hospodin mezi ně poslal ohnivé hady, takové zlo, aby je, reptající malomyslné trestal? Ne, aby je upamatoval! Protože společně s nástrojem zla, dal jim i lék. Nechuštána, hůl s bronzovým hadem, Ohnivcem. Každý, kdo by byl hadem uštknutý, měl vzhlédnout pohledem na tohoto bronzového hada, a záhy byl důsledků smrtícího uštknutí zbaven. Nechuštán pak byl umístěn v Chrámě, a tam každý reptal a malomyslník, který by byl uštknutý, mohl přispěchat, aby byl ve svém malomyslnosti ušetřen.

Ptáte se, jaké to Bůh dopouští zlo?

Bůh poslal mezi reptající boží lid na pouště ohnivé hady a dal jim i lék. V našich chrámech visí kříže. Pakliže jste i vy uštknuti pro Vaši malověrnost, máte zvednout hlavu a máte upřít pohled na Krista. To je naše ochrana proti uštknutí tím zaslouženým zlem. Sami jsme ho na sebe přivolali, tak jako ti izraelité na poušti. Ale tak jako nevnímáme doslovně poušť a Nechuštána, nemáme doslovně vnímat i apel k tomu, abychom co chvíli běhali do kostela civět na stěnu. Pohled upřený na Krista má svůj duchovní obsah. Je to celoživotní program. Program nikoli koukat v kostele, ale kráčet životem po způsobu Kristova kráčení. Být světlem světa, to znamená nezahalovat do stínů a nepřeznačovat, nepřejmenovávat zjevné skutečnosti. Co je na světle, není v tajnosti. Co je v pravdě, to není komoleno.

Pro nás v Česku je poušť trošku pohádkovým motivem. Jedno z pouštních příznačností je, že to je místo, kde není úkryt. Před světlem slunce, před pohledem nebes na poušti nic neunikne!

Život v církvi si nárokuje nejbližší způsob života po způsobu Kristova. Přesto se nezřídka míjíme a říkáme si jen milé hezké věci, abychom se snad jeden druhého nedotkli. Chceme být taktní a zdvořilí, nicméně jestli jste kdo vyrůstal po boku sourozenců, jistě mi dáte za pravdu, že takový život sourozenců není. Mezi bratry a sestrami, kteří spolu nežijí v řevnivosti nýbrž v lásce, není přešlapování a kroužení kolem toho, co jeden nebo druhý dělá špatně. To je totiž láska, že ten druhý nám není lhostejný. Záleží nám na jeho dobrém směrování, prospěchu. Ježíš praví: Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. (Matouš 18,15) A pakliže se nesrovná, se svým hříchem nic neudělá, pak přizvi církev. A jestliže ani pak nic, pak jej zavrhni! Žiješ v lásce s někým, kdo na Tvou lásku neslyší. Každý, kdo žije s Kristem, je veden úsilím posvětit, zlepšit, naplnit aspektem svata svůj život. Blížíme se Kristu, usilujeme být dokonalí, přestože dokonalý je pouze Pán. Smíme-li mít na sobě odlesk dokonalosti, pak ji máme díky pozvání, jemuž se nám od Pána dokonalosti dostává. Nikoli díky tomu, že bychom se dokonalými ze svého vlastního důvtipu či úsilí stali. Pakliže žijeme v lásce, je to tím, že jeden druhému lásku prokazujeme, a že jeden druhého se snažíme uvést do čistoty, přestože na každém z nás kus nečistoty spočívá. Jsme jeden druhému povinováni umývat nohy po způsobu Páně.

Nedávno jsem měl rozhovor s jedním s bratrů ohledně možnosti naší dokonalosti. Jsme Bohem zvaní ke svatosti a Kristem vyzváni k dokonalosti (Matouš 5,48), ale je dosažení dokonalosti za života možné? Buďte dokonalí jako je dokonalí náš nebeský Otec. Je někdo z vás Bůh? Znáte někoho, kdo se stal bohem? Nenechte se šálit nějakými představami supermanů, nějakých polobohů. To je zvrácená mytologie. Pakliže je někde nějaká dokonalost, pak je v tom Jediném, v Kristu, a jeho jediné tajemné přebývání tady na světě je v jeho čisté nevěstě, v církvi. O její čistotu pro Toho dokonalého usilujeme, abychom na tom měli svůj vlastní podíl. Každý jeden z nás přišel v životě do stádia, kdy jsme zjistili, že bez Boha je svět jen marná iluze. Bez Krista je svět zvrácená nápodoba, z níž se vytratila sláva Stvořitele. Kristus je ale přítomen! Jako malé dítě jsem zažíval hrůzu, když mne maminka uložila ke spaní a zavřela dveře. Byl jsem v temnotě a odloučen. Zprvu jsem se s tím vyrovnával křikem, maminka přicházela. Pak jsem si osvojil vyčkat několik málo krátkých okamžiků. Oči si navykly, pohled upřený na zavřené dveře vyjevil tři světelné skulinky, které mě neustále utvrzovali v tom, že ve vedlejší místnosti oba rodičové jsou a že v případě volání mě nenechají bez pomoci. Náš tmavý prostor s trochou vnímavosti a vnitřního upokojení osvětluje Kristus. On pootevřel dveře, abychom z povědomí neztráceli blízkost našeho nebeského rodiče. On je za Ježíšem pootevřenými dveřmi, zatímco my usilujeme naplnit náš temný pokoj pokojem nebeským.

Jestli je Tvůj život dokonalý, poznáš podle dobrého ovoce. Vřele souhlasím. Kolik dobrých křesťanů, i těch takzvaných světců, však vydalo dobré ovoce jinak, než jak my očekáváme jeden od druhého. My jsme zmrzačeni dnešním povzbuzování k úspěchu a produktivitě. Dobrý strom však nedává dobré plody neustále. Jsme vrženi do světa, do času. Ať už zůstanete u obrazu toho tmavého pokoje, anebo otevřené poušti, i my procházíme obdobími. Blížíme se k prvnímu jarnímu dni, s tím se slučuje i div velikonočního vzkříšení. Jsme uprostřed dění, kdy dobrá úroda podzimu závisí na tom, jaké nyní přijde jaro. Jestli budeme dokonalí, jestli vydáme dobré ovoce, záleží na tom, jestli budeme na jaře kvést, vydávat krásu i vůni (2. Korintským 2,15), anebo jestli budeme páchnout po hříších (Žalm 38,6). Jestli je před námi léto vlahé, anebo vyprahlé. Jestli podzim bude úrodný, jestli bude zima milosrdná ve svých zkouškách a nástrahách. I na jaře přicházejí mrazíky, v létě ničivé bouře, dobrou úrodu nemáme nikdy pevně ve svých rukách. Je hodně dílčích zkoušek a tvrdých období, kdy i dobrý strom nezve k pohoštění jeho dobrým ovocem. Přesto, když se na něj díváme očima nezastřenýma, vidíme, že je na dobré cestě, že cílí k dokonalosti dobré úrody. Permanentní úroda, neustále obsypané větve dobrým ovocem, požehnání a dokonalost spočívá jen a pouze u Boha. A jenom církev je v období měnících se ročních období příslibem, že na Boží dokonalosti smíme mít svůj díl i my. Tolik však jen doposud, pokud je v nás láska. Nesmíme světlo božího milosrdenství znevážit jakýmkoli náznakem nejednoty a nelásky. Co je na světle, nesnese temnoty. Koukněte se na toho, kdo sedí nebo stojí vedle vás. Vzpomeňte, s kým jste naposledy hovořili o Písmu, anebo s kým jste se modlili. Vzpomeňte na Vaše sousedy, kteří chodí do jiného kostela a do jiných církví. Kolikrát jste se za ně modlili. Kolikrát jste prosili o spásu pro vás i pro ně. Vaše modlitba prosí za to, abyste právě s tím člověkem obývali stejný dům ne na hodinu bohoslužby, ani na víkend při sborových aktivitách, ale abyste s ním soužili v jednom obydlí NA VĚČNOSTI. A teď ty máš něco proti svému bratru, anebo sestře. Něčím se Ti zajídá, ale přejdeš to s tím, že to na tu chvíli strpíš. Jenže vy jste bratry a sestry pro věčnost! Pro boží království. A vy si tady budujete zdvořilé neformální laskavé vztahy, jen abyste se jeden druhého ničími nedotknuli. To je ale neláska, to není upřímná modlitba, to není církev, která by žila pod světlem a v Pravdě! Koukejte rychle k tomu, dokud máte čas, řici si to své. Urovnejte svoje vztahy tak, jak mají být v církvi a ne někde v divadle či v kabaretu! Hledejte slova, abyste nikoli zdvořilostí, ale láskou boží napřimovali vztahy a očišťovali jeden druhého pro naplnění v dokonalosti Krista!

Jeden můj dobrý přítel, nemá problémy s financemi, blížila se uzávěra společnosti, ten koronavirový lockdown. Pořídil letenky pro sebe, manželku a své dvě dcery a odletěl do nějaké exotické země. Posílal nám fotografie, jak se holčičky přes počítač zúčastňují online výuky. Jak jsou u bazénu, zatímco my tu žijeme naši únorovou karanténu. Dělal na nás z dálky dlouhý nos, v dobrém. Přál jsem mu to. Inu, mu prostředky, každý otec od rodiny se snaží pro své děti udělat to nejlepší. Když tu náhle se k němu na druhý konec zeměkoule dostala zpráva, že jeho vlastní tatínek covidem ochořel a během několika dní zemřel. Vím, jak těžce hledal způsob, jak se rychle dostat do naší uzavřené republiky. Jestli se sem dostal, beztak ho neminula několikatýdenní karanténa. Přestože v určitou chvíli dělal nejlépe, jak uměl, nakonec zjistil, že s sebou do své definice štěstí přizval příliš úzkou rodinu. Je otázka, jestli by kdy pobral dostatečné množství lidí, aby mu v těch exotických zemích ten dlouhý nos zůstal. Jestli byl ten únik před skutečností toho, čemu musíme všichni v těžkém období čelit, všem těm jedovatým ohnivým hadům, uskutečnitelný. Kdyby zůstal s pohledem upřeným na Krista…

Církev tu zůstává v podřízenosti Kristu. Církev je podřízená Kristu, (je milovaná jako jeho nevěsta) a Kristus si církev zamiloval a obětoval se pro ni … aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem. (Efezským 5,24.26). Církev usiluje o to být dokonalá pro svého milujícího ženicha.

Píseň písní nabízí mnoho zajímavých veršů, které zpodobňují vztah Krista s jeho církve, anebo Krista a jednotlivé lidské duše. Pověz mi ty, kterého tolik miluji, kde budeš pást, kde necháš odpočívat stáda za poledne! Proč musím být jako zahalená poběhlice při stádech tvých druhů? „Jestliže to sama nevíš, nejkrásnější z žen, vyjdi po šlépějích stád a kůzlátka svá pas u pastýřských kolib.“ (Píseň písní 1,7.8).

Starověký Origenes dodává ke slovům této písně krásný výklad. Llidské duše touží po svém Pastýři. Volá, proč musím cítit samotu? Připadat si zneužitý a ponížený jako nevěstka pro ty, kdo jsou Bohem více ušetřeni? To snad víc miluješ svévolníky než mne, který/která po Tobě dychtí? Doprostřed sebelítosti slepé tesknící duše, anebo církve chcete-li, Pastýř promlouvá. „Ty nevíš? Ty nejsi ochotná sama sebe přijmout a milovat? Neznáš sama sebe? Ty, nejkrásnější! Jestli se neznáš, pak tedy následuj stádce a buď jednou z mých oveček! A jestli nesetrváš v mém ovčinci, budeš ty pást kozly (marnost, zápach, vzdor). Budeš sebou vláčena naukami nahodilých světských škol, které prohlubují Tvou lačnost, ale které nenasytí… Ten, kdo nepochopil, že je první, musí jít poslední (Matouš 19,30). A duše, která zanedbá sebe samu, skončí u moudrosti tohoto věku (Římanům 8,15).

Náš domov je církev. Ta naše možná není úplně bez kazu, tak jako žádná z těch lidských církví není, ale je naše a tady se odehrávají naše vztahy, které JSOU láskyplné. Jsme místem, kde se zpřítomňuje Vzkříšený! Jen nesmíme lásku zastírat a vyhýbat se rozhodnému a účastnému slovu. To slovo nesmí být změkčilé a neadresné. Jsme povoláni k dokonalosti, máme vydat dobré ovoce. Přestože je v nás povědomí malosti a hadi kolem nás syčí, naší jedinou záchranou je pohled upřený na Krista. Jen díky němu smíme v čas nám svěřený zažívat pokoj a blízkost nebes. Chceme-li v dokonalosti dovršit náš život, začněme od budování vztahů v naší církvi, velebme velikost Pána a chvalme ho za vše, co nám dává, přejměme každý sám sebe v té nahotě a nedokonalosti, jíž na sobě pociťujeme s vědomím, že smíme být a budeme, projdeme-li zdárně až k zaslíbené zemi, oděni v roucho svatební a v dokonalost, jakou má náš nebeský Otec.

Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. (2. Korintským 13,11)

Náš Otče, přijali jsme evangelium Tvého nejmilejšího Syna a uvěřili jsme, že on je naší jedinou Cestou k Tobě, Tvou Pravdou a životem v Tobě.
My zůstáváme v tomto světě, v jeho zápasech a nástrahách, z nichž vítězně vyšel náš Pán a učitel – i v tom je náš vzor a naše útěcha. On dokonal své dílo, jehož my jsme zůstali dělníky. Je účastný věčné boží slávy ten, který učinil naplněním svého života Tvé oslavení a vykoupení člověka.
On je vítěz nad přitažlivostí hříchu, nad smrtí a jejími stíny! Je vítěz nad bolestí a neohrožený trpitel mučivých dní, kdy tělo slábne, chvěje se a klesá, strhujíc ducha do hrobu věčné smrti. On je vítěz nad trýzní hladu, nad vidinami klamné sebestřednosti, pýchy a lidského siláctví, které svádějí z božích cest a zastiňují život mlhou nepravdy, když život vydávají za upachtěné živoření, přežívání v údolí stínu smrti. Otče, Tys nikdy neopustil svého jedinečného Syna, ani na potupném dřevě kříže ne, neopouštěj také nás, své syny a dcery, které jsi mu ze světa svěřil. Jsme Tvoji, dals nás Kristu, zbyli jsme ve světě, abychom šli cestou Krista směrem k Tobě, Tvou pravdu poznávali a život náš v Tobě žili. Kéž i my spějeme k slavnému cíli, aby krev Beránkova na nás nebyla zmařena! Dej i nám vítězit v bojích života po příkladu Páně. Amen

Čas k pokání a půst

Genesis 9,8-15; 1. Petrova 3,18-22; Marek 1,12-15

Drazí v Kristu,

vítejte na naší první postní bohoslužbě, na první neděli tohoto postního období. Je to již zpravidla, že v tento čas pokaždé čteme o Ježíšově zápolení s pokušením na poušti. Spojujeme souvislost vyjití do pouště s aktem křtu, úlohu svatého Ducha evokujeme vjemy spojené s dlením v pustině, zvažujeme dosah slov pokušitele a čerpáme sílu z odpovědí nezdolného. S úžasem vykreslujeme obraz Toho, jenž obstál a který je obsluhován anděly. Zpravidla však pro tu fantastičnost setrváváme na samotném zápolení a významovém střetu a argumentaci dvou předních postav – Spasitele a pokušitele. Nic moc se nemění, někdy toho pokušitele psychologizujeme, je jen naší vnitřní temnou diskuzí, projevem naší nevíry a temnoty, jindy jej vykreslujeme jako démonickou bestii, která se skrývá za každým rohem. Tento rok mohu s lehkostí děkovat, že zde máme svědectví této události od evangelisty Marka. Ten nám chvála Bohu tuto příležitost nimrat se v argumentaci pokušitele neumožňuje, protože jen letmo shrnuje, že: „ (Ježíš) byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.“ Mk 1,13. Marek zmiňuje v souvislosti s pouští mimoděk její aktéry satana, zvěř a anděle. Marek nahlédl tu důležitou věc, že pokušitel není podstatný, že podstatný je Ježíš! Varuje nás rozebírat zlo, jeho představitele, prostředky a metodiky. Přivádí nás i v této době, kdy tak setrváváme v rozboru negativních nástrah zla, k důležitému úkolu, abychom nekázali zlo a satana, nýbrž abychom, jak píší naši sousedé evangelíci na svém sboru, abychom kázali Krista! Abychom kázali dobrou zprávu tj. dobrou cestu! Jak jsme bláhoví, že rádi nasloucháme temným zprávám a zprávám o temnotě! Nesmíme se rýpat ve zlu. Analyzovat je zeshora, zezdola, nýbrž všemi prostředky musíme poukazovat na vítězství toho, kdo je Cesta, Pravda a život J 14,6! Je začátek postu, ale půst není rozhovor se satanem, ani pokračováním analýzy lidského souboje s nemocemi, s kovidem, ani hádka s našimi čelními politiky o řádnou vládu, není ani pitváním v nás samých a v našich vnitřních temonotách. Půst je Cesta, Pravda a život ústící do božího království! Proto pokračujme v četbě dnešního evangelia, slovo Ježíšovo, „čiňte“ a „věřte“! Čiňte pokání a věřte evangeliu tj. dobré zprávě. Opět jinými slovy: Neuzavírejte se do nečinnosti, nebuďte pasivní, ale všemi možnými způsoby vyjádřete svou aktivní účast a lítost na stavu dnešního světa, lidí a sebe samých, a přitom se cele ponořte v důvěru dobrého konce!

Po roce s kovidem musíme všichni vyznat, že to co dělá náš život špatným, je, když podlehneme špatným zprávám. Když přestaneme věřit ve zprávy dobré, v evangelium. Anebo když se začneme nad ty špatné zprávy povyšovat, je trivializovat, snižovat jejich důsledek, když začneme zprávy o umírajících lidech a o bezradných lékařích a záchranářích nechávat někde za zavřenými dveřmi, jako by se nás vůbec netýkalo, když nebudeme činit pokání. Právě to pokání vypadá, že je vůbec v současnosti pěkný oříšek. A právě tím začíná každé prorocké volání. Čiňte pokání! A co křesťané a naše drahé církve? Co jejich volání po pokání a jejich způsob pokání? Je aktivní? Účastné? Jsem si vědom těch mnoha společenských karikatur, kdy jsou církve s jejich bohoslužbami karikovány a vysmívány. Tak vy se bijete do prsou, a přitom mimo kostel nemáte stud, když pácháte zjevné bezpráví!? Co ty vaše velkolepé kostelní dramatizace? Je tam nějaká autentická opravdická litost? Víty vy sami, co to je kajícnost a pokání!? A my doznáváme, naše pokání není dostatečné!
Kdy však je pokání dostatečné? Kdy je pokáním, a kdy je přehnanou sebehanou? Kdy jde o projev nelásky k sobě samému? Kdy je lítost účinná? To ví jen ten, který se nekouká na její vnější vzletné projevy…

Každý z nás musí s lítostí vyznat, že naše lidské pokání není nikdy zcela dostatečné. I kdybychom se na hlavu postavili, sloužili bohoslužby nevímjakdlouhé, z vlastních sil se k ospravedlnění, ke spáse nedostaneme. „U člověka je to nemožné!“ Mt 19,26, říká Ježíš. Není v naší moci účinná kajícnost. Kdo byl ze starého světa ušetřen? Ze světa před potopou? Noe, jeho manželka a tři synové spolu s jejich manželkami. Všech osm bylo spaseno, ale spravedlivý byl jen jediný! Jací byli ti další rodinní příslušníci? Těch sedm? Noeho manželka byla zbožná, tichá, anebo svárlivá klevetnice? Tři synové, to zní jak z pohádky. Jeden bývá zpravidla docela frajn, zatímco ti další dva bývají pěkní vykukové. Co teprve ty jejich manželky? Nevíme, nevíme, nevíme. Víme jen, že jediný byl spravedlivý a že spása náleží těm, kdo jsou přičleněni do Jeho rodiny. Co se týče rodiny Kristovy, je pak nabíledni tázat se, jací my jsme jeho příbuzní. My, stále ještě pohané, všelijak pochybovační, pochroumaní, sebelítostiví a pěkně vykrmení. Tak jaká jsme rodina? Anebo patříme mezi ty, kdo ani nadále nejsou dostatečně blízko a kdo náleží tomuto světu a jeho odsouzení, spoutaní duchové 1.P 3,19?

S jedním z našich členů jsem nedávno vedl seriozní rozhovor ohledně toho, jak mnoho nebo málo z lidí bude či je spaseno. Tanuly mi argumenty představitelů staré církve vůči Origenovi, který tvrdil, že spaseni budou zcela všichni včetně zlých duchu až tak, že mu bylo vytýkáno, že snad učí i o spasení satana. Co je to za milost, když se dostane všem? Je to ještě milost? Tak argumentuje Aurelius Augusitn. Spása je pro velmi málo lidí. Ještě méně než málo. Spása není určena nikomu, avšak Kristus do zabedněných vrat učinil skulinu…

Kdosi se Ježíše ptal: ‚Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?‘ On jim odpověděl: ‚Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni.‘“ L 13,22-23.

Spása není samozřejmost ani zásluha. Spása byla odměnou jen jedinému, Ježíšovi. Proto On je Spasitel, že my v jeho tajemné vezdejší bytí ponořeni, s ním sjednoceni, smíme nalézt útěchu a oslavení v Jeho vítězství.

Během Velikonoc, v rámci takzvaného tridua, vyznáváme, že Ježíš vstupuje do podsvětí, aby se zde setkal s uvězněnými dušemi, duchy 1.P 3,19. Ty zbavuje pout, osvobozuje je. Kdo jsou to ti duchové? Můžeme doufat, že jde i o ty, kdo neunikli zkáze potopy? Jsou to i ti boží synové a pozemské dcery (Gn 6,1), jsou to generace z nich vzešlé pokřivené morálně, duchovně či tělesně (Gn 6,4)? Kristus přichází k těm, kdo ve svém čase nevyužili příležitosti k pokání, oněch sto dvacet let pro zrůdy (Gn 6,3)? Ježíš Kristus vstupuje do žaláře těm, kdo se nekáli řádně. Anebo se nekáli vůbec!? To zřejmě nikoliv, protože je zapotřebí vnitřnímu přitakání na výzvu k pokání. Ježíš Kristus ze svého milosrdenství bere na sebe značnou míru apelu na pokání. On je naším pokáním, to je totiž vrchol Jeho milosrdenství, to je velikost jeho oběti. Že pro spásu je zapotřebí neztrácet VÍRU v dobrý konec, v evangelium! Pokání je podstatné, naše angažované přitakání a lítost v sounáležitosti se zmarem světa a nás samotných v něm. Ale pakliže je s námi v našem niterném pokání Ježíš Kristus, pak je naše pokání vždy dostatečné. Ať už je prožíváme s uslzenýma očima, anebo s niterným otřesem a zahanbením. A křest je ponořením do Ježíšova okamžiku mezi ukřižováním a vzkříšením. Křest je právě momentem setkání s Ježíšem, který činí naše nedostatečné lidské pokání vyslyšeným. Naše malost, náš lidský pád, náš hřích bere na sebe. On je naším pokáním, na nás je pak především VĚŘIT evangeliu! A to je ta úžasná dobrá zpráva, to je to evangelium i pro ty, kdo doposud nejsou v žádné z etablovaných církví, anebo kdo dosud nejsou pokřtěni.

Někdy vzniká taková pitoreskní představa, že Hospodin svou smlouvu po potopě stvrdil novým vynálezem. Jakýmsi novým stvořením. Že Bůh nechal zazářit duze poprvé po potopě. Jsem přesvědčen, že duha ale byla i před potopou. V ráji prý po stvoření sice nepršelo (Gn 2,5), ale vedla tudy řeka, z níž pak prýštily další čtyři toky (Gn 2,10-14), je těžko představitelné, že by nikde nebyl proud vody přerušen nějakým čeřením. Existence vody a slunce předjímá existenci potopy. Duha tedy v důsledku fyzikální předpokladů mohla být, a tak tedy i v rámci nerozvinutých možností i byla. Duha však jako znamení smlouvy vystupuje jako upomínka, aby člověk a ani Bůh nezapomněl (Gn 9,14.15)! To znamená, že ta duha je jakýmsi autorským podpisem, přestože inkoust toho brku psal a kreslil dlouho předtím, než k tomu podpisu došlo. Hospodin z všeobecného úkazu činí znamení smlouvy, symbol. Cesta ke spáse je protkána symboly. Ty jsou tu samy o sobě jako nahodilé jevy, ale jen díky Božímu zásahu se stávají živoucí upomínkou Boží smlouvy s námi. Kříž jsou dvě dřevná břevna. Bušení do prsou může být i reakcí na uvízlou rybí kůstku v trávení. Křest pouhým namočením. Nejsou tu jako upomenutí pouze pro nás, jsou upomenutím i pro Hospodina, jak je to v případě duhy. A duha je znamením pro Boha, že dal své slovo, pro nás je znamením, že i do deště, do lijavce, zasahuje moc světla. Že Bůh se k nám svým slovem vztahuje a upomíná se na něj, že jej předjímá akt milosrdenství. Že navzdory čtyřicetidennímu lijavci potopy můžeme věřit v dobrou zprávu. Že i když na nás dopadá ostří gilotiny, že na nás dopadá i jas božího milosrdenství! A v tom já jádro křesťanův život mezi symboly, mezi něž patří nejen voda, permanentní výzva k díky Kristu účinnému pokání, ale také kříž.

Často si žehráme na těžký kříž, který musíme nést. Jak to máme těžké! Co tím ale říkáme? Je tu něco takového jako jen můj vlastní osobní kříž? Jsem přesvědčen o tom že nikoliv. Vždyť je jen jeden kříž, a to ten Kristův. Stejně tak jako je jen jedna jediná oběť a jeden jediný obětník. Jiného Spasitele, jiného Krista, není zapotřebí. Vždyť vyznáním, že vzal na sebe naše vlastní hříchy, zároveň vyznáváme, že vzal na sebe všechno to, co nazýváme naším křížem. Co pak je ten náš kříž, ať už tím nazýváme cokoli, oproti kříži Kristovu, který na sobě nesl a nese? To, co úkorně zažíváte, je jen částečkou Kristova kříže. Co je náš kříž proti tomu, co nese Kristus? Tak jako jsme jen částí těla církve Kristovy, tak je i naše trápení jen částečkou toho, co na sebe za trápení bere náš Pán! Čím jsme tedy my a to, co nazýváme za náš kříž, pro tento svět? Znamením kříže většího, než který pociťujeme na svých bedrech.

Noe stavěl schránu, aby lidé okolo něj zřetelně viděli, že se něco děje, že mají ještě čas k úkonu pokání. Jsem přesvědčen, že nejenom ti přihlížející, ani ta vlastní rodina Noahova, která měla ve schráně vyhrazené své místo, netušila, co to ten jejich tatík vyvádí. Nechápali dosah. Možná si poťukávali na čelo. Nicméně Noe vztyčuje znamení ze dřeva toho, že se blíží soud. Znamení těch samých parametrů, jaké Hospodin vtiskl svému Chrámu. Mementa mori. Výzva k pokání. Stejně staví Kristus na odiv kříž. Mementum mori. Stejně tak my stavíme na odiv Kristův kříž, a to tak, že i z naší omezenosti a částečnosti, když zažíváme, že jsme částečkou tohoto kříže, třebas jen třískou, ukazujeme na Jeho slávu. Na slávu Kristovu! Protože i my jsme součástí té milosti, když i my s Kristem neseme tíhu částečky kříže s odvahou, statečností, pokorou. Aby i na nás se oslavilo Jeho jméno!

Jsem si jist, že nikdo rozumný záměrně nevyhledává bolest. Nemyslím na ty, jimž to přivádí pocity blaha. Myslím, bolest, která člověka svírá k nesnesení. To, co činí bolest a utrpení nesnesitelnými a ničivými je hřích, nesmyslnost, zbytnost, chaos, zmar. Lépe je přijmout způsob utrpení s vědomím dobrého zdůvodnění. Pakliže nebyl boží Syn zbaven bolesti, proč my bychom jí měli být zcela prosti?

Slovo boží, které ční v každé době jako milost a utvrzení víry v dobrý konec, se stalo tělem. „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.“ Mt 10,28. „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej.“ L 17,33.

Kristus vprostřed nás.

Čiňte pokání a ubírejte se ke Kristu, k jeho milosti, těšte se z jeho blízkosti. Předně však věřte v dobrý konec. Přijměte víru, že přestože utrpení těchto dnů má jistě svůj vnitřní smysl, nám není zapotřebí nalézt všechny jeho skryté příčiny. Že tu máme i v tyto dny mnohá znamení toho, že i uprostřed bolestí, nemocí a smrti je Bůh s námi! A že spolu s ním půjdeme až do toho samotného konce, jakéhosi podzimu. Až spadne všechno listí ze stromů, až krajinu zahalí bílá peřina, budeme pak spolu s anděli a všemi svatými velebit Jeho svaté jméno v Jeho věčném království, kde už žádné bolesti ani utrpení nebude.

Vakcinace

Izajáš 42,1-4.6-7; Skutky apoštolské 10,34-38; Jan 5,1-9

Vážené sestry, vážení bratři, pokoj vám!

Dnešní bohoslužbu tradiční církve slaví křest Pána Ježíše Krista. Jde o završení vánočního období. Věroučné zdůvodnění je zcela jasné: Ten, který je čistý a bez hříchu, dokonce počatý z panny a zrozený v rodné vísce Davida-mesiáše – Ten, který obmytí křtu nepotřebuje, sám ze své vůle, z lásky, solidarity Božího Syna se nechává Janem pokřtít. Je to první z tohoto druhu kroků sklonění se, snížení, sblížení a namočení se do určitého náboženského způsobu člověčenství, jež usiluje být lepším, Božím a jež se dovršuje Ježíšovou obětí na Golgotě. Vše lidské, hříšné, bere Boží Syn na sebe. Jeho vrcholná oběť činí do značné míry souznící obmytí vodou křtu s obmytím ve vlastní Kristově krvi, jak svědčí Jan (19,34). A tak to, co začíná krásnou štědrovečerní vánoční scenérií, kde se štědrost Boží a oslava andělů dotýkají radosti těch nejchudších, se díky svolnému činu Ježíšově proměňuje v nedozírnou velikonoční dohru. Štědrost, chvalozpěvy a radost nenáleží již jen Ježíšovi, nýbrž všem, kdo s ním jsou sjednocení – a tuto cestu otevírá akt křtu.

The Baptism of Jesus Christ Greeting Card for Sale by English School

Tyto Vánoce jsou postiženy nepříjemnou pandemickou situací, a tak pro mnohé bylo pozvání do radosti příchozího Spasitele nedosažitelné. I proto nesmí zapadnout hlas prorockého úřadu církve, protože proroci nezřídka promlouvají k těm, kdo jsou v duchovním zajetí, v odloučení od domova a od toho, co je přibližuje sjednocení s Bohem.

Mnozí kazatelé, kteří nezabředají do teologických hloubek svátosti křtu, zůstávají u určitého ekologického aspektu nedotknutelnosti vody. Nezřídka se staví do řady vedle všemožných environmentalistů a aktivistů. Mně je v tomto období plném obav z nemoci a neochotě přijmout nabízená řešení uzdravení potřebné zvážit samotnou léčebnou moc vody. Jsme přeci z 90% z vody složení a je univerzálním nejlepším doporučením nemocnému klid na lůžku a pít hodně tekutin, které z lidského organismu škodliviny vyplaví. Voda léčí!

My jsme dnes namísto textu Markova evangelia o zázračném Ježíšově křtu vyslechli Janovo svědectví o Ježíšově léčebné činnosti při rybníku Bethesda. Tento rybník ležel u severní jeruzalémské brány zvané Ovčí brána. Stával zde i chrám sv. Anny, kdy prý jsou zaznamenány rytiny zázračného obrazu, kdy pravděpodobně archanděl Rafael vytváří v nedalekém rybníku vír. Tento vír prý měl moc vyléčit každého, kdo se víru stačil první dotknout. Proto se kolem rybníku vždy shromažďovalo hodně lidí, kteří vyhlíželi toužebné znamení, jež by je vyléčilo.

Tony Nwajei Post: BIZZARE! NAKED BATH IN 'POOL OF BETHESDA' ENUGU
BIZZARE! NAKED BATH IN ‘POOL OF BETHESDA’ ENUGU

Není jen záležitostí jeruzalémské brány léčebný vodní pramen. V mnohých místech jsou známy léčebné prameny. V křesťanské lidové zbožnosti jsou často spojeny s mariánským poutním významem. Tyto prameny jsou stejně jako sama Ježíšova matka obrazem čistoty, nedotknutelnosti. Vidíte, už jsme zase u vánoční zvěsti…

Ježíš při všem svém odmítání pověrčivosti a jakéhosi tmářství vůbec proti léčebné moci vody v rybníku Bethesda nevystupuje. Pouze s lítostí hledí na ty, kdo se léčebného víru nestačí dotknout. Ano, jsou to zpravidla ti nejvíce nemocní, postižení, kteří ve sprintu ke zdroji uzdravení nedospějí mezi prvními. Zázrak je tu sice pro každého, ale ne každý je uschopněn k tomuto zdroji vyléčení dojít. Radostná zpráva pro každého, kdo nedokáže nikdy být ten první, je, že pro uzdravení není jen ona voda, nýbrž že se může spolehnout na Ježíše. Bůh nikomu nestraní, slyšíme výrok Petrův ze Skutků apoštolských.

Dnes je materiálizací léčebného vodního víru zázračná vakcína proti covidu. Hodně lidí čeká, ale s tím, jak to ta naše vláda válí, v našich sousedech spíše podněcuje zhoubné pochybnosti. Nepochybuji, že se jednou na potřebné dostane. Ale kdy? A do té doby bude co? Jakého ducha, jaké srdce zanechá období dlouhého nebezpečného pochybujícího čekání?

Bůh nikomu nestraní, Ježíš přichází. Zde nehraje roli, kdo je jak chudý či bohatý, zda je vzdělaný či nedouk, jestli je člověk zahrnut mnohými obdarováními, jestli je tělesně zdráv či churav, jestli je mladý či starý, jestli je rizikový, anebo není. Dnes všude zní výčet kritické infrastruktury, tvoří se fronta těch, kdo jsou pro vakcinaci upřednostnění – lékaři, zdravotní personál, staří a rizikoví, policisté, hasiči a armáda, personál sociálních služeb…. V duchovním světě toto neplatí. Netvoříme žádnou metodiku či schematismus infrastruktury dle míry angažovanosti v boji s hříchem. Primárně nestojíme frontu na rybník, protože je naší nadějí, že na toho, na koho se nedostane vakcína oné uzdravující vody, na toho čeká Ježíš Kristus a Jeho dotyk. Neodmítáme léčebnou moc vody, spoléháme však na Krista. Jediným kritériem je pro Něj připravenost našeho srdce. Petr ve Skutcích apoštolských říká: ten, kdo Bohu důvěřuje, a ten, kdo činí to, co je spravedlivé. Zde nejde ani o žádné církevní konfesionální zakotvení. Zde je důvěra v Boha a dobře vedený život.

V každé lidské kultuře je známa léčebná moc vody. Každá civilizace zná své léčebné prameny. V každé takové lidské pospolitosti je i známa důvěra v Nejvyššího, ať už je znám pod jakýmikoli jmény a představami. Vždy a všude byli jednotlivci, kteří usilovali žít svůj život způsobem, aby jejich skutky vedly ke spravedlnosti. Každý zpravidla chce být dobrý, protože to je dobré. Málokdo zapomněl, co to znamená „činit, co je spravedlivé“, přestože ne každý má k tomu dost odvahy. V Kristu ale přichází ještě memento dovršení takového intuitivně dobrého života. Nežijeme tak pouze proto, že se tak žít má, ať už z toho čerpáme výhody pro život vezdejší či nikoli. Díky Kristu má takový život své dovršení, smysl, význam, dohru v reálném přijetí a oslovení za syny a dcery Bohem nad veškerý rámec naší vnitřní rozumové satisfakce. Život Ježíše nekončí na pašijových mučidlech!

Ježíš zprvu uzdravuje duši (Odpouštějí se ti hříchy), pak až, chce-li, léčí i tělo (Vstaň, vezmi své lože a choď). Život v naději je životem poznamenaným jistým druhem očekávání. Pakliže čekáme ve frontě, až na nás přijde řada na léčebnou vakcínu, může být toto čekání poznamenáno marností. Dočkáme se? Je vakcína skutečně léčebná? Stejně tak může být poznamenáno marností i období poté, co budeme opět vyléčeni a chodit tímto světem tak jako před tím, než se objevila nemoc. Jako by se nic nestalo, zase budeme žít ze dne na den. Pravé vyléčení nemusí přinést vůbec žádný sebedůvtipnější lék či pramen. Byť by na čas zafungoval. Skutečně bude vyléčen ten, kdo své očekávání neupne na samotný dar, lék, benefit, nýbrž kdo toužebně vyhlíží svého dárce. Tím není ani naše vláda, ani farmaceutické firmy, nikdy jim podobný. Touha po dobrém lékaři a po dobrém životě je víc než bezobsažné upínání se k dobré zdravotní kondici a dlouhému letitému životu jako takovému. To je také poselství Vánoc, že nejde o dary nýbrž o dárce! Láska je vyjádřena sebesdílením, sebeobětí, darem. Touha být pospolu je zakotvena v příležitosti obdarovat. Nikoli dar sám, nýbrž možnost být spolu a vyjádřit vhodným způsobem lásku tohoto společenství darem. Mít účast na léčebném dotyku Kristově má svůj předpoklad v aktivním a účastném společenství s Kristem. Společenství je pro nás předpoklad spásy, a nikoli samotný dar, anebo momentální vyléčení. Když jsme nakrátko obmyti, očištění, vyléčeni a připraveni pro společný stůl s naším Spasitelem, když se smíme těšit z našeho časného uzdravení, není to ještě naše znovuzrození pro věčnost. Tak jako z nikoho z nás neučinil křest lepší lidi, anebo automaticky spasené, nýbrž určil směr, kam chceme, míníme, usilujeme dospět – s Kristovou pomocí, budeme-li o ni stát.

Kéž je povědomí křesťanského křtu spojeno nejen s určitou iniciací, nýbrž ať žije jeho živý obraz ponoření do Kristových ran. Nejde jen o symbolické obmytí, byť zajisté přinejmenším krátkodobě ozdravné, nýbrž jde o odění se do roucha Kristova. Chceme být a z milosti Boží i jsme novým stvořením. Dotýká se nás Boží proměňující moc. Náš život není jen čekáním ve frontě na vakcínu, anebo na jinou příležitost, je platformou pro setkávání s naším Pánem. Nekřtíme děti z nějaké pověrčivosti či kratochvíle, i ony potřebují uzdravení, i jim je zapotřebí vyrůstání ve víře, naději a lásce, i jim je zapotřebí spásy. Celému světu je zapotřebí křtu. Nikoli však jako církevní ceremonie, naplnění církevních matrik bezpočty jmen. Ne pro povzbuzení dobré nálady, určité vnitřní satisfakce, ani nejde o pouhou příslušnost k určitému kulturnímu zakotvení. Celému světu je zapotřebí křtu, neboť to je vstup do Kristovy oběti jako obraznému vyjádření toho nejvyššího a nejušlechtilejšího života z lásky a v lásce Boží, která nemá omezení, která nemá konce!

Jak je to s tím císařem?

Izajáš 45,1.4-6; 1. Tesalonickým 1,1-5; Matoušovo evg 22,15-21

Bratři a sestry,

naše bohoslužby nejsou volnozájmovou aktivitou. Když začnete někde číst z Písma, nejde jen o nějakou deklamaci. Budete-li svědčit o svém novém životě, který vám byl z moci Boží svěřen, nejde jenom nějaký slovní dovětek velikého božího činu. Když zní radostná zpráva o Kristu, nejde jen o pouhá slova. V listu do Soluně Pavel svědčí: „Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.“ Slovo svědectví nezůstává pouze na rtech, anebo pouze na uších. Svědectví o Bohu provází proměna!

Když se dělí komunikace na projev verbální a neverbální, je tím míněn rozdíl mezi řečí jazyka a řečí tváře, těla. Výraz verbum v latině, podobně jako v angličtině verb, označuje sloveso. Hebrejština a její slova mají taktéž svůj slovesný základ. Cokoliv je sdělováno slovem, strhuje s sebou k činnosti celý svět, není jen suchopárným konstatováním. Když mluvíme, strháváme k činnosti. Svědectví o životě, o lásce, o Bohu, strhává celý svět do života, do lásky, k Bohu!

John Lennon kdysi řekl: Tvůj hlas mě uklidňuje, ale slovům prostě nerozumím!

Řeč Bible, církví i naše vlastní je často nesrozumitelná. Dáváme veliké úsilí tomu, abychom byli věrohodní a aby naše svědectví bylo bez výhrad přijato. Kristus je příchozí z království Boha. I my jsme často v neznámém prostředí v podobné situaci. Těžko můžeme za každé situace sázet na to, že budeme zcela srozumitelní. Proto má být naším svědectvím především způsob života, jaký vedeme. Lidé si mají říci, aha, to jsou ti, jejichž slovu lze důvěřovat, na jejichž slovo se lze spolehnout. To jsou ti, kteří navzdory svým pokleskům i nadále usilují býti lepšími. To jsou ti, kdo nevyhledávají hádky a spory, to jsou ti, kdo se v každé vyhrocené situaci nejprve ztiší, aby pak působili jako mediátoři pokoje. To jsou ti, jejichž hlas uklidňuje, přestože si mumlají divné modlitby a čtou archaické knihy…

Když Bůh mluví, není to vždy srozumitelné, ale Jeho slovo vede k životu. Díky Jeho slovu my jsme. Když my mluvíme, roztáčíme kola motoru světa. Jsou to kola zmaru, anebo spásy? Jak reagujeme, jakými slovy a jakým stavem mysli? Často vystupujeme nesrozumitelně, ale podle hlasu jsme k poznání. Jsme přívětiví? Je naše blízkost hřejivá? Udržujeme naším hlasem distanc od těch, kdo nás slyší? Jsme popudliví? Vymlouváme se, ospravedlňujeme? Jaký je náš hlas? Hledejme v sobě způsob, jakým svědčíme…

„Kdybych rozdal všecko, co mám, pro druhého skočil do ohně, ale lásku, kdybych neměl, nic mi to neprospěje.“ Doznívá k nám z Pavlova hymnu lásky (1. list Korintským 13,3). Stejně tak víra bez lásky je ničím (1. list Korintským 13,2). O čem je naše mluvení, není-li v nás lásky. Co chcete sdělovat, není-li náš hlas specifický právě svou láskyplností? Jakoupak má hodnotu, cokoli učiníme, není-li v nás lásky?

Komu náleží náš život? Komu náleží to, čím dnes disponujeme? Náš čas, zdraví, dovednosti, prostředky, naše důvěra a svědectví?

Na světě je mnoho vztahů omezeno relací podřízenosti. Vrchnost světská, má nárok na naši poslušnost (1. list Petrův 2,13-17). Máme být nařízením vrchnosti poslušní, máme se za vrchnost modlit – nesmí však být žádný z panovníků předmětem našeho nekritického uctívání! Vladaři nejsou více než slovo Boží, vladaři nejsou ani nad slovem naším. Slovo boží, slovo lidské, to je to, co umožňuje těm stávajícím vladařům, mít jakousi moc. Jejich moc se děje jen naším přispěním, když my ji svým slovem stvrzujeme. Pakliže my jejich moc verbalizujeme. Přesto, je to dvousměrný proces, kdy my moc vládcům dáváme, zároveň jsem však vůči jejich slovu poslušni. Tak jest to ovšem do té doby, dokud si vladař nenárokuje naši úctu!

Rozpomeňme se na rozhovor Ježíše s Pilátem. Pilát praví (Janovo evg 19,10): „Se mnou nechceš mluvit? Nevíš, že mám moc Tě propustit a že Tě mám moc i ukřižovat?“ Ježíš odpovídá: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla shora dána. Proto má větší vinu ten, kdo mě tobě vydal.“

Vladař má jen takovou moc, kterou mu Bůh umožní mít a jakou mu lidé umožní mít. Politická vina nejde za špatným politikem, nýbrž za tím, kdo mu svým stvrzením moc ponechává, kdo verbalizuje jeho moc.

Pilát z určitého pohledu nebyl špatným místodržícím. Nechal vystavět tolik důležitý akvadukt. Peníze na to zajistil vyloupením Chrámové pokladnice židů. Pilát odvrátil připadnou hrozbu hněvu císaře Caliguly, protože nechal jeho sochu vztyčit uprostřed Chrámového nádvoří. Pakliže nepřihlédnete k náboženské necitlivosti, Pilát jednal politicky pragmaticky. Přesto Pilát byl zcela přezíravý k náboženskému cítění. Vzpomeňte na tu jeho cynickou rétorickou otázku prohozenou směrem k poníženému Ježíšovi: „Co je to pravda?“

Naše svědectví, evangelium, radostná zpráva o Božím milosrdném přijetí, je více než jakékoli vládní nařízení. My musíme akceptovat a řádně dodržovat, čím jsme správní moci zavázáni, s čím přichází vláda. Naši oddanost, úctu, ale možné že ani naši důvěru, si však nezaslouží. Jsme svědky četného nemravného jednání čelních představitelů. Když jim teče do bot, začnou své činy zastírat za ekonomické zájmy. Pragmatický kalkul Pilátův a jeho pohrdlivý výsměch Pravdě přežívá napříč milénii. I dnes je předseda vlády ochoten nechat zemřít dvě desítky tisíc lidí jen aby získal několik pár židlí do obecních zastupitelstev, anebo do senátu. Pro někoho drahá cena, pro někoho nikoliv. Z cizího krev neteče. Cynické, nemravné, pragmatické. Navzdory tomu, co je k opovržení, i nemravný panovník je panovník.

Neviňte panovníka, vina spočívá na těch, kdo jeho zdánlivou moc verbalizují. Veďte k pokoji, nezapomeňte na hlas, podle něhož má být poznáno, komu náleží váš život.

To, co náleží Bohu, nelze vyčíslit. Hodnota daru pro Boha není nominální, nýbrž vztahová, relační. Ježíš sleduje lidi, kteří přicházejí za Hospodinem. Sleduje bohaté dárce, kteří dávají hodně, nuzné, kteří dají maličko (Lukášovo evg 21,1-4). Vyzdvihuje hodnotu daru těch, kteří dávají darem ze svého nedostatku. Proto Bohu náleží prvotina úrody, prvorozený, dar z toho, čeho se nedostává, čeho je nedostatek. Řekněte, náležím mu já!

Jestli chcete hledat soudce pro majetkové spory, jestliže chcete vést hádku s mocnými, že si vzali víc, než nač měli nárok, nechoďte s tím za Ježíšem. Kéž ti, k nimž doléhá láskyplnost vašeho hlasu, verbalizují moc těm, kdo nejsou přezíraví k přicházející Pravdě. Ježíš odmítá být soudcem mezi bratry, kteří vedou svůj spor o dědictví (Lukášovo evg 12,13-15). Ježíš uvádí do Pravdy. On je Pravda. On je Slovo, on je cesta, které Pilát ani Babiš nikdy neporozumí. Dokud budou žít ve lži a dokud budou ospravedlňovat svůj hřích ekonomickým zájmem. Ježíš je Slovem živého Boha, skrze něj se děje to, co Bůh zaslibuje, usmíření a vysvobození. Skrze Ježíši přichází spása! Nemusíte rozumět teologii, nemusíte rozumět významu jednotlivých výroků, musíte však důvěřovat jeho hlasu! Světská vláda se vždy bude ospravedlňovat tabulkami a grafy, půjde cestou vysvětlování tvrdými daty, bude chtít, abyste jí rozuměli, a proto jí pak důvěřovali. Bůh se nemusí ospravedlňovat. Bůh mluví, a Jeho slovo vede do života. Světské vládě náleží naše poslušnost, musíme dělat, na čem se zákonodárci shodnou, dokud sama sebe nezačne stavět nad Boha. Bohu pak náleží naše úcta a naše oddanost. To, co je tak vzácné, čeho je nedostatek. Jemu náleží naše pevná důvěra, že nás pro zanedbatelný politický kapitál nezaprodá!

Děkujme Bohu za to, že nechal sestoupit Pravdu na svět a že sestoupil i do naší země, že nám i našim otcům svěřil úkol chystat Pravdě cestu!

Amen

Kdo je první mezi učedníky

Jeremiáš 11,18-20; Jakub 3,16-4,3.7-8a; Marek 9,30-37

Bratři, sestry,

dnes nás Pán Ježíš staví před otázku, kdo je první mezi učedníky. A odpověď spočívá v tom, jak se stavíme k těm nejmenším. Kraličtí říkají pacholíkům. Jak vnímáme děti? V kontextu dnešního evangelia však děti nejsou ti oslovovaní, ti, jimž patří království Boží. Nýbrž na vztahu k dětem se profiluje náš vlastní postoj ke spáse. Ale jaké jsou děti!?

Děti jsou bezprostřední, spontánní. Když se dítě usměje, radují se andělé, jak se praví. Jsou odkázány na naši péči, jsou bezbranné. Ale na druhou stranu je v nich mnoho zákeřnosti a sebestřednosti. Děti dokážou být bezohledné. Řekněte sami, jaké jsou děti, když procházíte kolem školy, před níž se shlukují mladí raubíři. Pacholátka.

V duchu Jakubova listu si často posteskneme, že se nejenom ti dospělí ale právě ty děti odnaučili prosit a děkovat. Je to bolestné, protože to odkazuje na kvalitu výchovy a ční to jako obžaloba mnohých rodičů. Zároveň to je bolestné i pro tu vyhlídku naší společnosti, kde se z takových dětí stanou dospělí, kde uctivosti mezi lidmi ubývá.

Jestliže víra odkazuje k našim minulým poznáním, není vyhlídka budoucí naděje valná. Jak si pak připadá současná žitá láska v prostředí, kde jsou slova proseb mezi lidmi neopětovaná?

Děti představují ambivalentnost láskyplnosti v každém z nás. O to hůře, že je tato ambivalentnost bezprostřednější.

Mladí raubíři jsou mimo společnost svých dozorců neskutečně hrubí. Těžko uvěřit, jakými nadávkami se častují. Ani my jsme nebyli jiní. Jako mladí jsme zkoušeli posouvat míru nadávek do takové míry, aby to naším okolím dostatečně zacloumalo. Dnes jsme snad jen ve svém projevu méně bezprostřední, ale hrubosti v nás neubylo.

Nedávno jsem slyšel z takového mládežnického hloučku: „Tvá máma je tlustý prase!“, anebo „Jsi smradlavej židák!“ Tvrdé. Ale z kultivovaných rozhovorů mezi dospělými jsem již tolikrát cítil ten samý osten, ačkoli slova jsou již vybíravější. I naše snaha je někdy svými slovy lidi kolem nás nadzvednout.

Pod křížem tohoto společenství se musím přiznat i k mým hříchům. Jako malý jsem chtěl mého pokrevního bratra zasáhnout nadávkou, a tak jsem lovil mezi těmi mnohými, jež jsem kdy někde zaslechl. Tehdy jsem mu řekl: „Ty zkurvysynu!“ Brácha mě chtěl nejdříve uhodit, ale pak se začal mé hlouposti smát. Skutečně, dodnes se za tu svou hloupost stydím a v duchu se mé miliónové mamince omlouvám!

Co to je za lidské vášně, které nás vedou do bojů!? Co to je za vášně, které s přibývajícími léty neztrácíme, kde pouze tříbíme slovník!?

Co je to dítě mezi námi, v němž k nám přichází Kristus!? To dítě je mírou našeho vlastního jednání. Jak se zachováme k tomuto nevyzrálému člověku!?

Malí, hloupí, uřvaní, siláčtí, jednoduše zranitelní a věčně hladoví, prostoduše roztomilí, lidé bez jakékoliv úcty a vážnosti… Jsou to děti? Je to člověk.

„Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete – a nic nemáte, protože neprosíte!“ Praví Jakub k malým lidem.

Starověk si dětí nevážil tak jako tomu je dnes. Ani hodnotu člověka tak nevyvyšoval. Dnes je člověk mírou všech věcí, jak se tvrdí. Člověk je volič, kupující, daňový poplatník, a tak je jeho hodnota často uměle přeceňována. Včera večer v televizi běžel film Terminátor. Lidstvo se brání zániku před běsnícími stroji. V jaké panice žijeme, že by snad lidstvo mohlo zaniknout!? A přitom jsme to my, kdo posledních pár let ničíme domovskou planetu, osobujeme si odsuzovat k životu či zániku rozmanité živočišné a rostlinné druhy. Jsme bez slitování a jen ve chvílích volna nostalgicky vzpomínáme na to, co jsme před nedávnem surově odsoudili.

I mezi sebou se dělíme na kasty a podkasty. Nikoli podle vzdělání či zásluch, nýbrž na základě nezasloužených privilegií. Povězte, s jakou vehemencí se dnes zostuzují tisíce přicházejících migrantů, ačkoli jejich země původu vypovídají o mnohem starobylejší a uvědomělejší kultuře. Jazyk Ježíšův, aramejština, je zachycen v jednom jediném vydání Bible, v Pešitě, a tou disponují syrští křesťané. Naše dějinné bitvy o staroslověnštinu vedle tohoto faktu zaostávají.

Co je tak špatného na ekonomické migraci? Z mé střední školy značná část spolužáků nyní žije v západních zemích. Je legální cestovat za lepším? A pakliže není, proč naši zvolení zástupci nedokáží prosadit vymáhání zákonů!? Proč ponižujeme cizince, kteří svým jednáním pouze ukazují na naši vlastní nedospělost!? Jsou naše postoje něčím, co neumíme anebo nechceme prosadit?

Astronom Jiří Grygar vtipně poukázal na povahu lidstva, které tváří v tvář mase vesmíru vykazuje tak zanedbatelný rozsah, že je s pozemskou biosférou pouze tenkou slupkou naší malé planety. Lehký povlak živoucí plísně. Zamysleme se nad tím velikým člověkem, nad tím roztomilým siláckým pacholátkem…

Konkrétně kdo z nás přispěl něčím podstatným do společné lidské pokladnice? Kdo z nás za náš život konkrétně něco dobrého vybudoval!? Kdo z nás za život někomu tváří v tvář pomohl, aby v podmínkách světa nezahynul!? Bojím se, že zůstáváme u líbivých řečí. Těch, které jsou jen kultivovanější formou toho, co na sebe povykují mladí výrostkové před školou. Využíváme daných příležitostí ke zlepšení vlastního života, a sem tam se nezapomeneme (laskavě) pousmát…

Bůh vstoupil a vstupuje do světa, a zdaleka ho nezajímá náš postoj, jestli v něj věříš, anebo nikoli. Tak jako z pohledu člověka smrt přichází, tak i nabídka spásy v Synu Božím sestupuje. Bez ohledu na náš adolescentní názor. Člověk má nyní pro Boží milost šanci záchrany, nemá na ni ale žádné právo.

Přijímejme každého, kdo k nám přichází. Nemusíme mu rozumět, ani s ním souhlasit. Dost pravděpodobně nás bude svým vystupováním i urážet a ohrožovat, nicméně je to ten, skrze něhož vstupuje Bůh do světa.

„Každý z vás, kdo přijímá toto neušlechtilé dítě, které ač je zranitelné, hloupě vystupuje vůči lidem, arogantně a hrubě, kdo přijímá zbytnělé ego lidí svého okolí, ten přijímá toho, který je nad veškerým stvořením a všemu stvoření vtiskuje svou tvář!“

Modleme se:

Bože, ty jsi náš Stvořitel. Jsi dobrý a tvé milosrdenství nezná mezí. Všechno stvoření zvěstuje tvou slávu. Bože, tys nám dal vnitřní zákon, podle kterého máme žít. Plnit tvou vůli znamená plnit své povinnosti. Kráčet po tvých cestách znamená dopřát své duši pokoj. Tobě odevzdáváme svou poslušnost. Veď nás ve všem našem počínání zde na zemi. Osvoboď nás od zlých náklonností, které odvádějí naše srdce od tvé vůle. Nedovol, abychom se od tebe vzdálili. Bože, soudce celého lidstva, pomoz nám, abychom se v poslední den ocitli mezi tvými vyvolenými. Bože, Tvůrce spravedlnosti a pokoje, zahrň nás pravou radostí, skutečnou láskou a stálou solidaritou mezi národy. Naplňuj nás neustále svými dary. Amen

Běh životem

Jeremjáš 23,23-29; Židům12,1.2; Lukáš 12, 49-53

Drazí,

do kostela se skutečně zpravidla chodí, aby každý našel ve svém vnitřním rozměru zklidnění. Dnes asi málokdo očekává, že by bohoslužba posloužila posílení entuziasmu pro nějaký fyzický boj. Tím spíš je pokaždé lehce posluchač zaskočen, když kazatel začne citovat Ježíšova slova o tom, že není to pokoj, nýbrž oheň či meč, který přišel Pán Ježíš nastolit. Že výsledkem působení Božího Syna je rozdělení lidstva, nikoli jeho globální semknutí a smíření. Každý chceme zklidnění, spokojnění, cukr, bezvětří, vláhu a všepřítomnou lásku, a tu s jazykem starozákonního proroka i Ježíš sám zvěstuje vyhrocení mezilidských vztahů až do té maximálně možné míry, že se lidstvo rozdělí na dvě rozkmotřené skupiny. Nejmarkantněji tento rozkol vysvítá v samotných rodinách, kde má povstat otec proti synu, syn proti otci, dcera proti matce, matka proti dceři…

Není rodiny, aby v ní neprobíhaly nějaké konflikty. Nejde o mezigenerační neshody, jde o neshody zcela logicky vyplývající ze společného soužití.

Nikdy jsem nepociťoval konflikt v mé vlastní rodině. Nejvíce však bylo znát určité neporozumění v době mého dospívání. V tom nejsem žádná výjimka od Vás ostatních, puberta už je taková, a každý si z ní jistě odnesl své vlastní vzpomínky. Při dospívání jsem nejvíce narážel na opatrnický a skeptický postoj prarodičů, kteří nebyli vždycky zcela dost nadšení všemi těmi podniky, které v té době zcela pohlcovaly mé denní plány. A cítil jsem, že chci víc, a věděl jsem, že mohu víc! S mládím už to tak je, člověk jakoby mohl dokázat zcela vše, mohl by se svým věrným kamarádům zcela odevzdat, cítil se nesmrtelný. Babička zpravidla dokázala několika slovy mé nadšení dokonale zhasit. Víte, v tom skutečně není nic špatného. Cítil jsem, že je potřeba se životu a jeho rozmanitým podobám cele angažovat – ona, dáma, již po tolika zkušenostech ráda opanovala uzavřený svět, kde je těch překvapivých momentů pokud možno co nejméně. V tomto značně izolovaném světě pak naplno žila lásku ke své rodině. Mimo rodinu si však už tu lásku podle jejích trpkých zkušeností zasloužil jen málokdo. Celý svět budil podezření a zaslouženou kritiku. Mnohdy i preventivní opovržení.

Svět není dobrý, to je jen Bůh. V každém z nás je jistě semínko vůle k dobru, ale žel je vždy nakonec přehlučeno světskými zájmy, jež žádají prostředky chladného kalkulu. Možná jsou odtud tyto bariéry, jimiž určujeme, kam láska může a kam už nikoli. O tom jsou dějiny teologie, které se přetahují o stanovisko, do jaké míry v člověku je anebo není přirozené dobro. Ježíš si dokázal udržet pohled toho, kdo v člověku dobro vidí neustále, zatímco jej ten samý člověk přibíjí na kříž. Apoštol Pavel byl k člověku kritičtější, světlo člověka potřebuje vytrvalé zušlechťování, jinak světla v člověku není. To, čeho jsem se já v setkáních s babičkou bál, bylo, že zcela odmítla ve světě mimo svět „její vlastní“ jakékoli dobro hledat (aniž bych byl v právu tohoto závěru). To byl snad jediný rodinný spor, jehož si jsem vědom. Mít lásku jen pro úzký okruh rodiny (děkuji Bohu za léta, kdy jsem ji s ní mohl sdílet!). Láska stojí uprostřed víry a naděje. A co ostatní stvoření, babi, má taky naději?

Dějiny spásy jsou dějinami lidí, kteří žijí z víry, kteří jsou vytrvalí v naději. Běžci z víry v lásce pro naději.

V těchto dnech se v Riu odehrávají letní olympijské hry, a tak není od věci přemýšlet o tom, co je to sportovní duch. Vždyť o tom i Pavel dvakrát píše, o běhu a o zápasu. Nechci se pouštět do diskuzí ohledně komercionalizovaného sportu, pamatuji si, že jsem jako malý žil kopanou a že jsem jí podstupoval veliké oběti. Hrálo se na škváře, mnohdy i na betonu, a já bez ohledu na zranění bránil branku skluzy pod nohy a nikdy jsem snad neodcházel bez odřenin či krvavých ran. Mně to bylo jedno, pro tým cokoli.

Babička na to: „Sportem k trvalé invaliditě.“ Ano, měla pravdu. S běžci jsme na tom byli podobně, prý proč se tak namáhají, když vyhraje jenom jeden.

Dnes když čtu dopis Židům, výherce běhu je již dán, je jím Pán Ježíš, v předním chvostu běžců je zástup starozákonních běžců, ačkoli mezi nimi vidím i všechny možné patrony tzv. světců a, nemohu si pomoci, vidím mezi nimi i Jana Husa, Jana Rokycanu a sem tam se mihne i hlava Karla Farského a dalších. Ať už poběžím jakkoli, s medailí neodejdu, maximálně dostanu věnec spravedlnosti. No co to je za „zbytečnou“ námahu, když nemohu být mezi nejlepšími? Maximálně se mohu vyjímat mezi 144ti tisíci (odpusťte mi rouhání na variaci Janova Zjevení)!? Babička by se na to vykašlala. Bojím se, že by se na to v této době nejspíš vykašlal zřejmě téměř každý, protože je to námaha, která nepřináší okamžité a viditelné hmotné výnosy.

Ono to lidi dost mate. Na jednu stranu vyznáváme, že Pán Ježíš nám již splývá s cílem, neboť jím zdárně proběhl a učinil z něj smysluplné završení. Na druhou stranu vyznáváme, že je s námi stále na dráze. A tak možná na naše posluchače působí jako zfušovaný kovový zajíc, který běží na řetězu v postranní liště, zatímco my, chrti, se urputně honíme, aniž by nám došlo, že běžíme dokolečka a že jsme k posměchu mnohým davům. Tato představa je mylná a nanejvýš matoucí!

Pán Ježíš dokončil běh nejvyšší a je tu s námi stále skrze svůj vzor dokonalé vytrvalosti – je nám přítomný ve chvíli sjednocení kolem téhož stolu, u něhož seznámil a seznamuje dosud své učedníky se smyslem veškerého běhu.

Dnešní lidi na nás křesťanech nejvíc znepokojuje slovník, který používáme. Je prý dost archaický, už si těžko pod ním něco představit. Mezi přáteli jsem se ptál, kterým slovem by moderně Pána Ježíše označili. Nejzajímavější mi přišlo označení „držák“. Je to ten, na nějž se lze vždy spolehnout. U člověka to značí značný charakter a důvěryhodnost. Jde-li o předmět, ten nosí a drží předměty, a tak je z velmi trvanlivého a solidního materiálu. Každopádně jde o vlastnost vytrvalosti a spolehlivosti. Pán Ježíš se pro náš vlastní běh jeví jako druh-držák.

Co říci těm, kdo hledají za svými motivy vypočítavé záměry? Nebudete první! Naopak, úspěšně doběhnete jen díky vzácné milosti Boží a díky píli, která se vyznačuje tím, že se nebudete zatěžkávat zbytečnými kily hříchu. Církev si pro motivaci často než radostného cíle vypomáhala obrazem ohně, který pozře ty, kdo cíl běhu zcela opomíjejí. Je to příměr oprávněný.

Již jako děti jsme si ve škole říkaly: „Víš, co dělá lenochod, když v lese hoří?“ — „?!?!?“ — „Hoří!“ A tak je to nečinnost, anebo loudavost a ležérnost pohybu, který je v mnohém zaviněn právě všemi těmi ukutými okovy, přibranými závažími a veškerým tím odpadem, který jsme si s sebou na svůj běh přibrali.

Hospodin skrze ústa Jeremijášova praví: „Co je slámě do obilí“. Je to výrok proti všem těm prorokům, jejichž slova nejsou jako oheň. Oheň žene i toho lenochoda na dráze. Oheň oddělí strusku od čistého kovu. Boží slovo je jako vichr, který rozfouká plevu, aby zůstalo jen zrno. Líbiví tlachalové jsou jako sláma, která slouží k ustájení dobytka. Podávají výklady snů či řeči hvězd, pochlebují člověku na jeho vytyčených cestách, balamutí. My ale nejsme těmi, kdo kramaří s Božím slovem (2. Korintským 2,17). Nemůžeme vykládat, že vše je jen a pouze dobré, že všude a ve všem je láska, nemůžeme být, jak se dnes říká, jednoduše „sluníčkoví“. Slovo, které přinášíme, žene všechny k pohybu směrem k cíli, který je ztotožněn v osobě Oslaveného Pána. Jen toto slovo s sebou nese zaslíbení budoucího života a nasycení, jako je tomu u obilí. Jen toto Slovo dějící se ve vítěznem Ježíši Kristu je východiskem z netečnosti a útěku z hořícího lesa!