Je neděle před Popeleční středou. Církev čte o hoře, o světle a o tváři, která zazářila jako slunce. Alespoň pro Ježíšovy vyvolené apoštoly, následovníky, vyznavače. Texty z knihy Exodus (24,12–18), z Druhého listu Petrova 2 Petrův (1,16–21) a z Evangelia podle Matoušovo evangelium (17,1–9) nás vedou k tajemství Proměnění Páně. Nejde však jen o jedinečnou událost z Ježíšova života. Jde o otázku, která je až bolestně současná: Jaká je skutečná podoba toho, který stojí vedle nás? A jaká je naše vlastní pravá tvář?
Evangelista vypráví, že Ježíš vzal Petra, Jakuba a Jana na vysokou horu. Tam byl proměněn, jeho tvář zazářila jako slunce a jeho roucho zbělelo jako světlo. Učedníci spatřili slávu, která byla dosud skryta v obyčejnosti každodenního putování. Ten, s nímž jedli, smáli se i unavovali, byl náhle zjeven ve své pravé podobě.
Podobné zjevení předchází už Mojžíšovi na Sinaji. Hospodin jej zve na horu, zahaluje ji oblak a oheň Boží slávy spočívá na vrcholu. Člověk smí zahlédnout víc, než unese. A přece je to tentýž Bůh, který pak kráčí s lidem pouští, v prachu a reptání.
Apoštol Petr po letech dosvědčuje: „Nedrželi jsme se vymyšlených bájí… byli jsme očitými svědky jeho velebnosti“ (2 Pt 1,16). Hora nebyla snem. Byla to zkušenost skutečné slávy.
Dnešní člověk také touží po světle. Ale světlo nevidí. Ani sám na sobě, v sobě. Místo aby čekal na Boží proměnění, vytváří si svou vlastní oslavenou tvář. Sociální sítě nabízejí možnost stát se režisérem vlastního zjevení: správný úhel, správné světlo, vybrané okamžiky úspěchu, výkonnosti, výjimečnosti. Vzniká obraz – krásný, lesklý, obdivuhodný. Zachycený na moment a poslaný světu.
A přece je to obraz, který se postupně obrací proti svému tvůrci. Nestačí být krásný – musím být krásnější. Nestačí být úspěšný – musím být úspěšnější. Nestačí být šťastný – musím být viditelně šťastný. A nikoliv jen na moment, být takový nadále. To je kumšt. Vlastně nemožné přání. Tato umělá tvář začne svého nositele sžírat, asi jako obraz Doriana Graye. Nepravda a iluze se stane předmětem srovnání ke spokojení se životem, anebo ke štěstí. A zároveň zraňuje i druhé: ti, kdo se s ní poměřují, propadají pocitu nedostatečnosti, úzkosti, marnosti. Je to cesta zmaru.
Jaký rozdíl oproti svědectví žalmu 139: „Podivuhodně jsem utvořen… žádná tma pro tebe není temná.“ Bůh zná naši tvář ještě dřív, než ji začneme upravovat pro publikum. Miluje i ty obrazy naší duše, které bychom nikdy nezveřejnili. Miluje nás právě tam, kde se stydíme. A říká: To je tvá pravá tvář. Tvá pravá, krásná, pravdivá tvář!
Kristova tvář zazářila jako slunce. Nelíčil se být pro nás lidi někým, kým by nebyl. Jeho tvář zářila, a přece to nebyla tvář cizí – byla to tvář toho, kdo kráčel s učedníky po prašných cestách. Proměnění není maska. Je to odhalení toho, co bylo a je pravdivé od počátku.
Snad každý člověk zažil v mládí okamžik, kdy s někým blízkým mluvil dlouho do noci. Možná to mohlo být i první rande. Setkání zatížené tolika očekáváními. Ale noc utekla, a ti dva spolu „pouze“ byli. Svíce dohořívá, láhev vína je téměř prázdná, a přesto není spěch. Slova plynou a noc utíká, aniž by došlo k něčemu, co by mělo překročit duchovní intimitu v tu intimitu tělesnou. Jen tichá blízkost. Člověk by chtěl ten okamžik zastavit. Uchovat jej navždy.
I apoštolové chtěli zastavit okamžik na hoře. „Pane, je dobré, že jsme zde. Postavíme tři stany…“ Je to téměř dojemné. Zážitek blízký prvnímu zamilování. I oni chtějí zakonzervovat světlo. Uchovat zážitek. Vybudovat svatyni pro jeden jediný vrcholný moment.
Možná bychom dnes v církvích nestavěli stany, ale „wellness centrum duchovního zážitku“, jakési nápodoby ezo-meditačních skupinek s jistou křesťanskou fasádou: příjemnou atmosféru, meditační hudbu, věčně pozitivní výraz, dokonale sestavený program. Jenže Ježíš vede dolů z hory. Tam, kde čeká nemocný chlapec, zmatek, nepochopení a nakonec i kříž. Křesťanství není věcí vnějšího výrazu, vzezření welness blaženosti, dress-codu bohorovných spasených, pozitivního pozérství či toxické dobrotivosti. Proměnění není útěk ze světa, od špíny, nemoci a pláče. Je to připomenutí, jakou slávu nese každý člověk, kterého potkáme dole v údolí.
Učedníci viděli Kristovu slávu – a přesto později v Getsemane usnuli. Viděli světlo – a přesto přišla hodina selhání. I my někdy zahlédneme krásu druhého člověka, Boží obraz v jeho tváři, a přesto jej další den posoudíme, odmítneme, zraníme. Nejsme stálí ve svém prozření.
List apoštola Jana říká: „Nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme. Víme však, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest“ (1 J 3,2). Jsme dětmi Božími – to je naše pravá identita. A ještě není plně zjevena. To, co se na hoře ukázalo u Krista, je zaslíbeno i nám. On je naší Cestou, kéž si nás tedy sám přetváří ke svému (oslavenému) obrazu!
Apoštol Pavel dodává: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně“ (2 K 3,18). Proměnění není jednorázový efekt. Je to proces. Tiché, vytrvalé přetváření.
Blíží se postní čas. Nejde jen o to něco si odepřít. Jde o to nechat se zbavit falešných masek. Odložit „instagramový obraz“ sebe sama. Vydržet pohled na vlastní pravou tvář – i s její křehkostí, i s její nedokonalostí – a uvěřit, že právě tuto tvář Bůh miluje.
Otázka nezní: Jak působím? Otázka zní: Obstojí můj obraz před Kristovým křížem?
Když přijde zkouška, budu zapírat a utíkat? Nebo podržím v srdci světlo, které jsem zahlédl? Uvidím Kristovu slávu i v utrpení? Uvidím ji v tváři člověka, který přichází do mé blízkosti?
Až vstoupíme do půstu, nepůjde jen o to něco si odepřít. Půjde o to naučit se znovu vidět: Kristovu slávu v tváři člověka vedle nás – a jednou i ve vlastní tváři, kterou Bůh od počátku miluje.
Mlýn je místo, kde se bere energie a ta roztáčí dva kameny. Mezi nimi se drtí zrno. Z dobrého zrna vzniká mouka, zbytek je pleva, která se vyhodí. Energie je veliké téma dneška – pro mlýn ji bereme z větru, vody, anebo prostě z elektrické rozvodné sítě, u níž je nabíledni se tázat po zdroji dál. U těch Božích mlýnů je zdrojem energie sám Bůh – On je jedinou a nejvyšší silou.
U nás známe mlýny u Radotínského potoka. Nedaleko je ten Maškův, ale odsud až k Rudné jich bývalo celých 22. Dnes již zpracovává mouku jeden jediný, a to ten v nedaleké Chotči. Kdo si chce umlít svou mouku, pořídit kvásek, koupit dobrý chléb, musí jet tam. Boží mlýny však nejsou vázány na jedno místo. Pracují všude. A pracují nepřetržitě.
Říká se: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Toto rčení vyjadřuje přesvědčení, že nic z toho, co lidé dělají – dobrého ani zlého – se neztratí. Ne vždy hned vidíme výsledek, ale mlýny se točí dál. Drkotají tiše a vytrvale, jako hodiny, jako tlukot srdce. Stačí se ztišit, upřít pozornost do sebe, a uslyšíte to. Klap, klap, klap. Mlýnici.
Ježíš říká: „Jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.“
Kdo rozdává lásku, pozná lásku. Kdo žije v hněvu a nenávisti, ten hněv jednou pocítí. Kdo druhé zotročuje, sám zakusí pouta.
Ne vždy se to děje prostřednictvím soudu, policie nebo vězení. Velmi často se to děje zevnitř člověka. Klap, klap, klap.
Dobře to ilustruje román Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a trest. Vrah Raskolnikov by mohl uniknout spravedlnosti. Zákon ho nedostihne. A přece neunikne. Nechytí ho soud, ale jeho vlastní nitro. Jeho život se začne rozpadat. Ztrácí klid, sílu, zdraví. Boží mlýny ho melou zevnitř, aniž by tomu rozuměl.
Boží soud totiž často nepřichází zvenčí, ale skrze svědomí.
Pomoci může jednoduchý obraz, který je srozumitelný i dětem – a právě proto i dospělým. Když máme dlouho ruce v zimě, třeba při koulovačce bez dobrých rukavic, ruce nejprve bolí. Potom pálí. A když bolest náhle přestane, nastává problém. Prsty bělají, tvrdnou a začínají odumírat.
Bolest je varování. Když ji umlčíme, zničíme si ruku. Můžeme přijít i o život.
Podobně funguje svědomí. Bůh nám ho dal jako vnitřní kompas. Když jednáme špatně, svědomí bolí. Někteří lidé se však učí tuto bolest potlačit. Bible o nich říká, že mají „vypálené svědomí“ (1. Tim 4,2). Jako by nechali své prsty zmrznout. Necítí bolest – a mají dojem, že jsou silní. Ve skutečnosti však uvnitř odumírají.
Bůh se na to však nedívá proto, aby nás odsoudil. Nedívá se na člověka, jak mrzne, s chladným odstupem. On chce zahřívat.
Proto přichází s jedním klíčovým slovem: pokání. Řecky metanoia – změna smýšlení. Je to jako dát promrzlé ruce do tepla. V tu chvíli to nesmírně bolí. Prochladlé ruce nad topením. Pálí to. Ale uzdravuje. To se děje se svědomím, které docela neodumřelo. Ale co se děje s tím, jehož svědomí nadobro zatvrdlo? Kde je zapotřebí amputaci? Může být člověk nadobro bez srdce tak jako omrzlý člověk bez končetiny? Nemožné! Avšak Bůh slíbil řešení.
Bůh skrze proroka Ezechiela (36,26) zaslibuje: „Vezmu vám srdce kamenné a dám vám srdce z masa.“ Ne amputaci. Ne zmrzačení. Ale výměnu srdce. A toto nové srdce dostáváme v Kristu. Ne proto, že bychom si je zasloužili, ale proto, že On sám se daroval. Obětoval se. V našem světě se čeká na transplantaci dlouhé měsíce a roky. Najde se vhodné srdce? Ježíšovo srdce je dokonalé a jeho dar je dobrovolný. Jeho srdce je kompatibilní s každým z nás. A tak není člověka, který by stav svého svědomí musel považovat za nadobro zatracený.
Boží mlýny tedy nejsou jen o soudu. Jsou i o naději. Melou pomalu, ale jistě – aby oddělily mouku od plev, aby nás nezničily, ale aby nás přivedly k životu.
Amen.
Modlitba:
Pane,
stojíme tu před Tebou jako lidé, kteří vědí, co je to chlad. Každý z nás si v sobě nese místa, která musela ztvrdnout, abychom přežili. Obstáli. Víme, jaké to je, když se srdce obalí ledem, aby už nemuselo cítit další bolest, další ztrátu nebo další strach.
Prosíme Tě v tuto chvíli za všechno, co v nás za tu dobu venku, v nejistotě nebo v osamění zkamenělo. Ty víš, že necitlivost není síla, ale jen mrazivý úkryt unavené duše.
Prosíme, buď pro nás tichým a trpělivým teplem. Dej nám odvahu nechat své vnitřní omrzliny pomalu roztát. I když to zahřívání může zpočátku pálit, i když nás pravda o nás samých může bolet, prosíme: vpusť do nás znovu život.
Rozpusť svou přítomností ten ledový krunýř, který nás odděluje od Tebe i od druhých. Vrať nám schopnost cítit – cítit soucit, cítit radost, ale i cítit zdravý neklid svědomí, který nás chrání před pádem. Proměň všechno, co je v nás necitlivé a mrtvé, v srdce živé a vnímavé.
Ať z tohoto místa odcházíme s vědomím, že nejsme v mrazu sami a že Tvé teplo je silnější než jakákoliv zima, která nás potkala.
Janovo evangelium nezačíná betlémskou stájí. Nezačíná Marií ani Josefem. Začíná tichem před stvořením.
„Na počátku bylo Slovo.“
Jan nás bere zpět tam, kde ještě nebyly dějiny, kde nebyl čas, kde nebyl člověk – a přesto už tam byl smysl. Slovo. Logos. Řád, rozum, záměr, hlas, který všechno svolává k bytí.
A právě to Slovo, říká Jan, se stalo tělem. Nevstoupilo do světa jako teorie. Nevstoupilo jako zákon ani program. Nevstoupilo jako technický návod na lepší lidstvo. Stalo se tělem – Zranitelným, konkrétním, lidským.
Autor listu Židům k tomu přidává něco provokativního: „V těchto posledních dnech k nám Bůh promluvil v Synu.“
Vánoce nejsou začátkem něčeho nového. Jsou zjevením cíle.
Dějiny neskončily, ale jejich smysl byl odhalen. Člověk nebyl nahrazen, ale usmířen. Lidství nebylo zavrženo, ale naplněno.
Ne že by se po Kristu už nic nevyvíjelo – ale bylo řečeno, kam to celé míří.
My dnes žijeme ve světě, který je technicky nejzdatnější v dějinách. Umíme věci, o kterých se předkům ani nesnilo. Zvládáme rychlost, přesnost, výpočty, systémy. A jedním z nejvzdálenějších lidských výtvorů je dnes vesmírná sonda Voyager. Byla dokonale zkonstruována, vynesena z domova a dostala hlas – zlatou desku s poselstvím lidstva.
Dlouho kroužila kolem Země, pak se odklonila a vydala se do hlubin vesmíru. Dodnes letí. Poslušně. Vytrvale. Správně.
A její příběh neskončí výbuchem ani katastrofou. Ale skončí tichem. Slábnoucím signálem, který jednou zcela zanikne. Opuštěností v nekonečném prostoru.
Ne proto, že by byla špatně stvořená. Ani ne proto, že by selhala. Ale proto, že se vzdálila od domova.
A právě tady se dotýkáme Vánočního tajemství: Člověk je dobře stvořený, má rozum, vůli, krásu, schopnost tvořit. Ale i nepatrné vychýlení směru – zlomek stupně – vede v dlouhém čase k nekonečné vzdálenosti. K odloučení.
Nejsme ztraceni proto, že bychom byli špatní. Ale proto, že jsme se učili žít bez návratu. Možná jsme zapomněli, anebo o té naději přestali rozjímat.
Apoštol Petr (1.P 1,18-20) to říká tvrdě: Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrnybyl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. = „Byli jste vykoupeni z prázdnoty svého způsobu života.“
Prázdnota neznamená hříšnost v prvním plánu. Avšak prázdnota znamená život, který někam běží, ale neví kam. Bez cíle.
A právě do tohoto stavu zaznívá poselství Vánoc: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“
Bůh nepřišel vyslat další sondu. Někoho, kdo by za námi běhal. Ani nepřišel poslat instrukci z dálky, nějakou nauku, kterou si máme osvojit. Tím spíš nepřišel, aby na nás vylepšil nějaký lidský výkon. Přišel obnovit spojení.
Vtělení znamená: Bůh vstoupil do naší vzdálenosti. Do našeho času. Do naší slabosti. Stal se jedním z nás!
A proto platí něco zásadního: Vesmír není dost hluboký, tma není dost temná, dějiny nejsou dost zmatené, aby nás odloučily od světla Boží lásky.
Dokud voláme, jsme slyšeni. Dokud se obracíme, jsme na cestě.
A proto Vánoce nejsou útěkem od světa. Nejsou sentimentem. Nejsou popřením reality. Jsou návratem ke smyslu. Jsou připomenutím, že nejsme ztraceni objekty v prázdnotě, nýbrž lidé, kteří mají domov.
„Těm, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“
Ne výkonnějšími. Ne úspěšnějšími. Ale dětmi.
Vánoční ráno nám tedy neříká: „Snaž se víc.“ Ale říká: „Vzpomínej, odkud jsi vyšel – a kam patříš.“
A proto se dnes nerodí strach, ale naděje. Ne konec, ale proměna. Ne ticho vesmíru, ale hlas, který nás volá jménem.
Slovo se stalo tělem. A to tělo je naším návratem domů.
Drazí snoubenci, rodiny snoubenců i blízcí přátelé,
dnešní evangelium, které jsme právě slyšeli – podobenství o hřivnách – se na první pohled možná vůbec nehodí ke svatbě. Mluví o penězích, o tvrdém hospodáři, o trestu pro služebníka, který zakopal to, co dostal. Ale kdo se zaposlouchá víc, najde v tom podobenství víc, než se zdá. Najde v něm překvapivé evangelium o odvaze a lásce.
Ježíš mluví o třech služebnících. Každý z nich dostane veliký dar – hřivnu, možná víc. Jedna hřivna byla tehdy výdělkem za dvacet let práce – šlo o životní kapitál, bohatství jedné celé generace. I ten, kdo dostal „nejméně“, dostal vlastně strašně moc. A přesto právě ten třetí, který se bál, ten, který měl pocit, že musí své bohatství ochránit, zakopal ho a na konci neměl nic.
Tady Ježíš ukazuje něco velmi hlubokého. Nejde o trest za chybu. Ale o důsledky strachu, který nedovolí žít s odvahou se připojit k někomu, kdo svěřený kapitál zdvojnásobí. O postoj, kdy se snažíme uchovat si život „aspoň tak, jak je“, místo toho, abychom ho darovali – a tím rozmnožili.
A právě proto zní tohle poselství dnešním novomanželům. Protože manželství – když se žije doopravdy – není forma zajištění. Není to „pojištění proti samotě“. Manželství je riziko. Je to odvaha spojit svůj životní kapitál s někým druhým. A doufat – věřit – že tím se neochudíme, ale obohatíme. Sebe – i toho druhého – sebe navzájem!
Pan snoubenec při přípravách sám vzpomínal, kolik píle a času bylo třeba, než si se svou nevěstou našli cestu k sobě. Vyprávěl o malých dárcích a pozornostech, jimiž zdolával srdce své toužené. I to bylo bohatství. Ne peníze, ale vytrvalost, tvořivost, vděčnost, láska. A dnes, když tu spolu stojíte, je jasné, že jste tu hřivnu nejen udrželi, ale dokonce zdvojnásobili.
Vaše rozhodnutí spojit životy je jako to, co udělal onen služebník s pěti hřivnami – nečekal, co bude, ale vložil je do života. A získal víc. Tak i vy dnes vkládáte do sebe navzájem důvěru, kterou Bůh podpoří. A není to málo – je to začátek velikého příběhu, ve kterém se dva životní příběhy propojují do jednoho.
Ale dovolte mi dnes promluvit i k těm, kdo svatbu sledují z jiné životní situace.
Možná tu sedí někdo, kdo je stále svobodný. Možná někdo, kdo je opatrný, nebo už zklamaný. Možná někdo, kdo se obává, že to „není pro něj“. A Ježíšovo podobenství vás dnes může zasáhnout zvlášť – protože právě vy možná znáte ten vnitřní zápas, jestli se vůbec pustit do vztahu, do soužití, do manželství. Jestli má ještě smysl „riskovat“.
A já vám chci dnes říct, že rozhodně ano. Láska je vždycky z pohledu člověka risk, krok do nejistoty, kdy jedete v kočáře, v němž rozhodně otěže nespočívají pouze vašich rukách – ale je to ten nejlepší druh riskování, a je to jízda! Není to prostá ztráta kontroly, ale darování života, který může být rozmnožen. Z jedné hřivny se můžou stát dvě – z jednoho příběhu může být příběh společný. Nebojte se! Když se hřivna zakopává – i ze strachu – pomalu ztrácí na hodnotě. Ale když se rozdá, vloží, nabídne… může nést velké ovoce.
A stejně tak – a to chci říct velmi citlivě – možná tu sedí někdo, kdo už partnera ztratil. Možná smrtí, možná bolestným odchodem. A mohl by se ptát: „Tak co jsem s tím svým životem udělal? Nepřišel jsem o vše? Nepromarnil jsem ten dar?“
V takovém případě mi dovolte slova útěchy. To, co bylo darováno s láskou, zůstává věčné. V Božích očích se neztrácí, co je v lásce rozmnoženo. I když ten příběh měl v kontextu dní, měsíců a let jiný průběh, než jsme si přáli, není to ztracená hřivna. Byla zúročena v čase, v lidech, v dětech, v paměti, ve víře. V Božím hospodářství není žádný láskyplný život prohraný.
„Láska všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží. Láska nikdy nepomíjí.“ (1 Kor 13,7–8)
Milí snoubenci, vy všichni všichni,
to dnešní podobenství není jen o penězích. Je o životech, které buď držíme ve strachu – anebo je nabídneme s vírou. Dnešní novomanžele se nebojí. A my v jejich odvaze můžeme slyšet Boží hlas: „Jen do toho! Nebojte se! Riskujte! Získáte mnohem víc – nejen dvojnásobek, ale úplně všechno.“ Protože boží perspektiva nepromlouvá z úhlu omezených částek, dílčích zastavení, zaznívá k nám z věčnosti. „Dobře, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, nad mnohým tě ustanovím; vejdi v radost svého Pána.“ (Mt 25,21)
A tak vám, drazí snoubenci, přejeme, ať vaše společné hřivny nesou bohaté ovoce. Ať se vaše láska nebojí. Ať roste. Ať se v ní setkává požehnání pozemské i věčné. A vám všem ostatním – ať už jste kdekoliv na cestě – přeji odvahu důvěřovat, že váš příběh nese smysl. A že každá hřivna svěřená srdci druhého se počítá.
stojí člověk z Brna bezradně u mapy metra a ptá se: „Co je ta modrá linka? To je linka D?“ A dostane odpověď: „Ne, to je Vltava.“ Možná znáte podobné vtipy, které si utahují z lidí „odjinud“ – z Moravy, z venkova, z těch, kdo nejsou z centra. A možná jste si už všimli, že pod těmito vtipy se skrývá hlubší příběh: příběh toho, kdo je vysmíván, opomíjen, přehlížen – a přece právě on je v Božích očích bližním.
Tak jako Pražáky usvědčuje určitá míra povýšenosti třebas nad obyvateli jiných částí země, třebas nad Moravany, ať si křesťanství nalezlo svůj domov především tam na Velehradě; tak křesťany usvědčuje přezíravost vůči Židům, k nimž Ježíš přišel v prvé řadě; tak nás věřící církve reformace usvědčuje přezíravost vůči církvím zatíženým hlubší tradicí – a v tomto duchu musíme sledovat záměr Ježíšova výroku o milosrdném Samaritánovi, který naplňuje jednání bližního více než kdokoliv jiný.
Ježíšovo povídání o milosrdném Samaritánovi není jen morální příběh. Není to pouhá výzva být jako ten Samaritán, co pomůže nešťastníkovi na cestě. Je to slovo, které nás má probudit k novému způsobu vidění světa – a hlavně druhého člověka.
Ten, kdo byl na cestě z Jeruzaléma do Jericha přepaden a oloupen, už ani nestál za to, aby ho lupiči dorazili. Zůstává polomrtvý – hemithanés – tedy napůl živý a napůl mrtvý. A právě v této „půli“ – v bezmoci a ohrožení – se odhaluje hluboká pravda: v nouzi nepoznáš jen přítele, ale poznáš bližního.
Přítel totiž přichází z řad známých, těch očekávaných, zatímco bližní vystupuje z řady těch „bezejmenných“, zasahuje a opět se mezi „bezejmennými“ – v davu – ztrácí.
Kdo je můj bližní?
Ježíš na otázku zákoníka „A kdo je můj bližní?“ neodpovídá definicí, ale příběhem. Neříká „ten a ten“, ale ukazuje: „Ten, kdo prokázal milosrdenství.“ A co je nejzajímavější – tímto bližním není kněz, není levita, tedy reprezentanti Zákona a Proroků. Tím bližním je cizinec, outsider, Samaritán – ten, koho by posluchači nikdy nečekali na správné straně.
Samaritáni byli tehdy v působišti Ježíše vnímáni asi tak, jako dnes „Brňáci“ v pražských vtipech. Zástupci pokřivené zbožnosti, ti „z druhé ruky“. Ale právě Samaritán se stává nositelem milosrdenství, a tedy i Boží přítomnosti.
Samaří – místo prvního doteku se zemí zaslíbenou
Je dobré připomenout si, že když izraelský lid po všech útrapách pouště a divuplných zásazích Hospodina vstupoval do země zaslíbené, bylo to právě přes Samaří, skrze hory Ebal a Gerazím. Na těchto místech byly vztyčeny stély se zákonem, Božím požehnáním i kletbou. Právě zde se rozlišuje – kdo bude Boží vůli naplňovat, a kdo ji zlehčí. První krok do zaslíbené země s jasně vytyčenými krajnostmi pro svědomí národa vyvoleného Bohem.
Boží zákon není skrytý. Není „za mořem“, jak čteme v Písmu. Nikdo se nemůže vymlouvat, že nevěděl. Abraham říká Boháči v podobenství: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají.“ (Lk 16,29–31). A pokud neposlouchají ani Mojžíše, ani proroky, neuvěří, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.
Milosrdenství, nikoliv oběť
Co však v Zákoně i Prorocích často chybí, je srdce. Chybí pohnutí soucitem. Chybí pokání. Proroci i Ježíš volají: „Chci milosrdenství, a ne oběti!“ (Oz 6,6; Mt 9,13; 12,7). Samaritán je bezejmenný – není to hrdina s titulem, ale člověk hnutý soucitem, člověk, který jedná.
A Ježíš říká: „Jdi, a jednej také tak.“ (Lk 10,37) To není jen rada – to je výzva. Přikázání. Milosrdenství není alternativa k zákonu, milosrdenství je jeho naplněním. Jak praví Jakubův list: „Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.“ (Jk 2,13)
Závěr
Milí bratři a sestry, být bližním neznamená být „z našich“. Znamená být hnut soucitem. A právě toto milosrdenství je počátkem každého duchovního života. Je to ono prvotní nadechnutí v zemi zaslíbené, ono „duchovní mléko“, ze kterého vyrůstá víra, naděje a láska. Nač je znalost náboženských předpisů a mouder, když člověk nemá zdravé svědomí a neumí podle něj jednat?
Ať i nám se dostane té milosti být jako ten Samaritán – možná bezejmenný, ale poznán Bohem. Ať se i my staneme součástí Božího požehnání, nikoliv těch, kdo nesou důsledky svého sobectví.
Ať se nám z úst i ze srdce dere to starobylé volání, jedno z prvních křesťanských modliteb: Kyrie, eleison – Pane, smiluj se.
Drazí snoubenci, blízké rodiny i přátelé snoubenců,
podle jedné rabínské moudrosti člověk nemá v moci tři zásadní věci. Zrak, sluch a čich. Nad tím nepanuje. Co vidí, jestli to má být vždy jen krásné, anebo to má budit pohoršení. Jestli vždy slyšíme, to, co očekáváme a chceme, anebo k nám doléhá něco zcela nového, co nás vede k přehodnocení postojů, anebo zatvrzení se. Kterým emocím budeme čelit? Jestli cítíme věci libé či odporné. Nad jinými třemi věcmi ale moc máme. Nad našimi rukami, nohami a ústy. Jestli naše ruce hladí či vyhrožují, pracují pro výdělek, anebo chamtivě kolem sebe lapají a berou. Stejně tak nohy, to, kam směřujeme. Za krátkodobou kratochvílí, anebo za něčím ušlechtilým, co nám otevírá budoucnost. Za zábavou, povyražením, anebo za vzděláním, zušlechťováním, za něčím vzácným, za někým. A ústy jestli častěji spíláme, nadáváme a proklínáme, než abychom chválili a povzbuzovali. Jestli jsme přejícní, anebo spíše prosazujeme sami sebe?
A tak většina z vás teď zřejmě bude muset trpět tím, že se naši drazí snoubenci rozhodli, že váš zrak a sluch – doufám, že čich z toho vyjde bez úhony – že se zkrátka rozhodli ten svůj velkolepý svatební den spojit s oslavou božího díla v nich, vás, v celku a určení celého stvoření. Že, přestože vám všem to nemusí být důvěrné, rozhodli pro svatbu církevní. Jestli to berete tak, že je to nutná daň jejich rozhodnutí, že budete chvíli trpět církevničinu, kristování, modlení a moralizování církevního panáka, který opakuje chytrystyky nevímjakdlouho staré a dnes již téměř nesrozumitelné. A tak podobně jako vaši drazí, pro něž oba je ta naše dnešní chvíle zasvěcena, i vy berte vážně a na srozuměnou, když se na vás obracím s jednoduchým dotazem: Věříš?
Jasně, že ta otázka zprvu budí rozpaky. Jestli je to víra, je to pak víra ta, o které často kněží v kostelech hovoří? Třeba ani ti církvi nejbližší, sami faráři, ani naši snoubenci tady před oltářem stojící, neberou doslova všechno to, co se z těch kazatelen káže. Co se čte z Bible. Třeba ta víra vaše není tolik církevní, jak se může zdát. Kdo by stál kupříkladu proti Ježíšově etice? Anebo proč ta víra v Boha, proč se jí tolik bránit? Nakonec kdo může říct, že tam nahoře něco není? A tak přestože to můžete brát s lehkými rozpaky, je tu dnes ten důležitý den, zatížený právními důsledky a vrcholící v nespoutané mezigenerační veselici, máte i trochu toho církevničení zapotřebí. Určitě jste i shovívaví k několika duchovním napomenutím či povzbuzením.
Ale rád bych, abyste se povznesli nad takovým zlehčením. Že jeden druhého v našich vírách trpíme či omlouváme. Že bychom jeden u druhého a jeho víry hledali jen pouhý obecný a srozumitelný princip, nežli něco skutečně živého, dynamického, všeobjímajícího a v důsledku i mocného. Protože víra není jen gesto a prohlášení, nýbrž víra je záležitostí vnitřního nasazení, cti a dobrého jména. A tady jde o dobré jméno, vždyť žena své jméno od svého snoubence přebírá. Mění je. Dochází tu k mocné změně. Vy tomu všichni dáváte velikou váhu a významnost svou přítomností! A ta změna jména je doprovázena slibem! Je to okamžik zatížený velikou vírou. Vírou obou snoubenců, ale též vírou vaší, kdo je na jejich cestě a především v tuto chvíli doprovázíte!
A tak se opět tážu: Věříš? Věříš nejen obecně vzato v Boha. Ale též po způsobu tázání Mistra Jana Husa: v Boha, Bohu, Boha? V církev, církvi, církev? V člověka, člověku, člověka? Věříš svému partnerovi? Věříš v manželství? Věříš ve večerní zprávy, že podávají pravdivý popis skutečností ze vzdálených i blízkých částí domovské planety? Věříš, že člověk přistál na měsíci? Věříš našemu národnímu týmu? Věříš mi, když k Tobě promlouvám? Věříš sám sobě, že na všechny tyto mé otázky pravdivě odpovídáš? Věříš sám sobě, v sebe, sebe?
Víra je mocná! Víra stojí za tím, že v čas příhodný snoubenci přicházejí, aby se z nich stali manželé, a z vás ostatních víra činí to, že je doprovázíte. Věříte, že vaši milovaní, kteří se rozhodli ke sňatku, mají dobrou budoucnost a že jejich budoucnost je jistá? Věříte, že pakliže setrvají ve společné lásce a vzájemné úctě, jejich láska i hory přenese? Jestliže ano, pak věříte, že jejich láska a naše společná víra kumuluje nesmírnou moc, obrovitánskou sílu! Moc, která není jen trpěním či lehkomyslným gestem.
Ježíš říká, že kdo má víru, může říct hoře: „Zvedni se a vrhni do moře,“ a ona tak učiní. Stejně tak víra nemocných či trpících, těch, kdo v zoufalství volají, ti mohou z úst Kristových slyšet: „Jdi, Tvá víra Tě vyléčila“. Anebo: „Jak jsi uvěřil, tak se Ti i staň“. Víra je totiž skutečně mocná! Je všudyprostupující, všudypřítomná. Bez víry bychom ráno nevstali a bez víry bychom se neopovážili v klidu usínat. Tím spíš být tady a teď!
A tak jsme během svatební obřadu všichni s vámi, snoubenci a novomanželé, ve vaší víře, k níž jste nás pozvali, a v Bohu naší společné víře přidáváme mocnou oporu.
Vírou zmůžeme mnohé. Víra je téměř všemocná. Avšak všechno nedokáže. Víra dokáže zázraky, je to fides miraculosa. Avšak věří i lidé pomýlení, šílení, násilní či nenávistní. V Bibli se vírou prozrazují i zlí duchové (Mk 1,24; 1,34; 5,7). Víra sama o sobě nemusí vést k naplnění života, neboť není sama o sobě spásná. Fides non est salvifica. Vždyť i ti, kdo konali z víry mocné činy, byli Ježíšem odmítnuti (Mt 7,22-23), protože jim patrně scházelo ještě něco podstatnějšího. Jestliže je víra taková, že kopce přenáší (1.K 13,2), co nám takový zázrak prospěje? Na co ty fantastické změny? Přestěhované kopce a kostely, odpovědi na všechny otázky, na co vyléčení všech nemocí a zažehnání válek, na co svatební obřady, když nakonec po všech těch vyslyšených a uskutečněných snech a přáních zůstane člověk sám? Bude-li člověk bez opory a útěchy? Když ve všech našich stanovených a dosažených úspěších přijdeme o to podstatné? I když dosáhnete všeho, budete mít doktorát ze všech vědních oborů. I když víru, která mění svět, budete mít, bez lásky budete ničím!
Jestli jako lidé máme nad něčím vládu a moc, jestli je to, jak ti rabíni tvrdili, moc nad našima rukama, nohama a ústy. Ať tedy všechno toto naše směřování a úsilí spočívá v zachování a pěstování lásky!
Jestli budete či nebudete mít jasno ve svých názorech a postojích, jestli si zachováte rozum či nikoliv, není tolik podstatné, jako jestli neutrpí vaše velkorysé a laskavé srdce!
Tak, a proto ty svatby. A my na nich. Snoubenci, svědkové, návštěvníci. Nedivte se, že je svatba církevní! Co to ty mladé popadlo poslouchat církevní řeči. Nesrozumitelné a pod prachem staletích zašlé verše! Nejde tolik o to, že dnes všichni my společně se snoubenci prožíváme svaté nadšení, tu euforii, že se berou. To je krásné a bohulibé. Všechny náboženské texty, které opisují tu nejradostnější a nejplnější duchovní zkušenost setkání duše se svým Stvořitelem či Spasitelem hledají inspiraci právě v tomto svatebním momentu. Ale tak jako je víra dílem okamžiku, vzpomeňte na tu víru v nároďák či věrohodnost večerního zpravodajství, tak láska otevírá a prostupuje bránou věčnosti. Je branou k radosti a nebeskému štěstí. Protože bohužel, svatba a svatební den trvat věčně nemohou, alespoň ne ta svatba pouhá lidská. Avšak láska, o níž bude během celého svatebního dne řečeno ještě mnohé, láska, která dva v jedno spojuje, která má moc jednoho od druhého již nikdy neodloučit – ta tu moc má! Proto je láska spásná, zcela všemocná!
A tak jestli mohu a mám být dnes mezi prvními gratulanty svatebčanům: „Ať Pán řídí vaše srdce k boží lásce a k trpělivosti Kristově!“ (2. Tes 3,5)
když jsem se včera večer díval na jeden kriminální film, všiml jsem si častého scénáristického klišé. Oběť utíká, schovává se před svým pronásledovatelem, pod postel, do nějakého výklenku, pod deku, za skříň, je to jedno. Dramatičnost scény doprovází úplné ztišení jakékoliv filmové hudby, anebo jiných ruchů. Do dramatičnosti scény zní jen přerývavý neudržitelný zrychlený den oběti, která se schovává. Možná ještě doprovázena neutišitelným pohybem zvětšujícího se hrudního koše, anebo tepu srdce. Je to dramatický okamžik, která má v divákovi probouzet strach, protože oběť se schovat zcela nemůže. Její strach či panika doprovází tělesné funkce způsobem, že se oběť prozrazuje. Tělo bez dechu nemůže být, čím více se člověk bojí, tím více se tato tělesná funkce jeví být neutišitelnou. Že zkrátka tělo žije, dokud do něj a z něj nevychází vzduch. Tolik projev tělesného života, chcete-li funkcí. A co duše? Bez čeho nemůže duše být? Co ve chvílích nejistoty, obav, paniky vyvěrá jako základní projev duše? Co je v takové chvíli jejím zvukem? A co pohybem? Duše chycená do podmínek tohoto světa, ve chvílích, kdy je jí vnucováno omezení, limity, také hledá způsob, jakým by z vymanění pout těla unikla. Hledá průrvu, trhlinu, skrze niž by mohla vstoupit do unie s bezbřehostí universa. Ať už jde o projev vědomé, cílevědomě budované a záměrně ventilované modlitby, anebo o volání, které tryská z duševních poryvů zmírajícího se člověka. Duše se v určitých okamžicích pere, dere, cuká vymanit se z limitů, které jsme jí díky našemu životu tělesnému vtiskli. A pro takovou zkušenost je nutné podržet si a rozjímat též o biblickém symbolu oněch otevřených nebes. Je to naděje pro duši, pro Tebe i mě, člověče, že je tu něco víc než zem.
Fajn, ale to je antropologie, řeknete si. Předkládá nám jen jistou duchovní potřebu, potřebu duše, která nemusí být ničím specifickým křesťanským.
Tak a v tom má právě hodně co říci dnešní evangelijní příběh. Proč by měl být křtěn ten, který je sám dokonalý? Který je počat z božího ducha? Je to snad Kristu zapotřebí? Když křest neočišťuje dokonale čistého, nijak tím nepovyšuje jeho službu, Kristus již k Jordánu přichází jako boží Syn. Někde slyšíte, že se tím solidarizuje se všemi těmi, kdo po jeho způsobu také chodí ke křtu. Jako by tím jen dal najevo nějakou blízkost, účast, povzbuzení. Nemyslím ale, že by to bylo tak prosté, přestože určitě má svůj veliký význam, že nám evangelista dává na srozuměnou, že Bůh se ke svému Synu skrze otevřená nebesa přiznal právě ve chvíli, kdy nebyl křtěn pouze on sám, ale kdy byl křtěn spolu s mnoha dalšími. Zpráva Ježíšova křtu není myslitelná bez křtu ono „všeho lidu“ (ἅπαντα τὸν λαὸν; Lukáš 3,21), Ježíš není křtěn sám, nebesa se neotevírají a nevydávají hlas pouze Ježíšovi, nýbrž všem, kdo v tu chvíli se po jeho boku nechávají křtít a jsou nablízku jeho modlitbě. Křest Ježíšův je tedy především službou pro ty, kdo jsou křtěni po jeho boku, zároveň i ujištěním tomu, kdo křtí, že není nepatrnosti služebníka, která by moci křtu mohla být překážkou. Událost křtu, chcete-li moc křtu, není snížena tím, kdo křtí. Ať již křtí ta či ona církev, ať už je křest vykonán knězem či zbožným laikem na způsob volajícího proroka Jana. Nijak se tím moc křtu nelimituje, pakliže je mezi těmi, kdo do křtu vstupuje, modlící se Ježíš. Dokonce ani voda není určující. Voda Jordánu není rozhodně horší, než naše řeky a potoky, než voda z našich vodovodů. Písmo nechá Jordánem procházet a její vodou obmývat mnoho lidí, ať už jsou blízcí svatosti, anebo pohoršení.
Křest Ježíšův není projevem solidarity, ale uschopněním a výzvou nám, věřícím, abychom se nebáli křtít a abychom si křest nekomplikovali složitostí rituálu. Je univerzální pozvánkou a výrazem toho, že kdo s Kristem vstoupí do svátosti křtu, k tomu ona otevřená nebesa, po nich zoufalá duše prahne a z jejichž průrvy sama nikdy neslyší zpětnou odpověď, bude hlasem nebes přijat za boží dítě.
Duše ve svých chvílích nalézá průrvu z profanity dní, vnímá průrvu, skrze niž k nám doléhá realita jiného druhu. Bez hranic, omezení, laskavá a přijímající, boží. Ale Je to až Kristus a jeho blízkost po našem boku, která tuto skutečnost povýší nad nějaký statický trvalý stav. Kristus vedle nás pohne nebesa k odpovědi, k tomu, že se skloní k nám a že k nám adresné promlouvají.
Není to Ježíšův křest, který pro nás otevírá nebesa. Je to Ježíšovo utrpení, které otevírá nebesa. Lépe řečeno s Ježíšem Kristem ukřižovaným nám otevřená nebesa v ústrety nabízejí hlas boží a Ducha svatého.
Učedníci odpověděli Ježíšovi: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ Odpověděli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“; Marek 10,38-40
Stejně jak kalich tak i křest Ježíšův v budoucnosti učedníkům bude nabídnut, ale stane se tak až po Ježíšově naplněné cestě. Nikoliv po jeho křtu v Jordáně, anebo poslední getsemanské zahradě. Ten kalicha ten křest, který má učedníkům po Velikonocích nabídnut, bude pak v nerozlučném spojení s působností svatého Ducha. Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně; list Židům 10,19;Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.; list Římanům 6,3-4.
Začal jsem vzpomínkou na docela všední divácký obrázek z televize. Jsem přesvědčen, že tak jako tělo se prozradí v okamžiku strachu a nevíry zrychleným dechem a tepem srdce, tak se i duše vprostřed soužení prozradí tím, že hledá cestu k moci svého Stvořitele. Ta zkušenost je univerzální, nejen křesťanská. Lidská duše usiluje opustit svého způsobu zajetí, limity světa, možná světskosti. Jistě jsou pro tuto univerzální zkušenost k dispozici mnohé nástroje. Je to určitá lidská dovednost, schopnost soustředění, dá se rozvíjet cvičením, přivádí k otevřeným nebesům. Ale setrvání u otevřených nebes, akceptace vlastní pozice ve světě, který duši limituje, nemusí v důsledku nic moc znamenat. Možná určité ujištění, že v okamžiku odloučení duše od těla má člověk před sebou ještě jistou vyhlídkou. Ale co by to bylo za život, kdyby měl být pouhým čekáním na smrt? Stát na prahu tichého domu, kam nelze vejít? V tom domě je ale živo, nemusíme zůstat jen přede dveřmi (podobenství o hostině Mt 22,1nn či L 14,7nn). Hlas nebes a zření na boží slávu a vtělenou moc umožní až sjednocení v Bohu milujícím a trpícím tj. v božím Synu, který sám sebe zmařil, aby byl jedním z nás – to je cesta spasení. Cesta jediná a pravá: jinak je tělo bez duše a duch bez naděje, schovávaná v hranicích světa.
dnešní příběh nás přivádí spolu s novými Ježíšovými učedníky do synagogy v Kafarnaum. A hle, Ježíš se tam ujímá slova a promlouvá. A to, co se tam v rámci jeho kázání odehrává, to nám mysl nebere už pěkná dvě milénia a staví nás to před to, abychom o Ježíšovi rozjímali v mnohem širším horizontu, než že je to pouze zajímavý člověk starověku. Rád bych naše dnešní zastavení položil nad dvěma otázkami: Co Ježíš kázal a proč?
Dnes, když lidé jdou do kostela, na bohoslužbu, často chodí zejména kvůli kázání. Anebo kvůli kazateli. Nějak je pro ně důležitější, co je zač ten mluvčí, ten který bohoslužbě předsedá, než to, co se za tou skutečností bohoslužby a během ní vlastně tajemně ve skrytosti odehrává. V nich, v nás. Klade to veliké nároky a očekávání na toho, kdo na sebe bere kněžské roucho, talár. Mám s tím vždycky trošku problém, nechci, abyste chodili na mě, ale abyste přicházeli za živým božím S/slovem. Co jsem já? Bojím se kultu osobnosti v církvi. Je to spíš taková vějička, proutek pomazaný lepem, aby se ptáček chytil. Ale tam, kde se zvěstuje osvobození, spása, tam by měl být proutek bez jakýchokoliv pastí. Tam by neměla být návnada dokonalého kazatele, protože dokonalost mezi námi ztělesňuje jen a pouze ten jediný, Boží. A tak lidé často upřednostňují kazatele vtipné, sečtělé, vyzařující bezproblémovost, nedotčenost, anebo naopak takové, jež mozolnaté ruce usvědčují z toho, že se nebojí být bližními těm, kdo jsou v nouzi. Nejčastěji se však od kazatelů očekává sečtělost a moudrost. Mnozí to dohání/-me citáty z knih, které jsme v letu světem stačili přečíst. Tady ale zase každý z nás stojí jednou nohou v zajetí pokušení, že budeme mluvit zcela o ničem jiném, než je víra biblická. Že se ztratíme v modrosti tohoto světa a že rezignujeme na moudrost evangelia, bláznovskou zvěst víry (1.K 1,17-31). A s tím kráčí i veliké riziko bludařství. A vůbec dohady, které se v církvi odedávna vedou ohledně článků víry a nebezpečí, která z těchto dohadů odvíjí. Každý se asi snadno dovtípí toho, kam tím mířím, a tak si raději vystačím s vtipem: „Bratře faráři, všecko z vašeho kázání chápu, ale nevím, jak si pak, až budeme andělům podobní, navlékneme přes křídla bílá roucha“ – „O to se, bratře nestarej. Spíš přemýšlej o tom, jak si přes rohy nasadíš klobouk.“
A v tom je dnešní čtení právě nesmírně inspirativní. Zaprvé Markovo evangelium právě vyniká tou ústřední myšlenkou, že všichni i ti nejbližší Ježíšovi následovníci se do samého závěru nedovtípí, s kým se v Ježíšovi setkávají. Zatímco mocnosti se při setkání s Ježíšem zaříkávají a obávají čistoty, moci, která s ním přichází. A z lidí? Pouze setník pod Ježíšovým křížem, poté co Ježíš na kříži vydechne naposledy, vyřkne ono ústřední Markovo vyznání víry: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ Zadruhé Ježíš a jeho kázání nejsou příliš obsáhlá, složitě vystavěná, spíše vyjadřují Ježíšovu svobodu hovořit i proti autoritě dosavadních držitelů vzdělání. Ježíšovo kázání v synagoze dnes je co do obsahu proslovu ještě skoupější. Nemluví o tom „co“ Ježíš sděluje, nýbrž „jak“. Že je to moc Ježíšova výroku a nikoliv obsah. Proto nás v samotném začátku zastavuje od toho, abychom se dobírali doslovnosti výroků a postojů víry. Abychom, řečeno jednoduše, zkrátka nevkládali do úst naše vlastní slova.
To, co v evangeliu Ježíše vyzdvihuje nad ostatní zákoníky a vykladače je moc, s níž přichází. Text evangelia používá řecké slovo „exúsia“, svoboda jeho vyjadřování. Totéž slovo, které překladatelé překládají slovem „moc“ zaznívá i v Mk 2,10: „Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy.“ Či Mk 6,7: „Počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy.“ A tatáž moc Ježíše provází i během kázání. Nečistý duch se před ní začíná ošívat, svíjet, jako nečistota, mastnota před čistícím přípravkem. Tato moc je tím, co charakterizuje působení Božího Syna. Nevíme tedy „co“ Ježíš v důsledku tvrdil, přinejmenším během jeho vystoupení v synagoze, víme ale „jak“ a že ono „jak“ je poté mocí svatého ducha předáno o Ježíšovo následovníkům. Stejně tak se i v duchu věroučných postojů nedobíráme definitivního postoje, co je pravda a jaké je její znění, které překračuje věky, ale víme, kdo je ta pravda. A to je ta/Ten P/pravda, která umožňuje úplné očištění od všetečnosti hříchu a zla – a v důsledku i smrti.
Zlo a nečistota v nás volá: „Co je Ti do nás, Synu Boží“, zatímco pouhý člověk doznává: „Ten člověk je opravdu Syn Boží“.
Církev, má-li být k sobě poctivá, musí v sobě probouzet předně onu moc „jak“ a neulpívat již tolik na těch lety onošených věroučných postojích „co“. Musíme předpokládat, že i na nás se všetečnost hříchu, zla a smrti v mnoha ohledech nabaluje. Je to magnetismus tohoto světa, zkrátka hřích kolem nás působí a my jsme navzdory veškeré naší dobré vůli s hříchem spojení. Je to náš kompromis, který jsme si učinili s tímto světem. Jsme angažovaní do sporů, strachů, očekávání, které nemají příliš co do činění s nebeským královstvím. Necháme se opanovat hněvem, rádi stojíme na straně mocných, užíváme si zdání kontroly a moci, nejsme k klidným srdcem těmi posledními. A i v té nejzazší čistotě je nám zapotřebí, aby to byl v posledku Ježíš, který nad námi vyřkne své poslední „amen“: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než umýt nohy, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni (J 13,10).“ Jsme v zajetí světa, není v naší moci utéci z jeho orbity, z jeho přitažlivosti, se všemi jeho omyly. „Kdo může rozpoznat bludy? Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty (Ž 19,13).“ Jsme strháváni dobovými náladami, trendy a očekáváními. Necháváme se strhnout hádkami o články víry. Čím detailnější je formulace, o niž se přeme, o to se nám zdá být významnější. Ďábel je však ukryt v detailu. A tak často zapomínáme, že lpíme na onom „co“, nikoliv tak již „jak“. Odkud se bere ta moc? Je od Boha! A odkud je motivována? Tážeme se „proč“, proč tak činí?
Ježíš přichází do Kafarnaum, tady se odehrává dnešní událost, při níž démoni a nečisté síly poznávají pravou povahu Ježíšovi svěřené boží moci. Zaříkávají se a prchají před ní. Čistota je mocnější než hřích, život a láska víc než smrt. Ale proč tam Ježíš přichází?
V předchozím textu čteme o povolání rybářů Šimona a Ondřeje i bratrů Zebedeovců. Vypadá to, že se kolem Ježíše začíná sdružovat to, co bychom s odstupem let mohli nazvat církví. Ježíš nabírá účedníky. A hle, jde s nimi do synagogy a promlouvá. Působí to marketingově, nábor a přesvědčování nových příchozích. Takže odpověď na ono „proč“ nám mimoděk vnucuje postoj, že účelem toho všeho je církev. Bůh chce ve svém Synu budovat církev. Ale co činí pak? Pak jde společně s Šimonem do jeho domu, aby léčil jeho tchýni. Návštěva synagogy je tedy na cestě od povolání Šimona k vyléčení jeho tchýně. Nejde spíše o to, že s nově příchozím, poznaným Šimonem Ježíš předjímá i péči o jeho problémy, starosti, modlitby? Není návštěva synagogy duchovním povzbuzením anebo jen samozřejmým doplněním Ježíšovy cesty k uzdravení drahé tchýně Petrovi? Ono Ježíšovo „proč“ není motivováno zřízením nové skupiny následovníků, nýbrž láskou k lidem, láskou k člověku. Ježíš nekumuluje lidský kapitál, není náborář s promyšlenou PR strategií, ale má péči o slabého člověka. Jeho důvodem je láska!
A to je dnešní poselství nám i našemu církevnímu společenství. Zodpovězte si nad dnešním Ježíšovým kázáním odpověď na to „co“ a „proč“ kázal, abyste dospěli, že naším programem není budování tisíců následovníků naší husitské křesťanské cesty, ale činná láska v péči o bezejmenného jednotlivce. Jméno Petrovi tchýně nemáme, dost na tom, že si leckdo z nás přizná, že apoštol Petr byl docela nepokrytě ženatý.
Živá církev se nezaštiťuje články víry, nestraší mocí hříchu či smrti, netáhne na perfektní kázání, ale seznamuje s mocí (exúsia), kterou jí Bůh svěřil. Jen taková církev, která bojuje proti své nečistotě a která nachází místo pod Kristovým křížem, může s plným vědomím svých slov vyznat: „Ježíš je Syn Boží“!
Drazí v Kristu, dnešní Ježíšovo podobenství je dalším z těch několika nemnohých, které činí rozpaky. Ne snad, že by nás hned zprvu usvědčovalo z hříchu, anebo nás činilo jinak provinilými, je však podobenstvím o práci. A to ve smyslu toho, že odměna za řádně odvedenou práci je zase především jen více práce. A tak spíš nás vede k zastavení našeho vnitřního odhodlání pracovat. Co stojí za tím naším četným počínáním? Jestli je chceme mít nějakým způsobem odkroucené, jestli je činím pro nějakou odměnu (peníze, pochvala), anebo jestli je děláme s nějakou vnitřní radostí, uspokojením. Často na mě jdou mrzutosti, že vlastně Ježíš nepřislibuje žádný veliký odpočinek. Ptám se, jestli mám v rámci mého povolání nárok na dovolenou, na sick-day, jestli si smím dovolit na chviličku zakopat tu hřivnu a nechat být na nějaký čas, aniž by z ní vzešel jakýkoliv další zisk. A vím tváří v tvář živému Božímu slovu, že to není možné. Že nemohu přestat být Kristův, přestože bych ležel v nemocnici na lůžku, jsem tu abych svědčil nejen slovem, ale všechno mé počínání je záležitostí mého svědectví přijatého Krista (lépe přijetí Kristem). Mám rád jeden vtip, v němž se lehce bezradný zaměstnavatel táže svého zaměstnance na poměry ve firmě: „Co myslíte, že je u nás v podniku větší problém? Nevědomost, anebo nezájem?“ A odpověď zaměstnance je odzbrojující: „Nevím, a ani mě to nezajímá.“ Uvědomuji si, jak hanebně nakládáme se svým časem. Hodně z nás chodí do práce, protože jde o záležitost směny. Prodám Vám 8 hodin z mého dne, a vy mi za to dále usmlouvanou finanční odměnu. Nejinak je tomu i s odpočinkem. Vzdám se 8 hodin mého spánku, abych mohl přes den splnit to a to. A co dál? Další 4 hodiny bezduchého civění na produkci prostředkovaného zábavního průmyslu v televizi? Streamy či podcasty? Odbýt si svých 20 minut v dopravním prostředku? A tak bychom mohli proškrtávat svůj diář, kdy jsem jak ubyl ten čas a vyhandloval za odměnu peněz, pasivního odpočinku, laciného pobavení se, anebo jen tak protrpěného lelkování. Kolik za námi zbývá z celého týdne hodin, kdy jsme skutečně žili, kdy jsme byli činorodí a aktivní, šťastní a radostní sami ze sebe a z toho, že smíme být a dýchat? Že jsme víc než pouze to, co od nás někdo očekává? Kolik času dokážeme vnímat jako velkolepý boží dar, jímž jen tak nemrháme pro zajištění profánní existence? A to se právě obávám, že je příčinou toho, že je víc a více lidí, jimž je úplně jedno, čím jsou a co se kolem nich děje. Ubývá lidí se zájmem o věci ušlechtilé. Se zájmem o věci veřejné, o život místní komunity, o prospěch dětí a lidí, kteří žijí v sousedství. Je víc a více lidí, kteří nestojí o to, aby mohli být hrdi i na svůj vlastní život. Čím jsou dnes a čím budou zítra. Jaké obdarování z jejich dní vzchází a co po sobě zanechají. Jaký jednou bude životní prostor, který po sobě zanechají. Že je hodně lidí, kterým je mnohé tak úplně jedno. Lidé bez zájmu, bez vůle ke svatosti. Mnoho náboženských myslitelů se domnívá, že náboženské myšlení vzešlo z hloubky vzpomínání na veliké přednosti našich předků. Syn řekne: Můj tatínek jednou zabil kance pouhým nožem. Syn syna řekne: Můj děda dokázal za svůj život zabít pět kanců holýma rukama. Vnuk syna řekne: Můj praděda dokázal jen svým pohledem skolit kance. Pravnuk syna řekne: Můj prapraděd byl Pánem kanců. A tak generace po nebohém tatínkovi budou žít z moci a odkazu prapředka, u nějž došlo k tajemnému sňatku s vnitřní životní silou nebezpečného ale zároveň i vábivého přírodního partnera – kance. Kmen si osvojí kančí atributy, magické předměty, specifickou řeč prokládanou chrochtavým napodobováním, totemické a mytologické spojení s živoucí silou a přednostními vlastnostmi kance. Rod bude silný, obávaný, v souladu v tajemném symbiotickém soužití se svým vyvoleným kančím přírodním partnerem – jak se projevilo na našem vymyšleném ur-tatínkovi z těch dávných dob. Předek je důležitý, aby v nás utvrdil tu symbiotickou genealogickou blízkost s mocí a silou, jež je přítomna ve světě a jež nás udivuje tím, jak nás dnes přesahuje a činí zranitelnými. Kanec! Řeknete si, co to má co společného s biblickým náboženstvím? Ale i zde jsou určité principiální vzory a modely. Nejlépe viditelné jsou například u patriarchů. Abraham je otec národů, poslušní, spoléhající se na Boží zaslíbení, kráčející vstříc neznámému. Izák důvěřivý. Jákob bojující, vytrvalý, důvtipný. Josef je milovaný a přesto nevěrnými bratry obětovaný, čímž sjednává záchranu národa nejen svého, ale též pronároda nepřátelského, egyptského. Vzpomínka na všechny čtyři patriarchy předurčuje platformu přijetí jednajícího Božího slova na cestě osvobození, exodu, do nové zaslíbené země. Nejinak je tomu s očekáváním krále s připomínkou toho, jaké zkušenosti královských vzorů už máme. Biblické myšlení ctí památku svých předků, v nichž vešly v život duchovní ctnosti, jež uvádí nejen je samotné, jejich vrstevníky, ale celý národ a jeho potomstvo, specifický Bohem oslovený kolektiv, ke svatosti Božího lidu. Žít zbožně není pouze se jaksi intimně duchovně ladit či izolovat, ale též a především vzpomínat. Ctít a děkovat za to, čím byli naši předkové. Dnes nám zaznívá slovo z knihy Moudrosti Sírachovy 44,10.14-15 „Ale nebudou zapomenuty spravedlivé činy mužů, jimž se dostalo milosrdenství. Jejich těla byla v pokoji pohřbena, ale jejich jméno žije v dalších pokoleních. Lidé si budou vypravovat o jejich moudrosti a jejich chválu bude opěvovat shromáždění.“ Dnešek, 12. června, je v naší církvi specificky spojený s životním výročím, s životní poutí a úsilím našeho prvního patriarchy Karla Farského. Mohlo by se jevit samoúčelným, kdybych se před Vámi snažil o jakousi přednášku nad jeho životem a dílem. Na to jsou ale knihy a mnohé texty dostupné i na internetu. Mně jde především o to ve Vás povzbudit hlad po tom, zabývat se velikostí milosrdenství, jemuž se dostalo nejen bratru Farskému. Abyste se zabývali moudrostí, již mu svěřil Nejvyšší a abyste dospěli ke společnému pění chvály nad Jeho obětavým životem. Jeví se mi totiž dnes právě toto chybějící. Vidím příčinu v duchovní chudosti naší společnosti, nezájem o život a vlastně i o smrt právě v tom, že jsme hodili za hlavu kontinuitu, pevnost lana, jež nás poutá k tomu, odkud jsme vzešli a čím z milosti Boží a svatosti mnohých našich předků dnes jsme – respektive můžeme být.
Dříve byly hřbitovy tím nejupravenějším a nejpěstěnějším místem obce. Vždy jste viděli pestrý květ, anebo planoucí svíci. Málokde byl hrob zarostlý nánosy, plevelem. Má babička vždycky čistila i hroby okolní. Zkrátka se to slušelo. Čest památce zesnulých. Dnes však se přiznejte aspoň sami před sebou, jak často jdete na hřbitov, anebo do kolumbária, za vzpomínkou na Vaše předky. Hroby jsou zarostlé, anebo zasypané něčím bezúdržbovým. Jdete se podívat za svými „zesnulými“ aspoň jednou za rok na dušičky? Asi se to sluší. Většina dnes umírajících si přeje být bez památky rozptýlena, aby s nimi pozůstalí neměli příliš starostí. Sami to chtěli. Aby mladé neobtěžovali. Svým pozdním životem, svou smrtí, ani svou vzpomínkou. Je nám hamba! Památka našich zesnulých zůstává tak maximálně na tisícovkách elektronických fotografií, které zůstávají v zapomnění některého z mnohých poztrácených nosičů. Stará cédéčka ani terabajtová úložiště nenahradí výraz náhrobku, hloubku vzpomínky a modlitby. Vybrali jsme si marnost a bezcílnost. Proškrtaný diář. Protože vlastně nežijeme, chceme zapomenutí, ani nevzpomínáme. Vzdáváme se svatosti, osvojujeme si profánnost. A přitom je za námi tolik bohatství, které vydalo tolik krásných lidských životů. Ale my se nechceme ohlížet na něco staré, minulé. Vetché? Přestože je to právě život oněch lidí, kteří krásu plodů života až do nejzazšího konce stvrdilo. Raději se dnes necháváme strhnout leskem a vábivostí toho, co se nám prodává. Zábava, přítomnost, oslnění. Dnes se ale nepozná, jestli to dnes pěstované ovoce skutečně je dobré, ušlechtilé. Pozná se, jak jej dokáží oni marketéři, prodejci napurýrovat, vychválit a prodat. Ale bude dobré? Nepoznáte dobré ovoce podle reklamy, nýbrž podle toho, co si o něm za čas lidé řeknou. A lidé si o něm budou povídat, až bude zřejmé, jaké že bylo a je jakosti a costi. Až za sebou bude mít zprubující čas zkoušky, až se stane dílem svědectví života. A proto bychom ani dnes neměli podléhat mámivému kouzlu sezónních mluvčí, aťsi jsou i duchovní, protože jejich ovoce teprve dozrává. Zatímco ti, kteří se svým životem vůči obsahu jejich díla a toho, o čem svědčili, až do smrti nezpronevěřili, k těm by nás mělo vázat pouto nejpevnější. A proto chci, abychom dnes děkovali a povzbudili se v samostudiu velkého životního odkazu především jednoho z mnoha úžasných lidí, doktora Karla Farského, protože on stojí za tím církevním projektem, z něhož my dnes smíme čerpat veliký zdroj duchovní útěchy, povzbuzení a moci ducha svatosti. A nevnímejte to špatně, za několik dní vás k témuž vyzvu při výročí úmrtí sestry Milady Horákové. A pak Cyrila a Metoděje, Mistra Jana z Husince a dalších a dalších, díky nimž na nás dopadá paprsek Boží slávy. A ze stejného důvodu vás vyzývám, ať vyznáváte čest památce i vašich rodičů a prarodičů. Díky těm všem smíte dnes být, čím jste. Smíte budovat na pevném základě a nemusíte se nořit do bezejmennosti každodenních prázdných úkolů. Buďte, a buďte svatí! Nechte se oslovit životy mužů a žen, z nichž nám dosud kyne zdroj milosti. I my máme přístup k téže milosti díky Pánu Ježíši Kristu, pakliže zachováváme víru ospravedlňující (Římanům 5,1n). V té jsou nám i chvíle hořkosti, bolesti a slabosti způsobem života v lásce Boží. V té je i každá práce a každá chvíle, již byste měli zapotřebí jen tak bezcílně prodlít, okamžikem svatosti. A taková chvíle není nesmyslná a marná, takovou stojí za to žít s plným vědomím toho, že Bůh je s námi. Že není nic z toho, co děláme marné. Že věci kolem nás a my sami nejsme jedno, nýbrž v posvěcení boží milostí spějeme do výjimečnosti, do slávy v Kristu osvojených božích dětí. Ježíšovo podobenství o hřivnách neslibuje nekonečnou dovolenou, jakési bezcílné zevlování výherců loterie, pro ty, kdo dnes řádně pracují a sázejí na své šťastné číslo. To je totiž cesta předně pro ty, kdo vlastně práci ani nechtějí, nestojí o povolání, chtějí jen peníze, chtějí jen požitek odměny. To však není křesťanství. Ježíš nás varuje, ať nezaměňujeme lenost a špatnost za prozíravost a bázlivost (Mt 25,26). Farský je významný v tom, že překonal obavy z nezdaru a nepřijetí a že, přestože jistě vždycky nenakládal jen a pouze správně se svěřenými hřivnami, šel a jednal. Odvážně, zbožně. To dnešní církev, že se k nám Boží duch dosud má a že před našima očima proměňuje hříšné a nemocné jednání mnohých lidí v odhodlání svatého a zdravého cílení, že z nich činí naše bratry a sestry, je naší chválou jeho památce! Naší odměnou pak nemá být úspěch a bohatství, ale ještě více práce. Ještě více lidí, kteří žádají naší modlitby, pomoci, blízkosti. Naším cílem není světské zabezpečení ale to, že se k nám Bůh dosud hlásí. Chceme více hřiven, chceme více práce právě proto, abychom měli více hřiven, abychom měli více práce. Chceme žít z milosti, jež se nám štědře rozdává z přebohaté oběti Božího Syna. Ona není zadarmo, On ji za nás zaplatil. Co je potom ta trocha práce? Vždyť je to právě tolik, čím smíme oslavit důvěru, blízkost a účast, v níž se k nám Bůh má. Dnes se málo prosí o moudrost, přestože si každý nárokuje mír na světě, pokoj na duši a blahobyt v domácnosti. Mladé generace vlastně ani nezažily donedávna nic jiného. Chceme mít a být zadarmo, protože jsme si zvykli, že Bůh za nás platí. Že to tak zkrátka je, že hojnosti přibývá, bohatství pro každého stoupá, délka života se s věkem prodlužuje, vědění a existenční jistoty že jdou ruku v ruce vpřed. Užíváme si lesku a hlášek dnešních hvězdiček a kratochvílí. Ano, krátíme si čas. Ale neprohlubujeme jej. A pak si nevážíme, žehráme si a bezcílně tápeme. Dlíme. Chybí nám smysl. Avšak my chceme být a žít z téže milosti jako ti, na něž v úctě a v lásce vzpomínáme. Díky jejich životnímu svědectví i v nás povstává k životu a žije Kristus lidmi nesčetněkrát křižovaný.
Modlitba Bože, dárce míru světa a pokoje duše, Ty, který vidíš do hlubin lidských pochybností a který vítězíš nad temnotou bloudění a hříchu, prosvěť svým světlem naše srdce, abychom v okamžicích klopýtání a podléhání pod naloženými břemeny nesetrvávali v šeru, anebo temnotách, abychom nesetrvávali v mrákotách, ale abychom byli obdařeni darem dobrého nazírání, abychom rozlišovali řádně mezi tím, co je dobré a co je špatné, abychom se na cestě k Tobě neztráceli, nýbrž abychom se Ti blížili. Nezřídka pociťujeme dopad nelásky, zažíváme nepřátelství či neporozumění bez ochoty je překonávat. Doléhá na nás duchovní bída v lidstvu, které zaměňuje prchavé cíle, mámivé požitky a výhry za smysl existence. Naše dny utíkají, aniž by šlo naši plavbu životem na čas přerušit. Víme, že jsou před námi mnohá pokušení a jsme připraveni jim čelit navzdory tomu, že jsme v souboji s nimi dosud často neobstávali. Ať už je před námi čas krušný, anebo snadný, dej nám paprsek svého světla, ať se v bouřích světa neztrácíme, ale ať máme před sebou Tebe, Vítězného a Spravedlivého. Dej nám sílu, která se nenechá oslabit pochybnostmi nad světem a jeho fungováním. Kéž na nás dopadá Tvé slovo, které jako povzbudivý paprsek nového rána z dobroty a z milosti Tvého Syna smíme i dnes mezi sebou hostit. Amen
do mého života vstoupil Kristus v období, kdy jsem dospíval. Nevyrůstal jsem v praktikující křesťanské rodině. On ke mně přišel a řekl mi: „Budu u Tebe bydlet“. Trošku jako tomu zvědavému maličkému Zacheovi, který si asi jinak neměl na co příliš prakticky ve svém světském každodenním životě stěžovat. I já se měl dobře, netrpěl jsem nouzí o peníze ani přátele, přesto, řekl jsem si, s takovým parťákem, jako je On, mi určitě bude lépe. Ve dnech, které žiji, mám postel navíc, možná i jednu celou obývací místnost, dohodneme se, vyžijeme spolu. Bude to dobrý spolubydlící, nebude těžké si vyříkat, kdy kdo bude využívat koupelnu nebo kdo má jaký foch v ledničce. Přikývl jsem na Jeho výzvu. Po chvíli soužití ale vidím, že se probírá mými šuplíky. Že vstupuje do mých tajných vzpomínek a důvěrných uzavřených smluv a slibů. Sleduje, co mám za potraviny v mých policích lednice, probírá se i odpadkovým košem a přesně ví, co prošlo mýma rukama. Zná moje špinavé prádlo, neštítí se probírat se tím ze mě, co dělá i mně problém znovu přebírat v rukou i v mysli. Ví přesně, čím jsem se kdy zabýval. Zná mé cookies a všechny stránky, které jsem sledoval. Jsem pro něj čitelný, nic před ním neukryji. Ani stav mého účtu, ani vizualizace aut, domů, žen či destinací, kterých by se tak rád ve své prostotě zmocnil. Zná mé sny. Vše, co je i mně samému trapné a pokořující, to On všechno zná. Přesto se mnou s laskavým úsměvem sedá den po dni ke snídani i kdykoli jindy. Doprovází mě na každé z mých cest. No, nechápejte to zle, zkrátka s Vámi obývá Váš příbytek sám Bůh. Parťák a druh – boží Syn. A že je to zpočátku velmi neklidné soužití, to vám povím. Každý spokojený Zacheus se po prvotním nadšení a shledání, s kým spojil své pozemské putování, začíná ošívat a vzdorovat. Ne Ježíši, tohle je moje, do toho Ti nic není!
Po chvíli marného vzdoru docházíte ke smíření. Je to marné se před Bohem schovávat. Necháváte se poznat. Už zbývá jen důvěra a odevzdání. On Vás přivine na svou hruď, ubohý milovaný Zachee. A jakmile se přestanete prát. Jakmile Vás, unaveného po tom zoufalém souboji láskyplně pohladí, najednou opustí Váš příbytek. A tu je prázdno. Ráno u Vašeho stolu již není. Není ani v koupelně. Vaše čisté i špinavé prádlo zůstává stejně složené, jak jste je včera nechali. Opustil nás snad Bůh? Můžeme žít tak, jako jsme žili před tím, než jsme jej k sobě pozvali a než jsme se jím nechali poznat? Přejedl jsem se Mu, a tak už se mnou nechce být? To už mu za to nestojím, aby se ve mně pitval a čeřil tak můj klid? A to je moment, který nám dnes evangelium připomíná, co v nás zůstává v okamžiku, kdy zůstáváme sami se sebou. A Ježíš je tu v ten okamžik, kdy se s námi (na čas) loučí. A nechává nám tu pokoj, mír. Šalom. Eiréné.
Ježíš promlouvá ke svým. K těm, jež miluje. K těm, jimž se nechal poznat i po svém slavném vzkříšení. Avšak nyní je (opět) vystavuje novému osiření. Před tím uvěřili, že o Něj docela přišli. Kvůli smrti. Prohra, s Ježíšem jsme neobstáli. Avšak On žije! Ježíš opět vede své milované. A nyní zase mizí!? Teď to ale má být jiné. Zcela jiné. To, co tu v nich zanechává, nebude žádná bezradnost a ztráta smyslu, návrat ke starým způsobům, do opuštěných někdejších živností. Zůstane tu po setkání se Vzkříšeným cosi, co spojuje dosud svářené, co bortí hranice mezi protiklady (Efezským 2,14). Je to síla lásky, která v pojetí antiošských pohanů rozšíří zaslíbení hájené apoštoly i za hranice židovstva. Kristus uděluje mír mezi národy. Kristus je tím zaslíbeným vládcem pokoje (Izajáš 9,6). Avšak pokoj, který dává Ježíš, je jiný než pouhá mírová smlouva. Je to pokoj, který vyplývá z povýšeného způsobu opuštěnosti. Tajemného odloučení. Láska s trochou žalosti a stesku po tom, který je příčinou našeho nového způsobu života pokoje a lásky.
Připomíná se mi nejedna smuteční hostina, kar. Po smrti někoho milovaného se scházejí pozůstalí. Lidé, kteří se dlouho jeden druhému vyhýbali, možná i živili v sobě nepřátelství. Ale z lásky k zesnulému nacházejí sílu k opětovnému shledání. Kolikrát jsem na smuteční hostině viděl, jak díky lásce k zesnulému započala cesta odpuštění. A je to hluboké usebrání podnícené živou láskou, které zakládá novou změnu vztahů těch, kdo tu zůstávají, aby se učili žít v odkazu pokoje.
Poslední májový týden byl již téměř letní. Bylo vedro, špatně se dýchalo. Obecně bylo hodně prašno. Děti mi natékaly kvůli vysoké koncentraci pylu, jsme civilizací alergiků. Před třemi dny bylo již dusno neúnosné. Náhle se strhla bouře a já se bál, co napáchá. Máme obkopaný farní dům kvůli hydroizolaci. Vyplaví nás to? A co střecha? Obstojí v silném větru? Zkrátka se přehnala bouře a náhle je jiná atmosféra. Dá se dýchat. Prach se spláchl do kanálů. Na zemi jsou nažloutlé jazyky, památka po alergenech. Naším životním prostorem se prohnala bouře, aby jej vyčistila a učinila místem, kde je bohatství života. Návštěva Ježíše změnila atmosféru. A totéž by mělo platit i o návštěvě každého jednoho křesťana, který vstupuje do dusna lidských směrování.
Věřící si musí přiznat svou relativní opuštěnost. Voláme: „Pane, přijď!“ Ale setrvává v nás pokoj. Tedy alespoň doufám, že právě toto pociťuje každý, kdo se nazývá křesťanem. Že nežije ve lži nekonečně optimistické jízdy přezírající bolesti světa, že ani nepodléhá temnosti a skepsi. I Ježíš před svou cestou na kříž je konfrontován s onou relativní samotou. A co na ni říká? „Nejsem sám, neboť Otec je se mnou. To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět“Janovo evangelium 16,32b-33 A zase to Ježíšovo slovo o tom, že nám tu zanechává pokoj. Ano, je to ústřední dědictví křesťanstva. Žít z toho, co nám tu před svým oslavením Ježíš zanechává. Je to povzbuzení na konci smuteční hostiny, kdy shledáváme, že jsme pospolu v proměněných vztazích lásky a odpuštění a zároveň moc a síla Toho, který se vzdálil naším očím, jež v nás probouzí nové netušené možnosti. A že tu v nás něco zasel! Rozhodně tu není pochybnost o tom, že bychom snad nenosili tytéž barvy jako Ten, který zvítězil. Patříme k vítězi! Patříme do Jeho týmu! To je pokoj, jsme součástí téhož vítězství nad omezeností světa! A jsme vyzbrojeni božím duchem, abychom světu čelili. Jsme pro službu pohotovi, připraveni. Naše působení ve světě spočívá v dynamismu, v pohybu, tak jako bylo u apoštolů. Kráčíme, svědčíme a zanecháváme za sebou proměněnou atmosféru. Naší výzbrojí je obutí ke službě evangelia pokoje (Efezským 6,15). Kráčíme, zaséváme, vytváříme nové vztahy, a pak zase jdeme dál. I s námi je ten aspekt loučení se a ponechávání těch, jimž jsme svědčili. A na tom se pozná, jestli jsme řádní Kristovi, pakliže po našem odchodu zůstává pokoj Kristův. Jestli i s naším svědectvím přichází proměna nikoli nepodobná té proměně způsobené jarní bouřkou. Jsme nástrojem očištění a volného svobodného nadechnutí se? Jak se s námi lidé loučí? S lehkým srdcem a vřelým objetím? Jako by nám dnes právě Ježíš dával na srozuměnou, že křesťanství spočívá v dovednosti se loučit. Nezůstává po setkání s námi v lidech trpká pachuť? Nepodléhají ani zoufalosti z odloučení? Jsme srozumitelní a láskyplní? Je za našimi setkáními dýchatelná atmosféra pokoje a nové čisté životní příležitosti? Jak se lidem po setkání s námi dýchá?
Modleme se jako Ti, kdo jsou bezezbytku Bohu známi a kdo před ním neráčí nic skrývat než trochu té lítosti z časné nanaplněnosti v setkání s Přicházejícím, dobrým spolubydlícím, laskavým hostitelem, Kristem. Kajme se, nehrajme si na někoho, kým nejsme! A zároveň prosme Ducha svatého, aby očišťoval, vedl k odpuštění, přijetí a smíření, aby ti, mezi nimž jsou hranice a přesto spočívají v téže lásce ke společnému Pánu, došli sjednocení v Ježíši Kristu, dárci pokoje.
Modlitba: Bože, děkujeme Ti, že jsi nás obdařil rozumem a postavil nás do světa, který je plný Tvé slávy. Ty jsi nás obohatil o naše rodiny a přátele, působíš na nás skrze slova a činy našich bližních. Vzbudil jsi v nás touhu po Tobě a Tvém slově a určil jsi nám cíl, smysl i naplnění života. V Kristu Ježíši jsi nám nabídl vykoupení z neklidu, porušenosti, zastavils nás v nekontrolovatelném pádu a oslovil nás ve svaté povolání po způsobu Kristově. Vyhradil jsi nám místo v působnosti Tvého svatého Ducha, vyzbrojuješ nás neutuchajícím svědectvím těch, kdo náleží ke Tvé církvi svatých. Za to všechno, za všechna dobrodiní a novou mízu do žil a čistý vzduch k dýchání Ti děkujeme a prosíme, abys nám i dnes otevíral hloubku svědectví Písem. Amen
