Čest památce. Karel Farský

Sírachovec 44,10-15; Římanům 5,1-5; Matoušovo evangelium 25,14-29

Drazí v Kristu,
dnešní Ježíšovo podobenství je dalším z těch několika nemnohých, které činí rozpaky. Ne snad, že by nás hned zprvu usvědčovalo z hříchu, anebo nás činilo jinak provinilými, je však podobenstvím o práci. A to ve smyslu toho, že odměna za řádně odvedenou práci je zase především jen více práce. A tak spíš nás vede k zastavení našeho vnitřního odhodlání pracovat. Co stojí za tím naším četným počínáním? Jestli je chceme mít nějakým způsobem odkroucené, jestli je činím pro nějakou odměnu (peníze, pochvala), anebo jestli je děláme s nějakou vnitřní radostí, uspokojením.
Často na mě jdou mrzutosti, že vlastně Ježíš nepřislibuje žádný veliký odpočinek. Ptám se, jestli mám v rámci mého povolání nárok na dovolenou, na sick-day, jestli si smím dovolit na chviličku zakopat tu hřivnu a nechat být na nějaký čas, aniž by z ní vzešel jakýkoliv další zisk. A vím tváří v tvář živému Božímu slovu, že to není možné. Že nemohu přestat být Kristův, přestože bych ležel v nemocnici na lůžku, jsem tu abych svědčil nejen slovem, ale všechno mé počínání je záležitostí mého svědectví přijatého Krista (lépe přijetí Kristem).
Mám rád jeden vtip, v němž se lehce bezradný zaměstnavatel táže svého zaměstnance na poměry ve firmě: „Co myslíte, že je u nás v podniku větší problém? Nevědomost, anebo nezájem?“ A odpověď zaměstnance je odzbrojující: „Nevím, a ani mě to nezajímá.“
Uvědomuji si, jak hanebně nakládáme se svým časem. Hodně z nás chodí do práce, protože jde o záležitost směny. Prodám Vám 8 hodin z mého dne, a vy mi za to dále usmlouvanou finanční odměnu. Nejinak je tomu i s odpočinkem. Vzdám se 8 hodin mého spánku, abych mohl přes den splnit to a to. A co dál? Další 4 hodiny bezduchého civění na produkci prostředkovaného zábavního průmyslu v televizi? Streamy či podcasty? Odbýt si svých 20 minut v dopravním prostředku? A tak bychom mohli proškrtávat svůj diář, kdy jsem jak ubyl ten čas a vyhandloval za odměnu peněz, pasivního odpočinku, laciného pobavení se, anebo jen tak protrpěného lelkování. Kolik za námi zbývá z celého týdne hodin, kdy jsme skutečně žili, kdy jsme byli činorodí a aktivní, šťastní a radostní sami ze sebe a z toho, že smíme být a dýchat? Že jsme víc než pouze to, co od nás někdo očekává? Kolik času dokážeme vnímat jako velkolepý boží dar, jímž jen tak nemrháme pro zajištění profánní existence? A to se právě obávám, že je příčinou toho, že je víc a více lidí, jimž je úplně jedno, čím jsou a co se kolem nich děje. Ubývá lidí se zájmem o věci ušlechtilé. Se zájmem o věci veřejné, o život místní komunity, o prospěch dětí a lidí, kteří žijí v sousedství. Je víc a více lidí, kteří nestojí o to, aby mohli být hrdi i na svůj vlastní život. Čím jsou dnes a čím budou zítra. Jaké obdarování z jejich dní vzchází a co po sobě zanechají. Jaký jednou bude životní prostor, který po sobě zanechají. Že je hodně lidí, kterým je mnohé tak úplně jedno. Lidé bez zájmu, bez vůle ke svatosti.
Mnoho náboženských myslitelů se domnívá, že náboženské myšlení vzešlo z hloubky vzpomínání na veliké přednosti našich předků.
Syn řekne: Můj tatínek jednou zabil kance pouhým nožem. Syn syna řekne: Můj děda dokázal za svůj život zabít pět kanců holýma rukama. Vnuk syna řekne: Můj praděda dokázal jen svým pohledem skolit kance. Pravnuk syna řekne: Můj prapraděd byl Pánem kanců. A tak generace po nebohém tatínkovi budou žít z moci a odkazu prapředka, u nějž došlo k tajemnému sňatku s vnitřní životní silou nebezpečného ale zároveň i vábivého přírodního partnera – kance. Kmen si osvojí kančí atributy, magické předměty, specifickou řeč prokládanou chrochtavým napodobováním, totemické a mytologické spojení s živoucí silou a přednostními vlastnostmi kance. Rod bude silný, obávaný, v souladu v tajemném symbiotickém soužití se svým vyvoleným kančím přírodním partnerem – jak se projevilo na našem vymyšleném ur-tatínkovi z těch dávných dob. Předek je důležitý, aby v nás utvrdil tu symbiotickou genealogickou blízkost s mocí a silou, jež je přítomna ve světě a jež nás udivuje tím, jak nás dnes přesahuje a činí zranitelnými. Kanec!
Řeknete si, co to má co společného s biblickým náboženstvím? Ale i zde jsou určité principiální vzory a modely. Nejlépe viditelné jsou například u patriarchů. Abraham je otec národů, poslušní, spoléhající se na Boží zaslíbení, kráčející vstříc neznámému. Izák důvěřivý. Jákob bojující, vytrvalý, důvtipný. Josef je milovaný a přesto nevěrnými bratry obětovaný, čímž sjednává záchranu národa nejen svého, ale též pronároda nepřátelského, egyptského. Vzpomínka na všechny čtyři patriarchy předurčuje platformu přijetí jednajícího Božího slova na cestě osvobození, exodu, do nové zaslíbené země. Nejinak je tomu s očekáváním krále s připomínkou toho, jaké zkušenosti královských vzorů už máme.
Biblické myšlení ctí památku svých předků, v nichž vešly v život duchovní ctnosti, jež uvádí nejen je samotné, jejich vrstevníky, ale celý národ a jeho potomstvo, specifický Bohem oslovený kolektiv, ke svatosti Božího lidu. Žít zbožně není pouze se jaksi intimně duchovně ladit či izolovat, ale též a především vzpomínat. Ctít a děkovat za to, čím byli naši předkové. Dnes nám zaznívá slovo z knihy Moudrosti Sírachovy 44,10.14-15 „Ale nebudou zapomenuty spravedlivé činy mužů, jimž se dostalo milosrdenství. Jejich těla byla v pokoji pohřbena, ale jejich jméno žije v dalších pokoleních. Lidé si budou vypravovat o jejich moudrosti a jejich chválu bude opěvovat shromáždění.“
Dnešek, 12. června, je v naší církvi specificky spojený s životním výročím, s životní poutí a úsilím našeho prvního patriarchy Karla Farského. Mohlo by se jevit samoúčelným, kdybych se před Vámi snažil o jakousi přednášku nad jeho životem a dílem. Na to jsou ale knihy a mnohé texty dostupné i na internetu. Mně jde především o to ve Vás povzbudit hlad po tom, zabývat se velikostí milosrdenství, jemuž se dostalo nejen bratru Farskému. Abyste se zabývali moudrostí, již mu svěřil Nejvyšší a abyste dospěli ke společnému pění chvály nad Jeho obětavým životem. Jeví se mi totiž dnes právě toto chybějící. Vidím příčinu v duchovní chudosti naší společnosti, nezájem o život a vlastně i o smrt právě v tom, že jsme hodili za hlavu kontinuitu, pevnost lana, jež nás poutá k tomu, odkud jsme vzešli a čím z milosti Boží a svatosti mnohých našich předků dnes jsme – respektive můžeme být.


Dříve byly hřbitovy tím nejupravenějším a nejpěstěnějším místem obce. Vždy jste viděli pestrý květ, anebo planoucí svíci. Málokde byl hrob zarostlý nánosy, plevelem. Má babička vždycky čistila i hroby okolní. Zkrátka se to slušelo. Čest památce zesnulých.
Dnes však se přiznejte aspoň sami před sebou, jak často jdete na hřbitov, anebo do kolumbária, za vzpomínkou na Vaše předky. Hroby jsou zarostlé, anebo zasypané něčím bezúdržbovým. Jdete se podívat za svými „zesnulými“ aspoň jednou za rok na dušičky? Asi se to sluší. Většina dnes umírajících si přeje být bez památky rozptýlena, aby s nimi pozůstalí neměli příliš starostí. Sami to chtěli. Aby mladé neobtěžovali. Svým pozdním životem, svou smrtí, ani svou vzpomínkou. Je nám hamba! Památka našich zesnulých zůstává tak maximálně na tisícovkách elektronických fotografií, které zůstávají v zapomnění některého z mnohých poztrácených nosičů. Stará cédéčka ani terabajtová úložiště nenahradí výraz náhrobku, hloubku vzpomínky a modlitby.
Vybrali jsme si marnost a bezcílnost. Proškrtaný diář. Protože vlastně nežijeme, chceme zapomenutí, ani nevzpomínáme. Vzdáváme se svatosti, osvojujeme si profánnost.
A přitom je za námi tolik bohatství, které vydalo tolik krásných lidských životů. Ale my se nechceme ohlížet na něco staré, minulé. Vetché? Přestože je to právě život oněch lidí, kteří krásu plodů života až do nejzazšího konce stvrdilo. Raději se dnes necháváme strhnout leskem a vábivostí toho, co se nám prodává. Zábava, přítomnost, oslnění.
Dnes se ale nepozná, jestli to dnes pěstované ovoce skutečně je dobré, ušlechtilé. Pozná se, jak jej dokáží oni marketéři, prodejci napurýrovat, vychválit a prodat. Ale bude dobré? Nepoznáte dobré ovoce podle reklamy, nýbrž podle toho, co si o něm za čas lidé řeknou. A lidé si o něm budou povídat, až bude zřejmé, jaké že bylo a je jakosti a costi. Až za sebou bude mít zprubující čas zkoušky, až se stane dílem svědectví života. A proto bychom ani dnes neměli podléhat mámivému kouzlu sezónních mluvčí, aťsi jsou i duchovní, protože jejich ovoce teprve dozrává. Zatímco ti, kteří se svým životem vůči obsahu jejich díla a toho, o čem svědčili, až do smrti nezpronevěřili, k těm by nás mělo vázat pouto nejpevnější.
A proto chci, abychom dnes děkovali a povzbudili se v samostudiu velkého životního odkazu především jednoho z mnoha úžasných lidí, doktora Karla Farského, protože on stojí za tím církevním projektem, z něhož my dnes smíme čerpat veliký zdroj duchovní útěchy, povzbuzení a moci ducha svatosti. A nevnímejte to špatně, za několik dní vás k témuž vyzvu při výročí úmrtí sestry Milady Horákové. A pak Cyrila a Metoděje, Mistra Jana z Husince a dalších a dalších, díky nimž na nás dopadá paprsek Boží slávy. A ze stejného důvodu vás vyzývám, ať vyznáváte čest památce i vašich rodičů a prarodičů. Díky těm všem smíte dnes být, čím jste. Smíte budovat na pevném základě a nemusíte se nořit do bezejmennosti každodenních prázdných úkolů. Buďte, a buďte svatí!
Nechte se oslovit životy mužů a žen, z nichž nám dosud kyne zdroj milosti. I my máme přístup k téže milosti díky Pánu Ježíši Kristu, pakliže zachováváme víru ospravedlňující (Římanům 5,1n). V té jsou nám i chvíle hořkosti, bolesti a slabosti způsobem života v lásce Boží. V té je i každá práce a každá chvíle, již byste měli zapotřebí jen tak bezcílně prodlít, okamžikem svatosti. A taková chvíle není nesmyslná a marná, takovou stojí za to žít s plným vědomím toho, že Bůh je s námi. Že není nic z toho, co děláme marné. Že věci kolem nás a my sami nejsme jedno, nýbrž v posvěcení boží milostí spějeme do výjimečnosti, do slávy v Kristu osvojených božích dětí.
Ježíšovo podobenství o hřivnách neslibuje nekonečnou dovolenou, jakési bezcílné zevlování výherců loterie, pro ty, kdo dnes řádně pracují a sázejí na své šťastné číslo. To je totiž cesta předně pro ty, kdo vlastně práci ani nechtějí, nestojí o povolání, chtějí jen peníze, chtějí jen požitek odměny. To však není křesťanství. Ježíš nás varuje, ať nezaměňujeme lenost a špatnost za prozíravost a bázlivost (Mt 25,26). Farský je významný v tom, že překonal obavy z nezdaru a nepřijetí a že, přestože jistě vždycky nenakládal jen a pouze správně se svěřenými hřivnami, šel a jednal. Odvážně, zbožně. To dnešní církev, že se k nám Boží duch dosud má a že před našima očima proměňuje hříšné a nemocné jednání mnohých lidí v odhodlání svatého a zdravého cílení, že z nich činí naše bratry a sestry, je naší chválou jeho památce! Naší odměnou pak nemá být úspěch a bohatství, ale ještě více práce. Ještě více lidí, kteří žádají naší modlitby, pomoci, blízkosti. Naším cílem není světské zabezpečení ale to, že se k nám Bůh dosud hlásí. Chceme více hřiven, chceme více práce právě proto, abychom měli více hřiven, abychom měli více práce. Chceme žít z milosti, jež se nám štědře rozdává z přebohaté oběti Božího Syna. Ona není zadarmo, On ji za nás zaplatil. Co je potom ta trocha práce? Vždyť je to právě tolik, čím smíme oslavit důvěru, blízkost a účast, v níž se k nám Bůh má.
Dnes se málo prosí o moudrost, přestože si každý nárokuje mír na světě, pokoj na duši a blahobyt v domácnosti. Mladé generace vlastně ani nezažily donedávna nic jiného. Chceme mít a být zadarmo, protože jsme si zvykli, že Bůh za nás platí. Že to tak zkrátka je, že hojnosti přibývá, bohatství pro každého stoupá, délka života se s věkem prodlužuje, vědění a existenční jistoty že jdou ruku v ruce vpřed. Užíváme si lesku a hlášek dnešních hvězdiček a kratochvílí. Ano, krátíme si čas. Ale neprohlubujeme jej. A pak si nevážíme, žehráme si a bezcílně tápeme. Dlíme. Chybí nám smysl.
Avšak my chceme být a žít z téže milosti jako ti, na něž v úctě a v lásce vzpomínáme. Díky jejich životnímu svědectví i v nás povstává k životu a žije Kristus lidmi nesčetněkrát křižovaný.

Modlitba
Bože, dárce míru světa a pokoje duše, Ty, který vidíš do hlubin lidských pochybností a který vítězíš nad temnotou bloudění a hříchu, prosvěť svým světlem naše srdce, abychom v okamžicích klopýtání a podléhání pod naloženými břemeny nesetrvávali v šeru, anebo temnotách, abychom nesetrvávali v mrákotách, ale abychom byli obdařeni darem dobrého nazírání, abychom rozlišovali řádně mezi tím, co je dobré a co je špatné, abychom se na cestě k Tobě neztráceli, nýbrž abychom se Ti blížili.
Nezřídka pociťujeme dopad nelásky, zažíváme nepřátelství či neporozumění bez ochoty je překonávat. Doléhá na nás duchovní bída v lidstvu, které zaměňuje prchavé cíle, mámivé požitky a výhry za smysl existence. Naše dny utíkají, aniž by šlo naši plavbu životem na čas přerušit.
Víme, že jsou před námi mnohá pokušení a jsme připraveni jim čelit navzdory tomu, že jsme v souboji s nimi dosud často neobstávali. Ať už je před námi čas krušný, anebo snadný, dej nám paprsek svého světla, ať se v bouřích světa neztrácíme, ale ať máme před sebou Tebe, Vítězného a Spravedlivého.
Dej nám sílu, která se nenechá oslabit pochybnostmi nad světem a jeho fungováním. Kéž na nás dopadá Tvé slovo, které jako povzbudivý paprsek nového rána z dobroty a z milosti Tvého Syna smíme i dnes mezi sebou hostit. Amen

Dar pokoje

Skutky apoštolské 15,1-2.22-29; Efezským 1,15-23; Janovo evangelium 14,23-29

Drazí v Kristu,

do mého života vstoupil Kristus v období, kdy jsem dospíval. Nevyrůstal jsem v praktikující křesťanské rodině. On ke mně přišel a řekl mi: „Budu u Tebe bydlet“. Trošku jako tomu zvědavému maličkému Zacheovi, který si asi jinak neměl na co příliš prakticky ve svém světském každodenním životě stěžovat. I já se měl dobře, netrpěl jsem nouzí o peníze ani přátele, přesto, řekl jsem si, s takovým parťákem, jako je On, mi určitě bude lépe. Ve dnech, které žiji, mám postel navíc, možná i jednu celou obývací místnost, dohodneme se, vyžijeme spolu. Bude to dobrý spolubydlící, nebude těžké si vyříkat, kdy kdo bude využívat koupelnu nebo kdo má jaký foch v ledničce. Přikývl jsem na Jeho výzvu. Po chvíli soužití ale vidím, že se probírá mými šuplíky. Že vstupuje do mých tajných vzpomínek a důvěrných uzavřených smluv a slibů. Sleduje, co mám za potraviny v mých policích lednice, probírá se i odpadkovým košem a přesně ví, co prošlo mýma rukama. Zná moje špinavé prádlo, neštítí se probírat se tím ze mě, co dělá i mně problém znovu přebírat v rukou i v mysli. Ví přesně, čím jsem se kdy zabýval. Zná mé cookies a všechny stránky, které jsem sledoval. Jsem pro něj čitelný, nic před ním neukryji. Ani stav mého účtu, ani vizualizace aut, domů, žen či destinací, kterých by se tak rád ve své prostotě zmocnil. Zná mé sny. Vše, co je i mně samému trapné a pokořující, to On všechno zná. Přesto se mnou s laskavým úsměvem sedá den po dni ke snídani i kdykoli jindy. Doprovází mě na každé z mých cest. No, nechápejte to zle, zkrátka s Vámi obývá Váš příbytek sám Bůh. Parťák a druh – boží Syn. A že je to zpočátku velmi neklidné soužití, to vám povím. Každý spokojený Zacheus se po prvotním nadšení a shledání, s kým spojil své pozemské putování, začíná ošívat a vzdorovat. Ne Ježíši, tohle je moje, do toho Ti nic není!

Välinpitämättömyys vaivaa roskakatoksilla | Yle Uutiset

Po chvíli marného vzdoru docházíte ke smíření. Je to marné se před Bohem schovávat. Necháváte se poznat. Už zbývá jen důvěra a odevzdání. On Vás přivine na svou hruď, ubohý milovaný Zachee. A jakmile se přestanete prát. Jakmile Vás, unaveného po tom zoufalém souboji láskyplně pohladí, najednou opustí Váš příbytek. A tu je prázdno. Ráno u Vašeho stolu již není. Není ani v koupelně. Vaše čisté i špinavé prádlo zůstává stejně složené, jak jste je včera nechali. Opustil nás snad Bůh? Můžeme žít tak, jako jsme žili před tím, než jsme jej k sobě pozvali a než jsme se jím nechali poznat? Přejedl jsem se Mu, a tak už se mnou nechce být? To už mu za to nestojím, aby se ve mně pitval a čeřil tak můj klid? A to je moment, který nám dnes evangelium připomíná, co v nás zůstává v okamžiku, kdy zůstáváme sami se sebou. A Ježíš je tu v ten okamžik, kdy se s námi (na čas) loučí. A nechává nám tu pokoj, mír. Šalom. Eiréné.

Ježíš promlouvá ke svým. K těm, jež miluje. K těm, jimž se nechal poznat i po svém slavném vzkříšení. Avšak nyní je (opět) vystavuje novému osiření. Před tím uvěřili, že o Něj docela přišli. Kvůli smrti. Prohra, s Ježíšem jsme neobstáli. Avšak On žije! Ježíš opět vede své milované. A nyní zase mizí!? Teď to ale má být jiné. Zcela jiné. To, co tu v nich zanechává, nebude žádná bezradnost a ztráta smyslu, návrat ke starým způsobům, do opuštěných někdejších živností. Zůstane tu po setkání se Vzkříšeným cosi, co spojuje dosud svářené, co bortí hranice mezi protiklady (Efezským 2,14). Je to síla lásky, která v pojetí antiošských pohanů rozšíří zaslíbení hájené apoštoly i za hranice židovstva. Kristus uděluje mír mezi národy. Kristus je tím zaslíbeným vládcem pokoje (Izajáš 9,6). Avšak pokoj, který dává Ježíš, je jiný než pouhá mírová smlouva. Je to pokoj, který vyplývá z povýšeného způsobu opuštěnosti. Tajemného odloučení. Láska s trochou žalosti a stesku po tom, který je příčinou našeho nového způsobu života pokoje a lásky.

Připomíná se mi nejedna smuteční hostina, kar. Po smrti někoho milovaného se scházejí pozůstalí. Lidé, kteří se dlouho jeden druhému vyhýbali, možná i živili v sobě nepřátelství. Ale z lásky k zesnulému nacházejí sílu k opětovnému shledání. Kolikrát jsem na smuteční hostině viděl, jak díky lásce k zesnulému započala cesta odpuštění. A je to hluboké usebrání podnícené živou láskou, které zakládá novou změnu vztahů těch, kdo tu zůstávají, aby se učili žít v odkazu pokoje.

Poslední májový týden byl již téměř letní. Bylo vedro, špatně se dýchalo. Obecně bylo hodně prašno. Děti mi natékaly kvůli vysoké koncentraci pylu, jsme civilizací alergiků. Před třemi dny bylo již dusno neúnosné. Náhle se strhla bouře a já se bál, co napáchá. Máme obkopaný farní dům kvůli hydroizolaci. Vyplaví nás to? A co střecha? Obstojí v silném větru? Zkrátka se přehnala bouře a náhle je jiná atmosféra. Dá se dýchat. Prach se spláchl do kanálů. Na zemi jsou nažloutlé jazyky, památka po alergenech. Naším životním prostorem se prohnala bouře, aby jej vyčistila a učinila místem, kde je bohatství života. Návštěva Ježíše změnila atmosféru. A totéž by mělo platit i o návštěvě každého jednoho křesťana, který vstupuje do dusna lidských směrování.

Věřící si musí přiznat svou relativní opuštěnost. Voláme: „Pane, přijď!“ Ale setrvává v nás pokoj. Tedy alespoň doufám, že právě toto pociťuje každý, kdo se nazývá křesťanem. Že nežije ve lži nekonečně optimistické jízdy přezírající bolesti světa, že ani nepodléhá temnosti a skepsi. I Ježíš před svou cestou na kříž je konfrontován s onou relativní samotou. A co na ni říká? „Nejsem sám, neboť Otec je se mnou. To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět“ Janovo evangelium 16,32b-33 A zase to Ježíšovo slovo o tom, že nám tu zanechává pokoj. Ano, je to ústřední dědictví křesťanstva. Žít z toho, co nám tu před svým oslavením Ježíš zanechává. Je to povzbuzení na konci smuteční hostiny, kdy shledáváme, že jsme pospolu v proměněných vztazích lásky a odpuštění a zároveň moc a síla Toho, který se vzdálil naším očím, jež v nás probouzí nové netušené možnosti. A že tu v nás něco zasel! Rozhodně tu není pochybnost o tom, že bychom snad nenosili tytéž barvy jako Ten, který zvítězil. Patříme k vítězi! Patříme do Jeho týmu! To je pokoj, jsme součástí téhož vítězství nad omezeností světa! A jsme vyzbrojeni božím duchem, abychom světu čelili. Jsme pro službu pohotovi, připraveni. Naše působení ve světě spočívá v dynamismu, v pohybu, tak jako bylo u apoštolů. Kráčíme, svědčíme a zanecháváme za sebou proměněnou atmosféru. Naší výzbrojí je obutí ke službě evangelia pokoje (Efezským 6,15). Kráčíme, zaséváme, vytváříme nové vztahy, a pak zase jdeme dál. I s námi je ten aspekt loučení se a ponechávání těch, jimž jsme svědčili. A na tom se pozná, jestli jsme řádní Kristovi, pakliže po našem odchodu zůstává pokoj Kristův. Jestli i s naším svědectvím přichází proměna nikoli nepodobná té proměně způsobené jarní bouřkou. Jsme nástrojem očištění a volného svobodného nadechnutí se? Jak se s námi lidé loučí? S lehkým srdcem a vřelým objetím? Jako by nám dnes právě Ježíš dával na srozuměnou, že křesťanství spočívá v dovednosti se loučit. Nezůstává po setkání s námi v lidech trpká pachuť? Nepodléhají ani zoufalosti z odloučení? Jsme srozumitelní a láskyplní? Je za našimi setkáními dýchatelná atmosféra pokoje a nové čisté životní příležitosti? Jak se lidem po setkání s námi dýchá?

Modleme se jako Ti, kdo jsou bezezbytku Bohu známi a kdo před ním neráčí nic skrývat než trochu té lítosti z časné nanaplněnosti v setkání s Přicházejícím, dobrým spolubydlícím, laskavým hostitelem, Kristem. Kajme se, nehrajme si na někoho, kým nejsme! A zároveň prosme Ducha svatého, aby očišťoval, vedl k odpuštění, přijetí a smíření, aby ti, mezi nimž jsou hranice a přesto spočívají v téže lásce ke společnému Pánu, došli sjednocení v Ježíši Kristu, dárci pokoje.

Modlitba:
Bože, děkujeme Ti, že jsi nás obdařil rozumem a postavil nás do světa, který je plný Tvé slávy. Ty jsi nás obohatil o naše rodiny a přátele, působíš na nás skrze slova a činy našich bližních. Vzbudil jsi v nás touhu po Tobě a Tvém slově a určil jsi nám cíl, smysl i naplnění života. V Kristu Ježíši jsi nám nabídl vykoupení z neklidu, porušenosti, zastavils nás v nekontrolovatelném pádu a oslovil nás ve svaté povolání po způsobu Kristově. Vyhradil jsi nám místo v působnosti Tvého svatého Ducha, vyzbrojuješ nás neutuchajícím svědectvím těch, kdo náleží ke Tvé církvi svatých. Za to všechno, za všechna dobrodiní a novou mízu do žil a čistý vzduch k dýchání Ti děkujeme a prosíme, abys nám i dnes otevíral hloubku svědectví Písem. Amen

Víra, a nikoli poznání

List Jakubův 2,14-21; Markovo evg 7,31-37

Drazí v Kristu,

dnešní evangelijní příběh nás seznamuje z dalším z mnoha Ježíšových zázračných uzdravení. Jeho uzdravujících skutků je tolik, že jsme se už odnaučili hledět s úžasem na samotný akt uzdravení, že už hledáme jakékoli jiné boční jinotaje, zmínky, které zázračné setkání s Ježíšem doprovází. Přesto hlavní a ústřední je ten fakt, že Ježíš léčí, proměňuje. Setkání s Ježíšem je novou šancí pro každého. Nejen šancí být zdráv, předně však být uschopněn pro slyšení Božího slova a vyznání svědectví víry.

Vykladači a církve ulpívají na tom, jaká slova Ježíš říká a jaké úkony se skrytými významy činí. Mnoho z toho, co děláme v našich sborech je imitací těchto úkonů a opakováním Jeho výroků, nicméně uschopněných k přijetí Božího slova není příliš. To hlavní je obrácení a připravení pro přijetí svědectví a uschopnění pro vlastní vyznání, že jsme se s Kristem setkali. My však, spolu s ostatními církvemi, spíše ulpíváme na málo srozumitelných výrocích a úkonech. Kolik je za námi oslovených a ke svědectví víry odhodlaných?

Raná církev byla složena z mnoha různých a často protichůdných myšlenkových proudů. Nejnebezpečněji vyhlíželi ti, kteří vnímali křesťanství po způsobu nějaké vyššího zasvěcení do tajné esoterní nauky. Ten, kdo byl zasvěcen to tajuplného Ježíšova poznání, byl v nadřízeném postavení vůči těm, kdo dosud k zasvěcení nedospěli. Proudy těchto tajemných zřeců si podmaňovali ty, jimž by naopak měli po Ježíšově způsobu sloužit. Odkazovali na vysoké poznání, jehož se jim dostalo. Byli přesvědčeni o tom, že jejich duše již dospěla do tak vysokého stavu poznání, že už nemusí usilovat o zachování čistoty těla. Naopak. Tím, že se tělesně pohrouží do nečistoty, čistota duše promění zajatá semínka světla v marasmu tělesného hříchů. Tím, že se tělesně dopouštěli nemravnosti, duševně přispívali k záchraně semínek zajatého božího světla. A tak působili jako povýšení nabobové, kteří byli překážkou k přijetí skutečného Krista evangelia a kteří navzdory své duchovní povýšenosti zabředávali víc a více do nemravného bytí. Jejich náboženské poznání bylo ospravedlněním jejich libertinismu. Tento proud se souhrnně váže k takzvanému gnosticismu. Kromě veškeré egocentrické zaměřenosti a kastování mělo toto hnutí za vinu i to, že se začala oddělovat čistota těla od čistoty duše, že začala být vnímána dvojím metrem.

A proč zmiňuji tento exkurz do starověkého myšlenkového světa? I dnes mnohým z nás, lidí usilujících o čistotu člověčenství, slouží vysoká filosofická či teologická spekulace k tomu, abychom zastřeli a převálcovali letmé špatné návyky. To, že kouříme, že nezřídka nadáváme a podléháme zlosti, že necháváme v očekávání omluvy a ponížení naše manželky či děti, kterým jsme tolik dlužni. Raději v myšlenkách a slovech vzlétneme nad oblaka a mluvíme o složitých kosmických mechanismech. Mluvíme o Boží lásce jako bychom objednávali dvacet housek v sámošce. Zlehka smícháme něco z karmických myšlenek staré Indie, proložíme několika Ježíšovými citáty a završíme poznatkem z hlubinné jungiánské psychoterapie. Jsme nad věcí. Naše poznání zastírá nehodnost v těch nejmenších, nejpřízemnějších, každodenních záležitostech. Ve vztahu k tomu, čím jsme povinováni těm nejbližším. Zatímco naše děti pláčou hlady a nechápou, proč jsme na ně před nedávnem zvýšili hlas, chystáme velkolepé misijní plány na christianizaci České republiky a nasycení všech. Rádi slyšíme svůj hlas, zní přesvědčivě. Ale tomu kdo příliš mluví, není radno věřit – jak praví staré latinské přísloví.

Mnohomluvnost usvědčuje člověka z toho, že nemá co říci. Vysoké teologii a spekulativnímu myšlení se daří tam, kde není aktuální potřeba služby tady a teď. Anebo tam, kde chybí ochota k zodpovědnému jednání, přičinění se o vládu lásky.

Ranní křesťané proti náboženskému myšlenkovému elitářství začali razit heslo: „Víru, a nikoli poznání!“ Víra je projevem živoucí důvěry. Spočinutí. Odevzdání se cele tomu, který přichází. Naše ruce, mysl, srdce, hmotné statky, to náleží Jemu. Všechno naše poznání je částečné, ale naše srdce, naše přimknutí se, schoulení se, je usilovné! Víra, stejně jako láska či naděje, není intimní niternou záležitostí, nýbrž je činná, dělná. Pakliže není zřejmá navenek, pak je mrtvá, prázdná. Co je to z lásku, když ji člověk nevyjeví, když se neprozradí na způsobech jednání. Co je to za naději, když se neupíná k budoucnosti. Co je to za víru, když za ní nejsou skutky? I démoni věří, možná že i milují, ale jaké plody skutků za sebou jejich víra či láska zanechává? Je to sklíčenost, strach, schovávání se ve skrytosti. Spálená země. Víra se pozná nikoli podle našich slov, nýbrž podle stop, které zanecháváme za sebou. Byli jsme činní ve vztahu k těm, jež jsme potkali? Oblékli jsme je? Zahřáli? Nasytili? Povzbudili?

Lutherská tradice praví: pouze víra. Odkazuje se na Pavlův výraz ospravedlnění z víry, který odvozuje od víry Abrahama. Přesto i za Abrahem zanechává víra svůj podpis. Je nesmazatelně vryta do jeho jednání, stejně tak jako u Pavla či u Martina Luthera. Pouhá víra není vyšším svolením k deaktivaci skutků milosrdenství, ospravedlněním naší nečinnosti. Vždyť kdo svítí, neschová se pod nádobu či pod postel (Marek 4,21), nýbrž svítí jako svícen. Nauka o ospravedlnění z víry nahrazuje povinnost vůči zákonů Hebrejů vázaných k obřízce, avšak rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou (Galatským 5,6). Přesně tak, uplatňuje se láskou, tj. něčím, co nelze držet ve skrytosti. Láska musí být živa souvztažněním se k protějšku lásky. Je dějstvím mezi tím, kdo miluje a tím, kdo je milován. Láska se nenechá zatavit do nějaké soukromé sféry, ovlivňuje náš vztah k těm, kdo jsou součástí celé láskyplné scenérie.

Určujícím aktérem lásky je Kristus. Poznamenává nás svou láskou. Neseme na sobě znamení Jeho lásky, která vrcholí v té největší oběti. Tak jako krev beránkova označila veřeje (futra) těch, které měl anděl smrti v Egyptě obejít, tak jako červená stužka v okně jerišské nevěstky Rachab odvrátila jejím nejbližším jistou smrt jozuových hord, tak je znamení živé víry, která se uplatňuje láskou, naším ospravedlněním. Ale znamení krve beránkovy není jen pasivním přikývnutím k označení futer či okenic. Pro víru a pohostinství byla zachráněna Rachab (1. list Klimentův 12,1). Pro pohostinnost Rachab vůči zvědům jozuových vojsk, a pro víru. Není víry bez skutků.

Věřící spolu s jejich církvemi sklouzávají k tomu, že jejich skutky jsou nečitelné nápodoby biblických či raněkřesťanských úkonů. Nečitelné mazání očí, uší, pozvedání rukou a podobně. Používání archaických slov, která potřebují výklad. Effatha! Slova, která přece tajemným způsobem léčí. Nebo alespoň by měla léčit. Ale přestože je to tak vznešené a uchvacující, léčí sami o sobě naše slova a úkony? Možná že mnoho z mých či vašich řečí působí okázale, ošálí mne, kdekoho, ale co vypovídají naše skutky? Komu jsme učinili zvěst o království boží lásky srozumitelným? Koho jsme pro to svědectví vybavili, povzbudili, modlitbami a požehnáním doprovodili? Je naše víra živa v našich skutcích? Nejsou naše četná slova ospravedlněním toho, že v těch nejbazálnějších situacích tváří v tvář našim nejbližším selháváme?

Kdo říká: „Poznal jsem Ježíše“, ale kdo nežije činnou vírou, která se uplatňuje v lásce, je lhář a Krista nepřijal (1. list Janův 2,4). A jestliže někdo říká, že miluje Boha, ale nenávidí svého bratra, je také lhář! Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí (1. list Janův 4,20). Jak chcete oddělit setkání s Ježíšem uzdravujícím od evangelia života v lásce!? To byste byli lháři. Lháři vůči sobě samým. S velikými myšlenkami, ale s velikým hříchem. Již Cicero říká, že lháři nevěří, i kdy pravdu mluví. Jaké je pak vyznání víry, pakliže v našich činech, skutcích, není zjevné, že jsme plně penetrováni Ježíšovým evangeliem lásky. A láska nemlčí, nýbrž křičí celému světu vstříc, že jest živa!

Panovníku Hospodien, přicházíme za Tebou, protože víme, že tak smíme činit díky Tvému Synu a našemu Spasiteli Ježíši Kristu. V něm a v Jeho smrti na kříži nám ukazuješ naši lidskou malosti. Zpytuješ naše srdce, a proto o ni víš lépe než my. Když zazní Tvé slovo, doléhá na nás tíže vlastního hříchu. Přiznáváme se ke naší nehodnosti. Víme, že si nezasloužíme, abychom byli přijati a osvojeni za Tvé syny a dcery. Máš právo nás odmítnout a nechat na nás dolehnout spravedlnost svého soudu. Naše víra je mdlá, což dosvědčují plody našich skutků, nejsme hodni žádného z Tvých darů, jimiž nás zahrnuješ. V pokoře a v poníženosti činíme upřímné pokání. S vděkem ale i s údivem, že nám své dary navzdory naší nehodnosti ani nadále neupíráš. Umožňuješ nám, abychom byli součástí církve Kristovi, promlouváš k nám ve svém slovu a zveš nás, bychom přijali podíl na Tvé svaté večeři. Prosíme Tě, posilni naši víru. Dej nám, abychom Tě spatřili v Ukřižovaném a Vzkříšeném, který nás volá již během našeho pozemského putování, abychom s Tebou stolovali. Vezmi nás na milost a hosti nás chlebem svého těla a kalichem své. Amen

Matka Páně Marie

Kniha Přísloví 9,1-6; Zjevení Janovo 11,19-12,6.10; Lukášovo evangelium 1,46-55

Drazí v Kristu,

když navštěvuji bohoslužby naší církve, musím doznat, že tím, co v mých očích naši církev nejvíce pozvedá nad jiné, je nezaměnitelný podpis, tón, dozvuk a přístup, který je určován našimi duchovními ženami. Jsou to právě farářky, které naši církev nesly svými modlitbami v období minulého režimu. Nemohu si pomoci, jsou to opět ženy duchovní, které nesou naši církev i dnes. Právem jsou právě bohoslužby pod vedením jejich slova nejčastěji navštěvovány.

Dnes je půlka srpna, křesťané si připomínají matku Páně, slaví se dnes nejvýznačnější mariánský svátek. I v naší církvi, která je jinak vůči mariánské úctě velmi skoupá, je však potřebné vážit velkolepost ženské ušlechtilosti tak, jak je přiznána evangelijním odkazem zrovna v osobě Ježíšovi maminky. Protože ať už se nám to líbí či nikoliv, církev je žena. Ekklésia je ženského rodu, dává život pastýřské činnosti. Žijeme v době, která se snaží být všelijak korektní a genderově vyvážená. I u nás se ujal výraz středního rodu „společenství“. Nicméně uznejte, mimo kontext bohoslužby a církevního setkání, když někdo řekne společenství, napadne Vás ihned právě společenství církve? Nenapadne Vás spíše společenství houbařů, pěstitelů jabloní, společenství prstenu, anebo Vás skutečně napadne společenství Kristova stolu? Zkrátka ono neutrum je možná vystihující, korektní, nicméně není konkrétní, určité. Pak se též mezi námi vžil maskulinní tvar „sbor“, nicméně i ten působí dojmem určité tvrdé uniformity. Sbor, jdeme jedním krokem v jednom rytmu vstříc zářnému zítřku. Také to zosobňuje budovu kostela, který však v Radotíně nemáme, neboť se scházíme v nenápadné modlitebně. A tak ani v tom označení „sbor“ necítím to, co čerpám ve své církvi. Ta dává duchovní mléko, dopřává péči a setkání s tím, který odpouští, miluje, probouzí, vede, chrání. Nakonec církev je vždy ženského rodu, ekklésií, náboženskou obcí. Ať už si církevní šovinisté říkají cokoli, církev vyznává, že je nevěstou čekající na svého ženicha. Nesmí být tedy pohoršením, že se zabýváme ušlechtilostí toho božského ženského, mateřského, co je v každé živé církvi přítomno.

Marie budí mezi církvemi rozruch. Je to skutečně ta Marie, anebo nauka o Marii, která činí mezi křesťany nepochopení?

Myslím, že málo čteme Písmo, rychlí jsme však k obhajobě nějakého náboženského postoje. Učitel církve Origienes i jeho pozdější následovní Jeroným ze Stridonu varovali před unáhlenou četbou komplikovaných spekulativních textů, zabývání se hlubokou teologií. Žák má nejdříve přistoupit ke knihám s jasným mravoučným poselstvím a na základě jejich moudrosti se má pak teprve čtenář chopit knih s náročnějším mystickým alegorickým obsahem. Jedna z knih, již doporučují studovat mezi prvními, je kniha Přísloví.

No a zde dnes slyšíme možná na první poslech pobuřující, že Moudrost zve na hostinu svých vyslaných dívek. Je to ženská tvář a ženské slovo, které zastavuje ty prostoduché, aby nastoupili novou cestu rozumnosti. Dnes je tolik vyostřených témat, která staví lidi proti sobě. Očkování, politická reprezentace, význam sociálních sítí, starost o sociálně slabé, klimatická změna, členství v nadnárodních uskupeních a kdovíco. Lidé na sebe štěkají a hájí protichůdné postoje. No, a teď je tu ta Moudrost, která lidi oslovuje nikoli, aby je přesvědčila, nýbrž aby je dívčím způsobem zastavila, možná utišila, a přivedla k hostině, kde působí Kristus mocí smíření. Ty dívky tu nejsou, aby zvali na nějaké své vystoupení, jako třebas přichystala Herodovi půvabná Salome, nýbrž aby zastavily lidi nerozumné a pozvaly je k hodům. Je to moc stolu a nikoli půvab dívek, který promění nerozumné a hříšné. Díky dívkám mají nerozumní a hříšní příležitost nalézt cestu a přijmout pozvání ke stolu, kde se i jejich vůle podrobí ochotě k tomu, aby byli posvěceni tj. vyděleni pro Boha.

Kniha Přísloví přináší hodně skrytých pokladů. Na jeden z nich mne nedávno upozornil jeden pražský starozákoník, velký židovský učitel, rabín Lev, Jehuda ben Becalel. Ten ve spisu Netivot Olam tj. Cesty k věčnému životu, varuje před zhoubností toho, co je cizí, přitažlivé. Zpočátku knihy Přísloví se píše varování před cizí ženou. „Ze rtů cizí ženy sice kape med a její jazyk je hladší než olej, nakonec však hořká je jak pelyněk, ostrá jako dvojsečný meč. Její nohy sestupují k smrti, její kroky uvíznou v podsvětí.“ (Přísloví 5,3,-5) Cizí žena na nás působí nebývale svůdně, nemá s námi žádnou předchozí historii. Nevíme o ní nic, pouze se necháváme lapit do fantazií, které povzbuzuje náš pohled. Možná jsme mámeni její vůní. Je anonymní, vlastně nemá žádnou osobnost, představuje jen přitažlivou látku, hmotu. Je zkrátka cizí, dosud není ničím důvěrná. Svádí nás k choutkám, má med na rtech. Víte, že kniha Přísloví je v autorství připisována králi Šalamounovi. A ten je znám pro množství manželek a konkubín, jež si vydržoval. Avšak v tomto Přísloví autor varuje před přitažlivostí cizí ženy, protože nás přivádí k nízkosti. Proč Šalamoun mluví o jejich nohách? Jsou to nohy, které poutají zrak pokoušeného. Nohy svůdnice pak prorůstají zem a vedou do pekla. Rabi Löw dokonce završuje poznatkem, že její nohy, její kroky jsou důvodem vzniku pekla vůbec. Vábí nás neznámé, cizé, nízké. Avšak kniha Přísloví ke konci nabízí praví opak zhoubné ženy cizí, velebí ženu statečnou. „Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly“ (Přísloví 31,10) Zde autor knihy Přísloví rozepisuje to, co žena dělá. Podle skutků ji poznáte. Když už hovoří o nějakých jejich fyzických znacích, pak jsou to přepásaná bedra a paže (ramena) od práce posílené. Prsty drží vřeteno a ruce má vztažené k ubožákům. Zatímco dolňáci podléhají zhoubnému vábení erotismu, mámeni primárními pohlavními znaky, horňáci jsou spíše ve vleku mateřských proporcí sekundárních pohlavních znaků. To, co je na takové ženě nejvíce žádoucí je pak její sklon k rodičovství a dovednost budování a udržování společné domácnosti. Žena statečná buduje domácnost a pečuje o manžela a jeho dobré jméno. Je pracovitá. Zastává se těch, kdo se pohybují na okraji. A tak autor knihy Přísloví dovršuje konstatováním (31,30): „Klamavá je líbeznost, pomíjivá krása; žena, jež se bojí Hospodina, dojde chvály.“ A tak je to bázeň statečné ženy, ženy, která je pracovitá a která má péči o svěřenou domácnost, manžela a lidi v nouzi, jež ji zasluhují chválu. A taková je i Maria. Bůh si vybral ženu, dívku, Marii, aby skrze ni přišel Spasitel. A ona říká, ano, děj se vůle Tvá. „Fiat mihi!“ A to je bohabojnost Mariina, jež si zaslouží oslavu. „Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.“ (Lukáš 1,48b) S Marií oslavujeme velebnost Božího rozhodnutí, Jeho vůle a čin, že se obrátil na ženu statečnou, aby byla matkou Jeho Synu. Hallelujah! Ona, Marie, je hodna naší chvály, protože skrze ni přichází pastýř se železnou berlou. Tak jako je dnešek oslavou přicházející žně, úrody, tak i oslava ženy statečné v matce Ježíšově je oslavou skutků jejich rukou, píle, tichosti a bohabojnosti, oslavou mozolnatých rukou a oddané mateřské i manželské, partnerské lásky. Zároveň i varováním před svůdností vnějších půvabů, lesknoucího pozlátka a smyslného kroku, který nám mámí hlavu dosažitelných počitkových úspěchů. Toho, že dosáhneme nějaké rozkoše, bezstarostného snivého zítřka, z něhož by nám nevyplývaly nějaké nepříjemné důsledky toho, že jsme těmi, kým jsme. Že jsme hříšní, avšak milující a milovaní. Marie nás učí přijmout Boží slovo o nás, k nám. Varuje nás utíkat od sebe samých, hledat něco lepšího lepšího za zdmi vlastního domova, církve, rodiny, jakoby mohl člověk utéci od sebe a své minulosti? Vede nás k přijetí a smíření, k oslavě, chvále a blahoslavení.

Nevím jak pro vás, ale pro mne velikost Marie spočívá v něčem téměř nezachytitelném, tichém, stálém, věčném, co znám jen díky mojí mamince, manželce a díky mé církvi. Jsou to projevy svatosti ryze ženského způsobu, přestože jde o aspekt božství, jež si zaslouží chválit, chválit, chválit.

Díky vám, ženy statečné!

Jen v takové církvi, v církvi-ženě spravedlivé, se oslaví i Kristus, když je jí vítán a vyznáván.

Utišení bouře

Jób 38,1-11; 2. list Korintským 5,14-17; Markovo evangelium 4,35-41

Drazí, bratři, sestry,

v naší modlitebně je jediné dílo hodné ocenění uměleckého. Je na něm právě znázorněn vypjatý okamžik učedníků na lodi, jež se zmítá v mořské bouři. Jediný klidný je v pololeže Ježíš, který jakoby se zvednutým ukazovákem hlásil o slovo. Nebojte se, byť jste v bouři.

My dnes jsme ve velmi parném dni, je dusno k zalknutí, bouři s nadějemi vyhlížíme. My si bouři přejeme! Nejen proto, aby umyla chodníky a zavlažila vyprahlé zahrádky, ale především, aby proměnila vzduch, atmosféru, aby nebylo takové dusno. Těšíme se tím, že nejsme na moři, že jsme v bezpečí, ve sborovém domě, že nám bouře neublíží. Naopak pomůže. Avšak jedno i druhé může být falešná jistota. Jak to, že nás naše domy před bouří a ostatními přírodními silami uchrání, tak také to, že přestože se zdá být vzduch nehybný, že v žádné bouři již dávno nejsme!

Když jsem přišel do Radotína jako nový farář, v tomto domě vládly zcela jiné pořádky. S mnohým jsem nesouhlasil, něčemu jsem po letech musel dát za pravdu. Tak to bývá. Jedna z těch možná drobností, jež mi utkvěly v paměti, měla co do činění o ošetřováním chodníku, dvora a příjezdové cesty. Tím, stejně jako jinými drobnými udržovatelskými pracemi, byl pověřen za úplatu jeden místní pán. Zkrátka když nechcete nic řešit a někdy se ohnout a pracovat, někoho si zaplatíte.

Ten pán údržbář za mnou přišel na faru, že chce zaplatit Roundup, dost drsný herbicid na zničení plevele. S vědomím, o jaký jed jde, jsem se podivil, proč raději nepočkáte po dešti, až půjde snadno plevel z chodníku a ze dvora vyndat? Nemusíte si servat nehty, strávit nad tím hodně času, potit se do umoření, stačí počkat po dešti. Pán údržbář si tehdy prosadil svou, plevel na čas zmizel, než se opět ve starých skulinách začal drát ven. Ten pán s Roundupem už tu dávno není, nicméně plevel tu roste dál. Ono si vybavte, jak to vypadá někde, kde dlouho nikdo nebydlí. Anebo vzpomeňte opuštěné vsi pohraničí, chodníky a ulice, které jsou v zapadlých obcích, o něž nikdo nepečuje. Všude vládne nespoutaná vegetace. Plevel je tu doma, nikoli my s našimi jedy.

Víte, koukněte z okna. Tam máme čerstvě posekanou zahrádku. Jsme na ni pyšní. Ostříhávám zlatý déšť, pěstím růže. Pečuji o ni. Když však na ni koukám, zatímco si uvědomuji tváří v tvář vítězícímu plevelu, dochází mi, jak je odporná. Znásilnili jsme přírodu, osekali ji, vnutili ji kde a jak má růst. Zbytek jsem vyrvali. Vlastně je mi jí líto. Nutíme ji v pravý čas k barevným květům, případně ji sesekáme. Ta naše krásná, nakrátko střižená zahrádka s útlými záhonky je jen znásilněnou otrokyní. Předmět doličný, na němž se ukazuje, jak mrzačíme svět. Líbíš se mi, ale jenom když mě posloucháš. Roundup, sekačka, naše lidské projekty…

Příčí se mi násilí.

Brill Sekačka Na Trávu Srp - Fotografie zdarma na Pixabay

Nedávno mě zase potkali misionáři jisté křesťanské sekty se svými krásnými barevnými brožurami. Na té, již jsem dostal, je i ráj odporným zmrzačeným prostorem. Pěstěné ovocné stromy v pravidelných rozestupech, nakrátko střihnutý trávník, ostřihané křoviny. Místo Božího panství je však plno života a růstu, nenechá se spoutat. Ráj je spíš pralesem a divokou přírodou, v němž vše roste, přestože by tím byla páchána újma na životě někoho jiného. Je to místo divoké růstu, kde se nemáme čeho bát. Ráj nemá garáže na sekací traktůrky a křovinořezy, ani na kanystry s pesticidy. Bůh je Stvořitel, předjímá tvůrčí činnost, růst.

Boží moc spěje k životu.

Lež, již jsme si osvojili, je ta, že jsme si osídlili města, aby byla prosta jakýchkoli nebezpečí. Zde jsme se ukryli, abychom utekli před nevyhnutelným. Proto jsme tak šílení z bujícího pýru. Vytvořili jsme si krásná sídliště, abychom v nich unikli před přirozeností. Posilujeme a utvrzujeme se zde ve falešných nárocích na luxus a život bez bolesti. Každý má právo na bydlení, stát má povinnost se postarat. Hlad je něco nepřirozeného. Normální je být v pohodě, usměvavý. Lékaři jsou povinni nás zbavit nepříjemných počitků a s pomocí příplatku se i zasadit o prodloužení naši mladické krásy. Zkrátka zde se děje ráj – bez náznaku života.

Zkuste vyjít za město. Tam číhá skutečnost o naší skutečné bezbrannosti. Nikoli jen na den či na prodloužený víkend. Žijte tam, kde není elektřina, kanalizace, voda, střecha nad hlavou, kde si nemáte kde a čím v případě nouze dojít na benzinu pro láhev s vodou? Po týdnu vás bude dráždit váš zápach, bude vás všude svědit, tváře popíchané hmyzem. Jakákoli outdoorová výbava se vbrzku rozpadne, anebo vyčerpá. Zkuste čelit přirozenosti, přírodě, bez udělátek našich důvtipných městských vynálezců.

Nejvíc nás, nepokorné a nepřipravené, zaskočí lehkovážná výprava do hor, anebo na moře. O tom je dnešní slovo evangelia. Bouře je normální úkaz. Dnes, v době vedra a dusna, dokonce žádoucí. Říkáme si, jsme doma, co nám uškodí? Jsme dobře zásobeni, rozhodně by nám taková bouře prospěla. To je ale divný pohled člověka. Za městem je rázem bouře něčím jiným? Za městem nám ukazuje, že je to plevel, který je tu doma. Ale město je falešná iluze bezpečí, místem, kde jsme si osvojili falešný pohled, že zde příroda není, pakliže se nenechala ochočit zahradníky. Normální je bouře, normální je růst plevele, normální je poryv života ve stvoření, které nepřipouští neměnný status quo. Město je jen okamžik mezi sekáním a sekáním, je místem věčné údržby a opravování, vyhánění a omezování působení Boha v růstu a bujení celku stvoření. Vzkříšení není rebélie Boží vůle proti zákonitosti stvoření, které by mělo svůj cíl ve smrti. Vzkříšení je nutná Boží odpověď k životu v prostoru, který si člověk zastavěl překážkami k růstu, k povznesení. Kristus je živ!

Na dnešní bohoslužbě trošičku strhává pozornost obrovský květ růže, již máme na stole Páně. Je to u nás v Radotíně trošku neobvyklé. Snažíme se tu mít vždy živou květinu v květináči, brambořík, orchidej… Dnes jsem záměrně s ohledem na zamyšlení dal všem před oči květinu z naší zahrádky, krásnou, působivou, řezanou. Už dlouho nebude vonět, brzy její služba skončí, půjde na kompost. Krásná růže!

Nevím, jestli znáte, která je nejstarší socha židovského velikána v Praze. Je to úctyhodná socha s bohatým příběhem od Ladislava Šalouna, rabi Löw na rohu budovy Magistrátu u Mariánského náměstí. Socha znázorňuje židovského učence, jeho hloubka vědomostí a intimního života s Božím slovem jej uschopnila k dlouhověkosti. Rabi Löw je představitelem myšlenky, že vzdělanec je víc než prorok. Byl prodchnut životem, byl schopen život dát. Odtud legenda o oživlém hliněném panákovi. Rabiho moc být prodchnut Božím životem, duchem, jej provázela i v době morových epidemií, které si na věčnost povolaly hodně z jeho sousedů. Jedna legenda praví, že prý obelstil smrtku o soupis jejích zítřejších obětí, mezi nimiž měl být i on. Zkrátka, ošálil smrt. Smrt o něj přesto i nadále usilovala. Snažila se nad ním vyzrát. Nakonec se schovala do květu té podobné růži, jako vidíte před sebou na našem stole. Nejmladší vnučka rabína růži uřízla a podala ji svému milovanému dědečkovi. To je ten obraz, který zachycuje socha Ladislava Šalouna. Rabín ví, co se skrývá v květu krásné růže, ale za tím květem vidí i hluboké, pravdivé, milující dětské oči své vnučky. Ten moment, ten pohled rabína a jeho vnučky je nekonečný. Ta socha s růží tam na Magistrátu stojí dodnes a ztvárňuje střet poznání, dlouhověkosti, setrvávání v neměnnosti Zákona na jedné straně a lásku prostupujíc brány smrti na straně druhé. Legenda praví, že Löw se na vnučku usmál, k růži přičichl, nechal smrt vstoupit do svých útrob, zemřel s dlaní své milující vnučky, jež byla vtisknutá do té dlaně jeho.

https://4.bp.blogspot.com/-ZQNdzU9rv5k/WyWr3sn3CAI/AAAAAAABroo/pVjpB3K-SdwYwJuD2o3tcNmK8qsl7oGWwCKgBGAs/s1600/20180522138%2BCZ%2BPrague%2BCity%2BHall%2BRabbi%2BLow%2Bstatue.jpg

Víte, to všechno vám říkám, abych upozornil na skutečnost, že i růže někdy zabíjí a že i plevel někdy vede k věčnosti.

My lidé se rádi opájíme svým důvtipem, panujeme hnojivy a pesticidy, nenecháme si utéci příležitost vtisknout světu krásu podle našeho zadání. Stejně hloupě si zdobíme a steleme pro vlastní pohodlí, kultivujeme si prostor k životu, zatímco hřích a smrt pomalu chystají své poslední slovo našim životním plánům. Moment, kdy staneme tváří v tvář pravdivé skutečnosti o nás samých. Stejně tak jako na vrcholu horského štítu, anebo uprostřed vzedmutého moře. Totiž, že to my jsme tu cizinci, že nic nám tu nepatří. Že je normální být nahý a vydaný napospas bouři. Že v té bouři jsme byli celičký čas, přestože jsme si mysleli, jaké že je to bezvětří. Ujišťovali jsme se, jaký máme řádný a dobře zavedený život. Utvrzovali se v mámení, že snad byla Boží vůle, abychom po ty naše časné dny bojovali s plevelem a zastřihávali růže. Jako by snad byla Boží vůle, abychom vedli ten pošetilý souboj s bouří. To všechno je ničím! To, co činí tu loď stejně jako to jediné umělecké dílo v naší modlitebně skutečně vzácnou a výjimečnou, je ta jediná klidná postava, která svým zvednutým prstem jakoby se hlásila o slovo. Jen ona je zdrojem klidu v té jinak horečné, tragicky vzhlížející scenérii. Jen ona je zdrojem pokoje i naší vnitřní krásy.

Umět se dívat, to je ta nová radost. Jen Kristus je tou láskou, s níž se není třeba bát se ani čichnout květu této růže…

Svědectví apoštolů

Ezechiel 34; 1. Janova 1,1-2,2; Jan 20,19-31

Bratři a sestry,

zítřkem má skončit ten třetinu roku trvající nouzový stav. Nevím, jestli čekáte nějakou závratnou změnu, myslím, že nás mnohá z omezení neopustí. Za tu dobu posledních měsíců vyplavalo na povrch nemálo věcí, které před příchodem koronaviru dlely ve skrytosti. Jako by ta situace vyvolaná nouzí vyplavila mnohé z nepravd, které jsme nekriticky integrovali do našich životů. Nyní však s Pravdou ven, jsou Velikonoce, čas vzkříšení.

Poslední týdny vládní nařízení zamezovala mnohá setkání. Doporučila jen chodit do práce, pakliže není možné práci dělat z domova. Základní obsluhu a péči o sebe a nejbližší, zdravotní procházky v blízkosti bydliště, a jinak nic. Hodně z nás muselo na dlouho opustit shledání s nejbližšími, rodiči, dětmi, anebo přáteli. Zatímco pracovní schůzky a řekněme témata a nálady pracovních setkání s námi setrvávaly neustále, neformální družné setkávání s milovanými, s nimiž nesdílíme tutéž domácnost, byly zapovězeny.

Velmi se mi stýská po setkání s mými rodiči. Těžce se mi vysvětluje dětem, proč nemohou navštívit babičku a dědu. Zatímco mnohé z členů naší Náboženské obce potkáváme. A přesto mnohá ze setkání s našimi členy není centrováno bohoslužbou, anebo biblickou hodinou, ani setkáním nad Biblí. Vždy jsem jako duchovní pěstoval vztahy s členy církve, kam se mi (za Boha) nepodařilo přivést řeč na setkání s Kristem. Kolik našich členů vyhledává spíše přátelství a možnost si popovídat jen tak, hledat lidský rozměr v setkání a nikoli tu primárně duchovenskou biblicistní církevní službu. Jsou tyto vztahy budované v přátelství a důvěru mezi lidmi méněcennější oproti tomu striktně biblicistickému církevnímu rozhovoru? Vždycky jsem vnímal, že v tom rozdíl není, že nejde o protiklady, avšak vždy jsem cítil za svou povinnost do přátelské rozpravy záludně vnášet témata ryze duchovní, hledat příklad ve způsobu jednání a doporučení Pána Ježíše, anebo podněcovat k návratu do rozhovoru modlitby. Je to z mé strany takové záškodnictví pro Krista. Avšak v tuto dobu je zakázáno setkávání mezi přáteli, zatímco duchovní služba byla vládním nařízením umožněna. Pokládal jsem často sám sobě otázku, jdeš za přítelem, anebo za bratrem? Proč jdu s tím papírem pro hlídkující policii na návštěvu za paní, formální členkou církve, strávit s ní hodinu povídání o jejích potřebách, které jsou jen v náznacích spojeny se Svědkem Boží lásky, zatímco své milované rodiče, kamarády, blízké – osoby životní praktikované lásky, jsi morálně i zákonně povinen nenavštěvovat? Pokud se týče mé osoby, myslím, že jsem tyto úvahy nepřenášel na nikoho z vás. Avšak objevily se i okamžiky, kdy mi bylo otevřeně sděleno, že jsem vyhledáván jako přítel a nikoli jako svědek nového života z Krista. Tehdy jsem po mých úvahách, s nimiž jsem vás seznámil, musel doznat, že jsem v prvé řádě Kristův duchovní, a vše ostatní se odvíjí až od toho. Mohlo toto vyjádření přinést určité zranění v důvěře, protože jsem tím mohl přivést k závěru, že nejsem v prvé řadě přítel a že v současných podmínkách nouzového stavu není naše setkání žádoucí.

Ale je to holá skutečnost, náležím především Kristu, a vše se odvíjí a definuje na tomto základě. Přátelství, kamarádství, otcovství, manželství, kolegialita. Ten, kdo omítá přijmout, že se mnou do setkání přichází i Kristus, je v mnohém ochuzen. A to tím způsobem, že v období zapovězeného neformálního setkávání, je vyloučen i z příležitosti samotného fyzického shledání.

Přátelství je budováno společnými zážitky, společně sdílenou a vytvářenou minulostí. Nejen okamžiky nad Písmem či ve sboru, ale též ze sportovních událostí, ze zaměstnání, ze vzdělávacích institucí, z dětství. Přátelství psaná v dětství jsou nejtrvalejší. Nezřídka jsou příběhy, které konstituují vztah přátelství, vybudovány na určité rebélii vůči tomu, co se tehdy od nás očekávalo. Příběh, který spojuje přátele je výlučný, zcela jiný, než byl tehdejší plán, či předkládaná konvence. Přátelé jsou často dost protichůdné osobnosti, mají různá výchozí hodnotová měřítka, vycházejí z rozmanitých ekonomických a sociálních podmínek. Pojí je společná minulost. Tyto vztahy sdílené minulosti, soukromé vzpomínky na naši někdejší rebélii, však dostávají v tento čas na frak, jsou nepovolené, protože na nich podle usnesení vlády ČR nestojí lidská společenost. Zatímco produktivita práce, udržitelnost biologického života a minimální pohyb dovoleny jsou. Díky Bohu za to, že žijeme v čase, kdy vláda připouští, že mezi nezbytné potřeby člověka patří i ta potřeba duchovní. Nikoli přátelství, neformální společná a sdílená minulost, nýbrž vztah definovaný obsahem vyznání, že Ježíš je Kristus. Nejen že je Ježíš připomínkou, nýbrž že je živou a žitou skutečností! Nepřivádí nás k sobě nějaký příběh minulosti, nýbrž společný obsah, Logos. A každé nové přátelství, které se kolem tohoto obsahu vytváří, již nemá povahu přátelství, nýbrž příbuzenství. Bratrství a sesterství, je to jiný způsob blíženectví, jež je posvěceno Bohem.

Bratrství a sesterství nemusí mít společnou minulost a ani společný způsob životních vzpomínek. Nemusí být jednotné ani ve svých partikulárních názorových a postojových orientacích, soulad ale musí být v určitém generálním předsudku. Jedno a to hlavní je společné. Že celý život a naše pohnutky ovlivňuje evangelium Pravdy, snaha k odpuštění, život v lásce. Nežijeme z minulosti a ani pro budoucnost církve nepřicházíme se žádným novým sloganem. Náš způsob života ohlašuje odvěkou vůli Boží. „Hleď, tímto dnem tě ustanovuji nad pronárody a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel.“ (Jeremijáš 1,10) Jsem přesvědčen, že právě rámec toho, co popisujeme jako ohlašování Boží vůle, zároveň znázorňuje obraz moci klíčů (Matouš 16,13-20). Jestli Ježíš dává svým apoštolům moc nad hříchem, pak je to moc odkrývat Boží vůli ohledně Jeho postoje ke spáse a k zatracení. Apoštolská církev oznamuje, co je proti Boží vůli a co naopak s Boží vůlí souznívá. Ježíš církev svých učedníků oživuje, vdechuje jí život, aby byla církví apoštolskou, církví, nikoli přátel, nýbrž církví bratří a sester. Ježíš církev uschopňuje, aby již nejednali v rozporu s vůlí Ježíše Krista resp. Božího Syna. V našem chápání je vyznání vin završeno absoluční formulí kněze nikoli že kněz zbavuje hříchu doznávajícího, nýbrž že nad ním oznamuje Boží vůli a moc, jíž se Bůh sklání vůči upřímnému navracejícímu hříšnému kajícníkovi. Ta moc je Boží, Kristova, nikoli knězova. Ten, který chce žít z přátelství, se sklání, aby se nechal povýšit/přeměnit v bratra či sestru Ježíše Krista. Tak je to zjevné i ze slov apoštola Petra, který vydává svědectví Ježíšovi o Ježíšově moci odpouštět hřích (Skutky 10,43.13,38). Nikoli že odpouští Petr, nýbrž že odpouští Ježíš. Kněz sám není obdařen mimořádnou silou přetvářet esenciální podstatu, nýbrž je obdařen mocí dát moci Boží zaznít. Vše jiné směřuje k rouhání, odpouštět hřích může jen Bůh (Marek 2,7; Lukáš 5,21). Moc klíčů má hodně co do činění s poznáním, nikoli s magickou schopností nějakého zasvěcence. Ježíš praví: „Běda vám zákoníkům! Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom zabránili.“ (Lukáš 11,25) Ježíš vstupuje do společenství svých milovaných přátel a nechává se poznat, tj. dává klíč od poznání Boží lásky.

Když se vzpomenu na setkání s mými přáteli, vytane mi na ústech mimoděk úsměv. Vzpomenu to mluvení do větru, vtípky, pronášené názory o politice, sousedech, světového dění, co si myslíte o vakcinaci a Sputniku V? Slovo v družném rozhovoru zazní a opět vyšumí. Zůstává příjemná vzpomínka na důvěrnou blízkost. Ti, kdo žijí z Krista, však nemají potřebu mluvit naplano, do větru. Za vším, co řeknou, má rezonovat moc klíčů. Slovo církve usvědčuje ze zhouby hříchu a přivádí k cestě spasení. Vynáší soud nad tím vším, co není v ukotveno v lásce. Církev, která žije z Ducha svatého, je církev apoštolů. Její S/slovo je důvěryhodné, není nahodilé. Tak jako účinnost léku garantují rozsáhlé vědecké výzkumy, načerpané znalosti tisíců knižních titulů tisíci vzdělanými mediky opřené o náročně dosažitelné certifikace, nikoli jen prohlášení kolemjdoucího mluvky vyslovené mimoděk. Autorita léku spočívá v autoritě jeho vývoje. Stejně tak i slovo církve. Komentujete kdeco, anebo v důvěře v Boží zaslíbení tzn. bez obav o ostatní životní okolnosti zvěstujete příchod svého Spasitele!?

Celou společností rezonuje více než co jiného hádka o vakcíny a o léky, o jejich funkčnosti i o jejich svévolném politickém zneužití. Komu věříte? Lékaři, anebo obchodníkovi? Za každou tabletou a za každou injekcí leží tuny knih a hodiny výzkumů. Nevíte, co za tím vším je. Ani když nastupujete do auta, nevíte, co vše za výzkum a kapitál leží v tom faktu, že auto, do něhož sedáte, jede a je bezpečné. Přesto v ně věříte! Za obchodníkem je kapitál, jehož původ je tajemstvím a jehož dovednost spočívá v dovednosti jej kupit na jednu (zpravidla tu svou) hromádku. Pro svou hromádku, chce být Vaším přítelem, přestože s Vámi nemá ten pouze Váš společný v soukromé rebélii kutaný příběh. Komu věříte, kdo má být Pán nad Vaším životem? Moc náleží tomu, jehož slovu vy nasloucháte. Kdo má klíč k Vaší důvěře, ne-li ten, kdo uvádí Vás i Vaši duši do souladu, do pokoje. Kristus je tím klíčem od království pokoje. Všechno ostatní z tohoto světa dokáže vést do sváru a nepokoje, byť by to byl lék, anebo kámen mudrců. Jen Kristus uvádí do Božího království. Ne každý přítel toto umí, avšak každý Váš bratr či sestra o to usilují a doprovází Vás svou bratrskou/sesterskou láskou a modlitbou. Zatímco církev je semknuta kolem stolu svého milovaného a milujícího Pastýře, aby Vás uváděla do skutečnosti nového nebe a nové země.

Pane náš a Otče, děkujeme Ti, že jsi nám poslal a posílat nepřestáváš svědky Tvého milosrdenství, aby nás napomínali a utěšovali Tvým slovem. Zejména Ti děkujeme za naše rodiče, kteří nás jako první přiváděli k poznání Tebe a Tvé tváře. Děkujeme Ti za všecky věrné kazatele a učitele. Děkujeme Ti za každé slovo povzbuzení i pokárání, jehož se nám dostalo ve společenství Tvé církve. Dej, abychom z pramene upřímných svědectví víry žili, jich si v upřímnosti vážili a společenství bratří a sester horlivě vyhledávali, abychom do něj vstupovali se srdcem dychtivým a naplněným nadějí. Otevírej naši mysl, abychom uměli ze slov lidských odezírat skutečnost slova Tvého a abychom se neuráželi nad projevy lidské slabosti a omylnosti, s níž bývá každé lidské svědectví spojeno. Dej nám světlo a sílu k tomu, abychom také my dokázali ve vší prostotě a pokoře svědčit o Tvých velikých skutcích, a tak skrze vzájemná svědectví víry ve společenství Tobě oddaných buduj a utvrzuj svou církev mezi lidmi.

Amen

Zamilujte si světlo!

Izajáš 5,1-4; Efefzským 2,4-10; Janovo evangelium 3,14-21

Vážení,

v dnešním evangeliu Ježíšova promluva začíná vzpomínkou na události, kdy Mojžíš putoval s izraelity pouští. Izraelite, jako již ponevíkolikráté, navzdory tomu, že byli přímými svědky božích divů, Jeho zásahů, opět podlehli malomyslnosti. Co by ještě chtěli víc? Viděli tryskat vodu ze skály, viděli moře se rozestoupit, viděli Hospodina za ohnivým sloupem, do pouště jim padala mana a křepelky, takže nejen že viděli, oni i byli syceni. A tak dále. A oni přesto podlehli malomyslnosti. Co víc by ještě chtěli? Proto Hospodin mezi ně poslal ohnivé hady, takové zlo, aby je, reptající malomyslné trestal? Ne, aby je upamatoval! Protože společně s nástrojem zla, dal jim i lék. Nechuštána, hůl s bronzovým hadem, Ohnivcem. Každý, kdo by byl hadem uštknutý, měl vzhlédnout pohledem na tohoto bronzového hada, a záhy byl důsledků smrtícího uštknutí zbaven. Nechuštán pak byl umístěn v Chrámě, a tam každý reptal a malomyslník, který by byl uštknutý, mohl přispěchat, aby byl ve svém malomyslnosti ušetřen.

Ptáte se, jaké to Bůh dopouští zlo?

Bůh poslal mezi reptající boží lid na pouště ohnivé hady a dal jim i lék. V našich chrámech visí kříže. Pakliže jste i vy uštknuti pro Vaši malověrnost, máte zvednout hlavu a máte upřít pohled na Krista. To je naše ochrana proti uštknutí tím zaslouženým zlem. Sami jsme ho na sebe přivolali, tak jako ti izraelité na poušti. Ale tak jako nevnímáme doslovně poušť a Nechuštána, nemáme doslovně vnímat i apel k tomu, abychom co chvíli běhali do kostela civět na stěnu. Pohled upřený na Krista má svůj duchovní obsah. Je to celoživotní program. Program nikoli koukat v kostele, ale kráčet životem po způsobu Kristova kráčení. Být světlem světa, to znamená nezahalovat do stínů a nepřeznačovat, nepřejmenovávat zjevné skutečnosti. Co je na světle, není v tajnosti. Co je v pravdě, to není komoleno.

Pro nás v Česku je poušť trošku pohádkovým motivem. Jedno z pouštních příznačností je, že to je místo, kde není úkryt. Před světlem slunce, před pohledem nebes na poušti nic neunikne!

Život v církvi si nárokuje nejbližší způsob života po způsobu Kristova. Přesto se nezřídka míjíme a říkáme si jen milé hezké věci, abychom se snad jeden druhého nedotkli. Chceme být taktní a zdvořilí, nicméně jestli jste kdo vyrůstal po boku sourozenců, jistě mi dáte za pravdu, že takový život sourozenců není. Mezi bratry a sestrami, kteří spolu nežijí v řevnivosti nýbrž v lásce, není přešlapování a kroužení kolem toho, co jeden nebo druhý dělá špatně. To je totiž láska, že ten druhý nám není lhostejný. Záleží nám na jeho dobrém směrování, prospěchu. Ježíš praví: Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. (Matouš 18,15) A pakliže se nesrovná, se svým hříchem nic neudělá, pak přizvi církev. A jestliže ani pak nic, pak jej zavrhni! Žiješ v lásce s někým, kdo na Tvou lásku neslyší. Každý, kdo žije s Kristem, je veden úsilím posvětit, zlepšit, naplnit aspektem svata svůj život. Blížíme se Kristu, usilujeme být dokonalí, přestože dokonalý je pouze Pán. Smíme-li mít na sobě odlesk dokonalosti, pak ji máme díky pozvání, jemuž se nám od Pána dokonalosti dostává. Nikoli díky tomu, že bychom se dokonalými ze svého vlastního důvtipu či úsilí stali. Pakliže žijeme v lásce, je to tím, že jeden druhému lásku prokazujeme, a že jeden druhého se snažíme uvést do čistoty, přestože na každém z nás kus nečistoty spočívá. Jsme jeden druhému povinováni umývat nohy po způsobu Páně.

Nedávno jsem měl rozhovor s jedním s bratrů ohledně možnosti naší dokonalosti. Jsme Bohem zvaní ke svatosti a Kristem vyzváni k dokonalosti (Matouš 5,48), ale je dosažení dokonalosti za života možné? Buďte dokonalí jako je dokonalí náš nebeský Otec. Je někdo z vás Bůh? Znáte někoho, kdo se stal bohem? Nenechte se šálit nějakými představami supermanů, nějakých polobohů. To je zvrácená mytologie. Pakliže je někde nějaká dokonalost, pak je v tom Jediném, v Kristu, a jeho jediné tajemné přebývání tady na světě je v jeho čisté nevěstě, v církvi. O její čistotu pro Toho dokonalého usilujeme, abychom na tom měli svůj vlastní podíl. Každý jeden z nás přišel v životě do stádia, kdy jsme zjistili, že bez Boha je svět jen marná iluze. Bez Krista je svět zvrácená nápodoba, z níž se vytratila sláva Stvořitele. Kristus je ale přítomen! Jako malé dítě jsem zažíval hrůzu, když mne maminka uložila ke spaní a zavřela dveře. Byl jsem v temnotě a odloučen. Zprvu jsem se s tím vyrovnával křikem, maminka přicházela. Pak jsem si osvojil vyčkat několik málo krátkých okamžiků. Oči si navykly, pohled upřený na zavřené dveře vyjevil tři světelné skulinky, které mě neustále utvrzovali v tom, že ve vedlejší místnosti oba rodičové jsou a že v případě volání mě nenechají bez pomoci. Náš tmavý prostor s trochou vnímavosti a vnitřního upokojení osvětluje Kristus. On pootevřel dveře, abychom z povědomí neztráceli blízkost našeho nebeského rodiče. On je za Ježíšem pootevřenými dveřmi, zatímco my usilujeme naplnit náš temný pokoj pokojem nebeským.

Jestli je Tvůj život dokonalý, poznáš podle dobrého ovoce. Vřele souhlasím. Kolik dobrých křesťanů, i těch takzvaných světců, však vydalo dobré ovoce jinak, než jak my očekáváme jeden od druhého. My jsme zmrzačeni dnešním povzbuzování k úspěchu a produktivitě. Dobrý strom však nedává dobré plody neustále. Jsme vrženi do světa, do času. Ať už zůstanete u obrazu toho tmavého pokoje, anebo otevřené poušti, i my procházíme obdobími. Blížíme se k prvnímu jarnímu dni, s tím se slučuje i div velikonočního vzkříšení. Jsme uprostřed dění, kdy dobrá úroda podzimu závisí na tom, jaké nyní přijde jaro. Jestli budeme dokonalí, jestli vydáme dobré ovoce, záleží na tom, jestli budeme na jaře kvést, vydávat krásu i vůni (2. Korintským 2,15), anebo jestli budeme páchnout po hříších (Žalm 38,6). Jestli je před námi léto vlahé, anebo vyprahlé. Jestli podzim bude úrodný, jestli bude zima milosrdná ve svých zkouškách a nástrahách. I na jaře přicházejí mrazíky, v létě ničivé bouře, dobrou úrodu nemáme nikdy pevně ve svých rukách. Je hodně dílčích zkoušek a tvrdých období, kdy i dobrý strom nezve k pohoštění jeho dobrým ovocem. Přesto, když se na něj díváme očima nezastřenýma, vidíme, že je na dobré cestě, že cílí k dokonalosti dobré úrody. Permanentní úroda, neustále obsypané větve dobrým ovocem, požehnání a dokonalost spočívá jen a pouze u Boha. A jenom církev je v období měnících se ročních období příslibem, že na Boží dokonalosti smíme mít svůj díl i my. Tolik však jen doposud, pokud je v nás láska. Nesmíme světlo božího milosrdenství znevážit jakýmkoli náznakem nejednoty a nelásky. Co je na světle, nesnese temnoty. Koukněte se na toho, kdo sedí nebo stojí vedle vás. Vzpomeňte, s kým jste naposledy hovořili o Písmu, anebo s kým jste se modlili. Vzpomeňte na Vaše sousedy, kteří chodí do jiného kostela a do jiných církví. Kolikrát jste se za ně modlili. Kolikrát jste prosili o spásu pro vás i pro ně. Vaše modlitba prosí za to, abyste právě s tím člověkem obývali stejný dům ne na hodinu bohoslužby, ani na víkend při sborových aktivitách, ale abyste s ním soužili v jednom obydlí NA VĚČNOSTI. A teď ty máš něco proti svému bratru, anebo sestře. Něčím se Ti zajídá, ale přejdeš to s tím, že to na tu chvíli strpíš. Jenže vy jste bratry a sestry pro věčnost! Pro boží království. A vy si tady budujete zdvořilé neformální laskavé vztahy, jen abyste se jeden druhého ničími nedotknuli. To je ale neláska, to není upřímná modlitba, to není církev, která by žila pod světlem a v Pravdě! Koukejte rychle k tomu, dokud máte čas, řici si to své. Urovnejte svoje vztahy tak, jak mají být v církvi a ne někde v divadle či v kabaretu! Hledejte slova, abyste nikoli zdvořilostí, ale láskou boží napřimovali vztahy a očišťovali jeden druhého pro naplnění v dokonalosti Krista!

Jeden můj dobrý přítel, nemá problémy s financemi, blížila se uzávěra společnosti, ten koronavirový lockdown. Pořídil letenky pro sebe, manželku a své dvě dcery a odletěl do nějaké exotické země. Posílal nám fotografie, jak se holčičky přes počítač zúčastňují online výuky. Jak jsou u bazénu, zatímco my tu žijeme naši únorovou karanténu. Dělal na nás z dálky dlouhý nos, v dobrém. Přál jsem mu to. Inu, mu prostředky, každý otec od rodiny se snaží pro své děti udělat to nejlepší. Když tu náhle se k němu na druhý konec zeměkoule dostala zpráva, že jeho vlastní tatínek covidem ochořel a během několika dní zemřel. Vím, jak těžce hledal způsob, jak se rychle dostat do naší uzavřené republiky. Jestli se sem dostal, beztak ho neminula několikatýdenní karanténa. Přestože v určitou chvíli dělal nejlépe, jak uměl, nakonec zjistil, že s sebou do své definice štěstí přizval příliš úzkou rodinu. Je otázka, jestli by kdy pobral dostatečné množství lidí, aby mu v těch exotických zemích ten dlouhý nos zůstal. Jestli byl ten únik před skutečností toho, čemu musíme všichni v těžkém období čelit, všem těm jedovatým ohnivým hadům, uskutečnitelný. Kdyby zůstal s pohledem upřeným na Krista…

Církev tu zůstává v podřízenosti Kristu. Církev je podřízená Kristu, (je milovaná jako jeho nevěsta) a Kristus si církev zamiloval a obětoval se pro ni … aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem. (Efezským 5,24.26). Církev usiluje o to být dokonalá pro svého milujícího ženicha.

Píseň písní nabízí mnoho zajímavých veršů, které zpodobňují vztah Krista s jeho církve, anebo Krista a jednotlivé lidské duše. Pověz mi ty, kterého tolik miluji, kde budeš pást, kde necháš odpočívat stáda za poledne! Proč musím být jako zahalená poběhlice při stádech tvých druhů? „Jestliže to sama nevíš, nejkrásnější z žen, vyjdi po šlépějích stád a kůzlátka svá pas u pastýřských kolib.“ (Píseň písní 1,7.8).

Starověký Origenes dodává ke slovům této písně krásný výklad. Llidské duše touží po svém Pastýři. Volá, proč musím cítit samotu? Připadat si zneužitý a ponížený jako nevěstka pro ty, kdo jsou Bohem více ušetřeni? To snad víc miluješ svévolníky než mne, který/která po Tobě dychtí? Doprostřed sebelítosti slepé tesknící duše, anebo církve chcete-li, Pastýř promlouvá. „Ty nevíš? Ty nejsi ochotná sama sebe přijmout a milovat? Neznáš sama sebe? Ty, nejkrásnější! Jestli se neznáš, pak tedy následuj stádce a buď jednou z mých oveček! A jestli nesetrváš v mém ovčinci, budeš ty pást kozly (marnost, zápach, vzdor). Budeš sebou vláčena naukami nahodilých světských škol, které prohlubují Tvou lačnost, ale které nenasytí… Ten, kdo nepochopil, že je první, musí jít poslední (Matouš 19,30). A duše, která zanedbá sebe samu, skončí u moudrosti tohoto věku (Římanům 8,15).

Náš domov je církev. Ta naše možná není úplně bez kazu, tak jako žádná z těch lidských církví není, ale je naše a tady se odehrávají naše vztahy, které JSOU láskyplné. Jsme místem, kde se zpřítomňuje Vzkříšený! Jen nesmíme lásku zastírat a vyhýbat se rozhodnému a účastnému slovu. To slovo nesmí být změkčilé a neadresné. Jsme povoláni k dokonalosti, máme vydat dobré ovoce. Přestože je v nás povědomí malosti a hadi kolem nás syčí, naší jedinou záchranou je pohled upřený na Krista. Jen díky němu smíme v čas nám svěřený zažívat pokoj a blízkost nebes. Chceme-li v dokonalosti dovršit náš život, začněme od budování vztahů v naší církvi, velebme velikost Pána a chvalme ho za vše, co nám dává, přejměme každý sám sebe v té nahotě a nedokonalosti, jíž na sobě pociťujeme s vědomím, že smíme být a budeme, projdeme-li zdárně až k zaslíbené zemi, oděni v roucho svatební a v dokonalost, jakou má náš nebeský Otec.

Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. (2. Korintským 13,11)

Náš Otče, přijali jsme evangelium Tvého nejmilejšího Syna a uvěřili jsme, že on je naší jedinou Cestou k Tobě, Tvou Pravdou a životem v Tobě.
My zůstáváme v tomto světě, v jeho zápasech a nástrahách, z nichž vítězně vyšel náš Pán a učitel – i v tom je náš vzor a naše útěcha. On dokonal své dílo, jehož my jsme zůstali dělníky. Je účastný věčné boží slávy ten, který učinil naplněním svého života Tvé oslavení a vykoupení člověka.
On je vítěz nad přitažlivostí hříchu, nad smrtí a jejími stíny! Je vítěz nad bolestí a neohrožený trpitel mučivých dní, kdy tělo slábne, chvěje se a klesá, strhujíc ducha do hrobu věčné smrti. On je vítěz nad trýzní hladu, nad vidinami klamné sebestřednosti, pýchy a lidského siláctví, které svádějí z božích cest a zastiňují život mlhou nepravdy, když život vydávají za upachtěné živoření, přežívání v údolí stínu smrti. Otče, Tys nikdy neopustil svého jedinečného Syna, ani na potupném dřevě kříže ne, neopouštěj také nás, své syny a dcery, které jsi mu ze světa svěřil. Jsme Tvoji, dals nás Kristu, zbyli jsme ve světě, abychom šli cestou Krista směrem k Tobě, Tvou pravdu poznávali a život náš v Tobě žili. Kéž i my spějeme k slavnému cíli, aby krev Beránkova na nás nebyla zmařena! Dej i nám vítězit v bojích života po příkladu Páně. Amen

Čas k pokání a půst

Genesis 9,8-15; 1. Petrova 3,18-22; Marek 1,12-15

Drazí v Kristu,

vítejte na naší první postní bohoslužbě, na první neděli tohoto postního období. Je to již zpravidla, že v tento čas pokaždé čteme o Ježíšově zápolení s pokušením na poušti. Spojujeme souvislost vyjití do pouště s aktem křtu, úlohu svatého Ducha evokujeme vjemy spojené s dlením v pustině, zvažujeme dosah slov pokušitele a čerpáme sílu z odpovědí nezdolného. S úžasem vykreslujeme obraz Toho, jenž obstál a který je obsluhován anděly. Zpravidla však pro tu fantastičnost setrváváme na samotném zápolení a významovém střetu a argumentaci dvou předních postav – Spasitele a pokušitele. Nic moc se nemění, někdy toho pokušitele psychologizujeme, je jen naší vnitřní temnou diskuzí, projevem naší nevíry a temnoty, jindy jej vykreslujeme jako démonickou bestii, která se skrývá za každým rohem. Tento rok mohu s lehkostí děkovat, že zde máme svědectví této události od evangelisty Marka. Ten nám chvála Bohu tuto příležitost nimrat se v argumentaci pokušitele neumožňuje, protože jen letmo shrnuje, že: „ (Ježíš) byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.“ Mk 1,13. Marek zmiňuje v souvislosti s pouští mimoděk její aktéry satana, zvěř a anděle. Marek nahlédl tu důležitou věc, že pokušitel není podstatný, že podstatný je Ježíš! Varuje nás rozebírat zlo, jeho představitele, prostředky a metodiky. Přivádí nás i v této době, kdy tak setrváváme v rozboru negativních nástrah zla, k důležitému úkolu, abychom nekázali zlo a satana, nýbrž abychom, jak píší naši sousedé evangelíci na svém sboru, abychom kázali Krista! Abychom kázali dobrou zprávu tj. dobrou cestu! Jak jsme bláhoví, že rádi nasloucháme temným zprávám a zprávám o temnotě! Nesmíme se rýpat ve zlu. Analyzovat je zeshora, zezdola, nýbrž všemi prostředky musíme poukazovat na vítězství toho, kdo je Cesta, Pravda a život J 14,6! Je začátek postu, ale půst není rozhovor se satanem, ani pokračováním analýzy lidského souboje s nemocemi, s kovidem, ani hádka s našimi čelními politiky o řádnou vládu, není ani pitváním v nás samých a v našich vnitřních temonotách. Půst je Cesta, Pravda a život ústící do božího království! Proto pokračujme v četbě dnešního evangelia, slovo Ježíšovo, „čiňte“ a „věřte“! Čiňte pokání a věřte evangeliu tj. dobré zprávě. Opět jinými slovy: Neuzavírejte se do nečinnosti, nebuďte pasivní, ale všemi možnými způsoby vyjádřete svou aktivní účast a lítost na stavu dnešního světa, lidí a sebe samých, a přitom se cele ponořte v důvěru dobrého konce!

Po roce s kovidem musíme všichni vyznat, že to co dělá náš život špatným, je, když podlehneme špatným zprávám. Když přestaneme věřit ve zprávy dobré, v evangelium. Anebo když se začneme nad ty špatné zprávy povyšovat, je trivializovat, snižovat jejich důsledek, když začneme zprávy o umírajících lidech a o bezradných lékařích a záchranářích nechávat někde za zavřenými dveřmi, jako by se nás vůbec netýkalo, když nebudeme činit pokání. Právě to pokání vypadá, že je vůbec v současnosti pěkný oříšek. A právě tím začíná každé prorocké volání. Čiňte pokání! A co křesťané a naše drahé církve? Co jejich volání po pokání a jejich způsob pokání? Je aktivní? Účastné? Jsem si vědom těch mnoha společenských karikatur, kdy jsou církve s jejich bohoslužbami karikovány a vysmívány. Tak vy se bijete do prsou, a přitom mimo kostel nemáte stud, když pácháte zjevné bezpráví!? Co ty vaše velkolepé kostelní dramatizace? Je tam nějaká autentická opravdická litost? Víty vy sami, co to je kajícnost a pokání!? A my doznáváme, naše pokání není dostatečné!
Kdy však je pokání dostatečné? Kdy je pokáním, a kdy je přehnanou sebehanou? Kdy jde o projev nelásky k sobě samému? Kdy je lítost účinná? To ví jen ten, který se nekouká na její vnější vzletné projevy…

Každý z nás musí s lítostí vyznat, že naše lidské pokání není nikdy zcela dostatečné. I kdybychom se na hlavu postavili, sloužili bohoslužby nevímjakdlouhé, z vlastních sil se k ospravedlnění, ke spáse nedostaneme. „U člověka je to nemožné!“ Mt 19,26, říká Ježíš. Není v naší moci účinná kajícnost. Kdo byl ze starého světa ušetřen? Ze světa před potopou? Noe, jeho manželka a tři synové spolu s jejich manželkami. Všech osm bylo spaseno, ale spravedlivý byl jen jediný! Jací byli ti další rodinní příslušníci? Těch sedm? Noeho manželka byla zbožná, tichá, anebo svárlivá klevetnice? Tři synové, to zní jak z pohádky. Jeden bývá zpravidla docela frajn, zatímco ti další dva bývají pěkní vykukové. Co teprve ty jejich manželky? Nevíme, nevíme, nevíme. Víme jen, že jediný byl spravedlivý a že spása náleží těm, kdo jsou přičleněni do Jeho rodiny. Co se týče rodiny Kristovy, je pak nabíledni tázat se, jací my jsme jeho příbuzní. My, stále ještě pohané, všelijak pochybovační, pochroumaní, sebelítostiví a pěkně vykrmení. Tak jaká jsme rodina? Anebo patříme mezi ty, kdo ani nadále nejsou dostatečně blízko a kdo náleží tomuto světu a jeho odsouzení, spoutaní duchové 1.P 3,19?

S jedním z našich členů jsem nedávno vedl seriozní rozhovor ohledně toho, jak mnoho nebo málo z lidí bude či je spaseno. Tanuly mi argumenty představitelů staré církve vůči Origenovi, který tvrdil, že spaseni budou zcela všichni včetně zlých duchu až tak, že mu bylo vytýkáno, že snad učí i o spasení satana. Co je to za milost, když se dostane všem? Je to ještě milost? Tak argumentuje Aurelius Augusitn. Spása je pro velmi málo lidí. Ještě méně než málo. Spása není určena nikomu, avšak Kristus do zabedněných vrat učinil skulinu…

Kdosi se Ježíše ptal: ‚Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?‘ On jim odpověděl: ‚Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni.‘“ L 13,22-23.

Spása není samozřejmost ani zásluha. Spása byla odměnou jen jedinému, Ježíšovi. Proto On je Spasitel, že my v jeho tajemné vezdejší bytí ponořeni, s ním sjednoceni, smíme nalézt útěchu a oslavení v Jeho vítězství.

Během Velikonoc, v rámci takzvaného tridua, vyznáváme, že Ježíš vstupuje do podsvětí, aby se zde setkal s uvězněnými dušemi, duchy 1.P 3,19. Ty zbavuje pout, osvobozuje je. Kdo jsou to ti duchové? Můžeme doufat, že jde i o ty, kdo neunikli zkáze potopy? Jsou to i ti boží synové a pozemské dcery (Gn 6,1), jsou to generace z nich vzešlé pokřivené morálně, duchovně či tělesně (Gn 6,4)? Kristus přichází k těm, kdo ve svém čase nevyužili příležitosti k pokání, oněch sto dvacet let pro zrůdy (Gn 6,3)? Ježíš Kristus vstupuje do žaláře těm, kdo se nekáli řádně. Anebo se nekáli vůbec!? To zřejmě nikoliv, protože je zapotřebí vnitřnímu přitakání na výzvu k pokání. Ježíš Kristus ze svého milosrdenství bere na sebe značnou míru apelu na pokání. On je naším pokáním, to je totiž vrchol Jeho milosrdenství, to je velikost jeho oběti. Že pro spásu je zapotřebí neztrácet VÍRU v dobrý konec, v evangelium! Pokání je podstatné, naše angažované přitakání a lítost v sounáležitosti se zmarem světa a nás samotných v něm. Ale pakliže je s námi v našem niterném pokání Ježíš Kristus, pak je naše pokání vždy dostatečné. Ať už je prožíváme s uslzenýma očima, anebo s niterným otřesem a zahanbením. A křest je ponořením do Ježíšova okamžiku mezi ukřižováním a vzkříšením. Křest je právě momentem setkání s Ježíšem, který činí naše nedostatečné lidské pokání vyslyšeným. Naše malost, náš lidský pád, náš hřích bere na sebe. On je naším pokáním, na nás je pak především VĚŘIT evangeliu! A to je ta úžasná dobrá zpráva, to je to evangelium i pro ty, kdo doposud nejsou v žádné z etablovaných církví, anebo kdo dosud nejsou pokřtěni.

Někdy vzniká taková pitoreskní představa, že Hospodin svou smlouvu po potopě stvrdil novým vynálezem. Jakýmsi novým stvořením. Že Bůh nechal zazářit duze poprvé po potopě. Jsem přesvědčen, že duha ale byla i před potopou. V ráji prý po stvoření sice nepršelo (Gn 2,5), ale vedla tudy řeka, z níž pak prýštily další čtyři toky (Gn 2,10-14), je těžko představitelné, že by nikde nebyl proud vody přerušen nějakým čeřením. Existence vody a slunce předjímá existenci potopy. Duha tedy v důsledku fyzikální předpokladů mohla být, a tak tedy i v rámci nerozvinutých možností i byla. Duha však jako znamení smlouvy vystupuje jako upomínka, aby člověk a ani Bůh nezapomněl (Gn 9,14.15)! To znamená, že ta duha je jakýmsi autorským podpisem, přestože inkoust toho brku psal a kreslil dlouho předtím, než k tomu podpisu došlo. Hospodin z všeobecného úkazu činí znamení smlouvy, symbol. Cesta ke spáse je protkána symboly. Ty jsou tu samy o sobě jako nahodilé jevy, ale jen díky Božímu zásahu se stávají živoucí upomínkou Boží smlouvy s námi. Kříž jsou dvě dřevná břevna. Bušení do prsou může být i reakcí na uvízlou rybí kůstku v trávení. Křest pouhým namočením. Nejsou tu jako upomenutí pouze pro nás, jsou upomenutím i pro Hospodina, jak je to v případě duhy. A duha je znamením pro Boha, že dal své slovo, pro nás je znamením, že i do deště, do lijavce, zasahuje moc světla. Že Bůh se k nám svým slovem vztahuje a upomíná se na něj, že jej předjímá akt milosrdenství. Že navzdory čtyřicetidennímu lijavci potopy můžeme věřit v dobrou zprávu. Že i když na nás dopadá ostří gilotiny, že na nás dopadá i jas božího milosrdenství! A v tom já jádro křesťanův život mezi symboly, mezi něž patří nejen voda, permanentní výzva k díky Kristu účinnému pokání, ale také kříž.

Často si žehráme na těžký kříž, který musíme nést. Jak to máme těžké! Co tím ale říkáme? Je tu něco takového jako jen můj vlastní osobní kříž? Jsem přesvědčen o tom že nikoliv. Vždyť je jen jeden kříž, a to ten Kristův. Stejně tak jako je jen jedna jediná oběť a jeden jediný obětník. Jiného Spasitele, jiného Krista, není zapotřebí. Vždyť vyznáním, že vzal na sebe naše vlastní hříchy, zároveň vyznáváme, že vzal na sebe všechno to, co nazýváme naším křížem. Co pak je ten náš kříž, ať už tím nazýváme cokoli, oproti kříži Kristovu, který na sobě nesl a nese? To, co úkorně zažíváte, je jen částečkou Kristova kříže. Co je náš kříž proti tomu, co nese Kristus? Tak jako jsme jen částí těla církve Kristovy, tak je i naše trápení jen částečkou toho, co na sebe za trápení bere náš Pán! Čím jsme tedy my a to, co nazýváme za náš kříž, pro tento svět? Znamením kříže většího, než který pociťujeme na svých bedrech.

Noe stavěl schránu, aby lidé okolo něj zřetelně viděli, že se něco děje, že mají ještě čas k úkonu pokání. Jsem přesvědčen, že nejenom ti přihlížející, ani ta vlastní rodina Noahova, která měla ve schráně vyhrazené své místo, netušila, co to ten jejich tatík vyvádí. Nechápali dosah. Možná si poťukávali na čelo. Nicméně Noe vztyčuje znamení ze dřeva toho, že se blíží soud. Znamení těch samých parametrů, jaké Hospodin vtiskl svému Chrámu. Mementa mori. Výzva k pokání. Stejně staví Kristus na odiv kříž. Mementum mori. Stejně tak my stavíme na odiv Kristův kříž, a to tak, že i z naší omezenosti a částečnosti, když zažíváme, že jsme částečkou tohoto kříže, třebas jen třískou, ukazujeme na Jeho slávu. Na slávu Kristovu! Protože i my jsme součástí té milosti, když i my s Kristem neseme tíhu částečky kříže s odvahou, statečností, pokorou. Aby i na nás se oslavilo Jeho jméno!

Jsem si jist, že nikdo rozumný záměrně nevyhledává bolest. Nemyslím na ty, jimž to přivádí pocity blaha. Myslím, bolest, která člověka svírá k nesnesení. To, co činí bolest a utrpení nesnesitelnými a ničivými je hřích, nesmyslnost, zbytnost, chaos, zmar. Lépe je přijmout způsob utrpení s vědomím dobrého zdůvodnění. Pakliže nebyl boží Syn zbaven bolesti, proč my bychom jí měli být zcela prosti?

Slovo boží, které ční v každé době jako milost a utvrzení víry v dobrý konec, se stalo tělem. „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.“ Mt 10,28. „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej.“ L 17,33.

Kristus vprostřed nás.

Čiňte pokání a ubírejte se ke Kristu, k jeho milosti, těšte se z jeho blízkosti. Předně však věřte v dobrý konec. Přijměte víru, že přestože utrpení těchto dnů má jistě svůj vnitřní smysl, nám není zapotřebí nalézt všechny jeho skryté příčiny. Že tu máme i v tyto dny mnohá znamení toho, že i uprostřed bolestí, nemocí a smrti je Bůh s námi! A že spolu s ním půjdeme až do toho samotného konce, jakéhosi podzimu. Až spadne všechno listí ze stromů, až krajinu zahalí bílá peřina, budeme pak spolu s anděli a všemi svatými velebit Jeho svaté jméno v Jeho věčném království, kde už žádné bolesti ani utrpení nebude.

Vakcinace

Izajáš 42,1-4.6-7; Skutky apoštolské 10,34-38; Jan 5,1-9

Vážené sestry, vážení bratři, pokoj vám!

Dnešní bohoslužbu tradiční církve slaví křest Pána Ježíše Krista. Jde o završení vánočního období. Věroučné zdůvodnění je zcela jasné: Ten, který je čistý a bez hříchu, dokonce počatý z panny a zrozený v rodné vísce Davida-mesiáše – Ten, který obmytí křtu nepotřebuje, sám ze své vůle, z lásky, solidarity Božího Syna se nechává Janem pokřtít. Je to první z tohoto druhu kroků sklonění se, snížení, sblížení a namočení se do určitého náboženského způsobu člověčenství, jež usiluje být lepším, Božím a jež se dovršuje Ježíšovou obětí na Golgotě. Vše lidské, hříšné, bere Boží Syn na sebe. Jeho vrcholná oběť činí do značné míry souznící obmytí vodou křtu s obmytím ve vlastní Kristově krvi, jak svědčí Jan (19,34). A tak to, co začíná krásnou štědrovečerní vánoční scenérií, kde se štědrost Boží a oslava andělů dotýkají radosti těch nejchudších, se díky svolnému činu Ježíšově proměňuje v nedozírnou velikonoční dohru. Štědrost, chvalozpěvy a radost nenáleží již jen Ježíšovi, nýbrž všem, kdo s ním jsou sjednocení – a tuto cestu otevírá akt křtu.

The Baptism of Jesus Christ Greeting Card for Sale by English School

Tyto Vánoce jsou postiženy nepříjemnou pandemickou situací, a tak pro mnohé bylo pozvání do radosti příchozího Spasitele nedosažitelné. I proto nesmí zapadnout hlas prorockého úřadu církve, protože proroci nezřídka promlouvají k těm, kdo jsou v duchovním zajetí, v odloučení od domova a od toho, co je přibližuje sjednocení s Bohem.

Mnozí kazatelé, kteří nezabředají do teologických hloubek svátosti křtu, zůstávají u určitého ekologického aspektu nedotknutelnosti vody. Nezřídka se staví do řady vedle všemožných environmentalistů a aktivistů. Mně je v tomto období plném obav z nemoci a neochotě přijmout nabízená řešení uzdravení potřebné zvážit samotnou léčebnou moc vody. Jsme přeci z 90% z vody složení a je univerzálním nejlepším doporučením nemocnému klid na lůžku a pít hodně tekutin, které z lidského organismu škodliviny vyplaví. Voda léčí!

My jsme dnes namísto textu Markova evangelia o zázračném Ježíšově křtu vyslechli Janovo svědectví o Ježíšově léčebné činnosti při rybníku Bethesda. Tento rybník ležel u severní jeruzalémské brány zvané Ovčí brána. Stával zde i chrám sv. Anny, kdy prý jsou zaznamenány rytiny zázračného obrazu, kdy pravděpodobně archanděl Rafael vytváří v nedalekém rybníku vír. Tento vír prý měl moc vyléčit každého, kdo se víru stačil první dotknout. Proto se kolem rybníku vždy shromažďovalo hodně lidí, kteří vyhlíželi toužebné znamení, jež by je vyléčilo.

Tony Nwajei Post: BIZZARE! NAKED BATH IN 'POOL OF BETHESDA' ENUGU
BIZZARE! NAKED BATH IN ‘POOL OF BETHESDA’ ENUGU

Není jen záležitostí jeruzalémské brány léčebný vodní pramen. V mnohých místech jsou známy léčebné prameny. V křesťanské lidové zbožnosti jsou často spojeny s mariánským poutním významem. Tyto prameny jsou stejně jako sama Ježíšova matka obrazem čistoty, nedotknutelnosti. Vidíte, už jsme zase u vánoční zvěsti…

Ježíš při všem svém odmítání pověrčivosti a jakéhosi tmářství vůbec proti léčebné moci vody v rybníku Bethesda nevystupuje. Pouze s lítostí hledí na ty, kdo se léčebného víru nestačí dotknout. Ano, jsou to zpravidla ti nejvíce nemocní, postižení, kteří ve sprintu ke zdroji uzdravení nedospějí mezi prvními. Zázrak je tu sice pro každého, ale ne každý je uschopněn k tomuto zdroji vyléčení dojít. Radostná zpráva pro každého, kdo nedokáže nikdy být ten první, je, že pro uzdravení není jen ona voda, nýbrž že se může spolehnout na Ježíše. Bůh nikomu nestraní, slyšíme výrok Petrův ze Skutků apoštolských.

Dnes je materiálizací léčebného vodního víru zázračná vakcína proti covidu. Hodně lidí čeká, ale s tím, jak to ta naše vláda válí, v našich sousedech spíše podněcuje zhoubné pochybnosti. Nepochybuji, že se jednou na potřebné dostane. Ale kdy? A do té doby bude co? Jakého ducha, jaké srdce zanechá období dlouhého nebezpečného pochybujícího čekání?

Bůh nikomu nestraní, Ježíš přichází. Zde nehraje roli, kdo je jak chudý či bohatý, zda je vzdělaný či nedouk, jestli je člověk zahrnut mnohými obdarováními, jestli je tělesně zdráv či churav, jestli je mladý či starý, jestli je rizikový, anebo není. Dnes všude zní výčet kritické infrastruktury, tvoří se fronta těch, kdo jsou pro vakcinaci upřednostnění – lékaři, zdravotní personál, staří a rizikoví, policisté, hasiči a armáda, personál sociálních služeb…. V duchovním světě toto neplatí. Netvoříme žádnou metodiku či schematismus infrastruktury dle míry angažovanosti v boji s hříchem. Primárně nestojíme frontu na rybník, protože je naší nadějí, že na toho, na koho se nedostane vakcína oné uzdravující vody, na toho čeká Ježíš Kristus a Jeho dotyk. Neodmítáme léčebnou moc vody, spoléháme však na Krista. Jediným kritériem je pro Něj připravenost našeho srdce. Petr ve Skutcích apoštolských říká: ten, kdo Bohu důvěřuje, a ten, kdo činí to, co je spravedlivé. Zde nejde ani o žádné církevní konfesionální zakotvení. Zde je důvěra v Boha a dobře vedený život.

V každé lidské kultuře je známa léčebná moc vody. Každá civilizace zná své léčebné prameny. V každé takové lidské pospolitosti je i známa důvěra v Nejvyššího, ať už je znám pod jakýmikoli jmény a představami. Vždy a všude byli jednotlivci, kteří usilovali žít svůj život způsobem, aby jejich skutky vedly ke spravedlnosti. Každý zpravidla chce být dobrý, protože to je dobré. Málokdo zapomněl, co to znamená „činit, co je spravedlivé“, přestože ne každý má k tomu dost odvahy. V Kristu ale přichází ještě memento dovršení takového intuitivně dobrého života. Nežijeme tak pouze proto, že se tak žít má, ať už z toho čerpáme výhody pro život vezdejší či nikoli. Díky Kristu má takový život své dovršení, smysl, význam, dohru v reálném přijetí a oslovení za syny a dcery Bohem nad veškerý rámec naší vnitřní rozumové satisfakce. Život Ježíše nekončí na pašijových mučidlech!

Ježíš zprvu uzdravuje duši (Odpouštějí se ti hříchy), pak až, chce-li, léčí i tělo (Vstaň, vezmi své lože a choď). Život v naději je životem poznamenaným jistým druhem očekávání. Pakliže čekáme ve frontě, až na nás přijde řada na léčebnou vakcínu, může být toto čekání poznamenáno marností. Dočkáme se? Je vakcína skutečně léčebná? Stejně tak může být poznamenáno marností i období poté, co budeme opět vyléčeni a chodit tímto světem tak jako před tím, než se objevila nemoc. Jako by se nic nestalo, zase budeme žít ze dne na den. Pravé vyléčení nemusí přinést vůbec žádný sebedůvtipnější lék či pramen. Byť by na čas zafungoval. Skutečně bude vyléčen ten, kdo své očekávání neupne na samotný dar, lék, benefit, nýbrž kdo toužebně vyhlíží svého dárce. Tím není ani naše vláda, ani farmaceutické firmy, nikdy jim podobný. Touha po dobrém lékaři a po dobrém životě je víc než bezobsažné upínání se k dobré zdravotní kondici a dlouhému letitému životu jako takovému. To je také poselství Vánoc, že nejde o dary nýbrž o dárce! Láska je vyjádřena sebesdílením, sebeobětí, darem. Touha být pospolu je zakotvena v příležitosti obdarovat. Nikoli dar sám, nýbrž možnost být spolu a vyjádřit vhodným způsobem lásku tohoto společenství darem. Mít účast na léčebném dotyku Kristově má svůj předpoklad v aktivním a účastném společenství s Kristem. Společenství je pro nás předpoklad spásy, a nikoli samotný dar, anebo momentální vyléčení. Když jsme nakrátko obmyti, očištění, vyléčeni a připraveni pro společný stůl s naším Spasitelem, když se smíme těšit z našeho časného uzdravení, není to ještě naše znovuzrození pro věčnost. Tak jako z nikoho z nás neučinil křest lepší lidi, anebo automaticky spasené, nýbrž určil směr, kam chceme, míníme, usilujeme dospět – s Kristovou pomocí, budeme-li o ni stát.

Kéž je povědomí křesťanského křtu spojeno nejen s určitou iniciací, nýbrž ať žije jeho živý obraz ponoření do Kristových ran. Nejde jen o symbolické obmytí, byť zajisté přinejmenším krátkodobě ozdravné, nýbrž jde o odění se do roucha Kristova. Chceme být a z milosti Boží i jsme novým stvořením. Dotýká se nás Boží proměňující moc. Náš život není jen čekáním ve frontě na vakcínu, anebo na jinou příležitost, je platformou pro setkávání s naším Pánem. Nekřtíme děti z nějaké pověrčivosti či kratochvíle, i ony potřebují uzdravení, i jim je zapotřebí vyrůstání ve víře, naději a lásce, i jim je zapotřebí spásy. Celému světu je zapotřebí křtu. Nikoli však jako církevní ceremonie, naplnění církevních matrik bezpočty jmen. Ne pro povzbuzení dobré nálady, určité vnitřní satisfakce, ani nejde o pouhou příslušnost k určitému kulturnímu zakotvení. Celému světu je zapotřebí křtu, neboť to je vstup do Kristovy oběti jako obraznému vyjádření toho nejvyššího a nejušlechtilejšího života z lásky a v lásce Boží, která nemá omezení, která nemá konce!

Jak je to s tím císařem?

Izajáš 45,1.4-6; 1. Tesalonickým 1,1-5; Matoušovo evg 22,15-21

Bratři a sestry,

naše bohoslužby nejsou volnozájmovou aktivitou. Když začnete někde číst z Písma, nejde jen o nějakou deklamaci. Budete-li svědčit o svém novém životě, který vám byl z moci Boží svěřen, nejde jenom nějaký slovní dovětek velikého božího činu. Když zní radostná zpráva o Kristu, nejde jen o pouhá slova. V listu do Soluně Pavel svědčí: „Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.“ Slovo svědectví nezůstává pouze na rtech, anebo pouze na uších. Svědectví o Bohu provází proměna!

Když se dělí komunikace na projev verbální a neverbální, je tím míněn rozdíl mezi řečí jazyka a řečí tváře, těla. Výraz verbum v latině, podobně jako v angličtině verb, označuje sloveso. Hebrejština a její slova mají taktéž svůj slovesný základ. Cokoliv je sdělováno slovem, strhuje s sebou k činnosti celý svět, není jen suchopárným konstatováním. Když mluvíme, strháváme k činnosti. Svědectví o životě, o lásce, o Bohu, strhává celý svět do života, do lásky, k Bohu!

John Lennon kdysi řekl: Tvůj hlas mě uklidňuje, ale slovům prostě nerozumím!

Řeč Bible, církví i naše vlastní je často nesrozumitelná. Dáváme veliké úsilí tomu, abychom byli věrohodní a aby naše svědectví bylo bez výhrad přijato. Kristus je příchozí z království Boha. I my jsme často v neznámém prostředí v podobné situaci. Těžko můžeme za každé situace sázet na to, že budeme zcela srozumitelní. Proto má být naším svědectvím především způsob života, jaký vedeme. Lidé si mají říci, aha, to jsou ti, jejichž slovu lze důvěřovat, na jejichž slovo se lze spolehnout. To jsou ti, kteří navzdory svým pokleskům i nadále usilují býti lepšími. To jsou ti, kdo nevyhledávají hádky a spory, to jsou ti, kdo se v každé vyhrocené situaci nejprve ztiší, aby pak působili jako mediátoři pokoje. To jsou ti, jejichž hlas uklidňuje, přestože si mumlají divné modlitby a čtou archaické knihy…

Když Bůh mluví, není to vždy srozumitelné, ale Jeho slovo vede k životu. Díky Jeho slovu my jsme. Když my mluvíme, roztáčíme kola motoru světa. Jsou to kola zmaru, anebo spásy? Jak reagujeme, jakými slovy a jakým stavem mysli? Často vystupujeme nesrozumitelně, ale podle hlasu jsme k poznání. Jsme přívětiví? Je naše blízkost hřejivá? Udržujeme naším hlasem distanc od těch, kdo nás slyší? Jsme popudliví? Vymlouváme se, ospravedlňujeme? Jaký je náš hlas? Hledejme v sobě způsob, jakým svědčíme…

„Kdybych rozdal všecko, co mám, pro druhého skočil do ohně, ale lásku, kdybych neměl, nic mi to neprospěje.“ Doznívá k nám z Pavlova hymnu lásky (1. list Korintským 13,3). Stejně tak víra bez lásky je ničím (1. list Korintským 13,2). O čem je naše mluvení, není-li v nás lásky. Co chcete sdělovat, není-li náš hlas specifický právě svou láskyplností? Jakoupak má hodnotu, cokoli učiníme, není-li v nás lásky?

Komu náleží náš život? Komu náleží to, čím dnes disponujeme? Náš čas, zdraví, dovednosti, prostředky, naše důvěra a svědectví?

Na světě je mnoho vztahů omezeno relací podřízenosti. Vrchnost světská, má nárok na naši poslušnost (1. list Petrův 2,13-17). Máme být nařízením vrchnosti poslušní, máme se za vrchnost modlit – nesmí však být žádný z panovníků předmětem našeho nekritického uctívání! Vladaři nejsou více než slovo Boží, vladaři nejsou ani nad slovem naším. Slovo boží, slovo lidské, to je to, co umožňuje těm stávajícím vladařům, mít jakousi moc. Jejich moc se děje jen naším přispěním, když my ji svým slovem stvrzujeme. Pakliže my jejich moc verbalizujeme. Přesto, je to dvousměrný proces, kdy my moc vládcům dáváme, zároveň jsem však vůči jejich slovu poslušni. Tak jest to ovšem do té doby, dokud si vladař nenárokuje naši úctu!

Rozpomeňme se na rozhovor Ježíše s Pilátem. Pilát praví (Janovo evg 19,10): „Se mnou nechceš mluvit? Nevíš, že mám moc Tě propustit a že Tě mám moc i ukřižovat?“ Ježíš odpovídá: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla shora dána. Proto má větší vinu ten, kdo mě tobě vydal.“

Vladař má jen takovou moc, kterou mu Bůh umožní mít a jakou mu lidé umožní mít. Politická vina nejde za špatným politikem, nýbrž za tím, kdo mu svým stvrzením moc ponechává, kdo verbalizuje jeho moc.

Pilát z určitého pohledu nebyl špatným místodržícím. Nechal vystavět tolik důležitý akvadukt. Peníze na to zajistil vyloupením Chrámové pokladnice židů. Pilát odvrátil připadnou hrozbu hněvu císaře Caliguly, protože nechal jeho sochu vztyčit uprostřed Chrámového nádvoří. Pakliže nepřihlédnete k náboženské necitlivosti, Pilát jednal politicky pragmaticky. Přesto Pilát byl zcela přezíravý k náboženskému cítění. Vzpomeňte na tu jeho cynickou rétorickou otázku prohozenou směrem k poníženému Ježíšovi: „Co je to pravda?“

Naše svědectví, evangelium, radostná zpráva o Božím milosrdném přijetí, je více než jakékoli vládní nařízení. My musíme akceptovat a řádně dodržovat, čím jsme správní moci zavázáni, s čím přichází vláda. Naši oddanost, úctu, ale možné že ani naši důvěru, si však nezaslouží. Jsme svědky četného nemravného jednání čelních představitelů. Když jim teče do bot, začnou své činy zastírat za ekonomické zájmy. Pragmatický kalkul Pilátův a jeho pohrdlivý výsměch Pravdě přežívá napříč milénii. I dnes je předseda vlády ochoten nechat zemřít dvě desítky tisíc lidí jen aby získal několik pár židlí do obecních zastupitelstev, anebo do senátu. Pro někoho drahá cena, pro někoho nikoliv. Z cizího krev neteče. Cynické, nemravné, pragmatické. Navzdory tomu, co je k opovržení, i nemravný panovník je panovník.

Neviňte panovníka, vina spočívá na těch, kdo jeho zdánlivou moc verbalizují. Veďte k pokoji, nezapomeňte na hlas, podle něhož má být poznáno, komu náleží váš život.

To, co náleží Bohu, nelze vyčíslit. Hodnota daru pro Boha není nominální, nýbrž vztahová, relační. Ježíš sleduje lidi, kteří přicházejí za Hospodinem. Sleduje bohaté dárce, kteří dávají hodně, nuzné, kteří dají maličko (Lukášovo evg 21,1-4). Vyzdvihuje hodnotu daru těch, kteří dávají darem ze svého nedostatku. Proto Bohu náleží prvotina úrody, prvorozený, dar z toho, čeho se nedostává, čeho je nedostatek. Řekněte, náležím mu já!

Jestli chcete hledat soudce pro majetkové spory, jestliže chcete vést hádku s mocnými, že si vzali víc, než nač měli nárok, nechoďte s tím za Ježíšem. Kéž ti, k nimž doléhá láskyplnost vašeho hlasu, verbalizují moc těm, kdo nejsou přezíraví k přicházející Pravdě. Ježíš odmítá být soudcem mezi bratry, kteří vedou svůj spor o dědictví (Lukášovo evg 12,13-15). Ježíš uvádí do Pravdy. On je Pravda. On je Slovo, on je cesta, které Pilát ani Babiš nikdy neporozumí. Dokud budou žít ve lži a dokud budou ospravedlňovat svůj hřích ekonomickým zájmem. Ježíš je Slovem živého Boha, skrze něj se děje to, co Bůh zaslibuje, usmíření a vysvobození. Skrze Ježíši přichází spása! Nemusíte rozumět teologii, nemusíte rozumět významu jednotlivých výroků, musíte však důvěřovat jeho hlasu! Světská vláda se vždy bude ospravedlňovat tabulkami a grafy, půjde cestou vysvětlování tvrdými daty, bude chtít, abyste jí rozuměli, a proto jí pak důvěřovali. Bůh se nemusí ospravedlňovat. Bůh mluví, a Jeho slovo vede do života. Světské vládě náleží naše poslušnost, musíme dělat, na čem se zákonodárci shodnou, dokud sama sebe nezačne stavět nad Boha. Bohu pak náleží naše úcta a naše oddanost. To, co je tak vzácné, čeho je nedostatek. Jemu náleží naše pevná důvěra, že nás pro zanedbatelný politický kapitál nezaprodá!

Děkujme Bohu za to, že nechal sestoupit Pravdu na svět a že sestoupil i do naší země, že nám i našim otcům svěřil úkol chystat Pravdě cestu!

Amen