Deuteronomium 18,15-20; Židům 10,26-31; Markovo evangelium 1,21-28
Drazí v Kristu,
dnešní příběh nás přivádí spolu s novými Ježíšovými učedníky do synagogy v Kafarnaum. A hle, Ježíš se tam ujímá slova a promlouvá. A to, co se tam v rámci jeho kázání odehrává, to nám mysl nebere už pěkná dvě milénia a staví nás to před to, abychom o Ježíšovi rozjímali v mnohem širším horizontu, než že je to pouze zajímavý člověk starověku. Rád bych naše dnešní zastavení položil nad dvěma otázkami: Co Ježíš kázal a proč?
Dnes, když lidé jdou do kostela, na bohoslužbu, často chodí zejména kvůli kázání. Anebo kvůli kazateli. Nějak je pro ně důležitější, co je zač ten mluvčí, ten který bohoslužbě předsedá, než to, co se za tou skutečností bohoslužby a během ní vlastně tajemně ve skrytosti odehrává. V nich, v nás. Klade to veliké nároky a očekávání na toho, kdo na sebe bere kněžské roucho, talár. Mám s tím vždycky trošku problém, nechci, abyste chodili na mě, ale abyste přicházeli za živým božím S/slovem. Co jsem já? Bojím se kultu osobnosti v církvi. Je to spíš taková vějička, proutek pomazaný lepem, aby se ptáček chytil. Ale tam, kde se zvěstuje osvobození, spása, tam by měl být proutek bez jakýchokoliv pastí. Tam by neměla být návnada dokonalého kazatele, protože dokonalost mezi námi ztělesňuje jen a pouze ten jediný, Boží. A tak lidé často upřednostňují kazatele vtipné, sečtělé, vyzařující bezproblémovost, nedotčenost, anebo naopak takové, jež mozolnaté ruce usvědčují z toho, že se nebojí být bližními těm, kdo jsou v nouzi. Nejčastěji se však od kazatelů očekává sečtělost a moudrost. Mnozí to dohání/-me citáty z knih, které jsme v letu světem stačili přečíst. Tady ale zase každý z nás stojí jednou nohou v zajetí pokušení, že budeme mluvit zcela o ničem jiném, než je víra biblická. Že se ztratíme v modrosti tohoto světa a že rezignujeme na moudrost evangelia, bláznovskou zvěst víry (1.K 1,17-31). A s tím kráčí i veliké riziko bludařství. A vůbec dohady, které se v církvi odedávna vedou ohledně článků víry a nebezpečí, která z těchto dohadů odvíjí. Každý se asi snadno dovtípí toho, kam tím mířím, a tak si raději vystačím s vtipem: „Bratře faráři, všecko z vašeho kázání chápu, ale nevím, jak si pak, až budeme andělům podobní, navlékneme přes křídla bílá roucha“ – „O to se, bratře nestarej. Spíš přemýšlej o tom, jak si přes rohy nasadíš klobouk.“
A v tom je dnešní čtení právě nesmírně inspirativní. Zaprvé Markovo evangelium právě vyniká tou ústřední myšlenkou, že všichni i ti nejbližší Ježíšovi následovníci se do samého závěru nedovtípí, s kým se v Ježíšovi setkávají. Zatímco mocnosti se při setkání s Ježíšem zaříkávají a obávají čistoty, moci, která s ním přichází. A z lidí? Pouze setník pod Ježíšovým křížem, poté co Ježíš na kříži vydechne naposledy, vyřkne ono ústřední Markovo vyznání víry: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ Zadruhé Ježíš a jeho kázání nejsou příliš obsáhlá, složitě vystavěná, spíše vyjadřují Ježíšovu svobodu hovořit i proti autoritě dosavadních držitelů vzdělání. Ježíšovo kázání v synagoze dnes je co do obsahu proslovu ještě skoupější. Nemluví o tom „co“ Ježíš sděluje, nýbrž „jak“. Že je to moc Ježíšova výroku a nikoliv obsah. Proto nás v samotném začátku zastavuje od toho, abychom se dobírali doslovnosti výroků a postojů víry. Abychom, řečeno jednoduše, zkrátka nevkládali do úst naše vlastní slova.
To, co v evangeliu Ježíše vyzdvihuje nad ostatní zákoníky a vykladače je moc, s níž přichází. Text evangelia používá řecké slovo „exúsia“, svoboda jeho vyjadřování. Totéž slovo, které překladatelé překládají slovem „moc“ zaznívá i v Mk 2,10: „Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy.“ Či Mk 6,7: „Počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy.“ A tatáž moc Ježíše provází i během kázání. Nečistý duch se před ní začíná ošívat, svíjet, jako nečistota, mastnota před čistícím přípravkem. Tato moc je tím, co charakterizuje působení Božího Syna. Nevíme tedy „co“ Ježíš v důsledku tvrdil, přinejmenším během jeho vystoupení v synagoze, víme ale „jak“ a že ono „jak“ je poté mocí svatého ducha předáno o Ježíšovo následovníkům. Stejně tak se i v duchu věroučných postojů nedobíráme definitivního postoje, co je pravda a jaké je její znění, které překračuje věky, ale víme, kdo je ta pravda. A to je ta/Ten P/pravda, která umožňuje úplné očištění od všetečnosti hříchu a zla – a v důsledku i smrti.
Zlo a nečistota v nás volá: „Co je Ti do nás, Synu Boží“, zatímco pouhý člověk doznává: „Ten člověk je opravdu Syn Boží“.
Církev, má-li být k sobě poctivá, musí v sobě probouzet předně onu moc „jak“ a neulpívat již tolik na těch lety onošených věroučných postojích „co“. Musíme předpokládat, že i na nás se všetečnost hříchu, zla a smrti v mnoha ohledech nabaluje. Je to magnetismus tohoto světa, zkrátka hřích kolem nás působí a my jsme navzdory veškeré naší dobré vůli s hříchem spojení. Je to náš kompromis, který jsme si učinili s tímto světem. Jsme angažovaní do sporů, strachů, očekávání, které nemají příliš co do činění s nebeským královstvím. Necháme se opanovat hněvem, rádi stojíme na straně mocných, užíváme si zdání kontroly a moci, nejsme k klidným srdcem těmi posledními. A i v té nejzazší čistotě je nám zapotřebí, aby to byl v posledku Ježíš, který nad námi vyřkne své poslední „amen“: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než umýt nohy, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni (J 13,10).“ Jsme v zajetí světa, není v naší moci utéci z jeho orbity, z jeho přitažlivosti, se všemi jeho omyly. „Kdo může rozpoznat bludy? Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty (Ž 19,13).“ Jsme strháváni dobovými náladami, trendy a očekáváními. Necháváme se strhnout hádkami o články víry. Čím detailnější je formulace, o niž se přeme, o to se nám zdá být významnější. Ďábel je však ukryt v detailu. A tak často zapomínáme, že lpíme na onom „co“, nikoliv tak již „jak“. Odkud se bere ta moc? Je od Boha! A odkud je motivována? Tážeme se „proč“, proč tak činí?
Ježíš přichází do Kafarnaum, tady se odehrává dnešní událost, při níž démoni a nečisté síly poznávají pravou povahu Ježíšovi svěřené boží moci. Zaříkávají se a prchají před ní. Čistota je mocnější než hřích, život a láska víc než smrt. Ale proč tam Ježíš přichází?
V předchozím textu čteme o povolání rybářů Šimona a Ondřeje i bratrů Zebedeovců. Vypadá to, že se kolem Ježíše začíná sdružovat to, co bychom s odstupem let mohli nazvat církví. Ježíš nabírá účedníky. A hle, jde s nimi do synagogy a promlouvá. Působí to marketingově, nábor a přesvědčování nových příchozích. Takže odpověď na ono „proč“ nám mimoděk vnucuje postoj, že účelem toho všeho je církev. Bůh chce ve svém Synu budovat církev. Ale co činí pak? Pak jde společně s Šimonem do jeho domu, aby léčil jeho tchýni. Návštěva synagogy je tedy na cestě od povolání Šimona k vyléčení jeho tchýně. Nejde spíše o to, že s nově příchozím, poznaným Šimonem Ježíš předjímá i péči o jeho problémy, starosti, modlitby? Není návštěva synagogy duchovním povzbuzením anebo jen samozřejmým doplněním Ježíšovy cesty k uzdravení drahé tchýně Petrovi? Ono Ježíšovo „proč“ není motivováno zřízením nové skupiny následovníků, nýbrž láskou k lidem, láskou k člověku. Ježíš nekumuluje lidský kapitál, není náborář s promyšlenou PR strategií, ale má péči o slabého člověka. Jeho důvodem je láska!
A to je dnešní poselství nám i našemu církevnímu společenství. Zodpovězte si nad dnešním Ježíšovým kázáním odpověď na to „co“ a „proč“ kázal, abyste dospěli, že naším programem není budování tisíců následovníků naší husitské křesťanské cesty, ale činná láska v péči o bezejmenného jednotlivce. Jméno Petrovi tchýně nemáme, dost na tom, že si leckdo z nás přizná, že apoštol Petr byl docela nepokrytě ženatý.
Živá církev se nezaštiťuje články víry, nestraší mocí hříchu či smrti, netáhne na perfektní kázání, ale seznamuje s mocí (exúsia), kterou jí Bůh svěřil. Jen taková církev, která bojuje proti své nečistotě a která nachází místo pod Kristovým křížem, může s plným vědomím svých slov vyznat: „Ježíš je Syn Boží“!