Sírachovec 44,10-15; Římanům 5,1-5; Matoušovo evangelium 25,14-29
Drazí v Kristu,
dnešní Ježíšovo podobenství je dalším z těch několika nemnohých, které činí rozpaky. Ne snad, že by nás hned zprvu usvědčovalo z hříchu, anebo nás činilo jinak provinilými, je však podobenstvím o práci. A to ve smyslu toho, že odměna za řádně odvedenou práci je zase především jen více práce. A tak spíš nás vede k zastavení našeho vnitřního odhodlání pracovat. Co stojí za tím naším četným počínáním? Jestli je chceme mít nějakým způsobem odkroucené, jestli je činím pro nějakou odměnu (peníze, pochvala), anebo jestli je děláme s nějakou vnitřní radostí, uspokojením.
Často na mě jdou mrzutosti, že vlastně Ježíš nepřislibuje žádný veliký odpočinek. Ptám se, jestli mám v rámci mého povolání nárok na dovolenou, na sick-day, jestli si smím dovolit na chviličku zakopat tu hřivnu a nechat být na nějaký čas, aniž by z ní vzešel jakýkoliv další zisk. A vím tváří v tvář živému Božímu slovu, že to není možné. Že nemohu přestat být Kristův, přestože bych ležel v nemocnici na lůžku, jsem tu abych svědčil nejen slovem, ale všechno mé počínání je záležitostí mého svědectví přijatého Krista (lépe přijetí Kristem).
Mám rád jeden vtip, v němž se lehce bezradný zaměstnavatel táže svého zaměstnance na poměry ve firmě: „Co myslíte, že je u nás v podniku větší problém? Nevědomost, anebo nezájem?“ A odpověď zaměstnance je odzbrojující: „Nevím, a ani mě to nezajímá.“
Uvědomuji si, jak hanebně nakládáme se svým časem. Hodně z nás chodí do práce, protože jde o záležitost směny. Prodám Vám 8 hodin z mého dne, a vy mi za to dále usmlouvanou finanční odměnu. Nejinak je tomu i s odpočinkem. Vzdám se 8 hodin mého spánku, abych mohl přes den splnit to a to. A co dál? Další 4 hodiny bezduchého civění na produkci prostředkovaného zábavního průmyslu v televizi? Streamy či podcasty? Odbýt si svých 20 minut v dopravním prostředku? A tak bychom mohli proškrtávat svůj diář, kdy jsem jak ubyl ten čas a vyhandloval za odměnu peněz, pasivního odpočinku, laciného pobavení se, anebo jen tak protrpěného lelkování. Kolik za námi zbývá z celého týdne hodin, kdy jsme skutečně žili, kdy jsme byli činorodí a aktivní, šťastní a radostní sami ze sebe a z toho, že smíme být a dýchat? Že jsme víc než pouze to, co od nás někdo očekává? Kolik času dokážeme vnímat jako velkolepý boží dar, jímž jen tak nemrháme pro zajištění profánní existence? A to se právě obávám, že je příčinou toho, že je víc a více lidí, jimž je úplně jedno, čím jsou a co se kolem nich děje. Ubývá lidí se zájmem o věci ušlechtilé. Se zájmem o věci veřejné, o život místní komunity, o prospěch dětí a lidí, kteří žijí v sousedství. Je víc a více lidí, kteří nestojí o to, aby mohli být hrdi i na svůj vlastní život. Čím jsou dnes a čím budou zítra. Jaké obdarování z jejich dní vzchází a co po sobě zanechají. Jaký jednou bude životní prostor, který po sobě zanechají. Že je hodně lidí, kterým je mnohé tak úplně jedno. Lidé bez zájmu, bez vůle ke svatosti.
Mnoho náboženských myslitelů se domnívá, že náboženské myšlení vzešlo z hloubky vzpomínání na veliké přednosti našich předků.
Syn řekne: Můj tatínek jednou zabil kance pouhým nožem. Syn syna řekne: Můj děda dokázal za svůj život zabít pět kanců holýma rukama. Vnuk syna řekne: Můj praděda dokázal jen svým pohledem skolit kance. Pravnuk syna řekne: Můj prapraděd byl Pánem kanců. A tak generace po nebohém tatínkovi budou žít z moci a odkazu prapředka, u nějž došlo k tajemnému sňatku s vnitřní životní silou nebezpečného ale zároveň i vábivého přírodního partnera – kance. Kmen si osvojí kančí atributy, magické předměty, specifickou řeč prokládanou chrochtavým napodobováním, totemické a mytologické spojení s živoucí silou a přednostními vlastnostmi kance. Rod bude silný, obávaný, v souladu v tajemném symbiotickém soužití se svým vyvoleným kančím přírodním partnerem – jak se projevilo na našem vymyšleném ur-tatínkovi z těch dávných dob. Předek je důležitý, aby v nás utvrdil tu symbiotickou genealogickou blízkost s mocí a silou, jež je přítomna ve světě a jež nás udivuje tím, jak nás dnes přesahuje a činí zranitelnými. Kanec!
Řeknete si, co to má co společného s biblickým náboženstvím? Ale i zde jsou určité principiální vzory a modely. Nejlépe viditelné jsou například u patriarchů. Abraham je otec národů, poslušní, spoléhající se na Boží zaslíbení, kráčející vstříc neznámému. Izák důvěřivý. Jákob bojující, vytrvalý, důvtipný. Josef je milovaný a přesto nevěrnými bratry obětovaný, čímž sjednává záchranu národa nejen svého, ale též pronároda nepřátelského, egyptského. Vzpomínka na všechny čtyři patriarchy předurčuje platformu přijetí jednajícího Božího slova na cestě osvobození, exodu, do nové zaslíbené země. Nejinak je tomu s očekáváním krále s připomínkou toho, jaké zkušenosti královských vzorů už máme.
Biblické myšlení ctí památku svých předků, v nichž vešly v život duchovní ctnosti, jež uvádí nejen je samotné, jejich vrstevníky, ale celý národ a jeho potomstvo, specifický Bohem oslovený kolektiv, ke svatosti Božího lidu. Žít zbožně není pouze se jaksi intimně duchovně ladit či izolovat, ale též a především vzpomínat. Ctít a děkovat za to, čím byli naši předkové. Dnes nám zaznívá slovo z knihy Moudrosti Sírachovy 44,10.14-15 „Ale nebudou zapomenuty spravedlivé činy mužů, jimž se dostalo milosrdenství. Jejich těla byla v pokoji pohřbena, ale jejich jméno žije v dalších pokoleních. Lidé si budou vypravovat o jejich moudrosti a jejich chválu bude opěvovat shromáždění.“
Dnešek, 12. června, je v naší církvi specificky spojený s životním výročím, s životní poutí a úsilím našeho prvního patriarchy Karla Farského. Mohlo by se jevit samoúčelným, kdybych se před Vámi snažil o jakousi přednášku nad jeho životem a dílem. Na to jsou ale knihy a mnohé texty dostupné i na internetu. Mně jde především o to ve Vás povzbudit hlad po tom, zabývat se velikostí milosrdenství, jemuž se dostalo nejen bratru Farskému. Abyste se zabývali moudrostí, již mu svěřil Nejvyšší a abyste dospěli ke společnému pění chvály nad Jeho obětavým životem. Jeví se mi totiž dnes právě toto chybějící. Vidím příčinu v duchovní chudosti naší společnosti, nezájem o život a vlastně i o smrt právě v tom, že jsme hodili za hlavu kontinuitu, pevnost lana, jež nás poutá k tomu, odkud jsme vzešli a čím z milosti Boží a svatosti mnohých našich předků dnes jsme – respektive můžeme být.
Dříve byly hřbitovy tím nejupravenějším a nejpěstěnějším místem obce. Vždy jste viděli pestrý květ, anebo planoucí svíci. Málokde byl hrob zarostlý nánosy, plevelem. Má babička vždycky čistila i hroby okolní. Zkrátka se to slušelo. Čest památce zesnulých.
Dnes však se přiznejte aspoň sami před sebou, jak často jdete na hřbitov, anebo do kolumbária, za vzpomínkou na Vaše předky. Hroby jsou zarostlé, anebo zasypané něčím bezúdržbovým. Jdete se podívat za svými „zesnulými“ aspoň jednou za rok na dušičky? Asi se to sluší. Většina dnes umírajících si přeje být bez památky rozptýlena, aby s nimi pozůstalí neměli příliš starostí. Sami to chtěli. Aby mladé neobtěžovali. Svým pozdním životem, svou smrtí, ani svou vzpomínkou. Je nám hamba! Památka našich zesnulých zůstává tak maximálně na tisícovkách elektronických fotografií, které zůstávají v zapomnění některého z mnohých poztrácených nosičů. Stará cédéčka ani terabajtová úložiště nenahradí výraz náhrobku, hloubku vzpomínky a modlitby.
Vybrali jsme si marnost a bezcílnost. Proškrtaný diář. Protože vlastně nežijeme, chceme zapomenutí, ani nevzpomínáme. Vzdáváme se svatosti, osvojujeme si profánnost.
A přitom je za námi tolik bohatství, které vydalo tolik krásných lidských životů. Ale my se nechceme ohlížet na něco staré, minulé. Vetché? Přestože je to právě život oněch lidí, kteří krásu plodů života až do nejzazšího konce stvrdilo. Raději se dnes necháváme strhnout leskem a vábivostí toho, co se nám prodává. Zábava, přítomnost, oslnění.
Dnes se ale nepozná, jestli to dnes pěstované ovoce skutečně je dobré, ušlechtilé. Pozná se, jak jej dokáží oni marketéři, prodejci napurýrovat, vychválit a prodat. Ale bude dobré? Nepoznáte dobré ovoce podle reklamy, nýbrž podle toho, co si o něm za čas lidé řeknou. A lidé si o něm budou povídat, až bude zřejmé, jaké že bylo a je jakosti a costi. Až za sebou bude mít zprubující čas zkoušky, až se stane dílem svědectví života. A proto bychom ani dnes neměli podléhat mámivému kouzlu sezónních mluvčí, aťsi jsou i duchovní, protože jejich ovoce teprve dozrává. Zatímco ti, kteří se svým životem vůči obsahu jejich díla a toho, o čem svědčili, až do smrti nezpronevěřili, k těm by nás mělo vázat pouto nejpevnější.
A proto chci, abychom dnes děkovali a povzbudili se v samostudiu velkého životního odkazu především jednoho z mnoha úžasných lidí, doktora Karla Farského, protože on stojí za tím církevním projektem, z něhož my dnes smíme čerpat veliký zdroj duchovní útěchy, povzbuzení a moci ducha svatosti. A nevnímejte to špatně, za několik dní vás k témuž vyzvu při výročí úmrtí sestry Milady Horákové. A pak Cyrila a Metoděje, Mistra Jana z Husince a dalších a dalších, díky nimž na nás dopadá paprsek Boží slávy. A ze stejného důvodu vás vyzývám, ať vyznáváte čest památce i vašich rodičů a prarodičů. Díky těm všem smíte dnes být, čím jste. Smíte budovat na pevném základě a nemusíte se nořit do bezejmennosti každodenních prázdných úkolů. Buďte, a buďte svatí!
Nechte se oslovit životy mužů a žen, z nichž nám dosud kyne zdroj milosti. I my máme přístup k téže milosti díky Pánu Ježíši Kristu, pakliže zachováváme víru ospravedlňující (Římanům 5,1n). V té jsou nám i chvíle hořkosti, bolesti a slabosti způsobem života v lásce Boží. V té je i každá práce a každá chvíle, již byste měli zapotřebí jen tak bezcílně prodlít, okamžikem svatosti. A taková chvíle není nesmyslná a marná, takovou stojí za to žít s plným vědomím toho, že Bůh je s námi. Že není nic z toho, co děláme marné. Že věci kolem nás a my sami nejsme jedno, nýbrž v posvěcení boží milostí spějeme do výjimečnosti, do slávy v Kristu osvojených božích dětí.
Ježíšovo podobenství o hřivnách neslibuje nekonečnou dovolenou, jakési bezcílné zevlování výherců loterie, pro ty, kdo dnes řádně pracují a sázejí na své šťastné číslo. To je totiž cesta předně pro ty, kdo vlastně práci ani nechtějí, nestojí o povolání, chtějí jen peníze, chtějí jen požitek odměny. To však není křesťanství. Ježíš nás varuje, ať nezaměňujeme lenost a špatnost za prozíravost a bázlivost (Mt 25,26). Farský je významný v tom, že překonal obavy z nezdaru a nepřijetí a že, přestože jistě vždycky nenakládal jen a pouze správně se svěřenými hřivnami, šel a jednal. Odvážně, zbožně. To dnešní církev, že se k nám Boží duch dosud má a že před našima očima proměňuje hříšné a nemocné jednání mnohých lidí v odhodlání svatého a zdravého cílení, že z nich činí naše bratry a sestry, je naší chválou jeho památce! Naší odměnou pak nemá být úspěch a bohatství, ale ještě více práce. Ještě více lidí, kteří žádají naší modlitby, pomoci, blízkosti. Naším cílem není světské zabezpečení ale to, že se k nám Bůh dosud hlásí. Chceme více hřiven, chceme více práce právě proto, abychom měli více hřiven, abychom měli více práce. Chceme žít z milosti, jež se nám štědře rozdává z přebohaté oběti Božího Syna. Ona není zadarmo, On ji za nás zaplatil. Co je potom ta trocha práce? Vždyť je to právě tolik, čím smíme oslavit důvěru, blízkost a účast, v níž se k nám Bůh má.
Dnes se málo prosí o moudrost, přestože si každý nárokuje mír na světě, pokoj na duši a blahobyt v domácnosti. Mladé generace vlastně ani nezažily donedávna nic jiného. Chceme mít a být zadarmo, protože jsme si zvykli, že Bůh za nás platí. Že to tak zkrátka je, že hojnosti přibývá, bohatství pro každého stoupá, délka života se s věkem prodlužuje, vědění a existenční jistoty že jdou ruku v ruce vpřed. Užíváme si lesku a hlášek dnešních hvězdiček a kratochvílí. Ano, krátíme si čas. Ale neprohlubujeme jej. A pak si nevážíme, žehráme si a bezcílně tápeme. Dlíme. Chybí nám smysl.
Avšak my chceme být a žít z téže milosti jako ti, na něž v úctě a v lásce vzpomínáme. Díky jejich životnímu svědectví i v nás povstává k životu a žije Kristus lidmi nesčetněkrát křižovaný.
Modlitba
Bože, dárce míru světa a pokoje duše, Ty, který vidíš do hlubin lidských pochybností a který vítězíš nad temnotou bloudění a hříchu, prosvěť svým světlem naše srdce, abychom v okamžicích klopýtání a podléhání pod naloženými břemeny nesetrvávali v šeru, anebo temnotách, abychom nesetrvávali v mrákotách, ale abychom byli obdařeni darem dobrého nazírání, abychom rozlišovali řádně mezi tím, co je dobré a co je špatné, abychom se na cestě k Tobě neztráceli, nýbrž abychom se Ti blížili.
Nezřídka pociťujeme dopad nelásky, zažíváme nepřátelství či neporozumění bez ochoty je překonávat. Doléhá na nás duchovní bída v lidstvu, které zaměňuje prchavé cíle, mámivé požitky a výhry za smysl existence. Naše dny utíkají, aniž by šlo naši plavbu životem na čas přerušit.
Víme, že jsou před námi mnohá pokušení a jsme připraveni jim čelit navzdory tomu, že jsme v souboji s nimi dosud často neobstávali. Ať už je před námi čas krušný, anebo snadný, dej nám paprsek svého světla, ať se v bouřích světa neztrácíme, ale ať máme před sebou Tebe, Vítězného a Spravedlivého.
Dej nám sílu, která se nenechá oslabit pochybnostmi nad světem a jeho fungováním. Kéž na nás dopadá Tvé slovo, které jako povzbudivý paprsek nového rána z dobroty a z milosti Tvého Syna smíme i dnes mezi sebou hostit. Amen