Skutky apoštolské 15,1-2.22-29; Efezským 1,15-23; Janovo evangelium 14,23-29
Drazí v Kristu,
do mého života vstoupil Kristus v období, kdy jsem dospíval. Nevyrůstal jsem v praktikující křesťanské rodině. On ke mně přišel a řekl mi: „Budu u Tebe bydlet“. Trošku jako tomu zvědavému maličkému Zacheovi, který si asi jinak neměl na co příliš prakticky ve svém světském každodenním životě stěžovat. I já se měl dobře, netrpěl jsem nouzí o peníze ani přátele, přesto, řekl jsem si, s takovým parťákem, jako je On, mi určitě bude lépe. Ve dnech, které žiji, mám postel navíc, možná i jednu celou obývací místnost, dohodneme se, vyžijeme spolu. Bude to dobrý spolubydlící, nebude těžké si vyříkat, kdy kdo bude využívat koupelnu nebo kdo má jaký foch v ledničce. Přikývl jsem na Jeho výzvu. Po chvíli soužití ale vidím, že se probírá mými šuplíky. Že vstupuje do mých tajných vzpomínek a důvěrných uzavřených smluv a slibů. Sleduje, co mám za potraviny v mých policích lednice, probírá se i odpadkovým košem a přesně ví, co prošlo mýma rukama. Zná moje špinavé prádlo, neštítí se probírat se tím ze mě, co dělá i mně problém znovu přebírat v rukou i v mysli. Ví přesně, čím jsem se kdy zabýval. Zná mé cookies a všechny stránky, které jsem sledoval. Jsem pro něj čitelný, nic před ním neukryji. Ani stav mého účtu, ani vizualizace aut, domů, žen či destinací, kterých by se tak rád ve své prostotě zmocnil. Zná mé sny. Vše, co je i mně samému trapné a pokořující, to On všechno zná. Přesto se mnou s laskavým úsměvem sedá den po dni ke snídani i kdykoli jindy. Doprovází mě na každé z mých cest. No, nechápejte to zle, zkrátka s Vámi obývá Váš příbytek sám Bůh. Parťák a druh – boží Syn. A že je to zpočátku velmi neklidné soužití, to vám povím. Každý spokojený Zacheus se po prvotním nadšení a shledání, s kým spojil své pozemské putování, začíná ošívat a vzdorovat. Ne Ježíši, tohle je moje, do toho Ti nic není!
Po chvíli marného vzdoru docházíte ke smíření. Je to marné se před Bohem schovávat. Necháváte se poznat. Už zbývá jen důvěra a odevzdání. On Vás přivine na svou hruď, ubohý milovaný Zachee. A jakmile se přestanete prát. Jakmile Vás, unaveného po tom zoufalém souboji láskyplně pohladí, najednou opustí Váš příbytek. A tu je prázdno. Ráno u Vašeho stolu již není. Není ani v koupelně. Vaše čisté i špinavé prádlo zůstává stejně složené, jak jste je včera nechali. Opustil nás snad Bůh? Můžeme žít tak, jako jsme žili před tím, než jsme jej k sobě pozvali a než jsme se jím nechali poznat? Přejedl jsem se Mu, a tak už se mnou nechce být? To už mu za to nestojím, aby se ve mně pitval a čeřil tak můj klid? A to je moment, který nám dnes evangelium připomíná, co v nás zůstává v okamžiku, kdy zůstáváme sami se sebou. A Ježíš je tu v ten okamžik, kdy se s námi (na čas) loučí. A nechává nám tu pokoj, mír. Šalom. Eiréné.
Ježíš promlouvá ke svým. K těm, jež miluje. K těm, jimž se nechal poznat i po svém slavném vzkříšení. Avšak nyní je (opět) vystavuje novému osiření. Před tím uvěřili, že o Něj docela přišli. Kvůli smrti. Prohra, s Ježíšem jsme neobstáli. Avšak On žije! Ježíš opět vede své milované. A nyní zase mizí!? Teď to ale má být jiné. Zcela jiné. To, co tu v nich zanechává, nebude žádná bezradnost a ztráta smyslu, návrat ke starým způsobům, do opuštěných někdejších živností. Zůstane tu po setkání se Vzkříšeným cosi, co spojuje dosud svářené, co bortí hranice mezi protiklady (Efezským 2,14). Je to síla lásky, která v pojetí antiošských pohanů rozšíří zaslíbení hájené apoštoly i za hranice židovstva. Kristus uděluje mír mezi národy. Kristus je tím zaslíbeným vládcem pokoje (Izajáš 9,6). Avšak pokoj, který dává Ježíš, je jiný než pouhá mírová smlouva. Je to pokoj, který vyplývá z povýšeného způsobu opuštěnosti. Tajemného odloučení. Láska s trochou žalosti a stesku po tom, který je příčinou našeho nového způsobu života pokoje a lásky.
Připomíná se mi nejedna smuteční hostina, kar. Po smrti někoho milovaného se scházejí pozůstalí. Lidé, kteří se dlouho jeden druhému vyhýbali, možná i živili v sobě nepřátelství. Ale z lásky k zesnulému nacházejí sílu k opětovnému shledání. Kolikrát jsem na smuteční hostině viděl, jak díky lásce k zesnulému započala cesta odpuštění. A je to hluboké usebrání podnícené živou láskou, které zakládá novou změnu vztahů těch, kdo tu zůstávají, aby se učili žít v odkazu pokoje.
Poslední májový týden byl již téměř letní. Bylo vedro, špatně se dýchalo. Obecně bylo hodně prašno. Děti mi natékaly kvůli vysoké koncentraci pylu, jsme civilizací alergiků. Před třemi dny bylo již dusno neúnosné. Náhle se strhla bouře a já se bál, co napáchá. Máme obkopaný farní dům kvůli hydroizolaci. Vyplaví nás to? A co střecha? Obstojí v silném větru? Zkrátka se přehnala bouře a náhle je jiná atmosféra. Dá se dýchat. Prach se spláchl do kanálů. Na zemi jsou nažloutlé jazyky, památka po alergenech. Naším životním prostorem se prohnala bouře, aby jej vyčistila a učinila místem, kde je bohatství života. Návštěva Ježíše změnila atmosféru. A totéž by mělo platit i o návštěvě každého jednoho křesťana, který vstupuje do dusna lidských směrování.
Věřící si musí přiznat svou relativní opuštěnost. Voláme: „Pane, přijď!“ Ale setrvává v nás pokoj. Tedy alespoň doufám, že právě toto pociťuje každý, kdo se nazývá křesťanem. Že nežije ve lži nekonečně optimistické jízdy přezírající bolesti světa, že ani nepodléhá temnosti a skepsi. I Ježíš před svou cestou na kříž je konfrontován s onou relativní samotou. A co na ni říká? „Nejsem sám, neboť Otec je se mnou. To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět“ Janovo evangelium 16,32b-33 A zase to Ježíšovo slovo o tom, že nám tu zanechává pokoj. Ano, je to ústřední dědictví křesťanstva. Žít z toho, co nám tu před svým oslavením Ježíš zanechává. Je to povzbuzení na konci smuteční hostiny, kdy shledáváme, že jsme pospolu v proměněných vztazích lásky a odpuštění a zároveň moc a síla Toho, který se vzdálil naším očím, jež v nás probouzí nové netušené možnosti. A že tu v nás něco zasel! Rozhodně tu není pochybnost o tom, že bychom snad nenosili tytéž barvy jako Ten, který zvítězil. Patříme k vítězi! Patříme do Jeho týmu! To je pokoj, jsme součástí téhož vítězství nad omezeností světa! A jsme vyzbrojeni božím duchem, abychom světu čelili. Jsme pro službu pohotovi, připraveni. Naše působení ve světě spočívá v dynamismu, v pohybu, tak jako bylo u apoštolů. Kráčíme, svědčíme a zanecháváme za sebou proměněnou atmosféru. Naší výzbrojí je obutí ke službě evangelia pokoje (Efezským 6,15). Kráčíme, zaséváme, vytváříme nové vztahy, a pak zase jdeme dál. I s námi je ten aspekt loučení se a ponechávání těch, jimž jsme svědčili. A na tom se pozná, jestli jsme řádní Kristovi, pakliže po našem odchodu zůstává pokoj Kristův. Jestli i s naším svědectvím přichází proměna nikoli nepodobná té proměně způsobené jarní bouřkou. Jsme nástrojem očištění a volného svobodného nadechnutí se? Jak se s námi lidé loučí? S lehkým srdcem a vřelým objetím? Jako by nám dnes právě Ježíš dával na srozuměnou, že křesťanství spočívá v dovednosti se loučit. Nezůstává po setkání s námi v lidech trpká pachuť? Nepodléhají ani zoufalosti z odloučení? Jsme srozumitelní a láskyplní? Je za našimi setkáními dýchatelná atmosféra pokoje a nové čisté životní příležitosti? Jak se lidem po setkání s námi dýchá?
Modleme se jako Ti, kdo jsou bezezbytku Bohu známi a kdo před ním neráčí nic skrývat než trochu té lítosti z časné nanaplněnosti v setkání s Přicházejícím, dobrým spolubydlícím, laskavým hostitelem, Kristem. Kajme se, nehrajme si na někoho, kým nejsme! A zároveň prosme Ducha svatého, aby očišťoval, vedl k odpuštění, přijetí a smíření, aby ti, mezi nimž jsou hranice a přesto spočívají v téže lásce ke společnému Pánu, došli sjednocení v Ježíši Kristu, dárci pokoje.
Modlitba:
Bože, děkujeme Ti, že jsi nás obdařil rozumem a postavil nás do světa, který je plný Tvé slávy. Ty jsi nás obohatil o naše rodiny a přátele, působíš na nás skrze slova a činy našich bližních. Vzbudil jsi v nás touhu po Tobě a Tvém slově a určil jsi nám cíl, smysl i naplnění života. V Kristu Ježíši jsi nám nabídl vykoupení z neklidu, porušenosti, zastavils nás v nekontrolovatelném pádu a oslovil nás ve svaté povolání po způsobu Kristově. Vyhradil jsi nám místo v působnosti Tvého svatého Ducha, vyzbrojuješ nás neutuchajícím svědectvím těch, kdo náleží ke Tvé církvi svatých. Za to všechno, za všechna dobrodiní a novou mízu do žil a čistý vzduch k dýchání Ti děkujeme a prosíme, abys nám i dnes otevíral hloubku svědectví Písem. Amen