List Jakubův 2,14-21; Markovo evg 7,31-37
Drazí v Kristu,
dnešní evangelijní příběh nás seznamuje z dalším z mnoha Ježíšových zázračných uzdravení. Jeho uzdravujících skutků je tolik, že jsme se už odnaučili hledět s úžasem na samotný akt uzdravení, že už hledáme jakékoli jiné boční jinotaje, zmínky, které zázračné setkání s Ježíšem doprovází. Přesto hlavní a ústřední je ten fakt, že Ježíš léčí, proměňuje. Setkání s Ježíšem je novou šancí pro každého. Nejen šancí být zdráv, předně však být uschopněn pro slyšení Božího slova a vyznání svědectví víry.
Vykladači a církve ulpívají na tom, jaká slova Ježíš říká a jaké úkony se skrytými významy činí. Mnoho z toho, co děláme v našich sborech je imitací těchto úkonů a opakováním Jeho výroků, nicméně uschopněných k přijetí Božího slova není příliš. To hlavní je obrácení a připravení pro přijetí svědectví a uschopnění pro vlastní vyznání, že jsme se s Kristem setkali. My však, spolu s ostatními církvemi, spíše ulpíváme na málo srozumitelných výrocích a úkonech. Kolik je za námi oslovených a ke svědectví víry odhodlaných?
Raná církev byla složena z mnoha různých a často protichůdných myšlenkových proudů. Nejnebezpečněji vyhlíželi ti, kteří vnímali křesťanství po způsobu nějaké vyššího zasvěcení do tajné esoterní nauky. Ten, kdo byl zasvěcen to tajuplného Ježíšova poznání, byl v nadřízeném postavení vůči těm, kdo dosud k zasvěcení nedospěli. Proudy těchto tajemných zřeců si podmaňovali ty, jimž by naopak měli po Ježíšově způsobu sloužit. Odkazovali na vysoké poznání, jehož se jim dostalo. Byli přesvědčeni o tom, že jejich duše již dospěla do tak vysokého stavu poznání, že už nemusí usilovat o zachování čistoty těla. Naopak. Tím, že se tělesně pohrouží do nečistoty, čistota duše promění zajatá semínka světla v marasmu tělesného hříchů. Tím, že se tělesně dopouštěli nemravnosti, duševně přispívali k záchraně semínek zajatého božího světla. A tak působili jako povýšení nabobové, kteří byli překážkou k přijetí skutečného Krista evangelia a kteří navzdory své duchovní povýšenosti zabředávali víc a více do nemravného bytí. Jejich náboženské poznání bylo ospravedlněním jejich libertinismu. Tento proud se souhrnně váže k takzvanému gnosticismu. Kromě veškeré egocentrické zaměřenosti a kastování mělo toto hnutí za vinu i to, že se začala oddělovat čistota těla od čistoty duše, že začala být vnímána dvojím metrem.
A proč zmiňuji tento exkurz do starověkého myšlenkového světa? I dnes mnohým z nás, lidí usilujících o čistotu člověčenství, slouží vysoká filosofická či teologická spekulace k tomu, abychom zastřeli a převálcovali letmé špatné návyky. To, že kouříme, že nezřídka nadáváme a podléháme zlosti, že necháváme v očekávání omluvy a ponížení naše manželky či děti, kterým jsme tolik dlužni. Raději v myšlenkách a slovech vzlétneme nad oblaka a mluvíme o složitých kosmických mechanismech. Mluvíme o Boží lásce jako bychom objednávali dvacet housek v sámošce. Zlehka smícháme něco z karmických myšlenek staré Indie, proložíme několika Ježíšovými citáty a završíme poznatkem z hlubinné jungiánské psychoterapie. Jsme nad věcí. Naše poznání zastírá nehodnost v těch nejmenších, nejpřízemnějších, každodenních záležitostech. Ve vztahu k tomu, čím jsme povinováni těm nejbližším. Zatímco naše děti pláčou hlady a nechápou, proč jsme na ně před nedávnem zvýšili hlas, chystáme velkolepé misijní plány na christianizaci České republiky a nasycení všech. Rádi slyšíme svůj hlas, zní přesvědčivě. Ale tomu kdo příliš mluví, není radno věřit – jak praví staré latinské přísloví.
Mnohomluvnost usvědčuje člověka z toho, že nemá co říci. Vysoké teologii a spekulativnímu myšlení se daří tam, kde není aktuální potřeba služby tady a teď. Anebo tam, kde chybí ochota k zodpovědnému jednání, přičinění se o vládu lásky.
Ranní křesťané proti náboženskému myšlenkovému elitářství začali razit heslo: „Víru, a nikoli poznání!“ Víra je projevem živoucí důvěry. Spočinutí. Odevzdání se cele tomu, který přichází. Naše ruce, mysl, srdce, hmotné statky, to náleží Jemu. Všechno naše poznání je částečné, ale naše srdce, naše přimknutí se, schoulení se, je usilovné! Víra, stejně jako láska či naděje, není intimní niternou záležitostí, nýbrž je činná, dělná. Pakliže není zřejmá navenek, pak je mrtvá, prázdná. Co je to z lásku, když ji člověk nevyjeví, když se neprozradí na způsobech jednání. Co je to za naději, když se neupíná k budoucnosti. Co je to za víru, když za ní nejsou skutky? I démoni věří, možná že i milují, ale jaké plody skutků za sebou jejich víra či láska zanechává? Je to sklíčenost, strach, schovávání se ve skrytosti. Spálená země. Víra se pozná nikoli podle našich slov, nýbrž podle stop, které zanecháváme za sebou. Byli jsme činní ve vztahu k těm, jež jsme potkali? Oblékli jsme je? Zahřáli? Nasytili? Povzbudili?
Lutherská tradice praví: pouze víra. Odkazuje se na Pavlův výraz ospravedlnění z víry, který odvozuje od víry Abrahama. Přesto i za Abrahem zanechává víra svůj podpis. Je nesmazatelně vryta do jeho jednání, stejně tak jako u Pavla či u Martina Luthera. Pouhá víra není vyšším svolením k deaktivaci skutků milosrdenství, ospravedlněním naší nečinnosti. Vždyť kdo svítí, neschová se pod nádobu či pod postel (Marek 4,21), nýbrž svítí jako svícen. Nauka o ospravedlnění z víry nahrazuje povinnost vůči zákonů Hebrejů vázaných k obřízce, avšak rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou (Galatským 5,6). Přesně tak, uplatňuje se láskou, tj. něčím, co nelze držet ve skrytosti. Láska musí být živa souvztažněním se k protějšku lásky. Je dějstvím mezi tím, kdo miluje a tím, kdo je milován. Láska se nenechá zatavit do nějaké soukromé sféry, ovlivňuje náš vztah k těm, kdo jsou součástí celé láskyplné scenérie.
Určujícím aktérem lásky je Kristus. Poznamenává nás svou láskou. Neseme na sobě znamení Jeho lásky, která vrcholí v té největší oběti. Tak jako krev beránkova označila veřeje (futra) těch, které měl anděl smrti v Egyptě obejít, tak jako červená stužka v okně jerišské nevěstky Rachab odvrátila jejím nejbližším jistou smrt jozuových hord, tak je znamení živé víry, která se uplatňuje láskou, naším ospravedlněním. Ale znamení krve beránkovy není jen pasivním přikývnutím k označení futer či okenic. Pro víru a pohostinství byla zachráněna Rachab (1. list Klimentův 12,1). Pro pohostinnost Rachab vůči zvědům jozuových vojsk, a pro víru. Není víry bez skutků.
Věřící spolu s jejich církvemi sklouzávají k tomu, že jejich skutky jsou nečitelné nápodoby biblických či raněkřesťanských úkonů. Nečitelné mazání očí, uší, pozvedání rukou a podobně. Používání archaických slov, která potřebují výklad. Effatha! Slova, která přece tajemným způsobem léčí. Nebo alespoň by měla léčit. Ale přestože je to tak vznešené a uchvacující, léčí sami o sobě naše slova a úkony? Možná že mnoho z mých či vašich řečí působí okázale, ošálí mne, kdekoho, ale co vypovídají naše skutky? Komu jsme učinili zvěst o království boží lásky srozumitelným? Koho jsme pro to svědectví vybavili, povzbudili, modlitbami a požehnáním doprovodili? Je naše víra živa v našich skutcích? Nejsou naše četná slova ospravedlněním toho, že v těch nejbazálnějších situacích tváří v tvář našim nejbližším selháváme?
Kdo říká: „Poznal jsem Ježíše“, ale kdo nežije činnou vírou, která se uplatňuje v lásce, je lhář a Krista nepřijal (1. list Janův 2,4). A jestliže někdo říká, že miluje Boha, ale nenávidí svého bratra, je také lhář! Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí (1. list Janův 4,20). Jak chcete oddělit setkání s Ježíšem uzdravujícím od evangelia života v lásce!? To byste byli lháři. Lháři vůči sobě samým. S velikými myšlenkami, ale s velikým hříchem. Již Cicero říká, že lháři nevěří, i kdy pravdu mluví. Jaké je pak vyznání víry, pakliže v našich činech, skutcích, není zjevné, že jsme plně penetrováni Ježíšovým evangeliem lásky. A láska nemlčí, nýbrž křičí celému světu vstříc, že jest živa!
Panovníku Hospodien, přicházíme za Tebou, protože víme, že tak smíme činit díky Tvému Synu a našemu Spasiteli Ježíši Kristu. V něm a v Jeho smrti na kříži nám ukazuješ naši lidskou malosti. Zpytuješ naše srdce, a proto o ni víš lépe než my. Když zazní Tvé slovo, doléhá na nás tíže vlastního hříchu. Přiznáváme se ke naší nehodnosti. Víme, že si nezasloužíme, abychom byli přijati a osvojeni za Tvé syny a dcery. Máš právo nás odmítnout a nechat na nás dolehnout spravedlnost svého soudu. Naše víra je mdlá, což dosvědčují plody našich skutků, nejsme hodni žádného z Tvých darů, jimiž nás zahrnuješ. V pokoře a v poníženosti činíme upřímné pokání. S vděkem ale i s údivem, že nám své dary navzdory naší nehodnosti ani nadále neupíráš. Umožňuješ nám, abychom byli součástí církve Kristovi, promlouváš k nám ve svém slovu a zveš nás, bychom přijali podíl na Tvé svaté večeři. Prosíme Tě, posilni naši víru. Dej nám, abychom Tě spatřili v Ukřižovaném a Vzkříšeném, který nás volá již během našeho pozemského putování, abychom s Tebou stolovali. Vezmi nás na milost a hosti nás chlebem svého těla a kalichem své. Amen