Kniha Přísloví 9,1-6; Zjevení Janovo 11,19-12,6.10; Lukášovo evangelium 1,46-55
Drazí v Kristu,
když navštěvuji bohoslužby naší církve, musím doznat, že tím, co v mých očích naši církev nejvíce pozvedá nad jiné, je nezaměnitelný podpis, tón, dozvuk a přístup, který je určován našimi duchovními ženami. Jsou to právě farářky, které naši církev nesly svými modlitbami v období minulého režimu. Nemohu si pomoci, jsou to opět ženy duchovní, které nesou naši církev i dnes. Právem jsou právě bohoslužby pod vedením jejich slova nejčastěji navštěvovány.
Dnes je půlka srpna, křesťané si připomínají matku Páně, slaví se dnes nejvýznačnější mariánský svátek. I v naší církvi, která je jinak vůči mariánské úctě velmi skoupá, je však potřebné vážit velkolepost ženské ušlechtilosti tak, jak je přiznána evangelijním odkazem zrovna v osobě Ježíšovi maminky. Protože ať už se nám to líbí či nikoliv, církev je žena. Ekklésia je ženského rodu, dává život pastýřské činnosti. Žijeme v době, která se snaží být všelijak korektní a genderově vyvážená. I u nás se ujal výraz středního rodu „společenství“. Nicméně uznejte, mimo kontext bohoslužby a církevního setkání, když někdo řekne společenství, napadne Vás ihned právě společenství církve? Nenapadne Vás spíše společenství houbařů, pěstitelů jabloní, společenství prstenu, anebo Vás skutečně napadne společenství Kristova stolu? Zkrátka ono neutrum je možná vystihující, korektní, nicméně není konkrétní, určité. Pak se též mezi námi vžil maskulinní tvar „sbor“, nicméně i ten působí dojmem určité tvrdé uniformity. Sbor, jdeme jedním krokem v jednom rytmu vstříc zářnému zítřku. Také to zosobňuje budovu kostela, který však v Radotíně nemáme, neboť se scházíme v nenápadné modlitebně. A tak ani v tom označení „sbor“ necítím to, co čerpám ve své církvi. Ta dává duchovní mléko, dopřává péči a setkání s tím, který odpouští, miluje, probouzí, vede, chrání. Nakonec církev je vždy ženského rodu, ekklésií, náboženskou obcí. Ať už si církevní šovinisté říkají cokoli, církev vyznává, že je nevěstou čekající na svého ženicha. Nesmí být tedy pohoršením, že se zabýváme ušlechtilostí toho božského ženského, mateřského, co je v každé živé církvi přítomno.
Marie budí mezi církvemi rozruch. Je to skutečně ta Marie, anebo nauka o Marii, která činí mezi křesťany nepochopení?
Myslím, že málo čteme Písmo, rychlí jsme však k obhajobě nějakého náboženského postoje. Učitel církve Origienes i jeho pozdější následovní Jeroným ze Stridonu varovali před unáhlenou četbou komplikovaných spekulativních textů, zabývání se hlubokou teologií. Žák má nejdříve přistoupit ke knihám s jasným mravoučným poselstvím a na základě jejich moudrosti se má pak teprve čtenář chopit knih s náročnějším mystickým alegorickým obsahem. Jedna z knih, již doporučují studovat mezi prvními, je kniha Přísloví.
No a zde dnes slyšíme možná na první poslech pobuřující, že Moudrost zve na hostinu svých vyslaných dívek. Je to ženská tvář a ženské slovo, které zastavuje ty prostoduché, aby nastoupili novou cestu rozumnosti. Dnes je tolik vyostřených témat, která staví lidi proti sobě. Očkování, politická reprezentace, význam sociálních sítí, starost o sociálně slabé, klimatická změna, členství v nadnárodních uskupeních a kdovíco. Lidé na sebe štěkají a hájí protichůdné postoje. No, a teď je tu ta Moudrost, která lidi oslovuje nikoli, aby je přesvědčila, nýbrž aby je dívčím způsobem zastavila, možná utišila, a přivedla k hostině, kde působí Kristus mocí smíření. Ty dívky tu nejsou, aby zvali na nějaké své vystoupení, jako třebas přichystala Herodovi půvabná Salome, nýbrž aby zastavily lidi nerozumné a pozvaly je k hodům. Je to moc stolu a nikoli půvab dívek, který promění nerozumné a hříšné. Díky dívkám mají nerozumní a hříšní příležitost nalézt cestu a přijmout pozvání ke stolu, kde se i jejich vůle podrobí ochotě k tomu, aby byli posvěceni tj. vyděleni pro Boha.
Kniha Přísloví přináší hodně skrytých pokladů. Na jeden z nich mne nedávno upozornil jeden pražský starozákoník, velký židovský učitel, rabín Lev, Jehuda ben Becalel. Ten ve spisu Netivot Olam tj. Cesty k věčnému životu, varuje před zhoubností toho, co je cizí, přitažlivé. Zpočátku knihy Přísloví se píše varování před cizí ženou. „Ze rtů cizí ženy sice kape med a její jazyk je hladší než olej, nakonec však hořká je jak pelyněk, ostrá jako dvojsečný meč. Její nohy sestupují k smrti, její kroky uvíznou v podsvětí.“ (Přísloví 5,3,-5) Cizí žena na nás působí nebývale svůdně, nemá s námi žádnou předchozí historii. Nevíme o ní nic, pouze se necháváme lapit do fantazií, které povzbuzuje náš pohled. Možná jsme mámeni její vůní. Je anonymní, vlastně nemá žádnou osobnost, představuje jen přitažlivou látku, hmotu. Je zkrátka cizí, dosud není ničím důvěrná. Svádí nás k choutkám, má med na rtech. Víte, že kniha Přísloví je v autorství připisována králi Šalamounovi. A ten je znám pro množství manželek a konkubín, jež si vydržoval. Avšak v tomto Přísloví autor varuje před přitažlivostí cizí ženy, protože nás přivádí k nízkosti. Proč Šalamoun mluví o jejich nohách? Jsou to nohy, které poutají zrak pokoušeného. Nohy svůdnice pak prorůstají zem a vedou do pekla. Rabi Löw dokonce završuje poznatkem, že její nohy, její kroky jsou důvodem vzniku pekla vůbec. Vábí nás neznámé, cizé, nízké. Avšak kniha Přísloví ke konci nabízí praví opak zhoubné ženy cizí, velebí ženu statečnou. „Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly“ (Přísloví 31,10) Zde autor knihy Přísloví rozepisuje to, co žena dělá. Podle skutků ji poznáte. Když už hovoří o nějakých jejich fyzických znacích, pak jsou to přepásaná bedra a paže (ramena) od práce posílené. Prsty drží vřeteno a ruce má vztažené k ubožákům. Zatímco dolňáci podléhají zhoubnému vábení erotismu, mámeni primárními pohlavními znaky, horňáci jsou spíše ve vleku mateřských proporcí sekundárních pohlavních znaků. To, co je na takové ženě nejvíce žádoucí je pak její sklon k rodičovství a dovednost budování a udržování společné domácnosti. Žena statečná buduje domácnost a pečuje o manžela a jeho dobré jméno. Je pracovitá. Zastává se těch, kdo se pohybují na okraji. A tak autor knihy Přísloví dovršuje konstatováním (31,30): „Klamavá je líbeznost, pomíjivá krása; žena, jež se bojí Hospodina, dojde chvály.“ A tak je to bázeň statečné ženy, ženy, která je pracovitá a která má péči o svěřenou domácnost, manžela a lidi v nouzi, jež ji zasluhují chválu. A taková je i Maria. Bůh si vybral ženu, dívku, Marii, aby skrze ni přišel Spasitel. A ona říká, ano, děj se vůle Tvá. „Fiat mihi!“ A to je bohabojnost Mariina, jež si zaslouží oslavu. „Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.“ (Lukáš 1,48b) S Marií oslavujeme velebnost Božího rozhodnutí, Jeho vůle a čin, že se obrátil na ženu statečnou, aby byla matkou Jeho Synu. Hallelujah! Ona, Marie, je hodna naší chvály, protože skrze ni přichází pastýř se železnou berlou. Tak jako je dnešek oslavou přicházející žně, úrody, tak i oslava ženy statečné v matce Ježíšově je oslavou skutků jejich rukou, píle, tichosti a bohabojnosti, oslavou mozolnatých rukou a oddané mateřské i manželské, partnerské lásky. Zároveň i varováním před svůdností vnějších půvabů, lesknoucího pozlátka a smyslného kroku, který nám mámí hlavu dosažitelných počitkových úspěchů. Toho, že dosáhneme nějaké rozkoše, bezstarostného snivého zítřka, z něhož by nám nevyplývaly nějaké nepříjemné důsledky toho, že jsme těmi, kým jsme. Že jsme hříšní, avšak milující a milovaní. Marie nás učí přijmout Boží slovo o nás, k nám. Varuje nás utíkat od sebe samých, hledat něco lepšího lepšího za zdmi vlastního domova, církve, rodiny, jakoby mohl člověk utéci od sebe a své minulosti? Vede nás k přijetí a smíření, k oslavě, chvále a blahoslavení.
Nevím jak pro vás, ale pro mne velikost Marie spočívá v něčem téměř nezachytitelném, tichém, stálém, věčném, co znám jen díky mojí mamince, manželce a díky mé církvi. Jsou to projevy svatosti ryze ženského způsobu, přestože jde o aspekt božství, jež si zaslouží chválit, chválit, chválit.
Díky vám, ženy statečné!
Jen v takové církvi, v církvi-ženě spravedlivé, se oslaví i Kristus, když je jí vítán a vyznáván.