Jób 38,1-11; 2. list Korintským 5,14-17; Markovo evangelium 4,35-41
Drazí, bratři, sestry,
v naší modlitebně je jediné dílo hodné ocenění uměleckého. Je na něm právě znázorněn vypjatý okamžik učedníků na lodi, jež se zmítá v mořské bouři. Jediný klidný je v pololeže Ježíš, který jakoby se zvednutým ukazovákem hlásil o slovo. Nebojte se, byť jste v bouři.
My dnes jsme ve velmi parném dni, je dusno k zalknutí, bouři s nadějemi vyhlížíme. My si bouři přejeme! Nejen proto, aby umyla chodníky a zavlažila vyprahlé zahrádky, ale především, aby proměnila vzduch, atmosféru, aby nebylo takové dusno. Těšíme se tím, že nejsme na moři, že jsme v bezpečí, ve sborovém domě, že nám bouře neublíží. Naopak pomůže. Avšak jedno i druhé může být falešná jistota. Jak to, že nás naše domy před bouří a ostatními přírodními silami uchrání, tak také to, že přestože se zdá být vzduch nehybný, že v žádné bouři již dávno nejsme!
Když jsem přišel do Radotína jako nový farář, v tomto domě vládly zcela jiné pořádky. S mnohým jsem nesouhlasil, něčemu jsem po letech musel dát za pravdu. Tak to bývá. Jedna z těch možná drobností, jež mi utkvěly v paměti, měla co do činění o ošetřováním chodníku, dvora a příjezdové cesty. Tím, stejně jako jinými drobnými udržovatelskými pracemi, byl pověřen za úplatu jeden místní pán. Zkrátka když nechcete nic řešit a někdy se ohnout a pracovat, někoho si zaplatíte.
Ten pán údržbář za mnou přišel na faru, že chce zaplatit Roundup, dost drsný herbicid na zničení plevele. S vědomím, o jaký jed jde, jsem se podivil, proč raději nepočkáte po dešti, až půjde snadno plevel z chodníku a ze dvora vyndat? Nemusíte si servat nehty, strávit nad tím hodně času, potit se do umoření, stačí počkat po dešti. Pán údržbář si tehdy prosadil svou, plevel na čas zmizel, než se opět ve starých skulinách začal drát ven. Ten pán s Roundupem už tu dávno není, nicméně plevel tu roste dál. Ono si vybavte, jak to vypadá někde, kde dlouho nikdo nebydlí. Anebo vzpomeňte opuštěné vsi pohraničí, chodníky a ulice, které jsou v zapadlých obcích, o něž nikdo nepečuje. Všude vládne nespoutaná vegetace. Plevel je tu doma, nikoli my s našimi jedy.
Víte, koukněte z okna. Tam máme čerstvě posekanou zahrádku. Jsme na ni pyšní. Ostříhávám zlatý déšť, pěstím růže. Pečuji o ni. Když však na ni koukám, zatímco si uvědomuji tváří v tvář vítězícímu plevelu, dochází mi, jak je odporná. Znásilnili jsme přírodu, osekali ji, vnutili ji kde a jak má růst. Zbytek jsem vyrvali. Vlastně je mi jí líto. Nutíme ji v pravý čas k barevným květům, případně ji sesekáme. Ta naše krásná, nakrátko střižená zahrádka s útlými záhonky je jen znásilněnou otrokyní. Předmět doličný, na němž se ukazuje, jak mrzačíme svět. Líbíš se mi, ale jenom když mě posloucháš. Roundup, sekačka, naše lidské projekty…
Příčí se mi násilí.
Nedávno mě zase potkali misionáři jisté křesťanské sekty se svými krásnými barevnými brožurami. Na té, již jsem dostal, je i ráj odporným zmrzačeným prostorem. Pěstěné ovocné stromy v pravidelných rozestupech, nakrátko střihnutý trávník, ostřihané křoviny. Místo Božího panství je však plno života a růstu, nenechá se spoutat. Ráj je spíš pralesem a divokou přírodou, v němž vše roste, přestože by tím byla páchána újma na životě někoho jiného. Je to místo divoké růstu, kde se nemáme čeho bát. Ráj nemá garáže na sekací traktůrky a křovinořezy, ani na kanystry s pesticidy. Bůh je Stvořitel, předjímá tvůrčí činnost, růst.
Boží moc spěje k životu.
Lež, již jsme si osvojili, je ta, že jsme si osídlili města, aby byla prosta jakýchkoli nebezpečí. Zde jsme se ukryli, abychom utekli před nevyhnutelným. Proto jsme tak šílení z bujícího pýru. Vytvořili jsme si krásná sídliště, abychom v nich unikli před přirozeností. Posilujeme a utvrzujeme se zde ve falešných nárocích na luxus a život bez bolesti. Každý má právo na bydlení, stát má povinnost se postarat. Hlad je něco nepřirozeného. Normální je být v pohodě, usměvavý. Lékaři jsou povinni nás zbavit nepříjemných počitků a s pomocí příplatku se i zasadit o prodloužení naši mladické krásy. Zkrátka zde se děje ráj – bez náznaku života.
Zkuste vyjít za město. Tam číhá skutečnost o naší skutečné bezbrannosti. Nikoli jen na den či na prodloužený víkend. Žijte tam, kde není elektřina, kanalizace, voda, střecha nad hlavou, kde si nemáte kde a čím v případě nouze dojít na benzinu pro láhev s vodou? Po týdnu vás bude dráždit váš zápach, bude vás všude svědit, tváře popíchané hmyzem. Jakákoli outdoorová výbava se vbrzku rozpadne, anebo vyčerpá. Zkuste čelit přirozenosti, přírodě, bez udělátek našich důvtipných městských vynálezců.
Nejvíc nás, nepokorné a nepřipravené, zaskočí lehkovážná výprava do hor, anebo na moře. O tom je dnešní slovo evangelia. Bouře je normální úkaz. Dnes, v době vedra a dusna, dokonce žádoucí. Říkáme si, jsme doma, co nám uškodí? Jsme dobře zásobeni, rozhodně by nám taková bouře prospěla. To je ale divný pohled člověka. Za městem je rázem bouře něčím jiným? Za městem nám ukazuje, že je to plevel, který je tu doma. Ale město je falešná iluze bezpečí, místem, kde jsme si osvojili falešný pohled, že zde příroda není, pakliže se nenechala ochočit zahradníky. Normální je bouře, normální je růst plevele, normální je poryv života ve stvoření, které nepřipouští neměnný status quo. Město je jen okamžik mezi sekáním a sekáním, je místem věčné údržby a opravování, vyhánění a omezování působení Boha v růstu a bujení celku stvoření. Vzkříšení není rebélie Boží vůle proti zákonitosti stvoření, které by mělo svůj cíl ve smrti. Vzkříšení je nutná Boží odpověď k životu v prostoru, který si člověk zastavěl překážkami k růstu, k povznesení. Kristus je živ!
Na dnešní bohoslužbě trošičku strhává pozornost obrovský květ růže, již máme na stole Páně. Je to u nás v Radotíně trošku neobvyklé. Snažíme se tu mít vždy živou květinu v květináči, brambořík, orchidej… Dnes jsem záměrně s ohledem na zamyšlení dal všem před oči květinu z naší zahrádky, krásnou, působivou, řezanou. Už dlouho nebude vonět, brzy její služba skončí, půjde na kompost. Krásná růže!
Nevím, jestli znáte, která je nejstarší socha židovského velikána v Praze. Je to úctyhodná socha s bohatým příběhem od Ladislava Šalouna, rabi Löw na rohu budovy Magistrátu u Mariánského náměstí. Socha znázorňuje židovského učence, jeho hloubka vědomostí a intimního života s Božím slovem jej uschopnila k dlouhověkosti. Rabi Löw je představitelem myšlenky, že vzdělanec je víc než prorok. Byl prodchnut životem, byl schopen život dát. Odtud legenda o oživlém hliněném panákovi. Rabiho moc být prodchnut Božím životem, duchem, jej provázela i v době morových epidemií, které si na věčnost povolaly hodně z jeho sousedů. Jedna legenda praví, že prý obelstil smrtku o soupis jejích zítřejších obětí, mezi nimiž měl být i on. Zkrátka, ošálil smrt. Smrt o něj přesto i nadále usilovala. Snažila se nad ním vyzrát. Nakonec se schovala do květu té podobné růži, jako vidíte před sebou na našem stole. Nejmladší vnučka rabína růži uřízla a podala ji svému milovanému dědečkovi. To je ten obraz, který zachycuje socha Ladislava Šalouna. Rabín ví, co se skrývá v květu krásné růže, ale za tím květem vidí i hluboké, pravdivé, milující dětské oči své vnučky. Ten moment, ten pohled rabína a jeho vnučky je nekonečný. Ta socha s růží tam na Magistrátu stojí dodnes a ztvárňuje střet poznání, dlouhověkosti, setrvávání v neměnnosti Zákona na jedné straně a lásku prostupujíc brány smrti na straně druhé. Legenda praví, že Löw se na vnučku usmál, k růži přičichl, nechal smrt vstoupit do svých útrob, zemřel s dlaní své milující vnučky, jež byla vtisknutá do té dlaně jeho.
Víte, to všechno vám říkám, abych upozornil na skutečnost, že i růže někdy zabíjí a že i plevel někdy vede k věčnosti.
My lidé se rádi opájíme svým důvtipem, panujeme hnojivy a pesticidy, nenecháme si utéci příležitost vtisknout světu krásu podle našeho zadání. Stejně hloupě si zdobíme a steleme pro vlastní pohodlí, kultivujeme si prostor k životu, zatímco hřích a smrt pomalu chystají své poslední slovo našim životním plánům. Moment, kdy staneme tváří v tvář pravdivé skutečnosti o nás samých. Stejně tak jako na vrcholu horského štítu, anebo uprostřed vzedmutého moře. Totiž, že to my jsme tu cizinci, že nic nám tu nepatří. Že je normální být nahý a vydaný napospas bouři. Že v té bouři jsme byli celičký čas, přestože jsme si mysleli, jaké že je to bezvětří. Ujišťovali jsme se, jaký máme řádný a dobře zavedený život. Utvrzovali se v mámení, že snad byla Boží vůle, abychom po ty naše časné dny bojovali s plevelem a zastřihávali růže. Jako by snad byla Boží vůle, abychom vedli ten pošetilý souboj s bouří. To všechno je ničím! To, co činí tu loď stejně jako to jediné umělecké dílo v naší modlitebně skutečně vzácnou a výjimečnou, je ta jediná klidná postava, která svým zvednutým prstem jakoby se hlásila o slovo. Jen ona je zdrojem klidu v té jinak horečné, tragicky vzhlížející scenérii. Jen ona je zdrojem pokoje i naší vnitřní krásy.
Umět se dívat, to je ta nová radost. Jen Kristus je tou láskou, s níž se není třeba bát se ani čichnout květu této růže…