Svědectví apoštolů

Ezechiel 34; 1. Janova 1,1-2,2; Jan 20,19-31

Bratři a sestry,

zítřkem má skončit ten třetinu roku trvající nouzový stav. Nevím, jestli čekáte nějakou závratnou změnu, myslím, že nás mnohá z omezení neopustí. Za tu dobu posledních měsíců vyplavalo na povrch nemálo věcí, které před příchodem koronaviru dlely ve skrytosti. Jako by ta situace vyvolaná nouzí vyplavila mnohé z nepravd, které jsme nekriticky integrovali do našich životů. Nyní však s Pravdou ven, jsou Velikonoce, čas vzkříšení.

Poslední týdny vládní nařízení zamezovala mnohá setkání. Doporučila jen chodit do práce, pakliže není možné práci dělat z domova. Základní obsluhu a péči o sebe a nejbližší, zdravotní procházky v blízkosti bydliště, a jinak nic. Hodně z nás muselo na dlouho opustit shledání s nejbližšími, rodiči, dětmi, anebo přáteli. Zatímco pracovní schůzky a řekněme témata a nálady pracovních setkání s námi setrvávaly neustále, neformální družné setkávání s milovanými, s nimiž nesdílíme tutéž domácnost, byly zapovězeny.

Velmi se mi stýská po setkání s mými rodiči. Těžce se mi vysvětluje dětem, proč nemohou navštívit babičku a dědu. Zatímco mnohé z členů naší Náboženské obce potkáváme. A přesto mnohá ze setkání s našimi členy není centrováno bohoslužbou, anebo biblickou hodinou, ani setkáním nad Biblí. Vždy jsem jako duchovní pěstoval vztahy s členy církve, kam se mi (za Boha) nepodařilo přivést řeč na setkání s Kristem. Kolik našich členů vyhledává spíše přátelství a možnost si popovídat jen tak, hledat lidský rozměr v setkání a nikoli tu primárně duchovenskou biblicistní církevní službu. Jsou tyto vztahy budované v přátelství a důvěru mezi lidmi méněcennější oproti tomu striktně biblicistickému církevnímu rozhovoru? Vždycky jsem vnímal, že v tom rozdíl není, že nejde o protiklady, avšak vždy jsem cítil za svou povinnost do přátelské rozpravy záludně vnášet témata ryze duchovní, hledat příklad ve způsobu jednání a doporučení Pána Ježíše, anebo podněcovat k návratu do rozhovoru modlitby. Je to z mé strany takové záškodnictví pro Krista. Avšak v tuto dobu je zakázáno setkávání mezi přáteli, zatímco duchovní služba byla vládním nařízením umožněna. Pokládal jsem často sám sobě otázku, jdeš za přítelem, anebo za bratrem? Proč jdu s tím papírem pro hlídkující policii na návštěvu za paní, formální členkou církve, strávit s ní hodinu povídání o jejích potřebách, které jsou jen v náznacích spojeny se Svědkem Boží lásky, zatímco své milované rodiče, kamarády, blízké – osoby životní praktikované lásky, jsi morálně i zákonně povinen nenavštěvovat? Pokud se týče mé osoby, myslím, že jsem tyto úvahy nepřenášel na nikoho z vás. Avšak objevily se i okamžiky, kdy mi bylo otevřeně sděleno, že jsem vyhledáván jako přítel a nikoli jako svědek nového života z Krista. Tehdy jsem po mých úvahách, s nimiž jsem vás seznámil, musel doznat, že jsem v prvé řádě Kristův duchovní, a vše ostatní se odvíjí až od toho. Mohlo toto vyjádření přinést určité zranění v důvěře, protože jsem tím mohl přivést k závěru, že nejsem v prvé řadě přítel a že v současných podmínkách nouzového stavu není naše setkání žádoucí.

Ale je to holá skutečnost, náležím především Kristu, a vše se odvíjí a definuje na tomto základě. Přátelství, kamarádství, otcovství, manželství, kolegialita. Ten, kdo omítá přijmout, že se mnou do setkání přichází i Kristus, je v mnohém ochuzen. A to tím způsobem, že v období zapovězeného neformálního setkávání, je vyloučen i z příležitosti samotného fyzického shledání.

Přátelství je budováno společnými zážitky, společně sdílenou a vytvářenou minulostí. Nejen okamžiky nad Písmem či ve sboru, ale též ze sportovních událostí, ze zaměstnání, ze vzdělávacích institucí, z dětství. Přátelství psaná v dětství jsou nejtrvalejší. Nezřídka jsou příběhy, které konstituují vztah přátelství, vybudovány na určité rebélii vůči tomu, co se tehdy od nás očekávalo. Příběh, který spojuje přátele je výlučný, zcela jiný, než byl tehdejší plán, či předkládaná konvence. Přátelé jsou často dost protichůdné osobnosti, mají různá výchozí hodnotová měřítka, vycházejí z rozmanitých ekonomických a sociálních podmínek. Pojí je společná minulost. Tyto vztahy sdílené minulosti, soukromé vzpomínky na naši někdejší rebélii, však dostávají v tento čas na frak, jsou nepovolené, protože na nich podle usnesení vlády ČR nestojí lidská společenost. Zatímco produktivita práce, udržitelnost biologického života a minimální pohyb dovoleny jsou. Díky Bohu za to, že žijeme v čase, kdy vláda připouští, že mezi nezbytné potřeby člověka patří i ta potřeba duchovní. Nikoli přátelství, neformální společná a sdílená minulost, nýbrž vztah definovaný obsahem vyznání, že Ježíš je Kristus. Nejen že je Ježíš připomínkou, nýbrž že je živou a žitou skutečností! Nepřivádí nás k sobě nějaký příběh minulosti, nýbrž společný obsah, Logos. A každé nové přátelství, které se kolem tohoto obsahu vytváří, již nemá povahu přátelství, nýbrž příbuzenství. Bratrství a sesterství, je to jiný způsob blíženectví, jež je posvěceno Bohem.

Bratrství a sesterství nemusí mít společnou minulost a ani společný způsob životních vzpomínek. Nemusí být jednotné ani ve svých partikulárních názorových a postojových orientacích, soulad ale musí být v určitém generálním předsudku. Jedno a to hlavní je společné. Že celý život a naše pohnutky ovlivňuje evangelium Pravdy, snaha k odpuštění, život v lásce. Nežijeme z minulosti a ani pro budoucnost církve nepřicházíme se žádným novým sloganem. Náš způsob života ohlašuje odvěkou vůli Boží. „Hleď, tímto dnem tě ustanovuji nad pronárody a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel.“ (Jeremijáš 1,10) Jsem přesvědčen, že právě rámec toho, co popisujeme jako ohlašování Boží vůle, zároveň znázorňuje obraz moci klíčů (Matouš 16,13-20). Jestli Ježíš dává svým apoštolům moc nad hříchem, pak je to moc odkrývat Boží vůli ohledně Jeho postoje ke spáse a k zatracení. Apoštolská církev oznamuje, co je proti Boží vůli a co naopak s Boží vůlí souznívá. Ježíš církev svých učedníků oživuje, vdechuje jí život, aby byla církví apoštolskou, církví, nikoli přátel, nýbrž církví bratří a sester. Ježíš církev uschopňuje, aby již nejednali v rozporu s vůlí Ježíše Krista resp. Božího Syna. V našem chápání je vyznání vin završeno absoluční formulí kněze nikoli že kněz zbavuje hříchu doznávajícího, nýbrž že nad ním oznamuje Boží vůli a moc, jíž se Bůh sklání vůči upřímnému navracejícímu hříšnému kajícníkovi. Ta moc je Boží, Kristova, nikoli knězova. Ten, který chce žít z přátelství, se sklání, aby se nechal povýšit/přeměnit v bratra či sestru Ježíše Krista. Tak je to zjevné i ze slov apoštola Petra, který vydává svědectví Ježíšovi o Ježíšově moci odpouštět hřích (Skutky 10,43.13,38). Nikoli že odpouští Petr, nýbrž že odpouští Ježíš. Kněz sám není obdařen mimořádnou silou přetvářet esenciální podstatu, nýbrž je obdařen mocí dát moci Boží zaznít. Vše jiné směřuje k rouhání, odpouštět hřích může jen Bůh (Marek 2,7; Lukáš 5,21). Moc klíčů má hodně co do činění s poznáním, nikoli s magickou schopností nějakého zasvěcence. Ježíš praví: „Běda vám zákoníkům! Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom zabránili.“ (Lukáš 11,25) Ježíš vstupuje do společenství svých milovaných přátel a nechává se poznat, tj. dává klíč od poznání Boží lásky.

Když se vzpomenu na setkání s mými přáteli, vytane mi na ústech mimoděk úsměv. Vzpomenu to mluvení do větru, vtípky, pronášené názory o politice, sousedech, světového dění, co si myslíte o vakcinaci a Sputniku V? Slovo v družném rozhovoru zazní a opět vyšumí. Zůstává příjemná vzpomínka na důvěrnou blízkost. Ti, kdo žijí z Krista, však nemají potřebu mluvit naplano, do větru. Za vším, co řeknou, má rezonovat moc klíčů. Slovo církve usvědčuje ze zhouby hříchu a přivádí k cestě spasení. Vynáší soud nad tím vším, co není v ukotveno v lásce. Církev, která žije z Ducha svatého, je církev apoštolů. Její S/slovo je důvěryhodné, není nahodilé. Tak jako účinnost léku garantují rozsáhlé vědecké výzkumy, načerpané znalosti tisíců knižních titulů tisíci vzdělanými mediky opřené o náročně dosažitelné certifikace, nikoli jen prohlášení kolemjdoucího mluvky vyslovené mimoděk. Autorita léku spočívá v autoritě jeho vývoje. Stejně tak i slovo církve. Komentujete kdeco, anebo v důvěře v Boží zaslíbení tzn. bez obav o ostatní životní okolnosti zvěstujete příchod svého Spasitele!?

Celou společností rezonuje více než co jiného hádka o vakcíny a o léky, o jejich funkčnosti i o jejich svévolném politickém zneužití. Komu věříte? Lékaři, anebo obchodníkovi? Za každou tabletou a za každou injekcí leží tuny knih a hodiny výzkumů. Nevíte, co za tím vším je. Ani když nastupujete do auta, nevíte, co vše za výzkum a kapitál leží v tom faktu, že auto, do něhož sedáte, jede a je bezpečné. Přesto v ně věříte! Za obchodníkem je kapitál, jehož původ je tajemstvím a jehož dovednost spočívá v dovednosti jej kupit na jednu (zpravidla tu svou) hromádku. Pro svou hromádku, chce být Vaším přítelem, přestože s Vámi nemá ten pouze Váš společný v soukromé rebélii kutaný příběh. Komu věříte, kdo má být Pán nad Vaším životem? Moc náleží tomu, jehož slovu vy nasloucháte. Kdo má klíč k Vaší důvěře, ne-li ten, kdo uvádí Vás i Vaši duši do souladu, do pokoje. Kristus je tím klíčem od království pokoje. Všechno ostatní z tohoto světa dokáže vést do sváru a nepokoje, byť by to byl lék, anebo kámen mudrců. Jen Kristus uvádí do Božího království. Ne každý přítel toto umí, avšak každý Váš bratr či sestra o to usilují a doprovází Vás svou bratrskou/sesterskou láskou a modlitbou. Zatímco církev je semknuta kolem stolu svého milovaného a milujícího Pastýře, aby Vás uváděla do skutečnosti nového nebe a nové země.

Pane náš a Otče, děkujeme Ti, že jsi nám poslal a posílat nepřestáváš svědky Tvého milosrdenství, aby nás napomínali a utěšovali Tvým slovem. Zejména Ti děkujeme za naše rodiče, kteří nás jako první přiváděli k poznání Tebe a Tvé tváře. Děkujeme Ti za všecky věrné kazatele a učitele. Děkujeme Ti za každé slovo povzbuzení i pokárání, jehož se nám dostalo ve společenství Tvé církve. Dej, abychom z pramene upřímných svědectví víry žili, jich si v upřímnosti vážili a společenství bratří a sester horlivě vyhledávali, abychom do něj vstupovali se srdcem dychtivým a naplněným nadějí. Otevírej naši mysl, abychom uměli ze slov lidských odezírat skutečnost slova Tvého a abychom se neuráželi nad projevy lidské slabosti a omylnosti, s níž bývá každé lidské svědectví spojeno. Dej nám světlo a sílu k tomu, abychom také my dokázali ve vší prostotě a pokoře svědčit o Tvých velikých skutcích, a tak skrze vzájemná svědectví víry ve společenství Tobě oddaných buduj a utvrzuj svou církev mezi lidmi.

Amen