Skutky apoštolů 10,34-38; list Titovi 2,11-14.3,4-7; Lukášovo evangelium 3,15-16.21-22
Sestry, bratři, pokoj vám,
když jsem se včera večer díval na jeden kriminální film, všiml jsem si častého scénáristického klišé. Oběť utíká, schovává se před svým pronásledovatelem, pod postel, do nějakého výklenku, pod deku, za skříň, je to jedno. Dramatičnost scény doprovází úplné ztišení jakékoliv filmové hudby, anebo jiných ruchů. Do dramatičnosti scény zní jen přerývavý neudržitelný zrychlený den oběti, která se schovává. Možná ještě doprovázena neutišitelným pohybem zvětšujícího se hrudního koše, anebo tepu srdce. Je to dramatický okamžik, která má v divákovi probouzet strach, protože oběť se schovat zcela nemůže. Její strach či panika doprovází tělesné funkce způsobem, že se oběť prozrazuje. Tělo bez dechu nemůže být, čím více se člověk bojí, tím více se tato tělesná funkce jeví být neutišitelnou. Že zkrátka tělo žije, dokud do něj a z něj nevychází vzduch. Tolik projev tělesného života, chcete-li funkcí. A co duše? Bez čeho nemůže duše být? Co ve chvílích nejistoty, obav, paniky vyvěrá jako základní projev duše? Co je v takové chvíli jejím zvukem? A co pohybem? Duše chycená do podmínek tohoto světa, ve chvílích, kdy je jí vnucováno omezení, limity, také hledá způsob, jakým by z vymanění pout těla unikla. Hledá průrvu, trhlinu, skrze niž by mohla vstoupit do unie s bezbřehostí universa. Ať už jde o projev vědomé, cílevědomě budované a záměrně ventilované modlitby, anebo o volání, které tryská z duševních poryvů zmírajícího se člověka. Duše se v určitých okamžicích pere, dere, cuká vymanit se z limitů, které jsme jí díky našemu životu tělesnému vtiskli. A pro takovou zkušenost je nutné podržet si a rozjímat též o biblickém symbolu oněch otevřených nebes. Je to naděje pro duši, pro Tebe i mě, člověče, že je tu něco víc než zem.
Fajn, ale to je antropologie, řeknete si. Předkládá nám jen jistou duchovní potřebu, potřebu duše, která nemusí být ničím specifickým křesťanským.
Tak a v tom má právě hodně co říci dnešní evangelijní příběh. Proč by měl být křtěn ten, který je sám dokonalý? Který je počat z božího ducha? Je to snad Kristu zapotřebí? Když křest neočišťuje dokonale čistého, nijak tím nepovyšuje jeho službu, Kristus již k Jordánu přichází jako boží Syn. Někde slyšíte, že se tím solidarizuje se všemi těmi, kdo po jeho způsobu také chodí ke křtu. Jako by tím jen dal najevo nějakou blízkost, účast, povzbuzení. Nemyslím ale, že by to bylo tak prosté, přestože určitě má svůj veliký význam, že nám evangelista dává na srozuměnou, že Bůh se ke svému Synu skrze otevřená nebesa přiznal právě ve chvíli, kdy nebyl křtěn pouze on sám, ale kdy byl křtěn spolu s mnoha dalšími. Zpráva Ježíšova křtu není myslitelná bez křtu ono „všeho lidu“ (ἅπαντα τὸν λαὸν; Lukáš 3,21), Ježíš není křtěn sám, nebesa se neotevírají a nevydávají hlas pouze Ježíšovi, nýbrž všem, kdo v tu chvíli se po jeho boku nechávají křtít a jsou nablízku jeho modlitbě. Křest Ježíšův je tedy především službou pro ty, kdo jsou křtěni po jeho boku, zároveň i ujištěním tomu, kdo křtí, že není nepatrnosti služebníka, která by moci křtu mohla být překážkou. Událost křtu, chcete-li moc křtu, není snížena tím, kdo křtí. Ať již křtí ta či ona církev, ať už je křest vykonán knězem či zbožným laikem na způsob volajícího proroka Jana. Nijak se tím moc křtu nelimituje, pakliže je mezi těmi, kdo do křtu vstupuje, modlící se Ježíš. Dokonce ani voda není určující. Voda Jordánu není rozhodně horší, než naše řeky a potoky, než voda z našich vodovodů. Písmo nechá Jordánem procházet a její vodou obmývat mnoho lidí, ať už jsou blízcí svatosti, anebo pohoršení.
Křest Ježíšův není projevem solidarity, ale uschopněním a výzvou nám, věřícím, abychom se nebáli křtít a abychom si křest nekomplikovali složitostí rituálu. Je univerzální pozvánkou a výrazem toho, že kdo s Kristem vstoupí do svátosti křtu, k tomu ona otevřená nebesa, po nich zoufalá duše prahne a z jejichž průrvy sama nikdy neslyší zpětnou odpověď, bude hlasem nebes přijat za boží dítě.
Duše ve svých chvílích nalézá průrvu z profanity dní, vnímá průrvu, skrze niž k nám doléhá realita jiného druhu. Bez hranic, omezení, laskavá a přijímající, boží. Ale Je to až Kristus a jeho blízkost po našem boku, která tuto skutečnost povýší nad nějaký statický trvalý stav. Kristus vedle nás pohne nebesa k odpovědi, k tomu, že se skloní k nám a že k nám adresné promlouvají.
Není to Ježíšův křest, který pro nás otevírá nebesa. Je to Ježíšovo utrpení, které otevírá nebesa. Lépe řečeno s Ježíšem Kristem ukřižovaným nám otevřená nebesa v ústrety nabízejí hlas boží a Ducha svatého.
Učedníci odpověděli Ježíšovi: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ Odpověděli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“; Marek 10,38-40
Stejně jak kalich tak i křest Ježíšův v budoucnosti učedníkům bude nabídnut, ale stane se tak až po Ježíšově naplněné cestě. Nikoliv po jeho křtu v Jordáně, anebo poslední getsemanské zahradě. Ten kalicha ten křest, který má učedníkům po Velikonocích nabídnut, bude pak v nerozlučném spojení s působností svatého Ducha. Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně; list Židům 10,19;Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.; list Římanům 6,3-4.
Začal jsem vzpomínkou na docela všední divácký obrázek z televize. Jsem přesvědčen, že tak jako tělo se prozradí v okamžiku strachu a nevíry zrychleným dechem a tepem srdce, tak se i duše vprostřed soužení prozradí tím, že hledá cestu k moci svého Stvořitele. Ta zkušenost je univerzální, nejen křesťanská. Lidská duše usiluje opustit svého způsobu zajetí, limity světa, možná světskosti. Jistě jsou pro tuto univerzální zkušenost k dispozici mnohé nástroje. Je to určitá lidská dovednost, schopnost soustředění, dá se rozvíjet cvičením, přivádí k otevřeným nebesům. Ale setrvání u otevřených nebes, akceptace vlastní pozice ve světě, který duši limituje, nemusí v důsledku nic moc znamenat. Možná určité ujištění, že v okamžiku odloučení duše od těla má člověk před sebou ještě jistou vyhlídkou. Ale co by to bylo za život, kdyby měl být pouhým čekáním na smrt? Stát na prahu tichého domu, kam nelze vejít? V tom domě je ale živo, nemusíme zůstat jen přede dveřmi (podobenství o hostině Mt 22,1nn či L 14,7nn). Hlas nebes a zření na boží slávu a vtělenou moc umožní až sjednocení v Bohu milujícím a trpícím tj. v božím Synu, který sám sebe zmařil, aby byl jedním z nás – to je cesta spasení. Cesta jediná a pravá: jinak je tělo bez duše a duch bez naděje, schovávaná v hranicích světa.