Drazí snoubenci, blízké rodiny i přátelé snoubenců,
podle jedné rabínské moudrosti člověk nemá v moci tři zásadní věci. Zrak, sluch a čich. Nad tím nepanuje. Co vidí, jestli to má být vždy jen krásné, anebo to má budit pohoršení. Jestli vždy slyšíme, to, co očekáváme a chceme, anebo k nám doléhá něco zcela nového, co nás vede k přehodnocení postojů, anebo zatvrzení se. Kterým emocím budeme čelit? Jestli cítíme věci libé či odporné. Nad jinými třemi věcmi ale moc máme. Nad našimi rukami, nohami a ústy. Jestli naše ruce hladí či vyhrožují, pracují pro výdělek, anebo chamtivě kolem sebe lapají a berou. Stejně tak nohy, to, kam směřujeme. Za krátkodobou kratochvílí, anebo za něčím ušlechtilým, co nám otevírá budoucnost. Za zábavou, povyražením, anebo za vzděláním, zušlechťováním, za něčím vzácným, za někým. A ústy jestli častěji spíláme, nadáváme a proklínáme, než abychom chválili a povzbuzovali. Jestli jsme přejícní, anebo spíše prosazujeme sami sebe?
A tak většina z vás teď zřejmě bude muset trpět tím, že se naši drazí snoubenci rozhodli, že váš zrak a sluch – doufám, že čich z toho vyjde bez úhony – že se zkrátka rozhodli ten svůj velkolepý svatební den spojit s oslavou božího díla v nich, vás, v celku a určení celého stvoření. Že, přestože vám všem to nemusí být důvěrné, rozhodli pro svatbu církevní. Jestli to berete tak, že je to nutná daň jejich rozhodnutí, že budete chvíli trpět církevničinu, kristování, modlení a moralizování církevního panáka, který opakuje chytrystyky nevímjakdlouho staré a dnes již téměř nesrozumitelné. A tak podobně jako vaši drazí, pro něž oba je ta naše dnešní chvíle zasvěcena, i vy berte vážně a na srozuměnou, když se na vás obracím s jednoduchým dotazem: Věříš?
Jasně, že ta otázka zprvu budí rozpaky. Jestli je to víra, je to pak víra ta, o které často kněží v kostelech hovoří? Třeba ani ti církvi nejbližší, sami faráři, ani naši snoubenci tady před oltářem stojící, neberou doslova všechno to, co se z těch kazatelen káže. Co se čte z Bible. Třeba ta víra vaše není tolik církevní, jak se může zdát. Kdo by stál kupříkladu proti Ježíšově etice? Anebo proč ta víra v Boha, proč se jí tolik bránit? Nakonec kdo může říct, že tam nahoře něco není? A tak přestože to můžete brát s lehkými rozpaky, je tu dnes ten důležitý den, zatížený právními důsledky a vrcholící v nespoutané mezigenerační veselici, máte i trochu toho církevničení zapotřebí. Určitě jste i shovívaví k několika duchovním napomenutím či povzbuzením.
Ale rád bych, abyste se povznesli nad takovým zlehčením. Že jeden druhého v našich vírách trpíme či omlouváme. Že bychom jeden u druhého a jeho víry hledali jen pouhý obecný a srozumitelný princip, nežli něco skutečně živého, dynamického, všeobjímajícího a v důsledku i mocného. Protože víra není jen gesto a prohlášení, nýbrž víra je záležitostí vnitřního nasazení, cti a dobrého jména. A tady jde o dobré jméno, vždyť žena své jméno od svého snoubence přebírá. Mění je. Dochází tu k mocné změně. Vy tomu všichni dáváte velikou váhu a významnost svou přítomností! A ta změna jména je doprovázena slibem! Je to okamžik zatížený velikou vírou. Vírou obou snoubenců, ale též vírou vaší, kdo je na jejich cestě a především v tuto chvíli doprovázíte!
A tak se opět tážu: Věříš? Věříš nejen obecně vzato v Boha. Ale též po způsobu tázání Mistra Jana Husa: v Boha, Bohu, Boha? V církev, církvi, církev? V člověka, člověku, člověka? Věříš svému partnerovi? Věříš v manželství? Věříš ve večerní zprávy, že podávají pravdivý popis skutečností ze vzdálených i blízkých částí domovské planety? Věříš, že člověk přistál na měsíci? Věříš našemu národnímu týmu? Věříš mi, když k Tobě promlouvám? Věříš sám sobě, že na všechny tyto mé otázky pravdivě odpovídáš? Věříš sám sobě, v sebe, sebe?
Víra je mocná! Víra stojí za tím, že v čas příhodný snoubenci přicházejí, aby se z nich stali manželé, a z vás ostatních víra činí to, že je doprovázíte. Věříte, že vaši milovaní, kteří se rozhodli ke sňatku, mají dobrou budoucnost a že jejich budoucnost je jistá? Věříte, že pakliže setrvají ve společné lásce a vzájemné úctě, jejich láska i hory přenese? Jestliže ano, pak věříte, že jejich láska a naše společná víra kumuluje nesmírnou moc, obrovitánskou sílu! Moc, která není jen trpěním či lehkomyslným gestem.
Ježíš říká, že kdo má víru, může říct hoře: „Zvedni se a vrhni do moře,“ a ona tak učiní. Stejně tak víra nemocných či trpících, těch, kdo v zoufalství volají, ti mohou z úst Kristových slyšet: „Jdi, Tvá víra Tě vyléčila“. Anebo: „Jak jsi uvěřil, tak se Ti i staň“. Víra je totiž skutečně mocná! Je všudyprostupující, všudypřítomná. Bez víry bychom ráno nevstali a bez víry bychom se neopovážili v klidu usínat. Tím spíš být tady a teď!
A tak jsme během svatební obřadu všichni s vámi, snoubenci a novomanželé, ve vaší víře, k níž jste nás pozvali, a v Bohu naší společné víře přidáváme mocnou oporu.
Vírou zmůžeme mnohé. Víra je téměř všemocná. Avšak všechno nedokáže. Víra dokáže zázraky, je to fides miraculosa. Avšak věří i lidé pomýlení, šílení, násilní či nenávistní. V Bibli se vírou prozrazují i zlí duchové (Mk 1,24; 1,34; 5,7). Víra sama o sobě nemusí vést k naplnění života, neboť není sama o sobě spásná. Fides non est salvifica. Vždyť i ti, kdo konali z víry mocné činy, byli Ježíšem odmítnuti (Mt 7,22-23), protože jim patrně scházelo ještě něco podstatnějšího. Jestliže je víra taková, že kopce přenáší (1.K 13,2), co nám takový zázrak prospěje? Na co ty fantastické změny? Přestěhované kopce a kostely, odpovědi na všechny otázky, na co vyléčení všech nemocí a zažehnání válek, na co svatební obřady, když nakonec po všech těch vyslyšených a uskutečněných snech a přáních zůstane člověk sám? Bude-li člověk bez opory a útěchy? Když ve všech našich stanovených a dosažených úspěších přijdeme o to podstatné? I když dosáhnete všeho, budete mít doktorát ze všech vědních oborů. I když víru, která mění svět, budete mít, bez lásky budete ničím!
Jestli jako lidé máme nad něčím vládu a moc, jestli je to, jak ti rabíni tvrdili, moc nad našima rukama, nohama a ústy. Ať tedy všechno toto naše směřování a úsilí spočívá v zachování a pěstování lásky!
Jestli budete či nebudete mít jasno ve svých názorech a postojích, jestli si zachováte rozum či nikoliv, není tolik podstatné, jako jestli neutrpí vaše velkorysé a laskavé srdce!
Tak, a proto ty svatby. A my na nich. Snoubenci, svědkové, návštěvníci. Nedivte se, že je svatba církevní! Co to ty mladé popadlo poslouchat církevní řeči. Nesrozumitelné a pod prachem staletích zašlé verše! Nejde tolik o to, že dnes všichni my společně se snoubenci prožíváme svaté nadšení, tu euforii, že se berou. To je krásné a bohulibé. Všechny náboženské texty, které opisují tu nejradostnější a nejplnější duchovní zkušenost setkání duše se svým Stvořitelem či Spasitelem hledají inspiraci právě v tomto svatebním momentu. Ale tak jako je víra dílem okamžiku, vzpomeňte na tu víru v nároďák či věrohodnost večerního zpravodajství, tak láska otevírá a prostupuje bránou věčnosti. Je branou k radosti a nebeskému štěstí. Protože bohužel, svatba a svatební den trvat věčně nemohou, alespoň ne ta svatba pouhá lidská. Avšak láska, o níž bude během celého svatebního dne řečeno ještě mnohé, láska, která dva v jedno spojuje, která má moc jednoho od druhého již nikdy neodloučit – ta tu moc má! Proto je láska spásná, zcela všemocná!
A tak jestli mohu a mám být dnes mezi prvními gratulanty svatebčanům: „Ať Pán řídí vaše srdce k boží lásce a k trpělivosti Kristově!“ (2. Tes 3,5)