Deuteronomium 30,9-20; Kolosským 1,1-14; Lukášovo evangelium 10,25-37
Drazí v Kristu,
stojí člověk z Brna bezradně u mapy metra a ptá se: „Co je ta modrá linka? To je linka D?“ A dostane odpověď: „Ne, to je Vltava.“ Možná znáte podobné vtipy, které si utahují z lidí „odjinud“ – z Moravy, z venkova, z těch, kdo nejsou z centra. A možná jste si už všimli, že pod těmito vtipy se skrývá hlubší příběh: příběh toho, kdo je vysmíván, opomíjen, přehlížen – a přece právě on je v Božích očích bližním.
Tak jako Pražáky usvědčuje určitá míra povýšenosti třebas nad obyvateli jiných částí země, třebas nad Moravany, ať si křesťanství nalezlo svůj domov především tam na Velehradě; tak křesťany usvědčuje přezíravost vůči Židům, k nimž Ježíš přišel v prvé řadě; tak nás věřící církve reformace usvědčuje přezíravost vůči církvím zatíženým hlubší tradicí – a v tomto duchu musíme sledovat záměr Ježíšova výroku o milosrdném Samaritánovi, který naplňuje jednání bližního více než kdokoliv jiný.
Ježíšovo povídání o milosrdném Samaritánovi není jen morální příběh. Není to pouhá výzva být jako ten Samaritán, co pomůže nešťastníkovi na cestě. Je to slovo, které nás má probudit k novému způsobu vidění světa – a hlavně druhého člověka.
Ten, kdo byl na cestě z Jeruzaléma do Jericha přepaden a oloupen, už ani nestál za to, aby ho lupiči dorazili. Zůstává polomrtvý – hemithanés – tedy napůl živý a napůl mrtvý. A právě v této „půli“ – v bezmoci a ohrožení – se odhaluje hluboká pravda: v nouzi nepoznáš jen přítele, ale poznáš bližního.
Přítel totiž přichází z řad známých, těch očekávaných, zatímco bližní vystupuje z řady těch „bezejmenných“, zasahuje a opět se mezi „bezejmennými“ – v davu – ztrácí.
Kdo je můj bližní?
Ježíš na otázku zákoníka „A kdo je můj bližní?“ neodpovídá definicí, ale příběhem. Neříká „ten a ten“, ale ukazuje: „Ten, kdo prokázal milosrdenství.“ A co je nejzajímavější – tímto bližním není kněz, není levita, tedy reprezentanti Zákona a Proroků. Tím bližním je cizinec, outsider, Samaritán – ten, koho by posluchači nikdy nečekali na správné straně.
Samaritáni byli tehdy v působišti Ježíše vnímáni asi tak, jako dnes „Brňáci“ v pražských vtipech. Zástupci pokřivené zbožnosti, ti „z druhé ruky“. Ale právě Samaritán se stává nositelem milosrdenství, a tedy i Boží přítomnosti.
Samaří – místo prvního doteku se zemí zaslíbenou
Je dobré připomenout si, že když izraelský lid po všech útrapách pouště a divuplných zásazích Hospodina vstupoval do země zaslíbené, bylo to právě přes Samaří, skrze hory Ebal a Gerazím. Na těchto místech byly vztyčeny stély se zákonem, Božím požehnáním i kletbou. Právě zde se rozlišuje – kdo bude Boží vůli naplňovat, a kdo ji zlehčí. První krok do zaslíbené země s jasně vytyčenými krajnostmi pro svědomí národa vyvoleného Bohem.
Boží zákon není skrytý. Není „za mořem“, jak čteme v Písmu. Nikdo se nemůže vymlouvat, že nevěděl. Abraham říká Boháči v podobenství: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají.“ (Lk 16,29–31). A pokud neposlouchají ani Mojžíše, ani proroky, neuvěří, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.
Milosrdenství, nikoliv oběť
Co však v Zákoně i Prorocích často chybí, je srdce. Chybí pohnutí soucitem. Chybí pokání. Proroci i Ježíš volají: „Chci milosrdenství, a ne oběti!“ (Oz 6,6; Mt 9,13; 12,7). Samaritán je bezejmenný – není to hrdina s titulem, ale člověk hnutý soucitem, člověk, který jedná.
A Ježíš říká: „Jdi, a jednej také tak.“ (Lk 10,37) To není jen rada – to je výzva. Přikázání. Milosrdenství není alternativa k zákonu, milosrdenství je jeho naplněním. Jak praví Jakubův list:
„Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.“ (Jk 2,13)
Závěr
Milí bratři a sestry, být bližním neznamená být „z našich“. Znamená být hnut soucitem. A právě toto milosrdenství je počátkem každého duchovního života. Je to ono prvotní nadechnutí v zemi zaslíbené, ono „duchovní mléko“, ze kterého vyrůstá víra, naděje a láska. Nač je znalost náboženských předpisů a mouder, když člověk nemá zdravé svědomí a neumí podle něj jednat?
Ať i nám se dostane té milosti být jako ten Samaritán – možná bezejmenný, ale poznán Bohem. Ať se i my staneme součástí Božího požehnání, nikoliv těch, kdo nesou důsledky svého sobectví.
Ať se nám z úst i ze srdce dere to starobylé volání, jedno z prvních křesťanských modliteb:
Kyrie, eleison – Pane, smiluj se.
Amen.