Marek 4,21-25; Deuteronomium 8,1-20
Co jsou to Boží mlýny?
Mlýn je místo, kde se bere energie a ta roztáčí dva kameny. Mezi nimi se drtí zrno. Z dobrého zrna vzniká mouka, zbytek je pleva, která se vyhodí. Energie je veliké téma dneška – pro mlýn ji bereme z větru, vody, anebo prostě z elektrické rozvodné sítě, u níž je nabíledni se tázat po zdroji dál. U těch Božích mlýnů je zdrojem energie sám Bůh – On je jedinou a nejvyšší silou.
U nás známe mlýny u Radotínského potoka. Nedaleko je ten Maškův, ale odsud až k Rudné jich bývalo celých 22. Dnes již zpracovává mouku jeden jediný, a to ten v nedaleké Chotči. Kdo si chce umlít svou mouku, pořídit kvásek, koupit dobrý chléb, musí jet tam. Boží mlýny však nejsou vázány na jedno místo. Pracují všude. A pracují nepřetržitě.
Říká se: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
Toto rčení vyjadřuje přesvědčení, že nic z toho, co lidé dělají – dobrého ani zlého – se neztratí. Ne vždy hned vidíme výsledek, ale mlýny se točí dál. Drkotají tiše a vytrvale, jako hodiny, jako tlukot srdce. Stačí se ztišit, upřít pozornost do sebe, a uslyšíte to. Klap, klap, klap. Mlýnici.
Ježíš říká: „Jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.“
Kdo rozdává lásku, pozná lásku. Kdo žije v hněvu a nenávisti, ten hněv jednou pocítí. Kdo druhé zotročuje, sám zakusí pouta.
Ne vždy se to děje prostřednictvím soudu, policie nebo vězení. Velmi často se to děje zevnitř člověka. Klap, klap, klap.
Dobře to ilustruje román Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a trest. Vrah Raskolnikov by mohl uniknout spravedlnosti. Zákon ho nedostihne. A přece neunikne. Nechytí ho soud, ale jeho vlastní nitro. Jeho život se začne rozpadat. Ztrácí klid, sílu, zdraví. Boží mlýny ho melou zevnitř, aniž by tomu rozuměl.
Boží soud totiž často nepřichází zvenčí, ale skrze svědomí.
Pomoci může jednoduchý obraz, který je srozumitelný i dětem – a právě proto i dospělým. Když máme dlouho ruce v zimě, třeba při koulovačce bez dobrých rukavic, ruce nejprve bolí. Potom pálí. A když bolest náhle přestane, nastává problém. Prsty bělají, tvrdnou a začínají odumírat.
Bolest je varování. Když ji umlčíme, zničíme si ruku. Můžeme přijít i o život.
Podobně funguje svědomí. Bůh nám ho dal jako vnitřní kompas. Když jednáme špatně, svědomí bolí. Někteří lidé se však učí tuto bolest potlačit. Bible o nich říká, že mají „vypálené svědomí“ (1. Tim 4,2). Jako by nechali své prsty zmrznout. Necítí bolest – a mají dojem, že jsou silní. Ve skutečnosti však uvnitř odumírají.
Bůh se na to však nedívá proto, aby nás odsoudil. Nedívá se na člověka, jak mrzne, s chladným odstupem. On chce zahřívat.
Proto přichází s jedním klíčovým slovem: pokání. Řecky metanoia – změna smýšlení. Je to jako dát promrzlé ruce do tepla. V tu chvíli to nesmírně bolí. Prochladlé ruce nad topením. Pálí to. Ale uzdravuje. To se děje se svědomím, které docela neodumřelo. Ale co se děje s tím, jehož svědomí nadobro zatvrdlo? Kde je zapotřebí amputaci? Může být člověk nadobro bez srdce tak jako omrzlý člověk bez končetiny? Nemožné! Avšak Bůh slíbil řešení.
Bůh skrze proroka Ezechiela (36,26) zaslibuje: „Vezmu vám srdce kamenné a dám vám srdce z masa.“ Ne amputaci. Ne zmrzačení.
Ale výměnu srdce. A toto nové srdce dostáváme v Kristu. Ne proto, že bychom si je zasloužili, ale proto, že On sám se daroval. Obětoval se. V našem světě se čeká na transplantaci dlouhé měsíce a roky. Najde se vhodné srdce? Ježíšovo srdce je dokonalé a jeho dar je dobrovolný. Jeho srdce je kompatibilní s každým z nás. A tak není člověka, který by stav svého svědomí musel považovat za nadobro zatracený.
Boží mlýny tedy nejsou jen o soudu. Jsou i o naději. Melou pomalu, ale jistě – aby oddělily mouku od plev, aby nás nezničily, ale aby nás přivedly k životu.
Amen.
Modlitba:
Pane,
stojíme tu před Tebou jako lidé, kteří vědí, co je to chlad. Každý z nás si v sobě nese místa, která musela ztvrdnout, abychom přežili. Obstáli. Víme, jaké to je, když se srdce obalí ledem, aby už nemuselo cítit další bolest, další ztrátu nebo další strach.
Prosíme Tě v tuto chvíli za všechno, co v nás za tu dobu venku, v nejistotě nebo v osamění zkamenělo. Ty víš, že necitlivost není síla, ale jen mrazivý úkryt unavené duše.
Prosíme, buď pro nás tichým a trpělivým teplem. Dej nám odvahu nechat své vnitřní omrzliny pomalu roztát. I když to zahřívání může zpočátku pálit, i když nás pravda o nás samých může bolet, prosíme: vpusť do nás znovu život.
Rozpusť svou přítomností ten ledový krunýř, který nás odděluje od Tebe i od druhých. Vrať nám schopnost cítit – cítit soucit, cítit radost, ale i cítit zdravý neklid svědomí, který nás chrání před pádem. Proměň všechno, co je v nás necitlivé a mrtvé, v srdce živé a vnímavé.
Ať z tohoto místa odcházíme s vědomím, že nejsme v mrazu sami a že Tvé teplo je silnější než jakákoliv zima, která nás potkala.
Žijte v lásce!