Čas k pokání a půst

Genesis 9,8-15; 1. Petrova 3,18-22; Marek 1,12-15

Drazí v Kristu,

vítejte na naší první postní bohoslužbě, na první neděli tohoto postního období. Je to již zpravidla, že v tento čas pokaždé čteme o Ježíšově zápolení s pokušením na poušti. Spojujeme souvislost vyjití do pouště s aktem křtu, úlohu svatého Ducha evokujeme vjemy spojené s dlením v pustině, zvažujeme dosah slov pokušitele a čerpáme sílu z odpovědí nezdolného. S úžasem vykreslujeme obraz Toho, jenž obstál a který je obsluhován anděly. Zpravidla však pro tu fantastičnost setrváváme na samotném zápolení a významovém střetu a argumentaci dvou předních postav – Spasitele a pokušitele. Nic moc se nemění, někdy toho pokušitele psychologizujeme, je jen naší vnitřní temnou diskuzí, projevem naší nevíry a temnoty, jindy jej vykreslujeme jako démonickou bestii, která se skrývá za každým rohem. Tento rok mohu s lehkostí děkovat, že zde máme svědectví této události od evangelisty Marka. Ten nám chvála Bohu tuto příležitost nimrat se v argumentaci pokušitele neumožňuje, protože jen letmo shrnuje, že: „ (Ježíš) byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.“ Mk 1,13. Marek zmiňuje v souvislosti s pouští mimoděk její aktéry satana, zvěř a anděle. Marek nahlédl tu důležitou věc, že pokušitel není podstatný, že podstatný je Ježíš! Varuje nás rozebírat zlo, jeho představitele, prostředky a metodiky. Přivádí nás i v této době, kdy tak setrváváme v rozboru negativních nástrah zla, k důležitému úkolu, abychom nekázali zlo a satana, nýbrž abychom, jak píší naši sousedé evangelíci na svém sboru, abychom kázali Krista! Abychom kázali dobrou zprávu tj. dobrou cestu! Jak jsme bláhoví, že rádi nasloucháme temným zprávám a zprávám o temnotě! Nesmíme se rýpat ve zlu. Analyzovat je zeshora, zezdola, nýbrž všemi prostředky musíme poukazovat na vítězství toho, kdo je Cesta, Pravda a život J 14,6! Je začátek postu, ale půst není rozhovor se satanem, ani pokračováním analýzy lidského souboje s nemocemi, s kovidem, ani hádka s našimi čelními politiky o řádnou vládu, není ani pitváním v nás samých a v našich vnitřních temonotách. Půst je Cesta, Pravda a život ústící do božího království! Proto pokračujme v četbě dnešního evangelia, slovo Ježíšovo, „čiňte“ a „věřte“! Čiňte pokání a věřte evangeliu tj. dobré zprávě. Opět jinými slovy: Neuzavírejte se do nečinnosti, nebuďte pasivní, ale všemi možnými způsoby vyjádřete svou aktivní účast a lítost na stavu dnešního světa, lidí a sebe samých, a přitom se cele ponořte v důvěru dobrého konce!

Po roce s kovidem musíme všichni vyznat, že to co dělá náš život špatným, je, když podlehneme špatným zprávám. Když přestaneme věřit ve zprávy dobré, v evangelium. Anebo když se začneme nad ty špatné zprávy povyšovat, je trivializovat, snižovat jejich důsledek, když začneme zprávy o umírajících lidech a o bezradných lékařích a záchranářích nechávat někde za zavřenými dveřmi, jako by se nás vůbec netýkalo, když nebudeme činit pokání. Právě to pokání vypadá, že je vůbec v současnosti pěkný oříšek. A právě tím začíná každé prorocké volání. Čiňte pokání! A co křesťané a naše drahé církve? Co jejich volání po pokání a jejich způsob pokání? Je aktivní? Účastné? Jsem si vědom těch mnoha společenských karikatur, kdy jsou církve s jejich bohoslužbami karikovány a vysmívány. Tak vy se bijete do prsou, a přitom mimo kostel nemáte stud, když pácháte zjevné bezpráví!? Co ty vaše velkolepé kostelní dramatizace? Je tam nějaká autentická opravdická litost? Víty vy sami, co to je kajícnost a pokání!? A my doznáváme, naše pokání není dostatečné!
Kdy však je pokání dostatečné? Kdy je pokáním, a kdy je přehnanou sebehanou? Kdy jde o projev nelásky k sobě samému? Kdy je lítost účinná? To ví jen ten, který se nekouká na její vnější vzletné projevy…

Každý z nás musí s lítostí vyznat, že naše lidské pokání není nikdy zcela dostatečné. I kdybychom se na hlavu postavili, sloužili bohoslužby nevímjakdlouhé, z vlastních sil se k ospravedlnění, ke spáse nedostaneme. „U člověka je to nemožné!“ Mt 19,26, říká Ježíš. Není v naší moci účinná kajícnost. Kdo byl ze starého světa ušetřen? Ze světa před potopou? Noe, jeho manželka a tři synové spolu s jejich manželkami. Všech osm bylo spaseno, ale spravedlivý byl jen jediný! Jací byli ti další rodinní příslušníci? Těch sedm? Noeho manželka byla zbožná, tichá, anebo svárlivá klevetnice? Tři synové, to zní jak z pohádky. Jeden bývá zpravidla docela frajn, zatímco ti další dva bývají pěkní vykukové. Co teprve ty jejich manželky? Nevíme, nevíme, nevíme. Víme jen, že jediný byl spravedlivý a že spása náleží těm, kdo jsou přičleněni do Jeho rodiny. Co se týče rodiny Kristovy, je pak nabíledni tázat se, jací my jsme jeho příbuzní. My, stále ještě pohané, všelijak pochybovační, pochroumaní, sebelítostiví a pěkně vykrmení. Tak jaká jsme rodina? Anebo patříme mezi ty, kdo ani nadále nejsou dostatečně blízko a kdo náleží tomuto světu a jeho odsouzení, spoutaní duchové 1.P 3,19?

S jedním z našich členů jsem nedávno vedl seriozní rozhovor ohledně toho, jak mnoho nebo málo z lidí bude či je spaseno. Tanuly mi argumenty představitelů staré církve vůči Origenovi, který tvrdil, že spaseni budou zcela všichni včetně zlých duchu až tak, že mu bylo vytýkáno, že snad učí i o spasení satana. Co je to za milost, když se dostane všem? Je to ještě milost? Tak argumentuje Aurelius Augusitn. Spása je pro velmi málo lidí. Ještě méně než málo. Spása není určena nikomu, avšak Kristus do zabedněných vrat učinil skulinu…

Kdosi se Ježíše ptal: ‚Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?‘ On jim odpověděl: ‚Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni.‘“ L 13,22-23.

Spása není samozřejmost ani zásluha. Spása byla odměnou jen jedinému, Ježíšovi. Proto On je Spasitel, že my v jeho tajemné vezdejší bytí ponořeni, s ním sjednoceni, smíme nalézt útěchu a oslavení v Jeho vítězství.

Během Velikonoc, v rámci takzvaného tridua, vyznáváme, že Ježíš vstupuje do podsvětí, aby se zde setkal s uvězněnými dušemi, duchy 1.P 3,19. Ty zbavuje pout, osvobozuje je. Kdo jsou to ti duchové? Můžeme doufat, že jde i o ty, kdo neunikli zkáze potopy? Jsou to i ti boží synové a pozemské dcery (Gn 6,1), jsou to generace z nich vzešlé pokřivené morálně, duchovně či tělesně (Gn 6,4)? Kristus přichází k těm, kdo ve svém čase nevyužili příležitosti k pokání, oněch sto dvacet let pro zrůdy (Gn 6,3)? Ježíš Kristus vstupuje do žaláře těm, kdo se nekáli řádně. Anebo se nekáli vůbec!? To zřejmě nikoliv, protože je zapotřebí vnitřnímu přitakání na výzvu k pokání. Ježíš Kristus ze svého milosrdenství bere na sebe značnou míru apelu na pokání. On je naším pokáním, to je totiž vrchol Jeho milosrdenství, to je velikost jeho oběti. Že pro spásu je zapotřebí neztrácet VÍRU v dobrý konec, v evangelium! Pokání je podstatné, naše angažované přitakání a lítost v sounáležitosti se zmarem světa a nás samotných v něm. Ale pakliže je s námi v našem niterném pokání Ježíš Kristus, pak je naše pokání vždy dostatečné. Ať už je prožíváme s uslzenýma očima, anebo s niterným otřesem a zahanbením. A křest je ponořením do Ježíšova okamžiku mezi ukřižováním a vzkříšením. Křest je právě momentem setkání s Ježíšem, který činí naše nedostatečné lidské pokání vyslyšeným. Naše malost, náš lidský pád, náš hřích bere na sebe. On je naším pokáním, na nás je pak především VĚŘIT evangeliu! A to je ta úžasná dobrá zpráva, to je to evangelium i pro ty, kdo doposud nejsou v žádné z etablovaných církví, anebo kdo dosud nejsou pokřtěni.

Někdy vzniká taková pitoreskní představa, že Hospodin svou smlouvu po potopě stvrdil novým vynálezem. Jakýmsi novým stvořením. Že Bůh nechal zazářit duze poprvé po potopě. Jsem přesvědčen, že duha ale byla i před potopou. V ráji prý po stvoření sice nepršelo (Gn 2,5), ale vedla tudy řeka, z níž pak prýštily další čtyři toky (Gn 2,10-14), je těžko představitelné, že by nikde nebyl proud vody přerušen nějakým čeřením. Existence vody a slunce předjímá existenci potopy. Duha tedy v důsledku fyzikální předpokladů mohla být, a tak tedy i v rámci nerozvinutých možností i byla. Duha však jako znamení smlouvy vystupuje jako upomínka, aby člověk a ani Bůh nezapomněl (Gn 9,14.15)! To znamená, že ta duha je jakýmsi autorským podpisem, přestože inkoust toho brku psal a kreslil dlouho předtím, než k tomu podpisu došlo. Hospodin z všeobecného úkazu činí znamení smlouvy, symbol. Cesta ke spáse je protkána symboly. Ty jsou tu samy o sobě jako nahodilé jevy, ale jen díky Božímu zásahu se stávají živoucí upomínkou Boží smlouvy s námi. Kříž jsou dvě dřevná břevna. Bušení do prsou může být i reakcí na uvízlou rybí kůstku v trávení. Křest pouhým namočením. Nejsou tu jako upomenutí pouze pro nás, jsou upomenutím i pro Hospodina, jak je to v případě duhy. A duha je znamením pro Boha, že dal své slovo, pro nás je znamením, že i do deště, do lijavce, zasahuje moc světla. Že Bůh se k nám svým slovem vztahuje a upomíná se na něj, že jej předjímá akt milosrdenství. Že navzdory čtyřicetidennímu lijavci potopy můžeme věřit v dobrou zprávu. Že i když na nás dopadá ostří gilotiny, že na nás dopadá i jas božího milosrdenství! A v tom já jádro křesťanův život mezi symboly, mezi něž patří nejen voda, permanentní výzva k díky Kristu účinnému pokání, ale také kříž.

Často si žehráme na těžký kříž, který musíme nést. Jak to máme těžké! Co tím ale říkáme? Je tu něco takového jako jen můj vlastní osobní kříž? Jsem přesvědčen o tom že nikoliv. Vždyť je jen jeden kříž, a to ten Kristův. Stejně tak jako je jen jedna jediná oběť a jeden jediný obětník. Jiného Spasitele, jiného Krista, není zapotřebí. Vždyť vyznáním, že vzal na sebe naše vlastní hříchy, zároveň vyznáváme, že vzal na sebe všechno to, co nazýváme naším křížem. Co pak je ten náš kříž, ať už tím nazýváme cokoli, oproti kříži Kristovu, který na sobě nesl a nese? To, co úkorně zažíváte, je jen částečkou Kristova kříže. Co je náš kříž proti tomu, co nese Kristus? Tak jako jsme jen částí těla církve Kristovy, tak je i naše trápení jen částečkou toho, co na sebe za trápení bere náš Pán! Čím jsme tedy my a to, co nazýváme za náš kříž, pro tento svět? Znamením kříže většího, než který pociťujeme na svých bedrech.

Noe stavěl schránu, aby lidé okolo něj zřetelně viděli, že se něco děje, že mají ještě čas k úkonu pokání. Jsem přesvědčen, že nejenom ti přihlížející, ani ta vlastní rodina Noahova, která měla ve schráně vyhrazené své místo, netušila, co to ten jejich tatík vyvádí. Nechápali dosah. Možná si poťukávali na čelo. Nicméně Noe vztyčuje znamení ze dřeva toho, že se blíží soud. Znamení těch samých parametrů, jaké Hospodin vtiskl svému Chrámu. Mementa mori. Výzva k pokání. Stejně staví Kristus na odiv kříž. Mementum mori. Stejně tak my stavíme na odiv Kristův kříž, a to tak, že i z naší omezenosti a částečnosti, když zažíváme, že jsme částečkou tohoto kříže, třebas jen třískou, ukazujeme na Jeho slávu. Na slávu Kristovu! Protože i my jsme součástí té milosti, když i my s Kristem neseme tíhu částečky kříže s odvahou, statečností, pokorou. Aby i na nás se oslavilo Jeho jméno!

Jsem si jist, že nikdo rozumný záměrně nevyhledává bolest. Nemyslím na ty, jimž to přivádí pocity blaha. Myslím, bolest, která člověka svírá k nesnesení. To, co činí bolest a utrpení nesnesitelnými a ničivými je hřích, nesmyslnost, zbytnost, chaos, zmar. Lépe je přijmout způsob utrpení s vědomím dobrého zdůvodnění. Pakliže nebyl boží Syn zbaven bolesti, proč my bychom jí měli být zcela prosti?

Slovo boží, které ční v každé době jako milost a utvrzení víry v dobrý konec, se stalo tělem. „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.“ Mt 10,28. „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej.“ L 17,33.

Kristus vprostřed nás.

Čiňte pokání a ubírejte se ke Kristu, k jeho milosti, těšte se z jeho blízkosti. Předně však věřte v dobrý konec. Přijměte víru, že přestože utrpení těchto dnů má jistě svůj vnitřní smysl, nám není zapotřebí nalézt všechny jeho skryté příčiny. Že tu máme i v tyto dny mnohá znamení toho, že i uprostřed bolestí, nemocí a smrti je Bůh s námi! A že spolu s ním půjdeme až do toho samotného konce, jakéhosi podzimu. Až spadne všechno listí ze stromů, až krajinu zahalí bílá peřina, budeme pak spolu s anděli a všemi svatými velebit Jeho svaté jméno v Jeho věčném království, kde už žádné bolesti ani utrpení nebude.