Izajáš 42,1-4.6-7; Skutky apoštolské 10,34-38; Jan 5,1-9
Vážené sestry, vážení bratři, pokoj vám!
Dnešní bohoslužbu tradiční církve slaví křest Pána Ježíše Krista. Jde o završení vánočního období. Věroučné zdůvodnění je zcela jasné: Ten, který je čistý a bez hříchu, dokonce počatý z panny a zrozený v rodné vísce Davida-mesiáše – Ten, který obmytí křtu nepotřebuje, sám ze své vůle, z lásky, solidarity Božího Syna se nechává Janem pokřtít. Je to první z tohoto druhu kroků sklonění se, snížení, sblížení a namočení se do určitého náboženského způsobu člověčenství, jež usiluje být lepším, Božím a jež se dovršuje Ježíšovou obětí na Golgotě. Vše lidské, hříšné, bere Boží Syn na sebe. Jeho vrcholná oběť činí do značné míry souznící obmytí vodou křtu s obmytím ve vlastní Kristově krvi, jak svědčí Jan (19,34). A tak to, co začíná krásnou štědrovečerní vánoční scenérií, kde se štědrost Boží a oslava andělů dotýkají radosti těch nejchudších, se díky svolnému činu Ježíšově proměňuje v nedozírnou velikonoční dohru. Štědrost, chvalozpěvy a radost nenáleží již jen Ježíšovi, nýbrž všem, kdo s ním jsou sjednocení – a tuto cestu otevírá akt křtu.
Tyto Vánoce jsou postiženy nepříjemnou pandemickou situací, a tak pro mnohé bylo pozvání do radosti příchozího Spasitele nedosažitelné. I proto nesmí zapadnout hlas prorockého úřadu církve, protože proroci nezřídka promlouvají k těm, kdo jsou v duchovním zajetí, v odloučení od domova a od toho, co je přibližuje sjednocení s Bohem.
Mnozí kazatelé, kteří nezabředají do teologických hloubek svátosti křtu, zůstávají u určitého ekologického aspektu nedotknutelnosti vody. Nezřídka se staví do řady vedle všemožných environmentalistů a aktivistů. Mně je v tomto období plném obav z nemoci a neochotě přijmout nabízená řešení uzdravení potřebné zvážit samotnou léčebnou moc vody. Jsme přeci z 90% z vody složení a je univerzálním nejlepším doporučením nemocnému klid na lůžku a pít hodně tekutin, které z lidského organismu škodliviny vyplaví. Voda léčí!
My jsme dnes namísto textu Markova evangelia o zázračném Ježíšově křtu vyslechli Janovo svědectví o Ježíšově léčebné činnosti při rybníku Bethesda. Tento rybník ležel u severní jeruzalémské brány zvané Ovčí brána. Stával zde i chrám sv. Anny, kdy prý jsou zaznamenány rytiny zázračného obrazu, kdy pravděpodobně archanděl Rafael vytváří v nedalekém rybníku vír. Tento vír prý měl moc vyléčit každého, kdo se víru stačil první dotknout. Proto se kolem rybníku vždy shromažďovalo hodně lidí, kteří vyhlíželi toužebné znamení, jež by je vyléčilo.
Není jen záležitostí jeruzalémské brány léčebný vodní pramen. V mnohých místech jsou známy léčebné prameny. V křesťanské lidové zbožnosti jsou často spojeny s mariánským poutním významem. Tyto prameny jsou stejně jako sama Ježíšova matka obrazem čistoty, nedotknutelnosti. Vidíte, už jsme zase u vánoční zvěsti…
Ježíš při všem svém odmítání pověrčivosti a jakéhosi tmářství vůbec proti léčebné moci vody v rybníku Bethesda nevystupuje. Pouze s lítostí hledí na ty, kdo se léčebného víru nestačí dotknout. Ano, jsou to zpravidla ti nejvíce nemocní, postižení, kteří ve sprintu ke zdroji uzdravení nedospějí mezi prvními. Zázrak je tu sice pro každého, ale ne každý je uschopněn k tomuto zdroji vyléčení dojít. Radostná zpráva pro každého, kdo nedokáže nikdy být ten první, je, že pro uzdravení není jen ona voda, nýbrž že se může spolehnout na Ježíše. Bůh nikomu nestraní, slyšíme výrok Petrův ze Skutků apoštolských.
Dnes je materiálizací léčebného vodního víru zázračná vakcína proti covidu. Hodně lidí čeká, ale s tím, jak to ta naše vláda válí, v našich sousedech spíše podněcuje zhoubné pochybnosti. Nepochybuji, že se jednou na potřebné dostane. Ale kdy? A do té doby bude co? Jakého ducha, jaké srdce zanechá období dlouhého nebezpečného pochybujícího čekání?
Bůh nikomu nestraní, Ježíš přichází. Zde nehraje roli, kdo je jak chudý či bohatý, zda je vzdělaný či nedouk, jestli je člověk zahrnut mnohými obdarováními, jestli je tělesně zdráv či churav, jestli je mladý či starý, jestli je rizikový, anebo není. Dnes všude zní výčet kritické infrastruktury, tvoří se fronta těch, kdo jsou pro vakcinaci upřednostnění – lékaři, zdravotní personál, staří a rizikoví, policisté, hasiči a armáda, personál sociálních služeb…. V duchovním světě toto neplatí. Netvoříme žádnou metodiku či schematismus infrastruktury dle míry angažovanosti v boji s hříchem. Primárně nestojíme frontu na rybník, protože je naší nadějí, že na toho, na koho se nedostane vakcína oné uzdravující vody, na toho čeká Ježíš Kristus a Jeho dotyk. Neodmítáme léčebnou moc vody, spoléháme však na Krista. Jediným kritériem je pro Něj připravenost našeho srdce. Petr ve Skutcích apoštolských říká: ten, kdo Bohu důvěřuje, a ten, kdo činí to, co je spravedlivé. Zde nejde ani o žádné církevní konfesionální zakotvení. Zde je důvěra v Boha a dobře vedený život.
V každé lidské kultuře je známa léčebná moc vody. Každá civilizace zná své léčebné prameny. V každé takové lidské pospolitosti je i známa důvěra v Nejvyššího, ať už je znám pod jakýmikoli jmény a představami. Vždy a všude byli jednotlivci, kteří usilovali žít svůj život způsobem, aby jejich skutky vedly ke spravedlnosti. Každý zpravidla chce být dobrý, protože to je dobré. Málokdo zapomněl, co to znamená „činit, co je spravedlivé“, přestože ne každý má k tomu dost odvahy. V Kristu ale přichází ještě memento dovršení takového intuitivně dobrého života. Nežijeme tak pouze proto, že se tak žít má, ať už z toho čerpáme výhody pro život vezdejší či nikoli. Díky Kristu má takový život své dovršení, smysl, význam, dohru v reálném přijetí a oslovení za syny a dcery Bohem nad veškerý rámec naší vnitřní rozumové satisfakce. Život Ježíše nekončí na pašijových mučidlech!
Ježíš zprvu uzdravuje duši (Odpouštějí se ti hříchy), pak až, chce-li, léčí i tělo (Vstaň, vezmi své lože a choď). Život v naději je životem poznamenaným jistým druhem očekávání. Pakliže čekáme ve frontě, až na nás přijde řada na léčebnou vakcínu, může být toto čekání poznamenáno marností. Dočkáme se? Je vakcína skutečně léčebná? Stejně tak může být poznamenáno marností i období poté, co budeme opět vyléčeni a chodit tímto světem tak jako před tím, než se objevila nemoc. Jako by se nic nestalo, zase budeme žít ze dne na den. Pravé vyléčení nemusí přinést vůbec žádný sebedůvtipnější lék či pramen. Byť by na čas zafungoval. Skutečně bude vyléčen ten, kdo své očekávání neupne na samotný dar, lék, benefit, nýbrž kdo toužebně vyhlíží svého dárce. Tím není ani naše vláda, ani farmaceutické firmy, nikdy jim podobný. Touha po dobrém lékaři a po dobrém životě je víc než bezobsažné upínání se k dobré zdravotní kondici a dlouhému letitému životu jako takovému. To je také poselství Vánoc, že nejde o dary nýbrž o dárce! Láska je vyjádřena sebesdílením, sebeobětí, darem. Touha být pospolu je zakotvena v příležitosti obdarovat. Nikoli dar sám, nýbrž možnost být spolu a vyjádřit vhodným způsobem lásku tohoto společenství darem. Mít účast na léčebném dotyku Kristově má svůj předpoklad v aktivním a účastném společenství s Kristem. Společenství je pro nás předpoklad spásy, a nikoli samotný dar, anebo momentální vyléčení. Když jsme nakrátko obmyti, očištění, vyléčeni a připraveni pro společný stůl s naším Spasitelem, když se smíme těšit z našeho časného uzdravení, není to ještě naše znovuzrození pro věčnost. Tak jako z nikoho z nás neučinil křest lepší lidi, anebo automaticky spasené, nýbrž určil směr, kam chceme, míníme, usilujeme dospět – s Kristovou pomocí, budeme-li o ni stát.
Kéž je povědomí křesťanského křtu spojeno nejen s určitou iniciací, nýbrž ať žije jeho živý obraz ponoření do Kristových ran. Nejde jen o symbolické obmytí, byť zajisté přinejmenším krátkodobě ozdravné, nýbrž jde o odění se do roucha Kristova. Chceme být a z milosti Boží i jsme novým stvořením. Dotýká se nás Boží proměňující moc. Náš život není jen čekáním ve frontě na vakcínu, anebo na jinou příležitost, je platformou pro setkávání s naším Pánem. Nekřtíme děti z nějaké pověrčivosti či kratochvíle, i ony potřebují uzdravení, i jim je zapotřebí vyrůstání ve víře, naději a lásce, i jim je zapotřebí spásy. Celému světu je zapotřebí křtu. Nikoli však jako církevní ceremonie, naplnění církevních matrik bezpočty jmen. Ne pro povzbuzení dobré nálady, určité vnitřní satisfakce, ani nejde o pouhou příslušnost k určitému kulturnímu zakotvení. Celému světu je zapotřebí křtu, neboť to je vstup do Kristovy oběti jako obraznému vyjádření toho nejvyššího a nejušlechtilejšího života z lásky a v lásce Boží, která nemá omezení, která nemá konce!