Izajáš 44,6-8; Římanům 8,12-25; Matoušovo evangelium 13,24-43
Drazí v Kristu,
Matouš třináctá kapitola je kapitolou podobenství o Božím království. Ježíš v ní vypráví jeden obraz za druhým. O pšenici a koukolu. O hořčičném zrnu. O kvasu. Na první pohled jsou to příběhy rozdílné. Ale všechny spojuje jedna jediná myšlenka: Boží království roste.
Roste nenápadně. Roste trpělivě. A roste tak, že jej nakonec nic nedokáže zastavit.
Je to zvláštní způsob růstu. Když se doma staráme o zahradu, přemýšlíme, kdy posekat trávník, kdy ostříhat zlatý déšť, kdy prořezat švestku, aby ji nezničily deště nebo škůdci. Zahrada je něco, co chceme mít pod kontrolou. Aby byla přehledná, čistá a upravená.
Jenže Ježíšova zahrada taková není.
Když služebníci chtějí vytrhat koukol, hospodář je zastaví. Když zrno vyroste v keř, nechá je růst dál. Když kvas začne prostupovat těstem, nikdo jeho práci nezastavuje. Boží zahrada se neudržuje především nůžkami a rýčem. Spíše konví a vláhou. Nejde v první řadě o omezování růstu, ale o péči, aby to dobré mohlo růst dál.
To je možná obraz celých dějin spásy.
To, co se zpočátku zdálo být nepatrné, stále roste.
Kdysi bývalo pole přehledné. Dnes jako bychom se ocitli v hustém lese. Nebo snad v džungli. Každá další generace přidává nové cesty, nové názory, nové technologie, nové možnosti, nové duchovní směry. Co bývalo přehledné, je dnes spletité. Člověk má někdy pocit, že se bez mačety nedá projít.
Přitom z pohledu shora je to docela jiný obraz. Ne džungle, ale moře zeleně. Život. Koruny stromů plné ptactva. Hojnost.
Jen ten, kdo stojí dole mezi kmeny, vidí především stín.
Možná právě tak prožíváme dnešní dobu. Zdá se nám složitější než kdykoli dříve. Není snadné rozlišit, co je pšenice a co koukol. Co člověka vede k životu a co jej od života odvádí. Máme kolem sebe nepřeberné množství informací, názorů, psychologických metod, koučinků, duchovních směrů, technologií, umělé inteligence i nekonečných možností komunikace. Tolik prostředků, jak si usnadnit život – a přece často nemáme pocit, že by bylo snazší žít. Kudy se dát. Jestli jsou vlastně ty prostředky kontroly k jeho rozvoji, anebo stagnaci.
Člověk pak snadno propadne pokušení vzít do ruky zahradnické nůžky. Nebo dokonce motorovou pilu. Udělat ve světě pořádek. Vyřezat, co překáží. Zjednodušit, co je složité. Mít všechno pod kontrolou.
Jenže právě zde Ježíš říká něco překvapivého: Nechte obojí růst až do žně.
Ne proto, že by mu na pravdě nezáleželo. Ne proto, že by mu bylo jedno dobro a zlo. Ale proto, že ví, že člověk není pánem žně.
Touha všechno rychle vyřešit bývá někdy nebezpečnější než samotný koukol.
Apoštol Pavel dnešnímu evangeliu rozumí. Píše, že celé tvorstvo až podnes společně vzdychá a pracuje k porodu. Neříká, že se svět nezadržitelně zhoršuje. Říká, že roste. Že porod bývá bolestivý. Že čekání bolí. Ale že bolest není posledním slovem.
Každá generace měla lidi, kteří byli přesvědčeni, že právě oni už stojí na samém konci dějin. Že Boží pole už nemůže být zarostlejší. Že andělští ženci musí přijít každou chvíli. Stejně jako dávní husité tak i dnes mnozí stanovují datum, kdy tenhle zaplevelný svět už musí Bůh srovnat.
A každá další generace zjistila, že svět může být ještě složitější.
Možná je to proto, že Boží království skutečně roste. A roste uprostřed světa, který se stává stále nepřehlednějším.
To ale neznamená, že bychom měli ztrácet orientaci. Naopak. Když člověk stojí uprostřed hustého lesa, nenajde cestu tím, že bude stále dokola sledovat jen to, co má kolem sebe. V lese, na moři i na poušti se člověk orientuje především podle toho, co je nad ním.
Také křesťan se učí pozvedat oči. Nad korunami stromů je stále stejné nebe. Tam dopadá světlo. Tam létá ptactvo, které si v korunách stromů staví svá hnízda — přesně jak říká Ježíš v podobenství o hořčičném zrnu. Nad tím vším, co nás dnes zaměstnává, co nás tíží a co nás někdy mate, je stále tentýž Bůh. Ten, který podle proroka Izajáše říká: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není.“
Příchod žně není v našich rukou. To je Boží dílo. Naším úkolem není svět prořezat. Ani jej zachránit vlastními silami. Naším úkolem je vytrvat. Pečovat o to, co nám bylo svěřeno. Zalévat spíše než sekat. A neztratit odvahu.
Čím je svět starší, tím méně připomíná přehlednou zahradu a tím více hustý les. Je v něm mnoho hlasů, mnoho cest, mnoho kořenů i mnoho stínu. Člověk v něm snadno ztratí směr. Ale právě tehdy nám Kristus neříká: Prosekejte si cestu. Říká: Čekejte na žeň.
A dokud nepřijde, nezapomeňte čas od času zvednout hlavu.
Nad korunami stromů je stále stejné nebe.
Tam je světlo, které žádná džungle nepohltí.
Tam směřuje Boží království, které už nyní roste mezi námi – nenápadně, trpělivě a nezadržitelně.
Amen.