Izajáš 55,10-11; Římanům 8,1-23; Matoušovo evangelium 13,1-23
Drazí v Kristu,
vyslechli jsme Ježíšovo podobenství o rozsévači. Nebudu vám lhát, tohle podobenství mě vždycky nesmírně dojme. Je to text, na který jsem úplně poprvé kázal. Tehdy ještě za studií jsem pomáhal s náboženstvím pro děti v Náboženské obci Holešovice. Byl jsem k ruce úžasné paní farářce. A tehdy mě nechala poprvé kázat na toto podobenství. Hlas se mi chvěl, před sebou desítku napjatých dětských krků, pozorných očí. Tehdy jsem se snažil ničím z toho dětem příběh nezakrýt. Převyprávěl jsem podobenství. Nic víc. Po bohoslužbě za mnou přišel muž, který se ocital uprostřed druhé série chemoterapií. Seděl před tím nepozorován v zadní lavici kostela. Měl slzu v oku. „Takhle by měli kázat všichni faráři.“ Dlouho jsem tomu nerozuměl. Podle mých představ jsem nepodal žádný výkon. Pociťoval jsem nad jeho dojetím stud.
Proč se tolik dbá na důvtip a sečtělost kazatelů? Nevytrácí se tak důvěra církve v moc božího slova? Nestačí snad jen číst a naslouchat?
Ale zřejmě bychom si tak jako církve přišli nepatřičně, kdybychom se scházeli jen k tomu si číst. A přitom vícerého není zapotřebí. Lámeme si hlavu, jak oslovit lidi. Snažíme se být důvtipní a aktuální. Zatímco nám evangelium odpovídá, že to není v kvalitě rozsévaného semene, nýbrž v tvrdosti půdy. Ne každé srdce je nachystáno k přijetí životodárného obsahu Evangelia. Lidé jsou nestálí a ve svých postojích vrtkaví, rozevlátí, jsou jako skalnatá půda, kde evangelium nemá příležitost zapustit kořeny. Jiní jsou plní jiných protichůdných cílů a aspirací, které jsou v důsledku zlé. Jsou půdou u cesty. A tak je nasnadě otázka, když chceme církev úspěšnou: Neměli bychom hledat pouze zemi úrodnou, hledat mezi lidmi jen ty, jejichž srdce je lačné po přijetí Boha? Lovit mezi lidmi zatvrzelými a rozevlátými ty, jejichž srdce jsou již nachystaná? Rozhodně ne! Rozsévač nemá dělat rozdíl v kvalitě půdy, do níž zasévá. Není na nás hodnotit, kdo je připraven a kdo není. Přesto odkud přijde kazateli užitek? Dočká se či nikoliv, že půda, již obdělává, vydá užitek? Ta odpověď nezáleží na nás, neboť on je poslán hlásat všem!
Ale i kdyby na tom bylo, a zaséval pouze v dobrou půdu, i dobrý křesťan je ohrožen tím, že z jeho srdce vzejde plevel, trní. Nestačí se spokojit s tím, že člověk má dobré srdce a že přijal Evangelium. I dobré srdce a dobrý křesťan může být udolán starostmi. Starosti jej mohou docela umořit. Starosti nejsou nic nemravného, odsouzeníhodného, nejde o hřích, nýbrž o běžnou každodenní tíži věcí. I dobrý věřící se může pod tíhou všedních dní zlomit! Mít každodenní starosti není před Bohem nic banálního!
Zvykli jsme si jako církve i jako věřící mít nároky na rozsévače, dnešní kazatele. Rozsévač ale dělá tu jednu pouhou věc, že rozsévá. Čte, sděluje. Není na něm, je-li půda dobrá, anebo skalnatá či ušlapaná. A kněží? Ty netrhají plevel, nepopírají a nezmenšují starosti svých svěřených věřících, nýbrž připomínají, kde je světlo! V každodenním návalu starostí pomáhají odkrývat výhled ke zdroji života, světla, vláhy. Pohybují se v trní. Ježíš jinde vypráví o koukolu a pšenici. Dovolím si tedy tvrdit, že kněží nemají právo a ani moc zastavit růst trní, mohli by tím připravit své věřící o život. Avšak jistě mohou půdu od starostí v zárodku pročišťovat. Ať tak či onak, plevelu se nikdy nepodaří zbavit. Však vzpomeňte na slova apoštola Pavla, všichni si v těžkostech vzdycháme…
Je načase si přiznat, že nepřítelem evangelia nejsou špatní rozsévači. Žehrání si na způsob: „Kdybychom měli lepšího faráře…; Kdybychom měli srozumitelnější liturgii…; Kdybychom měli lepší písničky…; Kdybychom měli lepší kostel…“ Rozhodně ne! Rozsévač je stále stejný, semeno je stále stejné, pouze půda je tu více či méně zatvrzelá a bujnost plevele podléhá vegetativnímu období. Žel, teď to vypadá, že se mu náramně daří!
Co je důležitější, mocnější? Je to snad rozsévač či loď, z níž se zvěstuje, anebo kvalita půdy? Církev ať je vytrvalá ve zvěstování, nikoliv nutně v kreativitě. Církev není umělkyní nad tím, jak obměkčit zatvrzelé srdce. To umí Kristus. Srdce obměkčit a dokonce je zbavit sil toho Zlého. Proměňuje půdu skalnatou a dokonce i tu u cesty. Není dost tvrdé půdy před přicházejícím božím Synem. Ale rozsévač? Ať je trpělivý a nedělá rozdíly. Má-li se dočkat úrody, je zde potřebná součinnost člověka, aby nechal obměkčit své srdce. Zpřístupnil je moci Krista, který dokonce může vyhnat i moc toho Zlého. Co má dělat církev, vytrvat ve svědectví. A taky trochu vstupovat se svými svěřenými věřícími do jejich prostých starostí. Třebas se od toho trní do krve poraní, byť si ty všední starosti dní stanou i jejími starostmi. Těch pouhých prostých pouze světských starostí. O živobytí, o prospěch jejich blízkých, o zdravotní stav i o to, co a zda bude něco k obědu. Jestli někoho ještě vůbec zajímá, anebo už docela nikoho. I ty nejmenší starosti, když se nakupí, dokážou zakrýt výhled na životodárný zdroj požehnán. Církev se nesmí povyšovat nad žádnou starost, s níž k ní lidé přicházejí. I v církvi roste dosti trní.
Kazatel nemusí být superschopný mluvčí s červeným diplomem. Nemá podléhat pokušení být bůhvíjak originální. Není to o něm, není to na něm. Všechno podstatné již bylo Ježíšem sděleno, anebo odkryto. Je jen jediná oběť, ta Jeho. On je tím pravým rozsévačem, církev jej pouze ve své činnosti následuje. Ať nemyslí, že by měla být něčím více než byl On. Rozsévač semeno nevyrábí, neupgradeuje, geneticky nešlechtí, nesoudí, necertifikuje. Pouze je nese. Nešetří jím. Rozsévá.
Kdysi jsem toto podobenství dětem v Holešovicích jen a pouze a prostě převyprávěl. A možná tehdy zaznělo to nejdůležitější: všechno podstatné už řekl Ježíš sám. Nevím, kde jsou všechny ty děti dneska. Jsou-li či nejsou dnes někde v kostele, jsou-li či nejsou šťastní lidé, jestli dávají počet Bohu, anebo přidávají svým starostem. Vzpomenou-li kdy, že se v jednom dávném ranním dětském kázání před nimi zaskvěla slza muže, který neztratil naději v boží milosrdenství. Že už jako malé děti byly jen malý krůček spasení!
My, kdo dnes přicházíme k prameni vody života, kdo se tážeme po moci Božího slova, nepřinášíme nové evangelium, nýbrž evangelium Kristova vtělení, vzkříšení a oslavení. Stále stejné a nově rezonující. Na nás je rozsévat, nešetřit a neztrácet odvahu. Neboť rozsévač rozsévá, půda vydává úrodu a Bůh dává vzrůst; a jeho slovo se nikdy nevrací s prázdnou.
Amen.
