2 Samuel 23,13–17; 1 Petr 1,3–6; 1 P 2,21b–24; Matouš 16,24–27
2 S 23,13–17; 1 P 1,3–6; 1 P 2,21b–24; Mt 16,24–27
Co je v naší vodě?
Drahé sestry, vážení bratři,
toto setkání je mimořádné hned z několika důvodů. Předně jsme my, husité z pražského Radotína, přijeli do Zlína na výročí 150 let od narození Tomáše Bati, a tak se tu setkáváme se sesterskou Náboženskou obcí. Je to setkání sváteční a ojedinělé. Přijeli jsme využít příležitosti prodlouženého víkendu, který nám umožnil být tu o den déle, a ještě ke všemu s vámi dnes, mimo neděli, slavit státní svátek — Den české státnosti, spojený s památkou a mučednickou smrtí knížete Václava. Tomáš Baťa se ostatně narodil právě zde ve Zlíně 3. dubna 1876, takže letošní rok je skutečně rokem jeho 150. výročí.
Leckde v církevních kruzích dokonce hovoříme o svatém Václavovi, křesťanském ochránci a patronovi naší země. My jsme v těchto titulech obezřetnější, ale ani to nám nebrání památku tohoto výjimečného knížete držet.
Jako Pražáci a Středočeši si knížete Václava tak trochu hýčkáme. Stojí nám od Myslbeka na Václavském náměstí. Jeho socha je možná víc než jiné orientační body centrem města — téměř každé setkání se tradičně děje „pod ocasem“ knížecího oře. My jsme z Radotína a hned přes pole máme v zahradě Zbraslavského kláštera definitivní Myslbekův model sochy, která pak stanula na Václavském náměstí. Její podoba se dostala také na dvacetikorunu, kterou čas od času každý z nás nosí v kapse či peněžence. Ať jsme Pražáci, nebo Moravané.
Stejně tak máme den památky knížete Václava volný od práce, ať už jsme Pražáci, nebo Moravané.
A přesto se mi tu svatováclavská legenda najednou jeví být docela jiná.
My v Praze čteme příběh Václava Přemyslovce jako příběh o zakořeňování křesťanské identity a o růstu místní státnosti a významu světské moci. Tak to mám od školních škamen. Vzhlížím k české či československé státnosti, kterou mi tento dávný kníže ztělesňuje.
Ale letos poprvé, tady na Moravě, najednou nahlížím zkratkovitost vlastivědné látky své Základní školy.
Doba knížete Václava je několik desetiletí poté, co se podle pozdější legendární tradice na dvoře velkomoravského knížete Svatopluka odehrál příběh Bořivojova křtu. Kristiánova legenda vypráví, že Svatopluk odmítl Bořivoje pustit ke stolu, protože byl pohan, a že Bořivoj následně přijal křest od Metoděje. Historicky je Bořivoj prvním písemně doloženým knížetem z rodu Přemyslovců a jeho spojení s Velkou Moravou a Metodějem patří k důležitým tradicím počátků českého křesťanství. Samotný příběh o ponížení u stolu však známe z mnohem pozdějšího literárního podání, nikoli z přímého svědectví jeho současníků.
Velká Morava byla v době Svatoplukovy vlády mocným státním útvarem a křesťanství na jejím území mělo pevné zázemí. Po Svatoplukově smrti roku 894 nastupuje Mojmír II. a říše se postupně rozpadá. Na počátku 10. století její politická struktura mizí pod tlakem vnitřních problémů i maďarských vpádů. Přesný okamžik a průběh tohoto zániku ovšem nejsou tak jednoduché, jak jsme se je možná učili ve škole.
A právě tady ve Zlíně si uvědomuji, jak rádi čteme vlastní dějiny optikou našeho malého (dnes českého) prostoru.
Oslava našeho vzestupu může být zároveň připomínkou období něčího úpadku (v době Václavovi právě úpadku křesťanské Velké Moravy).
O to zvláštněji působí, když spolu s námi Pražáky slavíte svatováclavskou bohoslužbu vy, Moravané — s nazlátlými dvacetikorunami v kapsách a se dnem státního volna.
Možná by nás dnes Václav měl učit, že stojí za to radovat se, když Bůh zachraňuje někde, kde zrovna nejsme my. Že Bůh nehovoří vždycky jen tam, kde se odehrává náš vlastní příběh. Že dějiny Božího království nejsou vždycky totožné s dějinami našeho národa, našeho města, naší církve — ani našeho života. Možná to zní banálně, ale všechno mi to jde dohromady i s tím, co říká Ježíš: „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej.“
Jak protikladně vůči těmto slovům znějí modlitby, které cílí k našemu vlastnímu dobru, požehnání, dobré kondici, hojnosti a zdraví. „Hlavně ať se dobře daří nám — a pak budeme přát dobré i sousedům!“
Je to jako varování před tím, abychom nechtěli získat celý svět.
Chodíme do práce, poplatíme, co se dá, nadto si dopřejeme dobré jídlo a pití, podarujeme blízké, něčím obdaříme svou církev, a pak nám zůstane něco na vlastní zážitky. Jedeme na dovolenou, do vysokých hor nebo na vyhřátou pláž. Připlatíme si all inclusive, ať nemusíme vařit. Obsluhují nás mladíci v bílých vyžehlených košilích. Uděláme hodně fotografií, které nás přibližují vysněnému ráji – a to už tady, na Zemi.
Ale pak jdeme kousek za hotel, mimo pláž a hlavní třídu, a uvidíme, jak jsou příkopy, háje a okraje cest zavalené odpadky. Podobné hory odpadu se hromadí i daleko od pobřeží a v oceánech. Lidé, kteří nás obsluhují, odcházejí po práci do svých skromných domovů unavení podobně jako přírodní zdroje, z nichž náš způsob života čerpá.
Voda, plasty, půda.
Všechno pro turisty, aby měli své fotografie a splněné sny. Aby měli pocit, že jim patří celý svět.
Ježíš nás učí dívat se na svět tak, abychom jím nebyli oslněni. Abychom nesetrvali na povrchu. Abychom se učili dívat za kulisy. Že svět tu není pro naše pobavení, ale pro posvěcení.
Dnes jsme četli méně známý příběh o králi Davidovi.
Tři z jeho hrdinů se v době, kdy Filištíni drží Betlém, dostanou k Davidovi. David vysloví svou touhu: „Kdybych se tak mohl napít vody z betlémské cisterny u brány!“ Je to vzpomínka na město, odkud pocházel. Na vodu, která mu připomíná domov, která mu připomíná bezstarostné mládí. A ti tři muži se kvůli tomu proplíží nepřátelskými liniemi, načerpají vodu z betlémské cisterny a přinesou ji Davidovi.
David ji ale nevypije. Vylije ji před Hospodinem. A říká, že by nebylo možné, aby pil krev mužů, kteří nasadili své životy.
Je to zvláštní příběh. Dá se číst jako příběh o věrnosti. O odvaze. O tom, jak hluboká může být oddanost člověku, jemuž sloužíme. Ale dá se číst také jako návod na to, jak si osvojit umění stárnout. Jak David přijmul své stáří.
David dostane něco, po čem zatoužil. A teprve když to drží v rukou, pochopí, co všechno je v té vodě. Není to jen voda. Je v ní práce a odvaha těch tří mužů. Je v ní jejich risk. Je v ní možnost jejich smrti.
David si uvědomí cenu vlastní touhy.
A proto vodu vylije.
Co je ukryto v tom, co právě držím v ruce?
Stejně jako král David si i my dnes můžeme položit otázku: Co vlastně chceme? Po čem toužíme?
Chceme čistou vodu, nové boty, levný benzin a naftu, levnou energii. Chceme bezpečí a válku daleko za humny. Chceme krásnou krajinu. Chceme pohodlný život.
A často už se nezeptáme: Kdo za to všechno zaplatí?
Kdo ponese náklady na naši levnou energii? Kdo pracuje za cenu, za kterou si můžeme dovolit levné oblečení a elektroniku? Kdo nese zdravotní, sociální a ekologické náklady našeho způsobu života? Kdo nese riziko války, která je pro nás vzdáleným obrazem na obrazovce, ale pro jiné každodenní skutečností? Nechci tvrdit, že každý výrobek, který si koupíme, je ukradeným životem nějakého konkrétního člověka. Ani že každá naše dovolená je morálním proviněním. Ale myslím, že Bible nás vede k něčemu mnohem prostšímu a zároveň náročnějšímu: Ptej se, kdo platil za to, co ty dnes dostáváš.
V knize Genesis zaznívá otázka po krvi, která volá ze země (Ábel). V příběhu ze Samuelovy knihy je to voda, která se najednou ukáže být spojena s životem lidí.
Možná bychom se měli ptát: Čí krev, čí práce, čí čas, čí voda a čí země jsou ukryty v tom, co si přejeme? I co si dopřáváme…
Ježíš nás učí milovat nepřátele. Je to jistě náročné, ale takhle katechismově to zní celkem snadno.
V duchu onoho umění stárnout, které nám dnes ukazuje král David, a v duchu zkušenosti svatováclavského svátku na Moravě by mohla poučka křesťanské etiky znít trochu jinak: Učme se přát dobré těm, kteří za nás nesou část ceny toho, co dnes smíme mít ve svých rukou.
Levné mobily. Trička. Naftu. Dovolené. Energii.
Jsme zemí, která má ve srovnání s většinou světa vysokou životní úroveň a zároveň těží z desetiletí politické stability, otevřeného obchodu, vzdělání a hospodářského růstu. Nejsme nejbohatší zemí světa, ale rozhodně nežijeme v podmínkách, které by byly samozřejmé pro většinu lidí na planetě. Česká republika se v evropském srovnání pohybuje mírně pod průměrem EU, ale stále patří k relativně prosperujícím zemím.
To není důvod ke studu.
Je to důvod k odpovědnosti.
To, že jsme se narodili do určité části světa a do určité historické chvíle, není naše zásluha.
A není proto ani samozřejmým právem užívat všech výhod bez omezení. Je to dar. A dar zároveň zavazuje.
Příběh svatováclavský nás zde přivádí k závěru, že dějiny Božího království nejsou vždycky totožné s dějinami národa. Ani s dějinami národa našeho.
Z milosti Boží dnes smíme být tím, čím jsme. Ale čím budeme? Je to v Božích rukou. Bude to blahobyt, nebo bída? Bude naše církev vzkvétat, pokračovat? Bude pokračovat naše kultura, tak jak ji známe? Bude pokračovat náš způsob života? Nevíme.
A možná je důležité připustit, že nemusí pokračovat všechno to, co dnes milujeme, aby pokračoval Boží příběh.
Jsme zvyklí modlit se za domov. Jsme národní církev, Církev československá husitská. Asi ani nemůžeme jinak. Ale to nás nezbavuje povinnosti modlit se za naše nepřátele. Tím spíše za naše sousedy, s nimiž můžeme i nemusíme být v nepřátelském vztahu.
A právě tady se mi svatý Václav jeví jinak než jen jako symbol české státnosti. Václavův příběh je spojen s Boleslavem — s bratrem, který se podle tradice stal jeho vrahem. Nemáme před sebou historický zápis Václavových posledních slov, ale pozdější svatováclavská tradice vytvořila obraz mučedníka, jehož příběh neskončil pomstou. A právě to je pro křesťanskou paměť důležité. Ježíš říká: Modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Modlit se za nepřítele neznamená říct, že nepřítel neudělal nic zlého. Znamená to odmítnout, aby jeho zlo určovalo celou naši budoucnost.
Boleslav může Václava zabít. Ale nemůže rozhodnout, co bude Václav znamenat.
A možná právě proto je svatováclavský příběh tak silný. Ne proto, že by nám dovolil prohlásit naši stranu dějin za vítěznou. Ale proto, že nás učí, že Bůh může mít budoucnost i tam, kde my vidíme jen konec.
Apoštol Petr píše o dědictví neporušeném, neposkvrněném a nevadnoucím. To je zvláštní obraz naděje. Protože naše dědictví není něco, co si můžeme sami vybudovat, vlastnit a pojistit. Nemůže to být ono „my“ na úkor „vy“.
Není to naše ekonomika. Není to naše území. Není to naše církev. Není to naše národní identita. Není to ani náš vlastní život.
Petr říká, že pravá naděje je založena na vzkříšení Krista z mrtvých. A ve druhé kapitole připomíná Krista, který netriumfuje tím, že by svým protivníkům vrátil jejich násilí, ale tím, že „ponechával vše Tomu, který soudí spravedlivě“.
A tak se vracíme k Ježíšovým slovům: „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej.“
Možná to platí i pro společenství. Možná to platí pro církev. Možná to platí pro národy. Možná někdy tak usilovně zachraňujeme to svoje, až přestaneme být schopni přijmout, že Boží život pokračuje také mimo nás.
Jedno z Ježíšových podobenství je o pastýři, který hledá jednu ztracenou ovci a kvůli ní nechává devadesát devět na horách. A Ježíš dodává, že není vůlí nebeského Otce, aby zahynul jediný z těch maličkých. Kde dnes zachraňuje Bůh? Kde se dnes dějí události spásy, aniž bychom na nich měli jakýkoli podíl? Kde Bůh tvoří něco nového, co si nemůžeme přivlastnit?
A co když budoucnost křesťanství a křesťanské kultury neleží tady? Co když neleží ani v Jeruzalémě, ani v Římě, ani v Praze či Zlíně? Co když Bůh právě někde vedle nás připravuje něco, co bude větší než naše vlastní příběhy?
Umíme se z takové spásy radovat? Umíme v takovou spásu doufat?
Umíme přát budoucnost těm, kteří přijdou po nás a budou docela prostě a jednoduše jiní než jsme my?
Král David pozná cenu vody, kterou by si tak přál sám pro sebe.
Ježíš vyzývá, abychom nelpěli na svém vlastním životě.
Petr odkazuje k tomu, že pravá budoucnost neleží v tom, co si můžeme sami pro sebe přivlastnit.
A svatý Václav nám dnes, zde na Moravě, připomíná, že něco může skončit, aby se jinde a jinak otevřela nová kapitola.
A přesto boží království tím neutrpí žádnou újmu!
Bůh je větší než já, větší než kdokoli z nás. Boží příběh je větší než příběh náš. Již dnes někde vedle nás vzniká něco, co nás přečká, co nás přežije. Možná právě tam Bůh zachraňuje svou jednu ovci. Možná právě tam začíná příběh, který jednou někdo jiný bude považovat za svůj. A možná právě tam je naše úloha: ne všechno vlastnit, ne všechno udržet, ne všechno zachránit pro sebe. Ale přát životu, aby pokračoval i bez nás.
Umíme přijmout, že něco může skončit, aniž by tím skutečně skončil Boží příběh? To je přece logika Velikonoc. To je příběh kříže.
Radujme se z toho, že je zde budoucnost, která nebude jen naše.
Radujme se za ty, kteří budou naplňovat Boží příběh, přestože budou jiní než jsme my.
A až se příště napijeme své vody, zkusme si vzpomenout na Davida.
A položit si otázku: Co všechno je v té vodě?
