Izajáš 45,1.4-6; 1. Tesalonickým 1,1-5; Matoušovo evg 22,15-21
Bratři a sestry,
naše bohoslužby nejsou volnozájmovou aktivitou. Když začnete někde číst z Písma, nejde jen o nějakou deklamaci. Budete-li svědčit o svém novém životě, který vám byl z moci Boží svěřen, nejde jenom nějaký slovní dovětek velikého božího činu. Když zní radostná zpráva o Kristu, nejde jen o pouhá slova. V listu do Soluně Pavel svědčí: „Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.“ Slovo svědectví nezůstává pouze na rtech, anebo pouze na uších. Svědectví o Bohu provází proměna!
Když se dělí komunikace na projev verbální a neverbální, je tím míněn rozdíl mezi řečí jazyka a řečí tváře, těla. Výraz verbum v latině, podobně jako v angličtině verb, označuje sloveso. Hebrejština a její slova mají taktéž svůj slovesný základ. Cokoliv je sdělováno slovem, strhuje s sebou k činnosti celý svět, není jen suchopárným konstatováním. Když mluvíme, strháváme k činnosti. Svědectví o životě, o lásce, o Bohu, strhává celý svět do života, do lásky, k Bohu!
John Lennon kdysi řekl: Tvůj hlas mě uklidňuje, ale slovům prostě nerozumím!
Řeč Bible, církví i naše vlastní je často nesrozumitelná. Dáváme veliké úsilí tomu, abychom byli věrohodní a aby naše svědectví bylo bez výhrad přijato. Kristus je příchozí z království Boha. I my jsme často v neznámém prostředí v podobné situaci. Těžko můžeme za každé situace sázet na to, že budeme zcela srozumitelní. Proto má být naším svědectvím především způsob života, jaký vedeme. Lidé si mají říci, aha, to jsou ti, jejichž slovu lze důvěřovat, na jejichž slovo se lze spolehnout. To jsou ti, kteří navzdory svým pokleskům i nadále usilují býti lepšími. To jsou ti, kdo nevyhledávají hádky a spory, to jsou ti, kdo se v každé vyhrocené situaci nejprve ztiší, aby pak působili jako mediátoři pokoje. To jsou ti, jejichž hlas uklidňuje, přestože si mumlají divné modlitby a čtou archaické knihy…
Když Bůh mluví, není to vždy srozumitelné, ale Jeho slovo vede k životu. Díky Jeho slovu my jsme. Když my mluvíme, roztáčíme kola motoru světa. Jsou to kola zmaru, anebo spásy? Jak reagujeme, jakými slovy a jakým stavem mysli? Často vystupujeme nesrozumitelně, ale podle hlasu jsme k poznání. Jsme přívětiví? Je naše blízkost hřejivá? Udržujeme naším hlasem distanc od těch, kdo nás slyší? Jsme popudliví? Vymlouváme se, ospravedlňujeme? Jaký je náš hlas? Hledejme v sobě způsob, jakým svědčíme…
„Kdybych rozdal všecko, co mám, pro druhého skočil do ohně, ale lásku, kdybych neměl, nic mi to neprospěje.“ Doznívá k nám z Pavlova hymnu lásky (1. list Korintským 13,3). Stejně tak víra bez lásky je ničím (1. list Korintským 13,2). O čem je naše mluvení, není-li v nás lásky. Co chcete sdělovat, není-li náš hlas specifický právě svou láskyplností? Jakoupak má hodnotu, cokoli učiníme, není-li v nás lásky?
Komu náleží náš život? Komu náleží to, čím dnes disponujeme? Náš čas, zdraví, dovednosti, prostředky, naše důvěra a svědectví?
Na světě je mnoho vztahů omezeno relací podřízenosti. Vrchnost světská, má nárok na naši poslušnost (1. list Petrův 2,13-17). Máme být nařízením vrchnosti poslušní, máme se za vrchnost modlit – nesmí však být žádný z panovníků předmětem našeho nekritického uctívání! Vladaři nejsou více než slovo Boží, vladaři nejsou ani nad slovem naším. Slovo boží, slovo lidské, to je to, co umožňuje těm stávajícím vladařům, mít jakousi moc. Jejich moc se děje jen naším přispěním, když my ji svým slovem stvrzujeme. Pakliže my jejich moc verbalizujeme. Přesto, je to dvousměrný proces, kdy my moc vládcům dáváme, zároveň jsem však vůči jejich slovu poslušni. Tak jest to ovšem do té doby, dokud si vladař nenárokuje naši úctu!
Rozpomeňme se na rozhovor Ježíše s Pilátem. Pilát praví (Janovo evg 19,10): „Se mnou nechceš mluvit? Nevíš, že mám moc Tě propustit a že Tě mám moc i ukřižovat?“ Ježíš odpovídá: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla shora dána. Proto má větší vinu ten, kdo mě tobě vydal.“
Vladař má jen takovou moc, kterou mu Bůh umožní mít a jakou mu lidé umožní mít. Politická vina nejde za špatným politikem, nýbrž za tím, kdo mu svým stvrzením moc ponechává, kdo verbalizuje jeho moc.
Pilát z určitého pohledu nebyl špatným místodržícím. Nechal vystavět tolik důležitý akvadukt. Peníze na to zajistil vyloupením Chrámové pokladnice židů. Pilát odvrátil připadnou hrozbu hněvu císaře Caliguly, protože nechal jeho sochu vztyčit uprostřed Chrámového nádvoří. Pakliže nepřihlédnete k náboženské necitlivosti, Pilát jednal politicky pragmaticky. Přesto Pilát byl zcela přezíravý k náboženskému cítění. Vzpomeňte na tu jeho cynickou rétorickou otázku prohozenou směrem k poníženému Ježíšovi: „Co je to pravda?“
Naše svědectví, evangelium, radostná zpráva o Božím milosrdném přijetí, je více než jakékoli vládní nařízení. My musíme akceptovat a řádně dodržovat, čím jsme správní moci zavázáni, s čím přichází vláda. Naši oddanost, úctu, ale možné že ani naši důvěru, si však nezaslouží. Jsme svědky četného nemravného jednání čelních představitelů. Když jim teče do bot, začnou své činy zastírat za ekonomické zájmy. Pragmatický kalkul Pilátův a jeho pohrdlivý výsměch Pravdě přežívá napříč milénii. I dnes je předseda vlády ochoten nechat zemřít dvě desítky tisíc lidí jen aby získal několik pár židlí do obecních zastupitelstev, anebo do senátu. Pro někoho drahá cena, pro někoho nikoliv. Z cizího krev neteče. Cynické, nemravné, pragmatické. Navzdory tomu, co je k opovržení, i nemravný panovník je panovník.
Neviňte panovníka, vina spočívá na těch, kdo jeho zdánlivou moc verbalizují. Veďte k pokoji, nezapomeňte na hlas, podle něhož má být poznáno, komu náleží váš život.
To, co náleží Bohu, nelze vyčíslit. Hodnota daru pro Boha není nominální, nýbrž vztahová, relační. Ježíš sleduje lidi, kteří přicházejí za Hospodinem. Sleduje bohaté dárce, kteří dávají hodně, nuzné, kteří dají maličko (Lukášovo evg 21,1-4). Vyzdvihuje hodnotu daru těch, kteří dávají darem ze svého nedostatku. Proto Bohu náleží prvotina úrody, prvorozený, dar z toho, čeho se nedostává, čeho je nedostatek. Řekněte, náležím mu já!
Jestli chcete hledat soudce pro majetkové spory, jestliže chcete vést hádku s mocnými, že si vzali víc, než nač měli nárok, nechoďte s tím za Ježíšem. Kéž ti, k nimž doléhá láskyplnost vašeho hlasu, verbalizují moc těm, kdo nejsou přezíraví k přicházející Pravdě. Ježíš odmítá být soudcem mezi bratry, kteří vedou svůj spor o dědictví (Lukášovo evg 12,13-15). Ježíš uvádí do Pravdy. On je Pravda. On je Slovo, on je cesta, které Pilát ani Babiš nikdy neporozumí. Dokud budou žít ve lži a dokud budou ospravedlňovat svůj hřích ekonomickým zájmem. Ježíš je Slovem živého Boha, skrze něj se děje to, co Bůh zaslibuje, usmíření a vysvobození. Skrze Ježíši přichází spása! Nemusíte rozumět teologii, nemusíte rozumět významu jednotlivých výroků, musíte však důvěřovat jeho hlasu! Světská vláda se vždy bude ospravedlňovat tabulkami a grafy, půjde cestou vysvětlování tvrdými daty, bude chtít, abyste jí rozuměli, a proto jí pak důvěřovali. Bůh se nemusí ospravedlňovat. Bůh mluví, a Jeho slovo vede do života. Světské vládě náleží naše poslušnost, musíme dělat, na čem se zákonodárci shodnou, dokud sama sebe nezačne stavět nad Boha. Bohu pak náleží naše úcta a naše oddanost. To, co je tak vzácné, čeho je nedostatek. Jemu náleží naše pevná důvěra, že nás pro zanedbatelný politický kapitál nezaprodá!
Děkujme Bohu za to, že nechal sestoupit Pravdu na svět a že sestoupil i do naší země, že nám i našim otcům svěřil úkol chystat Pravdě cestu!
Amen