Jeremiáš 11,18-20; Jakub 3,16-4,3.7-8a; Marek 9,30-37
Bratři, sestry,
dnes nás Pán Ježíš staví před otázku, kdo je první mezi učedníky. A odpověď spočívá v tom, jak se stavíme k těm nejmenším. Kraličtí říkají pacholíkům. Jak vnímáme děti? V kontextu dnešního evangelia však děti nejsou ti oslovovaní, ti, jimž patří království Boží. Nýbrž na vztahu k dětem se profiluje náš vlastní postoj ke spáse. Ale jaké jsou děti!?
Děti jsou bezprostřední, spontánní. Když se dítě usměje, radují se andělé, jak se praví. Jsou odkázány na naši péči, jsou bezbranné. Ale na druhou stranu je v nich mnoho zákeřnosti a sebestřednosti. Děti dokážou být bezohledné. Řekněte sami, jaké jsou děti, když procházíte kolem školy, před níž se shlukují mladí raubíři. Pacholátka.
V duchu Jakubova listu si často posteskneme, že se nejenom ti dospělí ale právě ty děti odnaučili prosit a děkovat. Je to bolestné, protože to odkazuje na kvalitu výchovy a ční to jako obžaloba mnohých rodičů. Zároveň to je bolestné i pro tu vyhlídku naší společnosti, kde se z takových dětí stanou dospělí, kde uctivosti mezi lidmi ubývá.
Jestliže víra odkazuje k našim minulým poznáním, není vyhlídka budoucí naděje valná. Jak si pak připadá současná žitá láska v prostředí, kde jsou slova proseb mezi lidmi neopětovaná?
Děti představují ambivalentnost láskyplnosti v každém z nás. O to hůře, že je tato ambivalentnost bezprostřednější.
Mladí raubíři jsou mimo společnost svých dozorců neskutečně hrubí. Těžko uvěřit, jakými nadávkami se častují. Ani my jsme nebyli jiní. Jako mladí jsme zkoušeli posouvat míru nadávek do takové míry, aby to naším okolím dostatečně zacloumalo. Dnes jsme snad jen ve svém projevu méně bezprostřední, ale hrubosti v nás neubylo.
Nedávno jsem slyšel z takového mládežnického hloučku: „Tvá máma je tlustý prase!“, anebo „Jsi smradlavej židák!“ Tvrdé. Ale z kultivovaných rozhovorů mezi dospělými jsem již tolikrát cítil ten samý osten, ačkoli slova jsou již vybíravější. I naše snaha je někdy svými slovy lidi kolem nás nadzvednout.
Pod křížem tohoto společenství se musím přiznat i k mým hříchům. Jako malý jsem chtěl mého pokrevního bratra zasáhnout nadávkou, a tak jsem lovil mezi těmi mnohými, jež jsem kdy někde zaslechl. Tehdy jsem mu řekl: „Ty zkurvysynu!“ Brácha mě chtěl nejdříve uhodit, ale pak se začal mé hlouposti smát. Skutečně, dodnes se za tu svou hloupost stydím a v duchu se mé miliónové mamince omlouvám!
Co to je za lidské vášně, které nás vedou do bojů!? Co to je za vášně, které s přibývajícími léty neztrácíme, kde pouze tříbíme slovník!?
Co je to dítě mezi námi, v němž k nám přichází Kristus!? To dítě je mírou našeho vlastního jednání. Jak se zachováme k tomuto nevyzrálému člověku!?
Malí, hloupí, uřvaní, siláčtí, jednoduše zranitelní a věčně hladoví, prostoduše roztomilí, lidé bez jakékoliv úcty a vážnosti… Jsou to děti? Je to člověk.
„Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete – a nic nemáte, protože neprosíte!“ Praví Jakub k malým lidem.
Starověk si dětí nevážil tak jako tomu je dnes. Ani hodnotu člověka tak nevyvyšoval. Dnes je člověk mírou všech věcí, jak se tvrdí. Člověk je volič, kupující, daňový poplatník, a tak je jeho hodnota často uměle přeceňována. Včera večer v televizi běžel film Terminátor. Lidstvo se brání zániku před běsnícími stroji. V jaké panice žijeme, že by snad lidstvo mohlo zaniknout!? A přitom jsme to my, kdo posledních pár let ničíme domovskou planetu, osobujeme si odsuzovat k životu či zániku rozmanité živočišné a rostlinné druhy. Jsme bez slitování a jen ve chvílích volna nostalgicky vzpomínáme na to, co jsme před nedávnem surově odsoudili.
I mezi sebou se dělíme na kasty a podkasty. Nikoli podle vzdělání či zásluch, nýbrž na základě nezasloužených privilegií. Povězte, s jakou vehemencí se dnes zostuzují tisíce přicházejících migrantů, ačkoli jejich země původu vypovídají o mnohem starobylejší a uvědomělejší kultuře. Jazyk Ježíšův, aramejština, je zachycen v jednom jediném vydání Bible, v Pešitě, a tou disponují syrští křesťané. Naše dějinné bitvy o staroslověnštinu vedle tohoto faktu zaostávají.
Co je tak špatného na ekonomické migraci? Z mé střední školy značná část spolužáků nyní žije v západních zemích. Je legální cestovat za lepším? A pakliže není, proč naši zvolení zástupci nedokáží prosadit vymáhání zákonů!? Proč ponižujeme cizince, kteří svým jednáním pouze ukazují na naši vlastní nedospělost!? Jsou naše postoje něčím, co neumíme anebo nechceme prosadit?
Astronom Jiří Grygar vtipně poukázal na povahu lidstva, které tváří v tvář mase vesmíru vykazuje tak zanedbatelný rozsah, že je s pozemskou biosférou pouze tenkou slupkou naší malé planety. Lehký povlak živoucí plísně. Zamysleme se nad tím velikým člověkem, nad tím roztomilým siláckým pacholátkem…
Konkrétně kdo z nás přispěl něčím podstatným do společné lidské pokladnice? Kdo z nás za náš život konkrétně něco dobrého vybudoval!? Kdo z nás za život někomu tváří v tvář pomohl, aby v podmínkách světa nezahynul!? Bojím se, že zůstáváme u líbivých řečí. Těch, které jsou jen kultivovanější formou toho, co na sebe povykují mladí výrostkové před školou. Využíváme daných příležitostí ke zlepšení vlastního života, a sem tam se nezapomeneme (laskavě) pousmát…
Bůh vstoupil a vstupuje do světa, a zdaleka ho nezajímá náš postoj, jestli v něj věříš, anebo nikoli. Tak jako z pohledu člověka smrt přichází, tak i nabídka spásy v Synu Božím sestupuje. Bez ohledu na náš adolescentní názor. Člověk má nyní pro Boží milost šanci záchrany, nemá na ni ale žádné právo.
Přijímejme každého, kdo k nám přichází. Nemusíme mu rozumět, ani s ním souhlasit. Dost pravděpodobně nás bude svým vystupováním i urážet a ohrožovat, nicméně je to ten, skrze něhož vstupuje Bůh do světa.
„Každý z vás, kdo přijímá toto neušlechtilé dítě, které ač je zranitelné, hloupě vystupuje vůči lidem, arogantně a hrubě, kdo přijímá zbytnělé ego lidí svého okolí, ten přijímá toho, který je nad veškerým stvořením a všemu stvoření vtiskuje svou tvář!“
Modleme se:
Bože, ty jsi náš Stvořitel. Jsi dobrý a tvé milosrdenství nezná mezí. Všechno stvoření zvěstuje tvou slávu. Bože, tys nám dal vnitřní zákon, podle kterého máme žít. Plnit tvou vůli znamená plnit své povinnosti. Kráčet po tvých cestách znamená dopřát své duši pokoj. Tobě odevzdáváme svou poslušnost. Veď nás ve všem našem počínání zde na zemi. Osvoboď nás od zlých náklonností, které odvádějí naše srdce od tvé vůle. Nedovol, abychom se od tebe vzdálili. Bože, soudce celého lidstva, pomoz nám, abychom se v poslední den ocitli mezi tvými vyvolenými. Bože, Tvůrce spravedlnosti a pokoje, zahrň nás pravou radostí, skutečnou láskou a stálou solidaritou mezi národy. Naplňuj nás neustále svými dary. Amen