Jeremjáš 23,23-29; Židům12,1.2; Lukáš 12, 49-53
Drazí,
do kostela se skutečně zpravidla chodí, aby každý našel ve svém vnitřním rozměru zklidnění. Dnes asi málokdo očekává, že by bohoslužba posloužila posílení entuziasmu pro nějaký fyzický boj. Tím spíš je pokaždé lehce posluchač zaskočen, když kazatel začne citovat Ježíšova slova o tom, že není to pokoj, nýbrž oheň či meč, který přišel Pán Ježíš nastolit. Že výsledkem působení Božího Syna je rozdělení lidstva, nikoli jeho globální semknutí a smíření. Každý chceme zklidnění, spokojnění, cukr, bezvětří, vláhu a všepřítomnou lásku, a tu s jazykem starozákonního proroka i Ježíš sám zvěstuje vyhrocení mezilidských vztahů až do té maximálně možné míry, že se lidstvo rozdělí na dvě rozkmotřené skupiny. Nejmarkantněji tento rozkol vysvítá v samotných rodinách, kde má povstat otec proti synu, syn proti otci, dcera proti matce, matka proti dceři…
Není rodiny, aby v ní neprobíhaly nějaké konflikty. Nejde o mezigenerační neshody, jde o neshody zcela logicky vyplývající ze společného soužití.
Nikdy jsem nepociťoval konflikt v mé vlastní rodině. Nejvíce však bylo znát určité neporozumění v době mého dospívání. V tom nejsem žádná výjimka od Vás ostatních, puberta už je taková, a každý si z ní jistě odnesl své vlastní vzpomínky. Při dospívání jsem nejvíce narážel na opatrnický a skeptický postoj prarodičů, kteří nebyli vždycky zcela dost nadšení všemi těmi podniky, které v té době zcela pohlcovaly mé denní plány. A cítil jsem, že chci víc, a věděl jsem, že mohu víc! S mládím už to tak je, člověk jakoby mohl dokázat zcela vše, mohl by se svým věrným kamarádům zcela odevzdat, cítil se nesmrtelný. Babička zpravidla dokázala několika slovy mé nadšení dokonale zhasit. Víte, v tom skutečně není nic špatného. Cítil jsem, že je potřeba se životu a jeho rozmanitým podobám cele angažovat – ona, dáma, již po tolika zkušenostech ráda opanovala uzavřený svět, kde je těch překvapivých momentů pokud možno co nejméně. V tomto značně izolovaném světě pak naplno žila lásku ke své rodině. Mimo rodinu si však už tu lásku podle jejích trpkých zkušeností zasloužil jen málokdo. Celý svět budil podezření a zaslouženou kritiku. Mnohdy i preventivní opovržení.
Svět není dobrý, to je jen Bůh. V každém z nás je jistě semínko vůle k dobru, ale žel je vždy nakonec přehlučeno světskými zájmy, jež žádají prostředky chladného kalkulu. Možná jsou odtud tyto bariéry, jimiž určujeme, kam láska může a kam už nikoli. O tom jsou dějiny teologie, které se přetahují o stanovisko, do jaké míry v člověku je anebo není přirozené dobro. Ježíš si dokázal udržet pohled toho, kdo v člověku dobro vidí neustále, zatímco jej ten samý člověk přibíjí na kříž. Apoštol Pavel byl k člověku kritičtější, světlo člověka potřebuje vytrvalé zušlechťování, jinak světla v člověku není. To, čeho jsem se já v setkáních s babičkou bál, bylo, že zcela odmítla ve světě mimo svět „její vlastní“ jakékoli dobro hledat (aniž bych byl v právu tohoto závěru). To byl snad jediný rodinný spor, jehož si jsem vědom. Mít lásku jen pro úzký okruh rodiny (děkuji Bohu za léta, kdy jsem ji s ní mohl sdílet!). Láska stojí uprostřed víry a naděje. A co ostatní stvoření, babi, má taky naději?
Dějiny spásy jsou dějinami lidí, kteří žijí z víry, kteří jsou vytrvalí v naději. Běžci z víry v lásce pro naději.
V těchto dnech se v Riu odehrávají letní olympijské hry, a tak není od věci přemýšlet o tom, co je to sportovní duch. Vždyť o tom i Pavel dvakrát píše, o běhu a o zápasu. Nechci se pouštět do diskuzí ohledně komercionalizovaného sportu, pamatuji si, že jsem jako malý žil kopanou a že jsem jí podstupoval veliké oběti. Hrálo se na škváře, mnohdy i na betonu, a já bez ohledu na zranění bránil branku skluzy pod nohy a nikdy jsem snad neodcházel bez odřenin či krvavých ran. Mně to bylo jedno, pro tým cokoli.
Babička na to: „Sportem k trvalé invaliditě.“ Ano, měla pravdu. S běžci jsme na tom byli podobně, prý proč se tak namáhají, když vyhraje jenom jeden.
Dnes když čtu dopis Židům, výherce běhu je již dán, je jím Pán Ježíš, v předním chvostu běžců je zástup starozákonních běžců, ačkoli mezi nimi vidím i všechny možné patrony tzv. světců a, nemohu si pomoci, vidím mezi nimi i Jana Husa, Jana Rokycanu a sem tam se mihne i hlava Karla Farského a dalších. Ať už poběžím jakkoli, s medailí neodejdu, maximálně dostanu věnec spravedlnosti. No co to je za „zbytečnou“ námahu, když nemohu být mezi nejlepšími? Maximálně se mohu vyjímat mezi 144ti tisíci (odpusťte mi rouhání na variaci Janova Zjevení)!? Babička by se na to vykašlala. Bojím se, že by se na to v této době nejspíš vykašlal zřejmě téměř každý, protože je to námaha, která nepřináší okamžité a viditelné hmotné výnosy.
Ono to lidi dost mate. Na jednu stranu vyznáváme, že Pán Ježíš nám již splývá s cílem, neboť jím zdárně proběhl a učinil z něj smysluplné završení. Na druhou stranu vyznáváme, že je s námi stále na dráze. A tak možná na naše posluchače působí jako zfušovaný kovový zajíc, který běží na řetězu v postranní liště, zatímco my, chrti, se urputně honíme, aniž by nám došlo, že běžíme dokolečka a že jsme k posměchu mnohým davům. Tato představa je mylná a nanejvýš matoucí!
Pán Ježíš dokončil běh nejvyšší a je tu s námi stále skrze svůj vzor dokonalé vytrvalosti – je nám přítomný ve chvíli sjednocení kolem téhož stolu, u něhož seznámil a seznamuje dosud své učedníky se smyslem veškerého běhu.
Dnešní lidi na nás křesťanech nejvíc znepokojuje slovník, který používáme. Je prý dost archaický, už si těžko pod ním něco představit. Mezi přáteli jsem se ptál, kterým slovem by moderně Pána Ježíše označili. Nejzajímavější mi přišlo označení „držák“. Je to ten, na nějž se lze vždy spolehnout. U člověka to značí značný charakter a důvěryhodnost. Jde-li o předmět, ten nosí a drží předměty, a tak je z velmi trvanlivého a solidního materiálu. Každopádně jde o vlastnost vytrvalosti a spolehlivosti. Pán Ježíš se pro náš vlastní běh jeví jako druh-držák.
Co říci těm, kdo hledají za svými motivy vypočítavé záměry? Nebudete první! Naopak, úspěšně doběhnete jen díky vzácné milosti Boží a díky píli, která se vyznačuje tím, že se nebudete zatěžkávat zbytečnými kily hříchu. Církev si pro motivaci často než radostného cíle vypomáhala obrazem ohně, který pozře ty, kdo cíl běhu zcela opomíjejí. Je to příměr oprávněný.
Již jako děti jsme si ve škole říkaly: „Víš, co dělá lenochod, když v lese hoří?“ — „?!?!?“ — „Hoří!“ A tak je to nečinnost, anebo loudavost a ležérnost pohybu, který je v mnohém zaviněn právě všemi těmi ukutými okovy, přibranými závažími a veškerým tím odpadem, který jsme si s sebou na svůj běh přibrali.
Hospodin skrze ústa Jeremijášova praví: „Co je slámě do obilí“. Je to výrok proti všem těm prorokům, jejichž slova nejsou jako oheň. Oheň žene i toho lenochoda na dráze. Oheň oddělí strusku od čistého kovu. Boží slovo je jako vichr, který rozfouká plevu, aby zůstalo jen zrno. Líbiví tlachalové jsou jako sláma, která slouží k ustájení dobytka. Podávají výklady snů či řeči hvězd, pochlebují člověku na jeho vytyčených cestách, balamutí. My ale nejsme těmi, kdo kramaří s Božím slovem (2. Korintským 2,17). Nemůžeme vykládat, že vše je jen a pouze dobré, že všude a ve všem je láska, nemůžeme být, jak se dnes říká, jednoduše „sluníčkoví“. Slovo, které přinášíme, žene všechny k pohybu směrem k cíli, který je ztotožněn v osobě Oslaveného Pána. Jen toto slovo s sebou nese zaslíbení budoucího života a nasycení, jako je tomu u obilí. Jen toto Slovo dějící se ve vítěznem Ježíši Kristu je východiskem z netečnosti a útěku z hořícího lesa!