Kdo je první mezi učedníky

Jeremiáš 11,18-20; Jakub 3,16-4,3.7-8a; Marek 9,30-37

Bratři, sestry,

dnes nás Pán Ježíš staví před otázku, kdo je první mezi učedníky. A odpověď spočívá v tom, jak se stavíme k těm nejmenším. Kraličtí říkají pacholíkům. Jak vnímáme děti? V kontextu dnešního evangelia však děti nejsou ti oslovovaní, ti, jimž patří království Boží. Nýbrž na vztahu k dětem se profiluje náš vlastní postoj ke spáse. Ale jaké jsou děti!?

Děti jsou bezprostřední, spontánní. Když se dítě usměje, radují se andělé, jak se praví. Jsou odkázány na naši péči, jsou bezbranné. Ale na druhou stranu je v nich mnoho zákeřnosti a sebestřednosti. Děti dokážou být bezohledné. Řekněte sami, jaké jsou děti, když procházíte kolem školy, před níž se shlukují mladí raubíři. Pacholátka.

V duchu Jakubova listu si často posteskneme, že se nejenom ti dospělí ale právě ty děti odnaučili prosit a děkovat. Je to bolestné, protože to odkazuje na kvalitu výchovy a ční to jako obžaloba mnohých rodičů. Zároveň to je bolestné i pro tu vyhlídku naší společnosti, kde se z takových dětí stanou dospělí, kde uctivosti mezi lidmi ubývá.

Jestliže víra odkazuje k našim minulým poznáním, není vyhlídka budoucí naděje valná. Jak si pak připadá současná žitá láska v prostředí, kde jsou slova proseb mezi lidmi neopětovaná?

Děti představují ambivalentnost láskyplnosti v každém z nás. O to hůře, že je tato ambivalentnost bezprostřednější.

Mladí raubíři jsou mimo společnost svých dozorců neskutečně hrubí. Těžko uvěřit, jakými nadávkami se častují. Ani my jsme nebyli jiní. Jako mladí jsme zkoušeli posouvat míru nadávek do takové míry, aby to naším okolím dostatečně zacloumalo. Dnes jsme snad jen ve svém projevu méně bezprostřední, ale hrubosti v nás neubylo.

Nedávno jsem slyšel z takového mládežnického hloučku: „Tvá máma je tlustý prase!“, anebo „Jsi smradlavej židák!“ Tvrdé. Ale z kultivovaných rozhovorů mezi dospělými jsem již tolikrát cítil ten samý osten, ačkoli slova jsou již vybíravější. I naše snaha je někdy svými slovy lidi kolem nás nadzvednout.

Pod křížem tohoto společenství se musím přiznat i k mým hříchům. Jako malý jsem chtěl mého pokrevního bratra zasáhnout nadávkou, a tak jsem lovil mezi těmi mnohými, jež jsem kdy někde zaslechl. Tehdy jsem mu řekl: „Ty zkurvysynu!“ Brácha mě chtěl nejdříve uhodit, ale pak se začal mé hlouposti smát. Skutečně, dodnes se za tu svou hloupost stydím a v duchu se mé miliónové mamince omlouvám!

Co to je za lidské vášně, které nás vedou do bojů!? Co to je za vášně, které s přibývajícími léty neztrácíme, kde pouze tříbíme slovník!?

Co je to dítě mezi námi, v němž k nám přichází Kristus!? To dítě je mírou našeho vlastního jednání. Jak se zachováme k tomuto nevyzrálému člověku!?

Malí, hloupí, uřvaní, siláčtí, jednoduše zranitelní a věčně hladoví, prostoduše roztomilí, lidé bez jakékoliv úcty a vážnosti… Jsou to děti? Je to člověk.

„Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete – a nic nemáte, protože neprosíte!“ Praví Jakub k malým lidem.

Starověk si dětí nevážil tak jako tomu je dnes. Ani hodnotu člověka tak nevyvyšoval. Dnes je člověk mírou všech věcí, jak se tvrdí. Člověk je volič, kupující, daňový poplatník, a tak je jeho hodnota často uměle přeceňována. Včera večer v televizi běžel film Terminátor. Lidstvo se brání zániku před běsnícími stroji. V jaké panice žijeme, že by snad lidstvo mohlo zaniknout!? A přitom jsme to my, kdo posledních pár let ničíme domovskou planetu, osobujeme si odsuzovat k životu či zániku rozmanité živočišné a rostlinné druhy. Jsme bez slitování a jen ve chvílích volna nostalgicky vzpomínáme na to, co jsme před nedávnem surově odsoudili.

I mezi sebou se dělíme na kasty a podkasty. Nikoli podle vzdělání či zásluch, nýbrž na základě nezasloužených privilegií. Povězte, s jakou vehemencí se dnes zostuzují tisíce přicházejících migrantů, ačkoli jejich země původu vypovídají o mnohem starobylejší a uvědomělejší kultuře. Jazyk Ježíšův, aramejština, je zachycen v jednom jediném vydání Bible, v Pešitě, a tou disponují syrští křesťané. Naše dějinné bitvy o staroslověnštinu vedle tohoto faktu zaostávají.

Co je tak špatného na ekonomické migraci? Z mé střední školy značná část spolužáků nyní žije v západních zemích. Je legální cestovat za lepším? A pakliže není, proč naši zvolení zástupci nedokáží prosadit vymáhání zákonů!? Proč ponižujeme cizince, kteří svým jednáním pouze ukazují na naši vlastní nedospělost!? Jsou naše postoje něčím, co neumíme anebo nechceme prosadit?

Astronom Jiří Grygar vtipně poukázal na povahu lidstva, které tváří v tvář mase vesmíru vykazuje tak zanedbatelný rozsah, že je s pozemskou biosférou pouze tenkou slupkou naší malé planety. Lehký povlak živoucí plísně. Zamysleme se nad tím velikým člověkem, nad tím roztomilým siláckým pacholátkem…

Konkrétně kdo z nás přispěl něčím podstatným do společné lidské pokladnice? Kdo z nás za náš život konkrétně něco dobrého vybudoval!? Kdo z nás za život někomu tváří v tvář pomohl, aby v podmínkách světa nezahynul!? Bojím se, že zůstáváme u líbivých řečí. Těch, které jsou jen kultivovanější formou toho, co na sebe povykují mladí výrostkové před školou. Využíváme daných příležitostí ke zlepšení vlastního života, a sem tam se nezapomeneme (laskavě) pousmát…

Bůh vstoupil a vstupuje do světa, a zdaleka ho nezajímá náš postoj, jestli v něj věříš, anebo nikoli. Tak jako z pohledu člověka smrt přichází, tak i nabídka spásy v Synu Božím sestupuje. Bez ohledu na náš adolescentní názor. Člověk má nyní pro Boží milost šanci záchrany, nemá na ni ale žádné právo.

Přijímejme každého, kdo k nám přichází. Nemusíme mu rozumět, ani s ním souhlasit. Dost pravděpodobně nás bude svým vystupováním i urážet a ohrožovat, nicméně je to ten, skrze něhož vstupuje Bůh do světa.

„Každý z vás, kdo přijímá toto neušlechtilé dítě, které ač je zranitelné, hloupě vystupuje vůči lidem, arogantně a hrubě, kdo přijímá zbytnělé ego lidí svého okolí, ten přijímá toho, který je nad veškerým stvořením a všemu stvoření vtiskuje svou tvář!“

Modleme se:

Bože, ty jsi náš Stvořitel. Jsi dobrý a tvé milosrdenství nezná mezí. Všechno stvoření zvěstuje tvou slávu. Bože, tys nám dal vnitřní zákon, podle kterého máme žít. Plnit tvou vůli znamená plnit své povinnosti. Kráčet po tvých cestách znamená dopřát své duši pokoj. Tobě odevzdáváme svou poslušnost. Veď nás ve všem našem počínání zde na zemi. Osvoboď nás od zlých náklonností, které odvádějí naše srdce od tvé vůle. Nedovol, abychom se od tebe vzdálili. Bože, soudce celého lidstva, pomoz nám, abychom se v poslední den ocitli mezi tvými vyvolenými. Bože, Tvůrce spravedlnosti a pokoje, zahrň nás pravou radostí, skutečnou láskou a stálou solidaritou mezi národy. Naplňuj nás neustále svými dary. Amen

Běh životem

Jeremjáš 23,23-29; Židům12,1.2; Lukáš 12, 49-53

Drazí,

do kostela se skutečně zpravidla chodí, aby každý našel ve svém vnitřním rozměru zklidnění. Dnes asi málokdo očekává, že by bohoslužba posloužila posílení entuziasmu pro nějaký fyzický boj. Tím spíš je pokaždé lehce posluchač zaskočen, když kazatel začne citovat Ježíšova slova o tom, že není to pokoj, nýbrž oheň či meč, který přišel Pán Ježíš nastolit. Že výsledkem působení Božího Syna je rozdělení lidstva, nikoli jeho globální semknutí a smíření. Každý chceme zklidnění, spokojnění, cukr, bezvětří, vláhu a všepřítomnou lásku, a tu s jazykem starozákonního proroka i Ježíš sám zvěstuje vyhrocení mezilidských vztahů až do té maximálně možné míry, že se lidstvo rozdělí na dvě rozkmotřené skupiny. Nejmarkantněji tento rozkol vysvítá v samotných rodinách, kde má povstat otec proti synu, syn proti otci, dcera proti matce, matka proti dceři…

Není rodiny, aby v ní neprobíhaly nějaké konflikty. Nejde o mezigenerační neshody, jde o neshody zcela logicky vyplývající ze společného soužití.

Nikdy jsem nepociťoval konflikt v mé vlastní rodině. Nejvíce však bylo znát určité neporozumění v době mého dospívání. V tom nejsem žádná výjimka od Vás ostatních, puberta už je taková, a každý si z ní jistě odnesl své vlastní vzpomínky. Při dospívání jsem nejvíce narážel na opatrnický a skeptický postoj prarodičů, kteří nebyli vždycky zcela dost nadšení všemi těmi podniky, které v té době zcela pohlcovaly mé denní plány. A cítil jsem, že chci víc, a věděl jsem, že mohu víc! S mládím už to tak je, člověk jakoby mohl dokázat zcela vše, mohl by se svým věrným kamarádům zcela odevzdat, cítil se nesmrtelný. Babička zpravidla dokázala několika slovy mé nadšení dokonale zhasit. Víte, v tom skutečně není nic špatného. Cítil jsem, že je potřeba se životu a jeho rozmanitým podobám cele angažovat – ona, dáma, již po tolika zkušenostech ráda opanovala uzavřený svět, kde je těch překvapivých momentů pokud možno co nejméně. V tomto značně izolovaném světě pak naplno žila lásku ke své rodině. Mimo rodinu si však už tu lásku podle jejích trpkých zkušeností zasloužil jen málokdo. Celý svět budil podezření a zaslouženou kritiku. Mnohdy i preventivní opovržení.

Svět není dobrý, to je jen Bůh. V každém z nás je jistě semínko vůle k dobru, ale žel je vždy nakonec přehlučeno světskými zájmy, jež žádají prostředky chladného kalkulu. Možná jsou odtud tyto bariéry, jimiž určujeme, kam láska může a kam už nikoli. O tom jsou dějiny teologie, které se přetahují o stanovisko, do jaké míry v člověku je anebo není přirozené dobro. Ježíš si dokázal udržet pohled toho, kdo v člověku dobro vidí neustále, zatímco jej ten samý člověk přibíjí na kříž. Apoštol Pavel byl k člověku kritičtější, světlo člověka potřebuje vytrvalé zušlechťování, jinak světla v člověku není. To, čeho jsem se já v setkáních s babičkou bál, bylo, že zcela odmítla ve světě mimo svět „její vlastní“ jakékoli dobro hledat (aniž bych byl v právu tohoto závěru). To byl snad jediný rodinný spor, jehož si jsem vědom. Mít lásku jen pro úzký okruh rodiny (děkuji Bohu za léta, kdy jsem ji s ní mohl sdílet!). Láska stojí uprostřed víry a naděje. A co ostatní stvoření, babi, má taky naději?

Dějiny spásy jsou dějinami lidí, kteří žijí z víry, kteří jsou vytrvalí v naději. Běžci z víry v lásce pro naději.

V těchto dnech se v Riu odehrávají letní olympijské hry, a tak není od věci přemýšlet o tom, co je to sportovní duch. Vždyť o tom i Pavel dvakrát píše, o běhu a o zápasu. Nechci se pouštět do diskuzí ohledně komercionalizovaného sportu, pamatuji si, že jsem jako malý žil kopanou a že jsem jí podstupoval veliké oběti. Hrálo se na škváře, mnohdy i na betonu, a já bez ohledu na zranění bránil branku skluzy pod nohy a nikdy jsem snad neodcházel bez odřenin či krvavých ran. Mně to bylo jedno, pro tým cokoli.

Babička na to: „Sportem k trvalé invaliditě.“ Ano, měla pravdu. S běžci jsme na tom byli podobně, prý proč se tak namáhají, když vyhraje jenom jeden.

Dnes když čtu dopis Židům, výherce běhu je již dán, je jím Pán Ježíš, v předním chvostu běžců je zástup starozákonních běžců, ačkoli mezi nimi vidím i všechny možné patrony tzv. světců a, nemohu si pomoci, vidím mezi nimi i Jana Husa, Jana Rokycanu a sem tam se mihne i hlava Karla Farského a dalších. Ať už poběžím jakkoli, s medailí neodejdu, maximálně dostanu věnec spravedlnosti. No co to je za „zbytečnou“ námahu, když nemohu být mezi nejlepšími? Maximálně se mohu vyjímat mezi 144ti tisíci (odpusťte mi rouhání na variaci Janova Zjevení)!? Babička by se na to vykašlala. Bojím se, že by se na to v této době nejspíš vykašlal zřejmě téměř každý, protože je to námaha, která nepřináší okamžité a viditelné hmotné výnosy.

Ono to lidi dost mate. Na jednu stranu vyznáváme, že Pán Ježíš nám již splývá s cílem, neboť jím zdárně proběhl a učinil z něj smysluplné završení. Na druhou stranu vyznáváme, že je s námi stále na dráze. A tak možná na naše posluchače působí jako zfušovaný kovový zajíc, který běží na řetězu v postranní liště, zatímco my, chrti, se urputně honíme, aniž by nám došlo, že běžíme dokolečka a že jsme k posměchu mnohým davům. Tato představa je mylná a nanejvýš matoucí!

Pán Ježíš dokončil běh nejvyšší a je tu s námi stále skrze svůj vzor dokonalé vytrvalosti – je nám přítomný ve chvíli sjednocení kolem téhož stolu, u něhož seznámil a seznamuje dosud své učedníky se smyslem veškerého běhu.

Dnešní lidi na nás křesťanech nejvíc znepokojuje slovník, který používáme. Je prý dost archaický, už si těžko pod ním něco představit. Mezi přáteli jsem se ptál, kterým slovem by moderně Pána Ježíše označili. Nejzajímavější mi přišlo označení „držák“. Je to ten, na nějž se lze vždy spolehnout. U člověka to značí značný charakter a důvěryhodnost. Jde-li o předmět, ten nosí a drží předměty, a tak je z velmi trvanlivého a solidního materiálu. Každopádně jde o vlastnost vytrvalosti a spolehlivosti. Pán Ježíš se pro náš vlastní běh jeví jako druh-držák.

Co říci těm, kdo hledají za svými motivy vypočítavé záměry? Nebudete první! Naopak, úspěšně doběhnete jen díky vzácné milosti Boží a díky píli, která se vyznačuje tím, že se nebudete zatěžkávat zbytečnými kily hříchu. Církev si pro motivaci často než radostného cíle vypomáhala obrazem ohně, který pozře ty, kdo cíl běhu zcela opomíjejí. Je to příměr oprávněný.

Již jako děti jsme si ve škole říkaly: „Víš, co dělá lenochod, když v lese hoří?“ — „?!?!?“ — „Hoří!“ A tak je to nečinnost, anebo loudavost a ležérnost pohybu, který je v mnohém zaviněn právě všemi těmi ukutými okovy, přibranými závažími a veškerým tím odpadem, který jsme si s sebou na svůj běh přibrali.

Hospodin skrze ústa Jeremijášova praví: „Co je slámě do obilí“. Je to výrok proti všem těm prorokům, jejichž slova nejsou jako oheň. Oheň žene i toho lenochoda na dráze. Oheň oddělí strusku od čistého kovu. Boží slovo je jako vichr, který rozfouká plevu, aby zůstalo jen zrno. Líbiví tlachalové jsou jako sláma, která slouží k ustájení dobytka. Podávají výklady snů či řeči hvězd, pochlebují člověku na jeho vytyčených cestách, balamutí. My ale nejsme těmi, kdo kramaří s Božím slovem (2. Korintským 2,17). Nemůžeme vykládat, že vše je jen a pouze dobré, že všude a ve všem je láska, nemůžeme být, jak se dnes říká, jednoduše „sluníčkoví“. Slovo, které přinášíme, žene všechny k pohybu směrem k cíli, který je ztotožněn v osobě Oslaveného Pána. Jen toto slovo s sebou nese zaslíbení budoucího života a nasycení, jako je tomu u obilí. Jen toto Slovo dějící se ve vítěznem Ježíši Kristu je východiskem z netečnosti a útěku z hořícího lesa!